Květen 2004

Vstup do NATO: málem nás nevzali

Jan Gazdík

"Do Severoatlantické aliance jsme se v roce 1999 dostali jen tak tak," říká generál v záloze Jiří Šedivý. Češi to neměli před pěti lety s přijetím do NATO vůbec jisté. O jejich přijetí či nepřijetí do Severoatlantické aliance se hrálo takřka do poslední chvíle. Vyplývá to z rozhovoru s tehdejším náčelníkem generálního štábu Jiřím Šedivým.

Co státům NATO před přijetím na Česku nejvíce vadilo?

Například se velmi obávaly, že tajné informace, které bruselská centrála předává svým členům, se mohou po přijetí Česka ocitnout v nepovolaných rukou. "Alianci stále více znervózňovalo, že do rozšíření zbývají jen měsíce a my nemáme zákon o utajovaných informacích. Problémy byly i s angličtinou. Dokonce tak velké, že jsem vydal rozkaz, podle něhož bude propuštěn každý důstojník, jenž se angličtinu nedoučí a nesloží kvalifikační zkoušky," připomíná armádní generál v záloze.

Opravdu jsme to měli se vstupem do aliance tak nahnuté?

Měli. A dnes si to už málokdo uvědomuje. Vstup do NATO neohrožovala úroveň armády, ale neexistující zákon o utajovaných informacích, podle něhož se prověřuje spolehlivost lidí. A prověrky neměli dokonce ani hlavní armádní funkcionáři. Velení aliance to tehdy přivádělo až k šílenství. A velmi nervózní jsem z toho byl i já.

Proč se o tom zmiňujete až dnes?

Tehdy nemělo smysl veřejnou polemikou naše problémy ještě více vyostřovat. A pak už se nikdo neptal: aliance nás přijala a mnoha lidem v Čechách připadalo, že máme vystaráno. Ale že šlo tenkrát opravdu do tuhého, je i dnes patrné z některých prohlášení představitelů aliance či i několika českých politiků.

Zjednoduším to: aliance nechtěla přijmout zemi, jejíž důstojníci mohli předávat tajné informace NATO... třeba teroristům?

Aliance od nás chtěla záruku, že nebude jednat s nespolehlivými lidmi. A ze svých požadavků nehodlala slevit. Bezpečnostní prověrky se netýkaly jen vojáků, ale lidí z mnoha ostatních českých institucí, s nimiž Brusel jedná o společné obraně. Parlament nakonec na poslední chvíli schválil horkou jehlou ušitý zákon, takže se začalo s prověřováním lidí, kteří měli pracovat s tajnými informacemi NATO.

Bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová to ve své knize říká výstižně: "Rumuni projevovali větší otevřenou podporu členství v NATO než - je mi líto, že to musím říci - relativně neteční Češi."

To je přesné. Není co k tomu dodat.

Pár dnů po vstupu Česka do NATO spustila aliance bombardování Kosova. O této akci už rozhodovali i nováčkové. Nevyrazilo vám to dech?

Vojákům i politikům. Nejhorší to bylo ve chvíli, kdy na leteckých základnách seděli v kabinách letounů už piloti a netrpělivě se čekalo jen na hlas české vlády, zda dá souhlas ke startu, či akci zamítne.

O lavírování vlády Miloše Zemana se říkalo leccos. Kabinet útoky spojenců však nakonec podpořil.

Ulevilo se mi. Najednou jsme se ocitli v situaci, kdy nám už nikdo nediktoval, co máme dělat... a my jsme nebyli zvyklí nést zodpovědnost za své činy. Německý generál Klaus Naumann mi tehdy řekl: "My vás nebudeme vodit za ručičku. V alianci platí určité pevné normy. Ale naučte se nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Naučte se mít vlastní názor a ne jen poslouchat, co řekne někdo jiný. Nám nevadí, že nebudete s něčím souhlasit. To se stává. Ale nemůžete donekonečna kličkovat." Kosovo - to byl zlom. To byla pro Čechy neocenitelná škola o tom, jak to v alianci funguje.

Vraťme se ještě k angličtině, která je v NATO společným jazykem. Pokud se pamatuji, tak jste se ji po nocích šprtal jako velitel kontingentu v Bosně i vy. Tehdy scházely do rozšíření NATO tři roky.

To je fakt. Byl jsem v situaci, kdy na špatně pochopený či nesprávně vydaný rozkaz mohli mí vojáci doplatit životy... a tak jsem šprtal. Stejně jako desítky mých vrstevníků. V Bosně... ale i doma. Na druhé straně byla v armádě velká spousta starších důstojníků ve významných funkcích, kteří se nebyli schopni domluvit ani na základní úrovni. Jak potom plánovat společné operace, v nichž jde o životy lidí? Proto jsem krátce poté, co mne prezident republiky jmenoval do funkce náčelníka generálního štábu (červen 1998 pozn. aut.) vydal - tehdy se tradovalo, že nelidský - rozkaz. Nenaučíš se anglicky? Pak musíš odejít. Dokonce i v amerických novinách se psalo, jak svým lidem vyhrožuji. Ale udělat jsem to musel. Spojenci nás upozorňovali: "Podívejte se. My vám promineme špatnou gramatiku, ale musíme vědět, co si myslíte. A ne že naše slova bude překládat někdo, kdo může důležité věci všelijak upravit či zkomolit.

Šéfem generálního štábu jste se stal v roce 1998 a hned vám začala padat letadla. Například dvě stíhačky na českobudějovické sídliště. V tu chvíli jste asi na vstup do NATO moc nemyslel.

I ty strašné katastrofy souvisely paradoxně s naší rostoucí spoluprací s aliancí. Mnozí piloti si začali myslet, že si ve vzduchu mohou dělat, co je napadne. Že oni tam rozhodují o všem a že jim do toho nemá nikdo co kecat. Že oni jsou těmi, kdo mají konečné slovo. Velmi zjednodušeně řečeno: domnívali se, že vstup do NATO je o bezbřehé svobodě, a neuvědomovali si, že požadavky na jejich zodpovědnost - na niž začali zapomínat - naopak ještě vzrostou.

Možná i pod vlivem filmů jako Top Gun.

Neříkám, že ne, ale problém byl opět v angličtině. Část letců ji neovládala dokonale, a tak si nepřesně vykládali zkušenosti ze spojeneckých manévrů. V leteckém výcviku zavládla partyzánština, začaly se přehlížet i kdysi nedotknutelné bezpečnostní normy. A v případě pádu stíhaček na Budějovice letci dokonce lhali a podváděli. Z Pardubic stíhačky odstartovaly bez povolení, piloti vzali na palubu černého pasažéra, kterého při srážce nad městem katapultovali... no prostě hrůza!

Jak hodnotíte změny v armádě? Vojsko se vlastně už jen deset let reformuje a zmenšuje.

Nebudu se pouštět do kritiky armády. Jsem už mimo hru. Jejímu velení ale ani trochu nezávidím. Řeknu jen tolik: armáda je vždy pouze taková, jaké dostane zadání od politiků. A přání bylo otcem myšlenky i při vzniku reformy ministra obrany Tvrdíka. Jeho tým plánoval něco, na co nebyly zjevně peníze. Připomínky vojáků byly ignorovány. Varovali jsme, například, že to bude stát mnohem víc peněz, než se přiznává, ale marně. Proto mne nepřekvapilo, že vláda nakonec ministru Tvrdíkovi rozpočet seškrtala. Ale i kdyby mu ty peníze koneckonců nechala, tak by to nestačilo. Podobné kotrmelce se ale netýkají jen české armády. V tom nejsme nijak výjimeční. Nesluší se ovšem, abych veřejně kritizoval spojence.

Myslíte tím Maďarsko, o němž bývalý generální tajemník NATO George Robertson prohlásil, že kdyby existoval klíč, jak vyloučit člena aliance, tak by to udělal?

Nebudu to komentovat. Ale není těžké si to zjistit.

Zpět k české armádě. Jde to s ní z kopce?

Má velké potíže. Znovu ale říkám: není to vždy její vina. Vláda přijala Tvrdíkův koncept rozvoje ozbrojených sil, aniž k diskusi přizvala oponentní odborníky. Ta diskuse mohla odhalit slabiny toho konceptu. Vláda se ale rozhodla tak, jak se rozhodla. Nese tedy i politickou zodpovědnost za to, v jaké situaci armáda je. Svalovat vinu jen na Jaroslava Tvrdíka, který v době, kdy usedl do křesla ministra obrany, neměl mnoho zkušeností s řízením tak velké organizace, není proto ani trochu korektní. Vládě zazlívám, že mu moc - vzhledem k jeho nezkušenosti - nepomohla. Vždyť reformu vojska schválil kabinet v době, kdy už se začalo hovořit o reformě veřejných financí. V době, kdy bylo jasné, že na armádu nebude tolik peněz, jak si Tvrdíkův reformní tým naplánoval. Odpovědnost za obtíže, jimiž armáda dnes prochází, nese vláda a ne exministr Tvrdík.

Vlastně byste nyní mohl mít pocit zadostiučinění, že došlo na vaše slova.

To věru nemám. Ale ani se tím už netrápím. Jsem generál v záloze a mám i jiné starosti... ale smutno mi z toho občas je. To ano.

(MF DNES)