Květen 2004

Signály z jiného tisíciletí (9. pokračování)

Emanuel Mandler

Demokratická iniciativa. Agenti

Brzy nebyla Demokratická iniciativa jediná. Začaly vznikat další skupiny, většinou složené z mladých lidí (České děti, Nezávislá mírová iniciativa a po nich další). Tyto občanské aktivity neznamenaly bezprostřední ohrožení režimu, byly mu však krajně nebezpečné tím, že jejich existence jako by přímo vyzývalo ke vzniku dalších a dalších skupin. Po jisté době by to vnitro nezvládlo. Občanské aktivity včetně Demokratické iniciativy schopnosti Státní bezpečnosti podcenily. StB však dokázalo nasadit do nových skupin netušené množství agentů. My jsme tak "získali" tajemníka Demokratické iniciativy a tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti dr. Matznera.

Ve vedení Demokratické iniciativy jsme byli všelijak podezíraví, Bohumil Doležal určitě víc než Karel Štindl nebo já. Spolu s Karlem Štindlem jsem se obával, že vznikne stav typický pro opoziční skupiny v ilegalitě, kdy všeobecně jeden druhého podezírá ze spolupráce s StB, tedy stav znemožňující kloudnou činnost. A tak jsem se snažil zabránit tomu, aby kdokoli byl podezírán bez důkazů. Jenže důkazy - kde by se v 80. letech vzaly? Jednou na podzim 1988 mne Václav Benda pozval na procházku po Karlově náměstí a varoval mě před spoluprací s dr. Matznerem, přičemž se zmiňoval o skutečnostech, které by asi měly stačit k jistému podezření - kdybych si ovšem nemyslel, že podezírat se nemá. A tak Matzner zůstal ke škodě věci tajemníkem naší strany. A už jen on sám toho dokázal dost. Kupříkladu v Plzni vylákal pod jakousi zvláštní záminkou značnou část našich členů na pracovní schůzku na dvůr právě ve chvíli, kdy "jej" tam začali hledat estébáci. Byl "zatčen", a vrátil se za tři hodiny celý mokrý (ten den silně pršelo) a ještě si vymyslel pohádku, že prý ho estébáci vysadili z auta několik kilometrů za Plzní a hodili do jakési vodní nádrže, takže on celý mokrý musel jít zpět do Plzně pěšky. Silnou plzeňskou organizaci, kterou dr. Matzner na této "pracovní" schůzce vlastně velmi úspěšně představil estébákům, tato akce na jistou dobu takřka zlikvidovala.

S ohledem na význam Matznera v Demokratické iniciativě se sluší připomenout, jak byl "odhalen" po listopadu 1989. Brzy na jaře 1990 jsme dostali zprávu, že Matzner je tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Požádali jsme o zprávu ministerstvo vnitra a ze sekretariátu ministra jsme se dozvěděli, že dr. Matzner určitě není agentem StB. Je prý to jisté, jelikož jej lustroval sám pan ministr. Ale mezitím jsme si dali dohromady tolik indicií svědčících proti Matznerově bezúhonnosti, že jsme dotaz opakovali. S údivem jsme se dozvěděli, že ovšem, dr. Matzner je nepochybně spolupracovníkem StB.

Dr. Matzner nám v roce 1988 doporučil ke spolupráci paní Borůvkovou, administrativně velmi schopnou pracovnici, bohužel, jak jsme se dozvěděli po převratu, rovněž zaprodanou StB. Tehdy se nám její aktivita v DI hodila; zakládali jsme zvláštní agenturu pro styk se Svobodnou Evropou a dalšími médii, která by mohla přinášet zprávy o naší činnosti a o poměrech v Československu. Tuto agenturu dostala na starost, bohužel, právě paní Borůvková. Brzy jsme od StB získali dalšího agilního člena užšího vedení, Ilju Storoženka.

Ilja se v roce 1987 přestěhoval ze severních Čech do Modřan. Pracoval v oboru vodního hospodářství a dostal k dispozici slušný služební domek, ne-li dům. V tomto případě se celá záležitost pohybovala (aniž jsme o tom věděli) takřka groteskně. O Ilju měl zájem HOS, Rudolf Battěk nelitoval námahy a jel za ním do Modřan, ale Ilja se "rozhodl" pro nás. Nabídl nám, že můžeme uložit archiv svých spisů v jeho domě, což se stalo. Můžeme se snadno domyslet, jak to vše bylo zařízeno: Matzner psal zápisy ze schůzí vedení, které nepochybně odevzdával tam, kam měl, svému řídícímu důstojníkovi StB. Co chybělo, získala příslušná místa od paní Borůvkové nebo z našeho archivu.

Takto to vše vypadá dosti zle. Po stránce akceschopnosti tomu tak bylo; zkazili nám, co se dalo, bylo by to dlouhé povídání. Nicméně v podstatě jim několik agentů dávalo tytéž zprávy a to bylo vše. Nechci tím jejich aktivitu bagatelizovat. O tom, co vše nám překazili, by bylo dlouhé povídání. A tak aspoň jeden příznačný příběh, který zároveň dost vypovídá o tom, jaké tehdy byly časy. Minule jsem vyprávěl o tom, jak mne odvedli přímo z pracoviště k výslechu. Sledovala to stará paní vrátná a když jsem se vracel z výslechu, pokynula mi. Řekla, že je to příšerné, takhle jednat s lidmi, že o Demokratické iniciativě ví a ráda by nám pomohla. Má kousek od Davle rozestavěný velký dům a v něm je dost už hotového prostoru. Mohl by se nám k něčemu hodit?

Odpověděl jsem, že se vší pravděpodobností ano. Máme v úmyslu vydávat časopis pro spotřebitele (později jsme se dozvěděli, že StB se tento náš záměr vůbec nelíbil) a při tom, jak jsme technicky nevybaveni, by nám taková prostora mohla velmi vyhovovat jako "tiskárna". Ostatně někdy by se mohla hodit i jako místnost pro schůze vedení. Paní vrátná byla potěšena tím, že její návrh se nám hodí, dala nám adresu a řekla že v tom domě bude v neděli, ať si to přijedu prohlédnout, že se pak můžeme hned konkrétně dohodnout. Mou zprávou bylo potěšeno rovněž vedení DI a s napětím čekalo, jak se s paní vrátnou dohodneme.

Přirozeně, že všechno bylo jinak. Jediné, co dobře vyšlo, bylo hezké počasí, které mně a manželce umožnilo pěkný výlet do Davle. Rozestavěný dům (vypadal jako malý palác) jsme snadno našli a v něm vlídnou starou paní z vrátnice. Ukázala nám hezký, skoro už kompletní pokoj i sociální zařízení a řekla, že je to místo pro letní dovolenou našich členů jak dělané. Trochu mne to polekalo a zeptal jsem se, zda nejde o omyl. My nesháníme rekreační zařízení, ale místnost pro tiskárnu. Stará paní se zachmuřila a řekla, že to tedy jde o omyl, ona přece nemluvila o ničem jiném než o místě pro rekreaci. S ohledem na soudruhy na Národním výboru a všude kolem by nám nemohla místnost pro tiskárnu půjčit, to dá rozum.

Nějak jsme tomu celému nerozuměli, ale několik let po převratu se vše beze zbytku vysvětlilo. Dostal jsem z ÚDV několik spisů StB pojednávajících o Demokratické iniciativě. Z jednoho bylo zřejmé, že Bezpečnost se o mém prvním rozhovoru s paní vrátnou dozvěděla hned poté, co jsem o něm referoval na vedení DI. U této zprávy byla poznámka, že orgány okamžitě zařídily, aby tento záměr Demokratické iniciativy selhal. Jistě, stačilo trochu popovídat s paní vrátnou. Byla již tehdy stará a - dodnes nejsem schopen vzpomínat na ni ve zlém. Určitě to myslela dobře.

Píšu tu o agentech StB, kteří své poslání úspěšně kamuflovali. Pravda, jednou jsem pojal proti Matznerovi podezření, ale nedokázal jsem celou věc domyslet. Sešli jsme se sami dva, abychom uvažovali o našem aktuálním programu; považoval jsem dr. Matznera jako právníka za k tomu povolanou osobu. Poněkud mě překvapil, když vyjádřil nespokojenost s tím, jak je náš program mírný. Uvaž, řekl, co všechno komunisté napáchali a ještě i teď dělají. Ty popravy, ty dlouhé tresty na svobodě, znemožnění existence samostatně uvažujícím intelektuálům… Já vím, pokračoval, že v našem veřejném programu nemohou být zabudovány tak vysoké tresty, jaké si tito lidé zasluhují, ale přece jen bychom se měli domluvit a říci si, že až se to provalí vyrukujeme s požadavkem nejvyšších trestů pro ty komunisty, kteří se provinili.

I po dlouhých letech si vzpomínám, jak ve mně hrklo a že ve mně nezávisle na rozumovém uvažování začal pracovat pud sebezáchovy. Co Tě to napadlo, řekl jsem Matznerovi, ty chceš, abychom my byli jako oni? My přece navazujeme na křesťanské tradice a musíme umět odpouštět svým nepřátelům, i když se tolik provinili. A musíme soudit jenom ty, kteří se dopustili něčeho kriminálního. Debata byla dlouhá, Matzner stál tvrdohlavě na svém, ale já taky. Říkal jsem si, že s člověkem, kterého neznám a který přišel s tak nebezpečným tématem, prostě musím hovořit jako vylepšené Rudé právo. Což jsem činil. A řekl bych, že to bylo důležité, že zpráva o mých názorech vedla StB spolu s obavou z mé epilepsie k tomu, že se nikdy nepokoušela mne obžalovat a třebas i na krátkou dobu uvěznit.

Jenomže o příčinách, které vedly Matznera k tomu, že navrhoval "podřezat krky" (tak se vyjádřil) hlavním komunistům, jsem neuvažoval. Důvod byl prostý, mluvilo tehdy podobně hodně disidentů Přiznám se, že tato situace po osobní stránce byla pro mne hodně nepřehledná.

Mnohem přehlednější a jednodušší to bylo s pracovníkem aparátu Čs. strany socialistické Zdeňkem Miffkem.Tomu se tak líbil náš program a naše činnost, že se velmi iniciativně začal účastnit akcí, které jsme podnikali. Jeho snaha proniknout do užšího vedení byla ovšem brzy nápadná. Kromě toho jeho "ilegální" chování vzbuzovalo nedůvěru od samého začátku. Jednou nás víceméně donutil sejít se s nějakým dalším pracovníkem aparátu Čs. strany socialistické a již jenom příchod na schůzku by byl stál za nafilmování. Od stanice metra na Florenci jsme se na Miffkův příkaz vysloveně plížili (skoro přískoky) k domu, v němž se konala schůzka. Vypadali jsme jako sbor karbonářů. Miffek se dvakrát účastnil porady vedení DI v bytě u paní Štolbové (scházeli jsme se u ní nebo u Martina Litomiského) a vždy, když šlo o něco důležitého, nutil nás, abychom přešli z pokoje do koupelny a vyříkali si to tam, bez obav, že bychom mohli být odposloucháváni. Pochopitelně, po převratu zjistila paní Štolbová, že v koupelně má namontováno několik štěnic.

Zdeněk Miffek si se mnou dojednal několik schůzek a mluvil jako typický agent provokatér. Chtěl, abychom vyslali nějakého "svého člověka" do Rakouska, kde měl plnit důležitý úkol: varovat hospodářské kruhy před jakoukoli spoluprací s Československem, dokud u nás nebudou platit občanská práva. Kdybychom ho poslechli, šli bychom okamžitě do kriminálu. Dával jsem pozor, aby Miffek nepronikl do vedení DI.

To bylo dobře. Koncem října 1989 - čas tehdy vysloveně letěl - jsem v dojednanou dobu zašel do kavárny v Bílé labuti, kde jsem se měl sejít s Láďou Lisem. Přišel jsem o něco dřív a koho nevidím jako Zdeňka Miffka v důvěrném rozhovoru s kapitánem Sukem, estébákem, který nás měl na starosti. Když mě uviděli, oba se až neskutečně lekli - nebylo pochyb, že Miffek podával hlášení svému řídícímu důstojníkovi. Podle stupně úleku (Miffek zčervenal jako rak) to bylo hlášení o nás. Tím Zdeněk Miffek v Demokratické iniciativě skončil. Netušili jsme, jak bylo toto vítězství dílčí.

Opusťme však naše agenty a vraťme se k tomu, čemu měli zabránit: k naší činnosti. Neobyčejně důležité bylo, že mocná Charta 77 nás odmítala pojímat jako partnera a chápala nás jako jednu z mnoha občanských aktivit. Podle Václava Havla měly být nové občanské aktivity podřízeny Chartě 77 - a ony to většinou přijímaly. Šlo o jednotu, a v tomto případě tedy o nic, co by v Československu bylo nové.

Od druhé světové války jednota úzce souvisí s bojem proti nepříteli. Proti nepříteli se demokratické síly semkly v Národní frontu a pod záminkou boje proti pravicovosti zakázaly existenci svých konkurentů. Tak vznikla už tenkrát podivně levicová, autoritativní řídící síla národně socialistické revoluce, opírající se o systém národních výborů. Ta především nepřipustila jinou autonomní politickou organizaci, tedy opozici. Ideologie Národní fronty tedy zakázala opozici tím, že se opírala o nutnost jednoty a v politickém klimatu, které podstatně omezovalo svobodu projevu, obyvatelstvo tuto demagogii po údajně katastrofálních zkušenostech první republiky (byla pluralistická!) přijalo jako samozřejmost. A tak se tato destruktivní ideologie zapsala do paměti národa jako pozitivní samozřejmost (je zajímavé, že zcela nejednotný, skutečně katastrofální postup "reformní" garnitury v letech 1968-1969 tyto iluze nejen neodstranil, ale spíše posílil).

Ideologie jednoty se znovu vynořila koncem 70. let. Že se různé ideové proudy spojily k Prohlášení Charty 77, lze ještě pochopit jako postup, který snad nevybočuje z normálnosti pro celkovou slabost opozice. Že se však demokratičtí aktivisté v Chartě 77 natrvalo organizačně spojili s bývalými komunistickými funkcionáři (i když tehdy "reformními"), to už není samo sebou. Má to několik příčin a jedna z nich je souvislost s tradicí Národní fronty. Charta (s velkým podílem bývalých komunistických funkcionářů) považovala za samozřejmé, že ostatní občanské iniciativy jí budou podřízeny. Jenomže, abychom se vrátili k Demokratické iniciativě, pro nás bylo podřízení Chartě 77 s její napůl reformně komunistickou ideologií a obdobným vedením něčím zcela nepředstavitelným. Měli jsme jiný politický a občanský program, mohli jsme tedy uvažovat pouze o spolupráci. Navíc jsme už tehdy věděli své o tom, co dokázala v Československu právě "jednota", a vyhýbali jsme se jí. Charta sama se však nemohla kvůli svému programovému, "morálnímu " zaměření věnovat politické práci v širším měřítku. A tak přistoupila k závažnému činu: její členové vytvořili v říjnu 1988 HOS (Hnutí pro občanskou společnost) jakožto jakousi chartovní politickou expozituru - ze 122 zakládajících členů bylo 121 chartistů. HOS již při svém vzniku deklarovalo nutnost jednoty a marně se pokusilo Demokratickou iniciativu pohltit.

Jak již řečeno, rozhodně jsme odmítali stát se jakousi odbočkou Charty 77. Nicméně nepřistoupili jsme ani na opačný extrém, že se máme s chartisty nenávidět. Chtěli jsme spolupráci a dost jsme pro to udělali. Když byl v lednu 1989 Václav Havel zatčen, využili jsme návrhu amerických senátorů na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a rozhodli jsme se jsme v Praze založit akci pro Havlovu podporu. Bylo však těžko představitelné, že by tuto akci uspořádala DI sama, protože v dané situaci by ostatní občanské iniciativy byly přesvědčeny, že využíváme Havlova zatčení ke svým "sobeckým" cílům. Vyzvali jsme proto k vytvoření širšího výboru, v němž jsem měl být za Demokratickou iniciativu pouze já sám. Tuto výzvu okamžitě podpořila Eva Kantůrková a pomohla mi získat účast Dany Němcové a Vlasty Chramostové. Přestože se obě zúčastnily formálně, bylo velmi důležité, že se staly členkami výboru. Výbor působil několik neděl takto: obstarával jsem prohlášení do Svobodné Evropy, výběr ukázek z dopisů, sdělení o počtu podpisů, zprávy o průběhu akce, přičemž Jiří Kantůrek (na adresu Kantůrkových chodila většina příspěvků a podpisů), mi poštu vzorně dvakrát týdně nosil do zaměstnání (!). Akce byla velmi úspěšná, poprvé se ve velkém měřítku podpisovali společně disidenti a "pracující " - například také výbory ROH atd. Posléze jsme shromáždili několik tisíc podpisů, a to od jednotlivců i od kolektivů.

Na nevůli Václava Havla vůči mé osobě to příliš vliv nemělo. Když jej propustili z vězení, podal mi s velkým gestem celý jeden prst a ještě to okomentoval: "Tady Ti, Emane, podávám prst…". V napůl oficiálním životopisu Václava Havla od Kriseové není o naší akci ani slovo. Přitom to byla aktivita, která připravila půdu pro další akci, tentokrát za Havlovo propuštění z vězení, a jistě i náš výbor přispěl svým dílem k tomu, že Havel byl propuštěn na svobodu.

Demokratická iniciativa. Něco pro Havla

Od osmdesátých let uplynulo poměrně dost let, žijeme ve zcela jiných poměrech a počet tajných spolupracovníků StB, kteří působili v opozičních uskupeních v druhé polovině osmdesátých let, nahání nám dnes svým způsobem hrůzu: mohly tyto skupiny vůbec něco kloudného dělat? Opravdu, odpověď není jednoduchá.

Chceme-li na ni odpovědět, musíme nejprve vzít v úvahu onen značný počet spolupracovníků StB. Nepochybně jak jen mohli, kazili akceschopnost opozičních skupin; minule jsem uváděl náš příklad se sympatickou paní vrátnou. A pokud jde o provokace, určitě si dokázali vymyslet pravděpodobnější okolnosti než náš Zdeněk Miffek. StB měla tyto skupiny před očima jako na dlani a aby se sama nestala obětí omylu, snažila se zprávy opozičních skupin zdvojovat a někdy i ztrojnásobit. Postupem doby se ukázalo, že i tento postup má své problémy, protože situace se pro ministerstvo vnitra stávala administrativně složitou a stále méně přehlednou. K tomu je třeba připočíst rychlý rozvrat sovětského bloku, zpočátku sice málo zřetelný, ale postupně stále znatelnější, a působení demonstrace, této zbraně, které v té době opoziční skupiny používaly proti režimu víceméně spontánně.

Bylo to přirozené už proto, že opoziční skupiny byly složeny převážně z mladých lidí. Rubem této mince byla okolnost, že "občanské aktivity" po teoretické stránce nevynikaly. V obecné formě přijímaly ideologii Charty 77, popřípadě k ní dodávaly něco vlastního (NMS boj za mír, České děti entuziasmus pro monarchii), a to příliš režimu nevadilo. Avšak mladí členové opozičních skupin byli ochotni pokoušet se o demonstrace v památné dny (21. srpen, 28. říjen) a při jiných příležitostech, jako byl návštěvy státníků. Režim neuměl než reagovat násilnostmi, dokladem jejichž tuposti byly tzv. "osmačtyřicítky". Vždy před očekávanou demonstrací byl značný počet odpůrců režimu zatčen, a to na dva dny, což zákon umožňoval. StB mělo pro osmačtyřicítky svůj seznam a my dva s Doležalem jsme na něm nechyběli (a pak jsme samozřejmě nechyběli ani v Ruzyni - vždy na dva dny, jednou, v "tuplované" osmačtyřicítce i čtyři). Bylo to nepříjemné, zvláště, když se vazba protáhla i na všední den a na pracovišti dobře věděli, proč nejsme tam, kde bychom za normálních okolností měli být.

Díky osmačtyřicítkám jsem se setkal s lidmi, které bych jinak znal snad jen z doslechu. Jeden den (vždy po dni měnili jakýmsi dominovým způsobem osazenstvo cel) jsem strávil ve společnosti obou Hájků (Miloše a Jiřího). Jiří se přes den nechoval jako zakuklený komunista, naopak, učil mne, jak se přežívají dlouhá léta kriminálu (byl vězněn po celou válku): musí se každý den chodit. Asi dvě hodiny jsem za ním šlapal pořád kolem cely. Večer jsem se s oběma zuřivě hádal o Komunistický manifest. Bylo zajímavé, že se Václav Benda, který byl s námi na cele jako čtvrtý, zúčastnil sporu jen sporadicky; sice na mé straně, ale umírněně. Přece jen byli všichni tři z Charty a nechtěli vyvolávat různice.

Na podzim roku 1988 byla v Praze po 28. říjnu situace dosti vyhrocená. StB se činilo, výslechy houstly a DI tím byla postižena nejvíc. "Naši lidé" nedělali v kotelnách, nýbrž v "normálních" zaměstnáních. Z větších měst (v malých městech jsme jistě také sympatizanty, ale většinou jsme je neznali) jsme se dovídali o jejich těžkých existenčních potížích. Pochopitelně, že někteří se za této situace se od Demokratické iniciativy distancovali.

Vnitro dobře vědělo, co dělá. Patřili jsme mezi vytipované skupiny, vůči kterým StB použilo nejen biče, ale i cukru. Při osmačtyřicítce 28. října mne kapitán Suk odvezl z Ruzyně už večer prvního dne a měl se mnou vážnou debatu o Demokratické iniciativě. Měl k dispozici náš (neúspěšný) leták na vytvoření Havlíčkovy nadace a byl jím takřka nadšen. To dělejte, říkal mi, proti tomu vnitro nemá námitek, ale samozřejmě ty ostatní věci, spolupráce s ostatními občanskými aktivitami, účast na demonstracích, psaní orgánům přes Svobodnou Evropu, to nepřipustíme a kdybyste to přesto dělali, museli bychom tvrdě zasáhnout. Není lepší se domluvit? Můžete se přece na nás spolehnout. Pustil mne domů a já jsem si to celé měl rozmyslet. Rozmýšlel jsem to jen s nejbližšími přáteli. Bylo takřka evidentní že po nás půjdou a že se v tom případě celá Demokratická iniciativa rozsype. To by byla škoda právě v době, kdy se poměry ve státě a kolem státu tak rapidně měnily. Domluvit se s StB, nepřicházelo v úvahu - jenomže oni to nevěděli, mysleli si, že to možné je, vždyť (alespoň o mně) měli tak hezké posudky. Uvažoval jsem tedy, neexistuje-li způsob, jímž by se Demokratická iniciativa výhružkám kapitána Suka vyhnula. Napadlo mě, že bychom mohli na čas zastavit svou veřejnou činnost. Považoval jsem za jisté, že by to nemohlo být na dlouhou dobu, vždyť jsme prožívali období, kdy člověk jako by z povzdálí slyšel, jak se historické hodiny blíží dvanácté.

Podal jsem vedení Demokratické iniciativy návrh na dočasné přerušení činnosti a prosadil jsem ho. Vysloveně prosadil, protože málokomu se do toho chtělo. Výsledkem byla "Zpráva Demokratické iniciativy o přerušení činnosti Demokratické iniciativy", v níž se říká mimo jiné:

Vůbec nepochybujeme, že ideje Demokratické iniciativy byly a jsou reálné…. Nemohly však až dosud - podobně jako činnost dalších aktivit - ovlivnit trend společenského vývoje, který dnes v Československu směřuje nikoli k demokratizaci, nýbrž k jejímu opaku. V oblasti občanských práv, vyznačující se neobyčejně nízkou úrovní, nenastalo žádné zlepšení a vše, co směřuje k svobodnějšímu projevu, je potlačováno v nejlepším případě administrativní, často však také policejní mocí.

Tento tlak dolehl také na Demokratickou iniciativu. Zakládající účastníci našeho hnutí jsou již delší dobu podrobováni výslechům, šikanám, dosahujícím i na jejich pracoviště, a nyní také krátkodobým pobytům ve věznici. Povaha Demokratické iniciativy a smysl její činnosti jsou však politické; nemůžeme se obejít bez možnosti komunikovat s veřejností a s orgány této společnosti. Na druhé straně jde o hnutí zcela civilní. Jeho pracovníci nejsou profesionální politikové, jsou to řadoví občané, lidé zaměstnaní v nejrůznějších institucích a v běžných zaměstnáních. Rostoucí politický tlak za těchto podmínek přerušil počáteční organizování našeho hnutí, znemožnil naši vzájemnou komunikaci i zajišťování potřeb nezbytných pro naši práci.…

Pokud bychom se rozhodli nyní pokračovat v naší práci, nešlo by již o hnutí politické, ale o uzavřenou skupinu, nutně směřující k jiným cílům, než jaké si vytkla.

Přiznáváme raději, že nejsme schopni čelit těžkým tlakům jinak než rozhodnutím dočasně přerušit práci hnutí Demokratická iniciativa. Dočasně pro nás znamená pouze a výlučně do té doby, než bude opět možné, aby politicky zaměřená nezávislá iniciativa legálně a veřejně pracovala…

Kapitán Suk by jistě mnohem raději viděl, kdybychom ho poslechli a dohodli se s nimi, ale z toho, že nám StB dalo pokoj, se dalo usuzovat, že s výsledkem nátlaku na DI nejsou zcela nespokojeni. Vysloveně spokojeni pak byli mnozí disidenti, kteří o nás prohlašovali, že jsme se spolčili s StB. Koneckonců StB si možná i myslela (při Palachově týdnu ve Všetatech by tomu nasvědčovala zlost kapitána Suka), že slovo "dočasný" má obvyklý východoevropský smysl (navždy) a že zanecháváme činnosti nastálo. Jenže čas šel neúprosně dál, vnitro se pokusilo jednat s opozičními skupinami "po dobrém" a povolilo jim 10. prosince shromáždění ke dni lidských práv. Demokratická iniciativa toho okamžitě využila a obnovila veřejnou činnost. Svobodná Evropa nám tenkrát ještě ráda vyšla vstříc a vysílala naši výzvu občanům, aby se připojili k "Vánoční petici za propuštění nevinně vězněných", zaslanou spolu s průvodním dopisem prezidentu Husákovi. V dopise prezidentovi stálo:

Vážený pane prezidente,

obracíme se na Vás v předvečer vánočních svátků s prosbou a žádostí, abyste jakoukoli formou, která je Vám k dispozici, zajistil propuštění na svobodu těch československých občanů, kteří jsou v současné době vězněni či drženi ve vyšetřovací vazbě za své politické nebo náboženské přesvědčení.

Jedná se zvláště o ty, které československé soudy odsoudily k trestům odnětí svobody a jsou drženi v NVÚ, dále o občany, kteří jsou v současné době ve vyšetřovací vazbě: František Lizna, Petr Cibulka, Ivan. M. Jirous, Dušan Skála, dr. Hana Marvanová, Tomáš Dvořák, Luboš Vydra, pp. Tvaroch a Tichý.

Petiční akce byla úspěšná, podepsalo ji 1363 lidí z Československa a 104 zahraničních krajanů.

Mezitím šel vývoj dál. V týdnu od 15. do 21. ledna policie na pražském Václavském náměstí několikrát brutálně zasáhla proti početnému davu, který se pokoušel uctít památku Jana Palacha. My jsme se po přerušení činnosti sešikovali a mohli jsme se aspoň zúčastnit poutě k Palachovu hrobu do Všetat. Jeli jsme za DI s velkou kytkou dva, Martin Litomiský a já, ale hned na nádraží ve Všetatech nás sebrali a spolu s dalšími "delikventy" nás dlouho nechali čekat ve velké ratejně jakéhosi statku. To bylo dobře. Ján Čarnogurský (ani nevím, kde se tam vzal), nás poučil, že máme právo odmítnou fotografování a vůbec nás povzbuzoval, abychom se nedali, že odjet vlakem do Všetat není nic proti zákonu. Jeho rady byly užitečné - pro mne zvlášť. Když jsem vstoupil do místnosti, kde byli shromážděni estébáci (fotografovali účastníky poutě), myslel jsem, že kapitán Suk omdlí. Viděl mě poprvé od doby, kdy DI přerušila činnost, a řádil. Ale já jsem se nedal; zato mne nechali čekat na výslech hodně dlouho a dlouho mne vyslýchali (proč nás vůbec vyslýchali, to jsem nevěděl a oni asi taky ne). Všetatské odpoledne skončilo tím, že nás rozvezli na silnice vzdálené hodně od Prahy a sami jsme se museli dopravit domů. Tím ovšem řeči o tom, jak spolupracujeme s ministerstvem vnitra, ustaly.

To však, oč orgánům ministerstva vnitra v Palachově týdnu šlo, se podařilo: veřejnost byla zastrašena a radikálové se museli stáhnout do pozadí. Ale tyto bezprostřední důsledky mohly mít dlouhodobý vliv jen v tom případě, kdyby režim dokázal násilí stupňovat. A to už neuměl.

Ale něco přece jen dokázal. 16. ledna 1989, okamžitě po "skončení" Palachova týdne zatkla policie Václava Havla. Měl to zřejmě být doklad síly režimu a v dané chvíli tak mohl i působit. Nicméně situace již byla zralá pro to, aby se opoziční síly Havla účinně zastaly. Nás napadlo, že je možné využít návrhu několika amerických senátorů, aby Nobelova cena míru byla v roce 1989 udělena Václavu Havlovi. Již 9. února vydala Demokratická iniciativa k této věci prohlášení, ve kterém ocenila přínos Václava Havla při prosazování lidských práv v Československu i okolnost, že Havlovo jméno a jeho osobnost jsou symboly zápasu našeho lidu za svobodu a za demokratizaci společenských poměrů. Podpořila návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a uzavřela své prohlášení tím, že bude užitečné, vyjádří-li se obdobným způsobem další demokraticky smýšlející jednotlivci i skupiny. "Sdělujeme, uvádělo se v prohlášení, že jsme ochotni taková vyjádření přijímat a podávat o nich veřejnosti zprávy."

Ale ohlasy nebyly jenom dobré a nejlepší; některé občanské iniciativy se domnívaly, že z Havlova zatčení a z jeho nominaci na Nobelovu cenu míru chceme vytlouct politický kapitál. A tak jsme formu podpory pro Havla změnili. Dostatečně jasně o tom vypovídá prohlášení Demokratické iniciativy ze 17. února 1989:

Demokratická iniciativa se dne 9. února rozhodla veřejně podpořit návrh na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi a vyzvala demokraticky smýšlející skupiny a jednotlivce, aby se svým souhlasem k tomuto návrhu připojili. Z ohlasu je patrné, že tato věc přesahuje rámec jedné nezávislé skupiny. Požádali jsme proto herečku Vlastu Chramostovou, spisovatelku Evu Kantůrkovou a mluvčí Charty 77 Danu Němcovou, aby spolu s členem Demokratické iniciativy Emanuelem Mandlerem vytvořili výbor pro podání návrhu na udělení Nobelovy ceny míru Václavu Havlovi. Jmenovaní naší žádosti vyhověli a převzali agendu s prací tohoto výboru spojenou.

Demokratická iniciativa

Ještě téhož dne jsem vydal spolu s Evou Kantůrkovou, která se o vytvoření výboru (a také o jeho další práci) nejvíc zasloužila, prohlášení, ve kterém jsme kromě zdůraznění Havlových zásluh uvedli své adresy pro ty, kdo budou ochotni nominaci Václava Havla podpořit. Obstarával jsem pak černou práci ve výboru. Psal jsem prohlášení do Svobodné Evropy, vybíral jsem ukázky z dopisů a posílal zprávy o tom, jak se jejich počty zvyšují. Kantůrkovi však také nezaháleli. Byli známi na veřejnosti a na jejich adresu chodila většina vyjádření. Jiří Kantůrek mi do zaměstnání (!) dvakrát týdně nosil tuto poštu. Akce byla velmi úspěšná, poprvé se ve velkém měřítku podpisovali společně disidenti a prostí občané. Svůj souhlas poslalo dokonce i několik výborů ROH. Posléze jsme shromáždili několik tisíc podpisů, a to od jednotlivců i od kolektivů. Přestože se o našem výboru a jeho činnosti nemluvilo a nepsalo, vytvořil půdu pro další akce žádající Havlovo propuštění na svobodu.

Demokratická iniciativa. Demonstrace

Hovořil jsem o dramatických událostech pozdního léta roku 1989. Při líčení takových "celostátních" událostí se snadno zapomíná na to, co se odehrává v pozadí, bez velkého lomozu, co však ve svém celku má také celostátní význam.

Od počátku léta roku 1989 politické ovzduší v Československu zřetelně houstlo. Bylo to ovšem dáno nejen vývojem uvnitř státu, ale právě tak a zejména nezadržitelným rozpadem sovětského impéria. Nejnázorněji to bylo patrné v Polsku, jak o tom ostatně svědčí dopis Demokratické iniciativy předsedovi Federálního shromáždění Aloisi Indrovi z 20. srpna 1989:

Vážený pane,

v předvečer výročí ozbrojeného zásahu zemí Varšavské smlouvy proti Československu přijala předsednictva Sněmovny lidu a Sněmovny národů FS ČSSR protest proti prohlášením obou polských zákonodárných orgánů, jímž se Senát i Sejm PLR zřetelně distancují od srpnové intervence a vyslovují politování nad tím, že se ozbrojeného zásahu dne 21. srpna 1968 účastnily rovněž ozbrojené síly Polské lidové republiky.

Vážený pane předsedo! Předsednictva našich sněmoven jsou složena z poslanců, kteří by měli vědět, že je jejich povinností zastupovat náš lid. Je proto nepřijatelné, zastávají-li se intervence proti našemu státu a našim národům; je pak přirozené, že označení polského odsudku mezinárodní intervence proti ČSSR jako zasahování do vnitřních záležitostí Československa těžko může náš lid přijmout jinak než jako svou vlastní urážku…

V Polsku a Maďarsku už bylo s komunistickým režimem zle, ale u nás se alespoň oficiálně nedělo nic. Ale neoficiálně se odehrávalo mnoho událostí, měnily se politické vazby, vztahy i celkové politické klima.. Občanské iniciativy sílily; i my jsme to cítili na každém kroku. Zřizovat organizace ve městech se nám nedařilo, zřejmě hlavně pro úspěšnou práci tajných spolupracovníků StB. To však nic neměnilo na skutečnosti, že našich příznivců přibývalo. Ve velkém bytě paní Štolbové jsme uspořádali několik setkání pražských i mimopražských příznivců DI, Bohumilovi Doležalovi se podařilo získat důvěru vedení Maďarského demokratického fóra, s nímž Demokratická iniciativa navázala spolupráci.

16. září se konala "tajně", to znamená na několika místech ustavující konference Československé demokratické iniciativy (StB o tom jistě byla velmi dobře informována). Po organizační stránce jsme dosáhli značného úspěchu. Demokratická iniciativa měla mít napříště navíc dvě zvláštní sekce, ekologickou a studentskou. Zatímco ekologická sekce byla zatím naším zbožným přáním (bohužel ji "řídil" agent StB), byla studentská sekce skutečností a hodně jsme si od ní slibovali. Vedl ji Michal Semín za spoluúčasti Davida Litváka, přičemž prvními členy byli studenti (správněji studentky) Pedagogické fakulty. Necelý týden po ustavující konferenci ČSDI si studentská sekce vypracovala programové prohlášení, obsahující některé zcela nové prvky. Studentská sekce slibovala věc dosud nebývalou, a to, že bude "usilovat o znovuvytvoření pluralitní podoby školské soustavy, v rozsahu škol státních, soukromých i škol církevních." Soudila, že je zapotřebí dosáhnout toho, aby "apriorní ideologizace celostátního rozsahu pozbyla své platnosti", právě tak jako služebnost školy údajným potřebám národního hospodářství. Studentská sekce Demokratické iniciativy se také postavila proti ideologicky zdůvodňované kádrové politice, která "nese výrazný podíl na poklesu vzdělanosti ve stávajících školních institucích."

Činnost Demokratické iniciativy se rozvíjela navzdory několika závažným překážkám. První byla zvyšující se aktivita agentů StB. V Ústí nad Labem začal působit jako vedoucí představitel tamní Demokratické iniciativy Josef Semanišin. Nemohu si při zmínce o jeho osobě odpustit malou odbočku. Jeho aktivita se krátce před převratem neobyčejně zvyšovala, kupodivu však dosáhla vrcholu teprve po listopadu 1989. Vzpomínám na krajskou konferenci v Ústí nad Labem, která se sešla za celkem slušné početní účasti. Přijel jsem na ni a hned po zahájení jsem byl ohromen Semanišinovým prohlášením: "Nyní povstaňte a uctíme minutou ticha oběti komunistického režimu". Tak jsme minutu tiše stáli a já jsem uvažoval, k čemu má sloužit toto divadelně vyznívající vystoupení, které bylo na věcných schůzích naší strany zcela ojedinělé. Brzy se to ukázalo samo od sebe. Polistopadová hyperaktivita měla Josefu Semanišinovi sloužit k tomu, aby se jako činitel Občanského fóra dostal k hojným materiálům, které ho kompromitovalo jako agenta StB, a mohl je zničit. Chudák, nevěděl, že tak jednoduše to nejde a kromě toho - že mu jeho spolupráce s StB v nastávajících poměrech vlastně příliš vadit nebude.

Aktivita agentů se vůbec nepříjemně zvyšovala. 21. srpna jsem byl nemocen a StB milostivě uznalo, že je lepší, když mi vzhledem k tomu "neudělí" osmačtyřicítku a nechá mne doma . Ale do bytu se mi vecpal agent Miffek, vykládal mi pohádky o tom, jak ho na Václavském náměstí zmlátili, a celý den mne hlídal, abych snad neutekl a něco nevyváděl. Tehdy jsem také poprvé zpozoroval škodovku u protějšího paneláku. Vždy se tam pak objevila v angažovaných situacích a dnech. Nebylo příliš obtížné spočíst si, že mě hlídají.

Nejnepříjemnější byl jakýsi člověk, který se najednou objevil u mne doma (to jsem už od léta 1989 nebyl zaměstnán) s tlustými deskami, které prý obsahují ucelený návod na řešení "romské otázky". Ucelený nebyl, ale provokativní byl až běda. Demokratická iniciativa měla podle jeho slov učinit také něco pozitivního, a to znamenalo navrhnout "řešení romské otázky" tím, že by se celé romské etnikum sterilovalo. Toho člověka jsem se nemohl zbavit; zřejmě měl za úkol vnutit mi tento hnusný nesmysl.

Policejní tlak se konečně projevil i v zaměstnání. Pojednou jsem byl přestěhován do kanceláře k Doležalovi (nepochybně tam zřídili odposlech) a v létě jsem byl přistižen, když jsem v pracovní době jel pro papír na naše tiskoviny. Nový náměstek, který vystřídal Káška a byl zároveň členem výboru KSČ v Mototechně, se mnou sepsal výhružně znějící protokol a mně bylo jasné, že musím z Mototechny odejít. Měsíc po mně odešel i Doležal.

Lámal jsem si hlavu s tím, jak je možné, že ani Doležala, ani mě nezavřeli. Třeba jen na pár měsíců, jako to dělali u chartistů a u Nezávislého mírového hnutí. Jakou váhu politické orgány přisuzovaly našemu hnutí, to daly najevo článkem R. Janíka v Nové mysli (citoval jsem ho). Naše programové dokumenty i prohlášení k politické situaci přitom hovořila čím dál tím otevřeněji. Ministerstvo vnitra na to reagovalo více méně civilizovaně. Obesílalo nás přes úřad prokurátora, kde jsme byli varováni, že naše činnost se příčí zákonům a že za to poneseme zodpovědnost. Ale blížil se konec režimu a pokud vím, nikdo z nás se tím obzvlášť netrápil. Já jsem pak udělal to, co bych ještě před rokem odsuzoval, ale nyní jsem to považoval za možné: Přednesl jsem příslušnému pracovníkovi vnitra důkladné školení o tom, co je svoboda a demokracie a jak jsou u nás flagrantním způsobem porušována lidská práva.

Nestalo se nic. Proč? Je pravda, že původně nás nepochybně měli vytipované pro dohodu nebo dokonce spolupráci. Ale tento plán už dávno museli opustit (a jejich jednání nás nemohlo nechat na pochybách, že jej také opustili); pokud jde o mne, asi se báli, abych v kriminále nedostal záchvaty epilepsie - z neurologické kliniky odnesli všechny záznamy o mém zdravotním stavu a není třeba pochybovat, že si je náležitě prostudovali. Je také pravda, že se jim podařilo do Demokratické iniciativy propašovat značné množství agentů, kteří jak jen mohli, mařili naši práci a poskytovali jim potřebné informace. Ale celkově ji zmařit nedokázali. Takže jak to s námi a s StB skutečně bylo? Snad se dozvíme víc až budou přístupné dokumenty z té doby.

Ovzduší však houstlo i z druhé strany. Snad jen v důsledku nedostatku zkušeností jsme určitá gesta ze strany Havlovy skupiny v Chartě 77 vykládali ne jako nepřátelství, ale pouze jako nevraživost, která v budoucnu může zmizet, nebo aspoň zeslábnout. Teď, dávno "po bitvě", víme jak to bylo. Tato skupina byla odhodlána uchopit sama moc a dělala vše pro to, aby se jí to podařilo.

Již jsem se zmiňoval o tom, že Václav Havel s námi odmítal komunikovat. Šel však proti nám ještě dál. Když byli zástupci občanských iniciativ pozváni na americké vyslanectví u příležitosti příletu poradce amerického prezidenta, přednesl Václav Havel dosti obsáhlý projev o tom, jak se letos (1989) již nesmí v disentu opakovat to, co se stalo loni. V roce 1988 totiž byly k výročí srpnové invaze veřejně vzneseny návrhy kapitulantské povahy a požadavek, aby z Československa sice odešla sovětská vojska, nicméně s dodatkem, že se to nemusí stát okamžitě. Šlo o náš text a Havlova kritika neodpovídala tomu, jak rychle se vyvíjela realita a s ní pochopitelně i radikálnost opozičních požadavků (viz dopis DI Indrovi uvedený výše).

Ostatně i tak naše "Prohlášení k dvacátému výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa", kritizované Václavem Havlem, nevyznívalo ani trochu katastroficky. Po úvodu o důsledcích srpnových událostí ("politicky potlačené a nesvobodné Československo, odtržené od světa, od vlastní a evropské minulosti, zbavené kontaktu s hospodářským, kulturním i sociálním rozvojem mezinárodního společenství, zachvátila postupně všeobecná produktivní a morální krize") následuje onen kontroverzní odstavec:

Tato situace má závažné rozměry mezinárodního rázu. Sovětské vedení, které od zvolení Michaila Gorbačova generálním tajemníkem nastoupilo cestu dalekosáhlé demokratizace a liberalizace vlastní společnosti, nebylo až dosud - z důvodů, které se lze jen domýšlet - zříci se srpnové intervence ani učinit faktická opatření v tomto smyslu. Chápeme, že obojí není v současné době snadné; jde např. o to, že sovětské jednotky rozmístěné od srpna 1968 na území našeho státu plní dnes takřka výlučně úkoly v rámci celkové strategické koncepce Varšavské smlouvy, a nemohou tedy být jednostranně, to znamená bezodkladně staženy. Přes tyto a další potíže je výslovné i faktické odmítnutí oprávněnosti srpnové intervence ze sovětské strany nezbytné a nutné jak z hlediska našich národních zájmů, tak pro svobodný rozvoj středoevropských a východoevropských národů.

Závažnější důsledky než občasné výpady proti Demokratické iniciativě pro nás mělo podstatné zmenšení počtu našich zpráv ve Svobodné Evropě. Nechápali jsme, proč Svobodná Evropa pojednou změnila svůj původně kladný vztah k nám a k naší činnosti. Po dlouhém doprošování jsme se dozvěděli, že redaktor Svobodné Evropy Milan Schulz dostal od Václava Havla dopis, který obsahuje varování před Demokratickou iniciativou s limitem nevelkého počtu minut, který tato stanice "má" (smí!) DI věnovat. Nevěřil bych tomu, ale když jsem na Opu Bonu v Praze viděl, jak se ke mně Milan Schulz chová, přestal jsem pochybovat. Navíc v říjnu odjel Rudolf Battěk na Hrádeček a za sebe i za Zdeňka Lise provedl sebekritiku - za to že spolupracovali s Demokratickou iniciativou. Blížil se převrat a Demokratická iniciativa zůstala úplně sama.

(Pokračování)