Květen 2004

Ubohý snivec. Karel Sabina (1813 - 1877)

Pavel Kosatík

Třicátého července 1872 se v bytě advokáta doktota Kučery v pražské Vodičkově ulici sešla nezvyklá společnost. Osm předních českých mužů té doby, mezi nimi básníci Vítězslav Hálek a Josef Václav Sládek, spisovatel Jan Neruda, novináři Julius Grégr nebo Servác Heller a další předložili pozvanému novináři a literátovi Karlu Sabinovi jím podepsanou konfidentskou zprávu, kterou předtím zakoupili od propuštěného policejního zřízence. Sabina před společností, později nazvanou "národním soudem", přiznal, že s policií spolupracoval, byť prý jen v tomto jediném, právě prokázaném případě. Hájil se, že ho k tomu dohnala chudoba; jeho "soudci" takovou obranu odmítli poslouchat a určili mu osmidenní lhůtu, během níž musí odejít za hranice, jinak bude případ sdělen veřejnosti. Poslechl, neodjel však daleko. Tak si mohl po několika dnech v německých Drážďanech v novinách přečíst, že jeho "soudci" nedodrželi slovo.

Desátého srpna 1872 Národní listy, největší české noviny, oznámily čtenářům, že "pan Karel Sabina stal se zrádcem národa". Jeden z nejuctívanějších národních vůdců se tak přes noc ocitl na pranýři. Až do té doby byl za největšího zrádce v českých dějinách pokládán Milota z Dědic, který se provinil tím, že opustil krále Přemysla Otakara II. v tragické bitvě na Moravském poli. To však byl v devatenáctém století spíš historický obrázek, kdežto Sabinův případ odrážel bezvýchodnost českého politického života dané doby.

Hrůza z chudoby

Zdá se, že Sabinův život byl ze všeho nejvíc ovlivněn jeho potřebou unikat před nenáviděnou skutečností do fantazie. Sebeobraz, jaký Sabinovi nabízely jeho představy, byl mnohem lichotivější než realita, a tak nebylo divu, že mu v dlouhých periodách života dával přednost. Pokud se struna napnula příliš, přišla krize, zhoubnější, než jaké provázejí životy "normálních" lidí. Už jako dítě Sabina namlouval sobě i okolí, že jeho otcem byl polský šlechtic, jenž přišel do Čech s Napoleonovou armádou. Jako nemanželské dítě s nějakou legendou přijít musel, zároveň však bylo vidět, že jeho sen o otci je i snem o bohatství, o němž byl Sabina přesvědčen, že mu jako výjimečnému muži náleží. Zejména prvních dvacet let života prožil v nepředstavitelné chudobě, živořil však i později, když si psaním dokázal relativně hodně vydělat. Z pamětí českého radikála J. V. Friče, o generaci mladšího, vyplývá, že on a jeho vrstevníci neviděli v Sabinovi úctyhodného revolučního předbojovníka, ale trosku, která si sama se sebou neví rady - a to nikoli až po aféře s "národním soudem", ale celé čtvrtstoletí předtím. Sabina nenáviděl svou chudobu a snažil se z ní uniknout. Bude-li to na úkor ostatních, mínil, nedá se s tím nic dělat. Dávno před rokem 1848 byl známý jako nepředstavitelný literární pracant a dříč. V té době se ještě rozdíl mezi Čechy a Němci nevnímal v Čechách tak fatálně jako později, pro to bylo Sabinu vidět na stránkách novin vydávaných na obou stranách, třeba v kvalitním žurnále Ost und West, vydávaném Rudolfem Glaserem. Sabina se znal s Karlem Hynkem Máchou, kterého po jeho smrti jako jeden z prvních propagoval, i když jeho poezii patrně nerozuměl. Když dostal honorář za nějaký článek, byl vždycky chvíli bohatý, rád hostil společnost. Většina historek o jeho životě před rokem 1848 však líčí chudobu: jako ta, která popisuje, jak Sabina dokončoval jednu z prvních knížek: protože prý nestihl práci dokončit za dne, nastavoval noc, a když mu došly svíčky, zapaloval mu prý jeho spolubydlící krejcarové sirky "přímo pod nosem", až byl Sabina konečně s posledním archem knihy hotov.

Duchovní komunismus

Fascinovalo ho všechno tajné, určené jen vyvoleným. Miloval tajné spolky, sám spoluzaložil pražský Repeal, inspirovaný českými představami o tom, jak asi vypadá irské hnutí za samostatnost. Typem vhodným pro konspiraci určitě nebyl. "Prášil, jak hubu otevřel," napsal o něm J. V. Frič. Snil o tom, že habsburská dynastie bude svržena a v zemi bude vyhlášena republika, že dokonce celá Evropa bude v jediném mocném revolučním víru proměněna ve svaz republik, hlavně těch slovanských. Fascinoval ho ruský anarchista Bakunin, který plánoval, že povstání začne v Praze. "Chtěl jsem, aby v Čechách vzplanula opravdová, radikální revoluce, která i kdyby nakonec byla poražena, by mezitím ještě stačila vším otřást a všechno zpřevracet tak, že rakouská vláda by po svém vítězství nenašla nic na starém místě," psal Bakunin, když už bylo po všem, z vězení v kajícném dopise ruskému caru Mikuláši I. Revoluce měla propuknout v květnu 1849, těsně před "dnem D" však byl Sabina spolu s Emanuelem Arnoldem, Karlem Sladkovským a ostatními konspirátory zatčen. Trest smrti, k němuž byl odsouzen až po třech letech samovazby, mu byl změněn na osmnáct roků vězení. Z olomoucké pevnosti ho propustili na amnestii v roce 1857.

Bída, kterou zažil po návratu, byla asi ještě větší, než v jaké žil před uvězněním. Česká společnost "svého" bouřliváka nepřijala. Jak byl zvyklý, snažil se uživit psaním. Většina jeho hekticky vzniklých románů je dnes zapomenuta; přežívají Oživené hroby , v kterých zachytil zážitky z kriminálu, případně Synové světla (kniha známá i pod názvem Na poušti ), které lze dnes číst hlavně jako dokument o tom, jak se snění o budoucnosti v mysli leckterého revolucionáře krylo s velikášstvím. Nejdéle vydržela díla, která Sabina stvořil "bokem" a do nichž žádnou ze svých revolučních představ o přeměně světa neuložil: na prvním místě libreta k dvěma Smetanovým operám, Braniborům v Čechách a Prodané nevěstě.

Ani po návratu z kriminálu nepřestal snít o tom, jak svět změnit, bylo na něm však znát stopy přestálého utrpení a únavy. V knize Duchovní komunismus z roku 1861 dospěl k názoru, že svět může být spasen pouze rozšířením vzdělání mezi všechny lidi, zejména mezi dělníky. Tento nesložitý názor, inspirovaný navíc učením Sabinovi milých francouzských utopistů, zejména Charlese Fouriera, mu v knize vystačil na 150 stran. Trochu v pozadí pak zůstala jiná myšlenka, kterou po Sabinově smrti rádi přehlíželi marxisté, již si z názvu jeho knihy brali pouze slovo "komunismus" (díky kterému v něm viděli svého předbojovníka): Sabina napsal, že to hlavní, o co se v nové době vede boj, je lidské nitro. Hnutí směřující k nápravě pouze materiálních podmínek, v nichž člověk žije, nemůže přinést duchovní obrodu, pokud nechá to hlavní, oč jde, tedy lidskou duši, zakrnět. Nemá se proto měnit společenský "řád", ale člověk - je-li to možné. Revoluce je především zlo. Vzhledem k tomu, s jak radikálními názory Sabina kdysi začínal, nebyly takové závěry vůbec špatné.

Spor o "Romana"

Jeho jméno bude asi jednou provždy inspirovat k otázce, co je u tvůrce určující, zda dílo, či autorský osud. Pokud by za člověka hovořily jenom názory, ke kterým v životě dospěl, bylo by Sabinovo místo v českých dějinách velmi chvalitebné. Skutečnost, že po celou dobu po návratu z vězení, kdy Sabina produkoval idealistické spisy, navíc spolupracoval s rakouskou policií, však vrhá na jeho osobnost i dnes ponuré světlo. Příčinou, proč se mu po návratu zhroutil svět hodnot, nebyla jen chudoba, v níž musel žít, ale mnohem spíš poznání, že ambicemi přecenil své schopnosti. Rozčiloval ho nejen jeho starý idealismus, ale také idealismus jeho následovníků, jež viděl kolem sebe. V první konfidentské zprávě z roku 1859 psal: "Přicházeli ke mně dřívější přívrženci a shledal jsem, že ve svých teoriích neudělali žádný pokrok a holdují instinktivně několika ideám, které ani nepromyslili, ani nepochopili." To, že byli stejní jako on, způsobilo jeho nenávist. A tak se dal, pod krycím jménem "Roman", do psaní zpráv; jediné, oč policii žádal, byl dostatek peněz na reprezentaci a také to, aby se jeho spolupráce nikdy neprozradila. Nakonec to byl hlavně on, kdo chováním na sebe vedoucí české politiky upozornil; jeho odhalení nepřišlo jako blesk z nebe, ale různá podezření okolo Sabiny vířila dva roky předtím. Až po roce 1918, kdy byly otevřeny rakouské archivy, se však odkryla Sabinova spolupráce s policií v celé šíři: trvala s přestávkami třináct let a zahrnula desítky lidí včetně několika Sabinovi nejbližších (celoživotního přítele J. V. Friče, zetě a politika Emanuela Vávry a dalších). Sabina byl spolupracovníkem iniciativním a pobírajícím pravidelný plat. Asi nebude u člověka Sabinova typu překvapením, že svou vinu ani po skandálním odhalení nepřiznal - respektive přiznal jenom to málo, co se o něm "národní soud" dověděl. Jeho spis Obrana proti lhářům a utrhačům do dnes v české literatuře nemá obdoby: napsal ho muž do hloubi srdce ponížený skutečností, že se proměnil v národního psance, a zároveň přitlačený ke zdi vlastním proviněním. Výsledkem byla vedle nespočetných hněvivých výlevů kniha obnažující rozdrásané nitro spisovatele do takové hloubky, kam se romanopisci jen velmi zřídka odváží nahlédnout. "Nebyl jsem agent provokatér ni učitel zločinů, spiknutí a vražd, jak bezectní lháři o mně tvrdili... a jsem tedy v právu, když hanebné utrhače, kteří mě ze zločinů vinili, prohlašuji za na mysli a na srdcích zpotvořené padouchy, kteří hodni nejsou, že země je nese, a jimž rovných svět ještě neviděl!" Nebyl to ani literární text, byla to zpráva o neštěstí.

Pokušení

Stále ještě se rval, jako celý život, ale teď už to byl jenom osamělý zápas, bez soupeře. Jedním z posledních pout, které mu zůstalo, byla vazba na policii; tu ani po svém odhalení nepřerušil. Někteří očekávali, že s takovou hanbou na čele spáchá sebevraždu, to však bylo u člověka, který zašel tak daleko, vyloučeno. V jedné věci měl Sabina ve svém šíleném rozčilení pravdu: když napsal, že mnozí z jeho kritiků se do své útočné role vžívají tím víc, čím méně je jisté, zda by v situaci "sabinovského pokušení" obstáli lépe. Zvláštní také je, že v pozdějších dobách, po Sabinově smrti, se největším pochopením pro něho vyznačovali komunisté. Zdeněk Nejedlý Sabinu hájil tím, že "není znám ani jeden případ, že by byl pro jeho udání někdo trpěl nebo že by se byla nějaká věc tím pokazila" (na což ovšem bylo možné namítnout, že to nebyla zásluha Sabinova, ale policie). A text plný pochopení o Sabinovi napsal i Julius Fučík nedlouho předtím, než v roce 1942 sám začal hrát "vysokou hru" s vyšetřovateli gestapa.

(Týden)