Květen 2004

Jak znemožnit poslední instanci.

Tomáš Němeček

Prezident neplní svou základní ústavní povinnost

Ústavní soud prochází obdobím útlumu a malátnosti. Od loňského července, kdy odešla uznávaná první generace soudců, nevynesl jediný výrazný, odvážný, průlomový rozsudek. Nikdy v dosavadní historii této instituce nebylo tolik proseb o pomoc zamítáno v poslední instanci coby „zjevně neopodstatněné“: soudců je málo a ulehčují si tak práci.

Tento špatný stav může být ještě horší. Namísto předepsaných patnácti soudců jich bude – po chystaných dvou odchodech – brzy jen deset. Prezident dnes nemá důležitější ústavní povinnost než hledat vhodné kandidáty do konstitučního tribunálu. Je bohužel čím dál zjevnější, že není buď schopen, nebo ochoten ji plnit.

Krásná léta v KSČ

Na Klausovu obranu hradní úředníci říkají, že kandidátů navrhl dost – Senát ale čtyři zamítl a v nejbližší době zřejmě zamítne i pátého (zamítl, pozn. red. CS-magazínu). Ve skutečnosti lze spíš litovat, že horní komora byla ještě tak shovívavá. Jejím sítem raději neměl projít kupříkladu Miloslav Výborný, dnes nejslabší ústavní soudce, který se vyznamenal leda rekordním počtem zamítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.

Klaus tvrdí, že první Ústavní soud byl „jednobarevný“. Když došlo od slov k činům, prezidentova představa o pestrosti se ukázala jako poněkud mechanická: jeden lidovec (Výborný), jeden sociální demokrat (Pavel Rychetský), jedna členka ODS (Dagmar Lastovecká). V poslední době jako by namátkou obcházel fakulty a lovil na jednotlivých katedrách: kriminolog (Jan Musil), expert na rodinné právo (Jiří Nikodým), naposledy vedoucí brněnské katedry pracovního práva Milan Galvas. Ale copak tohle je kvalifikace na ústavního soudce? Prezident má hledat spravedlivé lidi s hlubokou znalostí práva, s rozhledem po světě, s odvahou k složitým rozhodnutím. Takové těžko najde v kvazioborech, spočívajících v přežvýkávání Zákoníku práce a vyhlášek o bezpečnosti provozu.

Kandidát Galvas, dnes asistent soudce Výborného, naštěstí nejspíš nezíská dost hlasů. Tento expert definitivně pohřbil své šance zasněnou větou při slyšení před senátory, že „komunismus je krásná myšlenka, bohužel nerealizovatelná“. Prezident, který předtím kritizoval eurokomisaře Pavla Teličku za kariéristický vstup do strany, si patrně nevšiml, že Galvas byl v KSČ 22 let.

Dalších sedm jmen

Po takových vystoupeních může kdekoho napadnout, jestli vůbec česká právní obec může nabídnout moudré a bezúhonné kandidáty, kteří by zároveň splnili dvě základní podmínky předepsané ústavou – věk 40 let a deset let právní praxe. Samozřejmě že ano. Jen výběr musí být invenčnější, než Hrad dosud předvádí. Komentátor Jan Macháček nedávno navrhl sedm jmen: politici Bohdan Dvořák, Hana Marvanová a Petr Pithart, advokáti Stanislav Devátý, Tomáš Sokol a Milan Hulík nebo politolog Jiří Pehe. V seznamu lze klidně pokračovat další sedmičkou: 1. Robert Fremr, pražský vrchní soudce s řadou dobrých rozsudků (zprostil viny sochaře Opočenského, který se bránil přesile skinheadů), loni vybraný do mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny ve Rwandě. 2. Brigita Chrastilová, někdejší šéfka legislativy na Hradě, která se nedávno už jako členka Nejvyššího správního soudu zastala íránského azylanta z ruzyňského letiště. 3. Pavel Šámal, autor kompletně nového trestního zákoníku, u Nejvyššího soudu ve sporném, ale pozoruhodném rozsudku hájil svobodu projevu pro vydavatele Mein Kampfu. 4. Martin Šolc, bývalý prezident advokátní komory a jeden z nejznámějších obhájců v zemi. 5. Jiří Přibáň, teoretik práva a komentátor ústavy, který z dusivé atmosféry na pražské fakultě raději přešel na velšskou univerzitu v Cardiffu. Šestým a sedmým by mohli být dva z ústavních soudců, jimž vypršelo, resp. vyprší funkční období, Eva Zarembová a Pavel Varvařovský.

Není asi nutné dál dokazovat, že kdyby prezident chtěl, kvalitních právníků najde dost. Mohl ostatně svolat poradní sbor z bývalých soudců, mohl se obrátit na profesní komory, na soudcovské rady. Otázka zní, proč nechce.

Cynická obstrukce

Jelikož ani Klausovi nejzavilejší odpůrci by prezidenta nepodezírali z lenosti, nabízí se vysvětlení, že úkol doplnit Ústavní soud se prostě ukázal nad jeho síly, případně že je mu celkem lhostejný. Je tu však i jiná možnost. Václav Klaus ještě jako premiér a předseda sněmovny hleděl na Ústavní soud se zjevnou nedůvěrou, jako na jakési Havlovy pomocníky, kteří si jaksi drze troufají protivit se vůli zvolené většiny. Bylo by v logice tohoto uvažování, aby se konstituční tribunál pokusil obsadit právníky, kteří jsou mu ideově blízcí. Jenže Aleš Pejchal, Václav Pavlíček a Vladimír Balaš byli loni Senátem odmítnuti. Proto Klaus tak namáhavě hledá alespoň neutrální experty, kteří se nebudou příliš míchat do politiky. Takových je skutečně málo, nemá-li jít o vyložené nuly.

Čas ale hraje v prezidentův prospěch. Senátoři mohou změknout a raději nad kandidáty mhouřit oči, jen aby byl Ústavní soud opět kompletní. Ale i kdyby ne, Klaus se podle všeho rozhodl čekat na podzimní volby, kdy se horní komora ze třetiny obmění a on může své lidi nasadit znovu. Je to cynická taktika, bohužel však proti ní nelze dělat víc než protestovat – s prezidentskou obstrukcí ústava nepočítala.

(Respekt)