Květen 2004

Protiněmecká kontinuita prezidentů

Emanuel Mandler

Pro toho, kdo i jen útržkovitě sleduje činnost prezidenta Klause, není obtížné dojít k závěru, že prezident se snaží vyvarovat nejen chyb a omylů, ale i obyčejných zvyků svého předchůdce. Stát však jako takový - a to platí i o České republice - je instituce, která v jistých ohledech přímo vynucuje kontinuitu, ať už vysoce postavení činitelé chtějí, nebo ne. I když každý na základě jiných osobních předpokladů, přece jen Václav Klaus a Václav Havel dodržují stejnou politickou linii vůči sudetským Němcům, jejich vyhnání, k současné sudetoněmecké reprezentaci i vůči tzv. Benešovým dekretům. To je dáno mimo jiné tím, že česká politika je v těchto záležitostech jednotná a prezidenti dodržují jednotu odhlasovanou ve Sněmovně.

I když se zdá, že jde pouze o záležitosti nejvyšší státní povahy, jsou to věci, které mnohdy zasahují až do roviny běžného života. Příkladem toho je projev prezidenta Klause v Ústí nad Labem 28. března t. r., věnovaný česko-německým vztahům. Zde Václav Klaus mimo jiné řekl: "Svou konferenci jste nazvali Tolerance místo intolerance. Nemyslím, že je to název zcela výstižný. Nejsem toho názoru, že máme o minulosti a zejména o událostech třicátých a čtyřicátých let minulého století uvažovat v kategoriích dnešní tolerance a netolerance nebo obdobně v kategoriích dnešního vzájemného smíření či nesmíření. To jsou slova mířící někam jinam… Vznešeně znějící slova o nutnosti tolerance a smíření navíc někteří používají jako zástěrku, snažící se zakrýt jejich evidentní snahu minulost změnit či dát jí zcela novou interpretaci. To považuji za nepřijatelné a nejsem ochoten se na tom podílet."

Ponechme stranou okolnost, že se tolerance při posouzení česko-německé minulosti našemu prezidentu zřejmě nelíbí, a srovnejme s posledními dvěma větami výše uvedeného citátu slova, která pronesl prezident Václav Havel v dubnu 1997 v německém Spolkovém sněmu: "Tím, že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání, osvobodili jsme... historiky samé: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít."

Oba prezidenti vyjadřují státně autokratické pojetí vztahu k minulosti. Zatímco ve svobodné společnosti je pojetí minulosti v neustálém několikasměrném pohybu a to podle názoru skupin i jednotlivců, usiluje stát-autokrat o to, aby on sám minulost "řídil", a to navzdory proklamacím, že minulé události "nemůžeme nechat proběhnout jiným způsobem", "nemůžeme /je/ vrátit zpátky" (Václav Klaus). A přesto lze minulost "řídit". Pokud jde o vyhnání, je minulost u nás "řízena" politikou (jednomyslná obhajoba "výsledků druhé světové války"), historickými vědeckými pracovišti i médii. Celkem vzato je "seřízena" dokonale. Prezident mohl tohoto základu použít a široce se rozmáchnout proti toleranci. Ve svém projevu ani jednou nepoužil slovo "odsun”. Václav Klaus rovněž pokáral organizátory za to, že některé spolky nepozvaly, například Československou obec legionářskou, Klub českého pohraničí a další, nezmínil se však (což se dalo čekat) ani slovem o Sudetoněmeckém krajanském sdružení.

V oficiálně "seřízené minulosti" jsou tabuizovány události a pojmy, o kterých se státní politice nelíbí hovořit, nebo instituce považované za nám nepřátelské. A naopak důležitý náznak okolnosti, že jsou považovány za nepřátelské, spočívá v tom, když se o nich nehovoří. To, co říkal prezident, zní pro naše uši přirozeně. Nikdo z nás nečeká, že se bude věnovat takovým událostem minulosti, jako bylo vyhnání Němců. O tom se státní politice hovořit nelíbí.

Je to bohužel tak, jak říká prezident Václav Klaus. Stát-autokrat se svou autoritou staví proti snaze dát minulosti "zcela novou interpretaci" (nebo podle slov Václava Havla povoluje pojímat minulost pouze bez "nedobrých politických důsledků"). Ale na světě nic nezůstává beze změny. Také ve státní interpretaci česko-německé minulosti se Klausovým projevem něco mění. Nesmíme si dovolit, říká prezident, "luxus zapomínání na minulost." Ani slovo o tlusté čáře za minulostí. Naopak. "Musíme se ji /minulost/ snažit pochopit v celé její komplexnosti. Nesmíme… podléhat jednostranným výkladům, které zejména díky tragickému vývoji minulého století nepříznivě zatížily naše vzájemné vztahy…" Podle českého prezidenta mělo pro česko-německé soužití " nejfatálnější důsledky období druhé světové války. Její příprava, její rozpoutání, její průběh, ale i její následky v bezprostředně poválečném vývoji…"

Změna ve státní interpretaci česko-německé minulosti tedy spočívá v prohlášení, že určité události, pojmy a vztahy, o kterých se dosud nemluvilo, budou oficiálně pochopeny v dosavadní oficiální komplexnosti, přičemž se musíme vystříhat jednostranných výkladů. Úplně nová tato koncepce není, to Václav Klaus sám předvedl. Nehovořil sice o vyhnání (nějak mu nejde z úst ani odsun), ale kam jinam bychom mohli vyhnání zahrnout než mezi "následky v bezprostředně poválečném vývoji". Kdyby někdo řekl, jak to opravdu bylo, to znamená, že za vyhnání má odpovědnost výlučně česká vláda, byl by to jednostranný výklad, a toho se musíme vystříhat…

Minulost tak zůstává velkým ostrovem značně omezené svobody uprostřed české společnosti, a toto omezení zmenšuje svobodu celku. Už dnes to dochází tak daleko, že prezident pokáral konferenci o česko-německých vztazích, na které pronesl projev. Máme totiž, soudí, před sebou úkol "odstranit z našeho vzájemného vztahu předsudky, zrozené v této neblahé chvíli 20. století". Název konference Tolerance místo intolerance není podle Václava Klause zcela výstižný. Hlavně se máme při pojednávání o minulosti a zejména o událostech třicátých a čtyřicátých let vystříhat pojmů tolerance-intolerance a smíření - nesmíření. "To jsou slova mířící někam jinam."

Prezidentova slova jsou vlastně na samé hranici nehoráznosti. Chybí málo a Václav Klaus nám bude předpisovat, jak máme uvažovat o oněch tragických letech česko-německého soužití a jakých smíme používat pojmů. Jako by nestačilo, že naše média běžně ponižují vyhnané Němce - ještě by bylo třeba z jejich slovníku vyškrtnou toleranci a smíření a další "líbivé fráze či hesla". Své tažení proti toleranci a smíření zdůvodňuje Václav Klaus takto: "Lidská tolerance je pro nás, kteří jsme dnes v tomto sále, jistě jednou z nejvyšších hodnot a v demokratických zemích neznám nikoho, kdo by kdy hlásal její opak, tedy netoleranci. Drtivá většina z nás dokonce ani nemá či nezná konkrétní jednotlivce, se kterými by nebyla smířena. Takto nesmířených je mezi námi strašně málo. Z těchto důvodů takovéto nastolení česko-německého tématu nepovažuji za vhodné."

Na první pohled by se mohlo zdát, že tato pozoruhodně nelogická úvaha (k česko-německému tématu nemá být téma tolerance nastoleno proto, že je jednou z nejvyšších hodnot???) a prezidentovo tvrzení, že o smíření-nesmíření (přirozeně jde o smíření celých národů, etnik) bychom neměli hovořit, je v rozporu s hlavním sloganem Klausova projevu: "Vybízím proto ke smíření se s minulostí." Ve skutečnosti však teprve ve spojení s ním vytváří výrok věcně logický: Minulost si sami řídíme a takto seřízenou ji nyní budeme komplexně vykládat. A co navíc: budeme ještě natolik velkorysí, že se s ní smíříme. Je to minulost s oloupením a vyhnáním Němců, s eliminací nespokojených sudetských Němců v Německu a Rakousku, minulost podle bájných Benešových dekretů. Opravdu podařené.

Projev prezidenta byl ošperkován okázalou poctou německé kultuře. To dříve nebývalo zvykem, nicméně takové osobnosti jako Rilke, Kafka, Werfel, Husserl, Matyáš Braun a další ani dnes v Česku nejsou stiženy intolerancí. V tom tedy není nic nového pod sluncem. Mohli jsme se přesvědčit, že v autoritativnosti politiky, pokud jde česko-německé vztahy a česko-německou minulost, také ne. Nová je však okolnost, že tato oficiózní autoritativnost roste a bobtná, a to i směrem do minulosti. Místo tlusté čáry za minulostí budeme mít seřízenou minulost, kterou pojmeme komplexně, která však nesmí podléhat jednostranným výkladům. Tedy tomu, co teprve umožňuje, aby byla pozitivním východiskem současnosti. A že už je takový života běh, je pravděpodobné, že autoritativnost prezidentova přístupu k minulosti nepříjemně ovlivní nejrůznější oblasti života naší společnosti.