Květen 2004

Sociální stát není pouhou fikcí

Adam Geront

Nevím jak u vás, ale v našem malém městečku na Vysočině, patří k místnímu koloritu pravidelná setkávání důchodců na Horním náměstí. Krátká debata a potom společně do hospody na jedno dvě pivka, pokud to výše důchodu a rodinný rozpočet dovoluje. Hlavně o víkendu. Ve skupince bodrých chlapů mám několik známých, svých, bývalých pacientů. Většinou jsou to přes varování zdravotnické osvěty, silní kuřáci a i sem tam nějaká sklenička před nedělným obědem jim není cizí. Rád poslouchám jejich rozhovory i kritiku místních poměrů, vlády, fotbalu, počasí i politiky. Do zakouřené hospody nechodím, ale výměnu názorů si se zájmem poslechnu venku na “čerstvým luftu .“

V posledních létech má v kroužku diskutujících seniorů stále větší autoritu bývalý předseda místního národního výboru, nyní po opakovaném vítězství komunistů v komunálních volbách člen revizní komise místního úřadu. Po Listopadu byl dlouho nemocný a na veřejnosti se neukazoval, ovšem dnes je vše zapomenuto a jeho slovům se zde pozorně naslouchá.

Tady musím odbočit a vysvětlit, co místní, dělný lid tohoto regionu nejvíc irituje. Všechny klíčové textilní fabriky zkrachovaly v průběhu ekonomické transformace. Mnoho lidí zůstalo bez práce nebo bylo dlouho bez zaměstnání. Mnozí odešli do předčasného starobního důchodu, především ženy. Anebo se odstěhovali. Řada drobných podnikatelů zbankrotovala, stejně jako jeden z největších závodů, zaměstnávající kdysi víc než tisíc lidí. Ten zkrachoval poslední, před několika léty, vzdor spolupráci vedení podniku s americkými manažery. Objektu kdysi prosperujícího závodu léta vévodí z dálky čitelný nápis “Na prodej“. Dvůr továrny zarůstá lebedou a rozsáhlé haly se pozvolna rozpadají. Podobný osud potkal továrnu na výrobu zemědělských strojů. Tam se ovšem podařilo umístnit sklady a “Fabrikobar“, centrum místních vyznavačů chemického štěstí. A tak sociální nejistota je zde tíživější, než ve větších městech.

“ Hele,Pepíku, co ta vaše slavná partaj s tím nic nedělá? Proč něco nepodniknete a nedáte dohromady nespokojené lidi? Máte strach, že lidé nezapomněli, jak některým komoušům šlo jen o koryta.?“ provokuje jeden z diskutujících, jako z Olbrachtova románu. Předseda se nedá vyvést z míry a rozvážně řekne s hlubokým přesvědčením: “Hochu milý, ještě nepřišla ta správná chvíle. Počkejte, až nastane opravdová bída, jaká byla na Vysočině za první republiky, v době hospodářské krize. Mladí lidi o tom vědí prd.“ Chvíle mlčení.

“Pánové, prosím vás, vždyť u nás chudé lidi ani nemáme, jen nízkopříjmové skupiny obyvatel. A těch chytráků, co dokážou vyžít ze sociálních dávek, podpory a ještě na černo pracovat. Ani jeden z nich neumírá hlady. V mercedesu se sice nevozí, ale na fungování své ojetiny si dokážou zaopatřit sociální příspěvek na provoz motorového vozidla.“ Snažím se neobratně do debaty vnést lehčí tón.

“Nemějte péči! Asi nečtete noviny, či co. Jak nás pohltí Evropská unie, je sociální politice a dávkám konec. Ekonomika je neúprosná. Štědré státy jsou všude v nesnázích. Vemte jen to Německo. Proč je v hluboké krizi? Co ti všechno tam špendýrovali. My jsme socialismus tolik let budovali a oni ho tam dávno mají. “

Uvedený rozhovor je autentický. Vynechal jsme jen sprostá slova. Byl jedním z důvodů, proč jsem napsal toto zamyšlení. Ten další důvod jsou homogenně odmítavá stanoviska k sociální politice prezentované čtenáři v komentářích k článkům dotýkajícím se sociální problematiky v Neviditelném psu. Před časem zde dokonce uveřejnila M. Varadinková názor, že „sociální stát vede k chudobě a nesvobodě“ a je výmyslem pana Špidly. A vůbec každý se má postarat sám o sebe. Svoboda jednotlivce žít podle svého je pro moderního člověka prioritní. Demokratický právní stát by měl pečovat jen o věci veřejné. Mandatorní výdaje státu nemají směřovat k lidem líným, kterým se nechce pracovat. Sociální dávky u nás většinou slouží na přilepšení parazitům.

Tak jak to vlastně se sociálním státem je? Je to populistický nástroj na ohlupovaní voličů, k vynucování solidarity státními úředníky nebo rezultát civilizačního vývoje lidské společnosti? V přísně liberálním pojetí sociální a hospodářské procesy by měly být ponechány výlučně v působnosti občanské společnosti a jejímu tržnímu mechanismu.Trh je jakási superbytost, která jedná spontánně, vytváří svým působením bohatství a zisk.Trhu jsou připsány osobnostní kvality a má funkci připisované prozřetelnosti, již se člověk musí oddat, jinak bude vyvržen. Podle Smithe trh neviditelnou rukou, nezávisle na lidských úmyslech, proměňuje sobectví a agresi v lásku k bližnímu. Ne nadarmo francouzští autoři upozorňují (Assmann a spol.) na zbožštění trhu. Prohlédněte jen moderní města. Dříve jim dominovaly chrámy a katedrály, dnes jsou to především banky a ekonomické instituce. Vstoupíte –li do banky ovane vás zvláštní posvátná atmosféra. Hlasitý hovor není zde náležitý, jen tichý šum, posvátných papírků. Místo svatostánku je zde trezor, kde se uchovávají transsubstancionalizované fetiše, chráněné strážci se symboly moci.

Odsouvání sociálních otázek, osudů konkrétních lidí a jejich rodin, je jednou z obětí, kterou na oltář trhu musíme přinést. V. Klaus v NP napsal, že dlouhodobý “pobyt“ ve světě sociálních dávek vytváří u člověka zvláštní stav závislosti či návykovosti. Je to podle jeho názoru drogová závislost zvláštního druhu, stav, který se velmi špatně opouští. V tom měl pravdu. Vzpomeňme na občanské nepokoje na Slovensku po tvrdé reformě veřejných financí a zastavení sociálních dávek rodinám romských občanů. Rabování obchodů, které potom následovalo, zásah vojenskou silou připomíná situaci, která v civilizované společnosti patří do dávné historie. Nechme stranou, jakým podílem viny participují na své chudobě samotní Romové, či selhání státu. Berme to jako varování do jakých projevů občanské neposlušnosti může i v dnešní době nahnat chudé lidi rostoucí zbídačování. Abych nebyl nesprávně pochopen, to neznamená, že by příjmová diferenciace i rozdílné společenské postavení nebylo, jak se ukázalo, žádoucí. Naopak, jednou z příčin selhání socialistických experimentů a utopii bylo právě rovnostářství.

Dodejme, že chudoba v dnešní rozmazlované Evropě je skutečnou hrozbou u významného segmentu populace a je jiná než v dávné minulosti, jiná než v rozvojových zemích. Chudí zde neumírají hlady a žízní, jsou však vyřazeni ze života vyspělé společnosti. Bída má mnohé i jiné dimenze – nedostatečné vzdělání, špatné podmínky bydlení, nezaměstnanost, nízké příjmy, degradaci společenskou i ohrožení lidské důstojnosti. Z nich každá ohrožuje možnosti uplatnění jednotlivce, limituje výběr společenských rolí, vede k beznaději,kriminalitě a ohrožuje lidské zdraví. Příkladem toho, jak může být lidské zdraví ohroženo náhlou změnou společenské a ekonomické situace, je Rusko. Propast mezi očekávanou délkou života mezi vyspělými západním státy Evropy a Ruskem se zvětšila ze tří let v r. 1970 asi na 15 let roce 1995.

V r. 2000 bylo celé číslo British Medical Journal věnováno otázkám boje proti chudobě. Editorialměl název: „Spojme se všichni do boje s chudobou“. Důvod, proč zde byla táto problematika ventilovaná, je prostý - zdravotníci se většinou snaží pochopit, jak pacient prožívá svoji nemoc a stres z ní plynoucí. Často sdílíme strach a frustraci s těmi, kterých zdraví je ohroženo chudobou. Pochopení rodinné a sociální problematiky nemocného by mělo být součásti procesu vývoje solidarity se zdravotně handycapovanými jedinci a jejich rodinami. U této skupiny obyvatel je podle výzkumů sociologů pomoc státu a sociální dávky uznávána jako naprosto legitimní i u většiny dotázaných občanů v Čechách. Na druhé straně má česká veřejnost naprosto odmítává stanoviska k právám na sociální dávky u lidí, kteří odmítají pracovat, u přistěhovalců a Romů.

Závěrem dodávám, že sociální stát nevymyslel premiér Špidla, nýbrž Otto von Bismarck a to již ke konci XIX. století.. Tento zakladatel moderní sociální politiky zajisté vycházel ze snahy zachovat svou moc (Herrschaftssicherung), ale především z poznání, že bez otřesů může fungovat jen ten stát a společnost, kterého občané nežijí pod hranici chudoby. Jiná je otázka, zda lze i při dobře fungující ekonomice, toto dědictví po Bismarckovi plně finačně zvládnout. Na konci devadesátých let XX. století totiž v Německu vydal stát pro blaho svých občanů téměř 1,5 biliónů marek! Jinými slovy, každá třetí nahospodařená marka ze státního rozpočtu směrovala přes veřejné finance do sociální politiky - k uspokojování životních potřeb nemocných, zdravotně postižených, výdělečně neschopných občanů, obětí války, vdov po válečných veteránech a jejich dětí, vyhnanců atd. Jednou z hlavních příčin hospodářské recese Německa má být, k radosti amerických komentátorů, právě štědrá sociální politika. K tomu není co dodat.