Květen 2004

Kosovo a Bosna jsou sudy s dynamitem

Jiří Pehe

Nedávný výbuch násilí v Kosovu znovu potvrdil slavný bonmot Winstona Churchilla, že “Balkán produkuje více historie, než kolik jí dokáže spotřebovat.” Pro Evropu zůstává západní Balkán vážným zdrojem nestability. Dnešní nestabilita má ovšem poněkud jiné příčiny než ty, které způsobily etnické války v 90. letech. Kořeny tehdejších střetů byly už mnohokrát popsány. Patřily k nim vzájemné historické křivdy, snaha bývalých komunistických aparátčíků udržet si moc s pomocí agresivního nacionalismu, střet náboženských kultur, či demografické ohrožení Srbů (i Chorvatů) způsobené populační explozí muslimské populace.

Proč se ale nedaří některé tyto křivdy překonat ani pod dohledem mezinárodního společenství? Na nedávné konferenci v Bratislavě, organizované u příležitosti setkaní předsedů vlád zemí aspirujících na vstup do Evropské unie, zazněla na toto téma celá řada zajímavých názorů. Například, že pouhá vojenská přítomnost mezinárodních mírových sil zdaleka nestačí k tomu, aby bylo dosaženo trvalého míru. Stabilizace postižených oblastí nemůže být jen záležitostí politickou a bezpečnostní, ale musí se opírat o ekonomický růst, který vychází z vlastních zdrojů.

Jinými slovy, pouhý transfer finanční a ekonomické pomoci do postižených oblastí vytváří iluzi určité ekonomické stability, ale nepomáhá vytvářet fungující hospodářství, které by bylo schopno nejen uspokojovat potřeby místní populace, ale také vytvářet zboží pro export a fungovat jako podloží politické demokracie. Hospodářská pomoc zvenčí je buď přímo spotřebovávána, popřípadě jsou finanční a ekonomické transfery rozkrádány a zneužívány různými mafiemi. Těm se v takovém prostředí obzvláště daří, protože pokud je domácí ekonomika v rozvratu a ekonomická stabilita je udržována injekcemi zvenčí, pašování nejrůznějšího zboží a výnosy z prodeje drog se stávají dobrým obchodem. Stabilita v takovém prostředí je jen pouhou bublinou, protože není podporována “zevnitř”.

Ani Kosovo ani Bosna nemají po rozpadu jugoslávských trhů v současnosti ekonomiky, které by byly schopné zajistit slušnou hospodářskou úroveň doma a ještě exportovat. Pouštět se do podnikání je neperspektivní v prostředí umělé politické stability, udržované jen bajonety “mírových” jednotek. Lidé, kteří mají schopnosti a zdroje, aby se mohli takové činnosti věnovat, raději emigrují. Současná stabilizace, chápaná především jako zmrazení násilností s pomocí mírových sborů, je selháním Evropy. Bez komplexního přístupu, zakončeného integrací do evropských struktur, nebudou v této oblasti Balkánu podnikat ani domácí ani zahraniční investoři. V Kosovu a v Bosně tak vyrůstá generace mladých lidí bez jakékoliv perspektivy, jimž se nakonec může jevit násilí jako smysluplné řešení.

Lekce z Kosova a Bosny mají přitom širší platnost. Vztahují se na každé mezinárodní úsilí stabilizovat státy, v nichž došlo z různých důvodů k vojenskému zásahu a k destrukci předchozích politických struktur. Stabilizace neuspěje, pokud nebude doprovázena demokratizací, která respektuje místní kulturu, a vytvořením fungujícího hospodářství, jež může dát lidem perspektivu.

Pokud bychom parafrázovali Churchilla, je možné říci, že každá země, která produkuje více chudoby a zoufalství ze ztráty perspektiv, než je schopná spotřebovat, nakonec bude produkovat více historie, v podobě nestability, než je schopna spotřebovat.

(www.pehe.cz)