Květen 2004

Muž, který nás pozval do vesmíru.

Karel Pacner

Před sedmdesáti roky se narodil první kosmonaut Gagarin

Narodil se 9. března 1934 kolchozníkovi v zapadlé obci Klušino asi 200 kilometrů západně od Moskvy. Zahynul 27. března 1968 při cvičném letu v letadle jako jeden z nejznámějších lidí 20. století. Jmenoval se Jurij Alexandrovič Gagarin a jako první člověk se odvážil vyletět do vesmíru. Tento týden by mu bylo sedmdesát let. Jeho život je typický pohádkový příběh chudého chlapce, který se proslavil. Když po válce dokončil školu, rodiče neměli peníze, a proto šel do učení. Nakonec se však dostal na průmyslovku do Saratova. Ve čtvrtém ročníku se přihlásil do místního aeroklubu. Po maturitě zamířil do leteckého učiliště v Orenburgu - chtěl se stát stíhačem. V Orenburgu našel svou životní lásku, studentku zdravotní školy Valentinu Gorjačevovou. V listopadu 1957 se poručík Gagarin hlásil u pluku na základně Nikel u Murmanska. V říjnu toho roku vypustil Sovětský svaz první družici - legendární Sputnik 1. O měsíc později družici se psem Lajkou. Gagarin začal tajně toužit po vesmíru.

Začátkem roku 1959 bylo rozhodnuto, že první poletí do vesmíru vycvičení letci, především stíhači. Věk okolo 30 let, výška do 170 centimetrů a váha do 70 kilogramů, samozřejmě musí být absolutně zdraví. Kandidátů se našlo 3461. Z nich potom vybrali 206 mladých mužů. Koncem zimy se uskutečnilo druhé kolo. Z něj vyšla první dvacítka.

Drama první šestice

Přípravy a ubytování budoucích kosmonautů probíhaly ve velmi primitivních podmínkách. Školení začalo 14. března 1960. Koncem července navštívili budoucí kosmonauti kosmodrom Bajkonur. Sledovali start rakety s kosmickou lodí, na jejíž palubě byli psi Lisička a Čajka. Avšak zažili tragédii - po 24 vteřinách vybuchl jeden ze čtyř bočních urychlovacích stupňů. Obě zvířata zahynula. “Viděli jsme, jak raketa letí,” konstatoval po letech German Titov. “A hlavně jsme ji viděli vybuchnout.”

Na podzim instalovali ve Hvězdném městečku trenažér kosmické lodi. Instruktoři, lékaři a Koroljov museli vybrat menší skupinu. Shodli se na šestici Jurij Gagarin, Anatolij Kartašov, Andrijan Nikolajev, Pavel Popovič, German Titov a Valentin Varlamov. “Gagarin se začal odlišovat až při tréninku,” vzpomínal Viktor Gorbatko. “Byl velmi energický a měl smysl pro humor. I když byl malý, měřil jenom 169 centimetrů, vynikajícím způsobem hrál basket.”

Tahle šestice natrvalo nezůstala. Kartašov odpadl po jízdě na centrifuze, kde zažíval osminásobné přetížení. Lékaři mu našli na zádech krvavé skvrnky. Co to má znamenat? Nevěděli. Potom se zranil Varlamov. Při koupání skočil po hlavě na mělčinu a zhmoždil si páteř. Nahradili je Něljubov a Bykovskij. Státní komise a hlavní konstruktéři předpokládali, že vybraného pilota pošlou do kosmu ještě v prosinci 1960. Jestliže se podaří příští dvě výpravy se psy, ve třetí lodi může sedět člověk.

Začátkem prosince však shořela během návratu z oběžné dráhy kabina se dvěma psíky a různými biologickými objekty. Koncem měsíce dokonce havarovala raketa během startu. Původní termín se nedal dodržet. V lednu 1961 skládala první šestka kandidátů státní zkoušky. Komise určila tajné pořadí pro první let: Gagarin, Titov, Něljubov. Dne 9. března psík Černuška a Manekýn startovali do vesmíru. A po půldruhé hodině šťastně přistáli. Kompletní výprava plavidla skončila poprvé úspěšně.

Gagarin, nebo Titov?

Třebaže v užším výběru pro kosmickou premiéru byli dva piloti, trénovala celá šestice. Mohlo se stát cokoliv. Snímky obou hlavních kandidátů doputovaly na sekretariát ústředního výboru komunistické strany. Od vedoucích oddělení se dostaly až k Chruščovovi. Ten prý řekl: “Oba mládenci vypadají dobře. Ať dole sami rozhodnou.”

Ve středu 5. dubna odletěli všichni na kosmodrom. Gagarin a Titov seděli v rozdílných strojích - kdyby jeden havaroval, aby byl k dispozici druhý. Oba kandidáti tam pilně trénovali, někdy i v kosmické kabině. Přitom je fotografové a filmaři v různých pozicích snímali. Cenzoři je upozornili, že potřebují rovněž záběry, na kterých nebude vidět, jak kosmická loď a raketa vypadají - ty totiž dostanou sdělovací prostředky. Rozhodnout, kdo poletí, měl generál Nikolaj Kamenin, velitel oddílu kosmonautů. Ještě 5. dubna vyjadřoval ve svém deníku pochybnosti o Gagarinově disciplinovanosti: “Oba jsou vynikajícími kandidáty. Avšak Titovovi víc důvěřuji. Absolvoval všechny tréninkové zkoušky mnohem přesněji a nikdy nepronesl nadbytečné slovo. Na druhé straně Gagarin se pochybovačně vyjádřil o nezbytnosti záložního padáku, a když jsme kroužili nad pustinou zledovatělé přistávací oblasti, prohlásil: 'Tady bychom tvrdě žuchli.' Titov má silnější charakter. Jediná věc, která mi brání v tom, abych se rozhodl v jeho prospěch, je nutnost nechat si silnějšího kosmonauta na delší let... Těžko se rozhoduje, který z nich má být poslán na smrt, a stejně těžko se rozhoduje, který z těchto dvou sympatických mužů se má proslavit na celém světě.” Nakonec se rozhodl pro Gagarina.

Naděje pouze 46 procent

V půl sedmé ráno v den startu vzbudil šéflékař Jevgenij Karpov kosmonauty. Oba tvrdili, že se vyspali nádherně - ale to nebyla pravda, jak přiznali po letech. V autobuse si jeden důstojník uvědomil, že na kosmonautově přilbě chybí označení. Kdyby přistál ve vzdálené oblasti Sovětského svazu, mohli by ho lidé považovat za amerického špiona. Proto mu červenou barvou připsali na přilbu SSSR. Podle šéfkonstruktéra Vostoku Ivanovského Koroljov pevně věřil, že vypuštění prvního člověka do vesmíru se zdaří. “Nejsměšnější na tom je, že po letech vypočítali odborníci pro spolehlivost, že naděje na úspěch tehdy byla pouze 46 procent,” dodal.

Tajný kód 125

Celý let mají řídit automaty podle předem stanoveného programu kosmonaut nesmí na nic sáhnout. Bude jenom pokusnou osobou. Kdyby se náhodou přece jenom něco přihodilo a musel by řízení lodi sám převzít, velitelství mu rádiem oznámí číselný kód, kterým automaty odblokuje. Jenže co když se přeruší spojení? Nakonec státní komise rozhodla, že mu dají zalepenou obálku s číslem. Kdyby se kosmonaut dostal do obtíží, nemusel by mít čas obálku rozlepit. A tak mu Koroljov, Parin a někteří další každý sám pošeptal: Je to číslo 125. Ivanovskij mu ho strčil na lístku do kabiny: Ale nesmíš to nikomu prozradit!

Tři obálky pro hlasatele

Ve středu 12. dubna 1961 v 9.07 hodin moskevského času první kosmonaut odstartoval. Gagarin už měl přistávat a moskevský rozhlas pořád mlčel. Lidé na kosmodromu netušili, že Kreml se chtěl pojistit pro případ, že by se vypuštění nezdařilo. Navíc ministr obrany Malinovskij zapomněl podepsat povýšení kosmonauta o dva stupně, tedy na majora, a proto přibyly ještě další minuty čekání. Teprve padesát minut po startu se ozval z rádia patetický hlas Jurije Levitana, který četl zprávu agentury TASS o startu prvního člověka do vesmíru v lodi Vostok. V rozhlase dostali před několika dny tři obálky, které měli otevřít na zvláštní pokyn. První obsahovala oznámení o úspěšném vypuštění kosmonauta Gagarina, avšak bez zmínky o jeho povýšení. Druhá zprávu o jeho smrti během pokusu o přistání. A třetí sdělovala havarijní přistání doprovozené žádostí sovětské vlády o pomoc. S možností, že by se stalo neštěstí během startu nebo na oběžné dráze, se nepočítalo - to by zřejmě Sověti zatajili.

Ve smrtelném nebezpečí

Kosmonaut neměl žádné pracovní úkoly - musel jenom vyzkoušet, jestli může člověk ve vesmíru existovat. Po hodině klidného letu, kdy se Vostok blížil k Africe, se automaticky zapnul program pro řízení sestupu. Potom se měl od kabiny oddělit přístrojový úsek. Pyrotechnika sice obě tělesa od sebe oddělila, jenže ta zůstávala spojena elektrickým kabelem. Kabina začala rotovat. Nikdo nevěděl, jak by mohl pomoci. Kabina připoutaná k přístrojovému úseku rotovala minutu, dvě, tři... Lékaři se obávali, aby Gagarin neupadl do bezvědomí. Když se toto neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel spálily. Po deseti minutách hrozného čekání. Ve velké výšce nad Zemí se nad kabinou otevřel systém padáků. Kabina má dopadnout rychlostí okolo dvanácti metrů za vteřinu. To je poměrně hodně a pro člověka nebezpečné. Konstruktéři se proto rozhodli, že ve výšce sedmi kilometrů se kosmonaut i s křeslem katapultuje. Vostok dosedl v 10.55 hodin moskevského času na zoraném poli kolchozu Leninova cesta u vesnice Uzmorje, jihozápadně od města Engels (dnes Pokrovskaja Sloboda) v Kujbyševské (dnes Saratovské) oblasti. Kosmonaut přistál na místě, se kterým odborníci nepočítali - čekali ho jižně od Stalingradu (nyní Volgograd). Navíc se snesl na poli třicet metrů od strmého břehu Volhy, kabina pouhých deset metrů od prudkého srázu nad řekou, ale asi dva kilometry od Gagarina.

Dodnes nevyjasněná havárie

Další léta prožil Jurij Gagarin jako miláček celého světa. V den sedmého výročí svého startu měl být povýšen na generála a jmenován náčelníkem Střediska pro výcvik kosmonautů. Dne 27. března 1968 se vypravil s instruktorem, zkušeným pilotem plukovníkem Vladimírem Serjoginem z letiště v Čkalovském, na cvičný let. Avšak počasí bylo horší, než předpovídali meteorologové. Proto se Serjogin brzy rozhodl, že let zkrátí na minimum. Po dvanácti minutách Gagarin oznámil, že se vracejí. Třicet vteřin nato zmizel jejich stroj z obrazovky radaru. Jeho trosky našli až večer 65 kilometrů od letiště. Vládní komise příčinu havárie nezjistila. Není divu. V roce 1989 se pokusila přešetřit tuto tragickou nehodu nová komise, v níž byli kosmonauti German Titov a Alexej Leonov a další odborníci. Dospěli k závěru, že během cvičného letu obou pilotů byla narušena řada pravidel, havárie přišla náhle a nepředvídaně, přičemž posádka se ji snažila do poslední vteřiny odvrátit.

Ve všech statistikách délky kosmických letů je Gagarin svými 108 minutami na posledním místě. To nic neubírá na jeho velikosti. Nejlépe to vystihl Neil Armstrong, první muž, který stanul na Měsíci. O více než deset let později napsal do pamětní knihy Hvězdného městečka: “Jurij Gagarin nás všechny pozval do vesmíru.”

(MF DNES)