Květen 2004

Politika zaslepená minulostí

Josef Forbelský

„Kdo se příliš bojí nenávisti, nedovede vládnout: jeho vládu střeží strach,“ tvrdil římský politik a historik Tacitus před bezmála dvěma tisíci lety. Podobnými slovy lze komentovat návody a doporučení leckterého současného stranického experta na zahraniční politiku České republiky. Nejenže jim chybí tacitovská vzdělanost, ale pokud se týkají soužití středoevropských národů, postrádají střízlivý úsudek, který by vycházel ze širšího vědomí historických a geopolitických souvislostí.

Už od 19. století, kdy česká společnost uzrála do podoby středoevropského národa usilujícího prokázat svou kulturní a státoprávní zralost založením novodobého státu, pohybovala se česká politika kdesi mezi nereálnými touhami a tvrdou geopolitickou realitou. A buď emotivní touha zastírala vhled do nemilosrdné geopolitické mechaniky, anebo tato mechanika bezohledně zraňovala „bohulibou“ národní ambici.

Na Paříž, na Moskvu

Za významný okamžik moderních národních dějin lze považovat zklamání české společnosti poté, co rakouská říše po roce 1866 postoupila hegemoniální pozici ve střední Evropě Prusku a vzniklo rakousko-uherské soustátí, avšak požadavky českého národa na nové státoprávní uspořádání nebyly vyslyšeny. Roztrpčení čeští politici tehdy začali vynášet českou středoevropskou kauzu mimo dosavadní kulturní a historický kontext a učinili z ní otázku „světovou“. Jinými slovy: takticky ji ztotožňovali se zahraniční politikou nestředoevropských „vnějších“ velmocí: carského Ruska a císařské Francie. Pod vlivem bezprostřední tísně, jaká na ně v obklopení německým živlem naléhala, si sotva uvědomovali, že osudy země tím slučují na východě se státem, který má svůj konec v daleké Asii, a na západě s kolosem, který je svými koloniálními svazky zakotvený v Africe a na Dálném východě. Česká sebestředná národní touha (a obava) však nevzala v potaz, že její středoevropské politické zájmy budou naplněny vždy pouze v té míře, v jaké budou odpovídat přednostním zájmům těchto „vnějších“ mocností.

V průběhu necelého století se tato zásada potvrdila. Obě varianty státní seberealizace (s těsnou vazbou na Paříž a na Moskvu) byly v důsledku vnějších geopolitických mocenských konstelací prakticky vyzkoušeny. V roce 1918 byl československý stát pojat jako součást mocenské stavebnice dohodových velmocí. Po dvaceti letech byla jeho původní funkce od těchže velmocí (v Mnichově 1938) opuštěna, bez ohledu na hluboce zraněné národní sebevědomí Čechů (a určité části Slováků).

Ani plán konstruovaný východním směrem nedospěl do stavu, v němž by se ambice českého státu naplnila trvalým a uspokojivým způsobem. Ponechme stranou eticky spornou okolnost, že se tento plán, jehož se ujal dr. Edvard Beneš, jeden z protagonistů předchozího ztroskotalého prozápadního plánu z roku 1918, realizoval (v roce 1945) pod patronací obludné Stalinovy diktatury. Pouze konstatujme, že tato euroasijská integrace se uskutečňovala v hlubokém rozporu s dlouhodobou středoevropskou tradicí. Její rozpad v roce 1989 byl většinou českého národa (a stejně tak dalších středoevropských národů) přijat s úlevou. (Z hlediska velmocenského „jištění“ se však v roce 1989 – jakkoli to zní provokativně – přihodilo československému státu totéž, co v roce 1938: vypadl z dosud platné velmocenské konstelace. Politické síly, které tento stav vnitropoliticky garantovaly, to dodnes takto pociťují.)

S pohledem upřeným nazpět

Oba manévry českých politických vůdců učiněné v průběhu 20. století, jak směrem na Západ, tak směrem na Východ, měly trvale zajistit existenci většinového českého etnika uprostřed Evropy, a to v rámci národního státu. Státu, který by byl vymaněný z područí bezprostředních sousedů, především Německa, byť by současně plnil strategickou funkci určenou „vzdálenými spojenci“ na Západě či na Východě. Cílem takového postupu bylo završení „obrozenského“ národně osvobozovacího programu, později pojmenovaného jako „národní revoluce“.

Teoretikové i realizátoři této „revoluce“ však neuniknou zásadní výtce. Sice důsledně, utkvěle a obětavě prováděli politiku ukotvenou v ideji národního, ne-li nacionálního státu, jenomže ta v dané fázi evropského vývoje (polovina 20. století) už byla anachronismem. Byla to politika obrácená nazpět, zakletá dosud do tisíciletého „potýkání“ s Němci. Ve své úpornosti pomíjela okolnost, že základní konstrukce Evropy, opřená o velmocenský koncert nacionálně orientovaných velmocí (a jejich koloniálního zázemí), skončila s koncem druhé světové války jak pro poražené mocnosti, tak pro kontinentální vítěze. Že Evropa přestala být „dějinotvorným“ světadílem, že se rozpadla. Že „odvěký” rival a národní nepřítel Čechů se propadl do téhož postavení, v jakém žili v průběhu historie jeho jím ohrožovaní sousedé. Evropa po druhé světové válce nebyla přece již ničím jiným nežli hranicí dvou supervítězů, jakýmsi Alsaskem-Lotrinskem nebo Haličí (potenciálním válčištěm) mezi Amerikou a Euroasií. Taková byla skutečná pozice Evropy za studené války koncem čtyřicátých let a v následujícím desetiletí.

Každý evropský politik, který nemínil konzervovat tuto degradaci, musel začít uvažovat ve zcela odlišné kategorii, nežli jakou byl nacionálně pojatý stát. V polovině 20. století se tak stalo mezi dvěma nejnosnějšími – a nyní vyřazenými – evropskými mocnostmi, mezi Francií a Německem. Neporažená, více atlantická a zámořská Velká Británie se vůči této nové evropské nezbytnosti chovala rezervovaně. Teprve rozpad jejího impéria v druhé polovině století vedl i u ní k postupné změně orientace.

Úspěšná integrace západní Evropy, probíhající od padesátých let pod záštitou Spojených států, měla možnost dvojího vyústění. Buď mohla uchovat poválečný statut Evropy jako severoamerického supervelmocenského předpolí (to v případě, že by studená válka přerostla v konflagraci), anebo připustit plnou obnovu kontinentu, avšak bez jeho imperiálního postavení, existujícího až do poloviny 20. století. Druhá možnost se jevila pro vztah obou vítězných supervelmocí (USA a SSSR) jako sebezáchovnější, i s ohledem na jejich nukleární výzbroj dosahující postupem doby kritického stupně. A to byl také důvod, proč se na sklonku osmdesátých let minulého století reálně prosadila.

Prostá úvaha nad druhou možností, která otevírala před evropskými národy velice pozitivní výhled, musela však počítat s tím, že bude zahrnovat sjednocení Německa jako nepominutelnou podmínku pro jakoukoli důslednou regeneraci evropského kontinentu. Tentokrát šlo o sjednocení ve zcela novém celosvětovém pořádku, bez možnosti dominantního nároku kterékoli předválečné evropské mocnosti, a především Německa. Nicméně zrušit poválečnou demarkační čáru mezi Západem a Východem nezbytně znamenalo zrušit ji napříč Německem. S tím musela každá střízlivá politická úvaha počítat. Ba dokonce tuto možnost měla předjímat, připravit se na ni a usilovně ji jako ojedinělou historickou šanci ofenzivně zpracovat.

Slepá kolej

České národní povědomí, zjitřené tragickými zážitky poslední světové války, bylo náhle otevřenou historickou možností zaskočeno. I politici, kteří teoreticky novým možnostem rozuměli, pod tlakem konzervovaného veřejného mínění, utvrzeného ve vidině „profrancouzské“ první republiky nebo pozdější „prosovětské“ socialistické republiky, sjeli do slepých kolejí. Místo ofenzivního zahraničněpolitického postupu, jaký předestřeli západoevropští francouzští a němečtí pováleční politici, jako by raději zvolili sebeničivé bezpečí vlasteneckých bunkrů. Neřekli otevřeně, že jakkoli krvavé byly zkušenosti s bezprostředními sousedy, ohrožení z jejich strany je v nově vytvářené Evropě stejně nereálné jako nové napoleonské vypálení Moskvy.

A sunouce se myšlenkově – a politicky konformně – v slepých kolejích minulosti, neváhali konstruovat novou vidinu, ve které osud Čech beze zbytku přibere na svá přetížená bedra Washington. Spojeným státům však historie současného věku určila globální, geostrategickou úlohu, která tak či onak absorbuje lokální problémy. Dokladem může být případ „socialistické Kuby“, jež sice leží v těsném sousedství USA, ale protože je geostrategicky neutralizovaná, její vnitřní uspořádání bylo po další desítky let ponecháno svému osudu.

Ani když v roce 1993 příznačně zanikl stát připomínající předválečnou „první republiku“ a poválečnou „socialistickou republiku“ a – nechtěně – se zrodila Česká republika, neznamenalo to pro české politiky dostatečné upozornění, že příští osud země vyžaduje vymanit se z vleku anachronismů a že je zavádějící používat je jako státní ideologické výztuže. A bohužel nejen jako nové státně ideologické výztuže, ale i jako alibi. Provinění se na národě, jehož se po roce 1948 dopustila určitá část české společnosti nastolením diktatury, se skrylo za oživené sebedestruktivní národovectví. Neblahou roli tu sehrála česká historiografie zkompromitovaná totalitní služebností. Avšak v zájmu příštích generací je nutné v Čechách odložit břemeno jakékoli účelové politické hry a místo toho přijmout strohou historickou pravdu o středoevropské předurčenosti českých zemí, jíž nelze uniknout.

(Prostor)