Květen 2004

Národní vizionář Jan Neruda (1834-1891)

Pavel Kosatík

V jedné ze svých nejznámějších básní napsal: "Já ledasčím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád." Nebyla to až tak úplně pravda; citlivý básník se mnohem spíš pokoušel vzpomínky na život dodatečně přikrášlit, neboť měl za to, že právě to je úkolem umělce malého národa: s hrdostí snášet utrpení, šířit krásu a navenek nikomu nepřiznat, jaké je to doopravdy.

Sen o elementární síle

Pokud by snad někdo pochyboval o tom, z jak nuzných poměrů se rodila první velká generace českých literátů a veřejných činitelů, toho Nerudova biografie snadno vyvede z omylu. Odmala byl městským proletářem. Otec, vysloužilý voják, vedl kasárenskou kantýnu, potom měl hokynářský krámek a kariéru zakončil jako trafikant. Matka vylepšovala rodinný rozpočet aspoň posluhováním v domácnostech pražských měšťanů. Aby prý chlapec, kterého nechávala často doma samotného, neplakal, zavírala ho s živou husou, jež ho podle ní měla kejháním rozptylovat. Jak napovídají Nerudovy autobiografické prózy, třeba povídka Byl darebákem, sociálnímu stigmatu bylo těžké uniknout i později, na ulici: protože mu děti nadávaly do "záplatovanců", začal pak "do panských synků prát", jak napsal v básni. Povědomí příslušnosti k proletářské třídě se nezbavil ani v dobách, kdy už byl dávno básníkem známým v celém národě. Vlastně i jeden z jeho posledních textů, proslulý prvomájový fejeton z roku 1890, jako by byl návratem, výrazem obdivu k chudým lidem, kteří však už nevzdorují osudu každý sám jako kdysi Neruda, ale v průvodu se valí ulicemi Prahy jak "vlny okeánu". S obdivem psal o dělnících vyzdobených rudými odznaky nebo kravatami a obdivoval "elementární sílu", kterou četl vepsanou do jejich tváří. Zároveň však přiznával, že při pohledu na ně mu běhal mráz po zádech, a celou pravdu o svých "nikoli příjemných" pocitech prozradil, když napsal, že okamžiky před průvodem mu vybavily dvojí, v obou případech válečný zážitek: okamžiky před bombardováním Prahy v roce 1848 a chvíle předcházející vpádu Prusů do Prahy roku 1866. Určující vliv na jeho život měla matka. Neposlechl ji snad jen v jediné věci - nestal se knězem, jak chtěla, a utekl ze studií. Místo toho jako dvaadvacetiletý nastoupil v redakci pražských německých novin (žádné české nevycházely) a novinařině pak zůstal věrný celý život: od roku 1865 až do smrti jako redaktor prestižních Národních listů, kde se staral o fejeton a zároveň o knižní a divadelní referát. Léta, kdy působil v novinách, poznamenávala bezvýchodná situace české politiky. "Je klidno jako na hřbitově a hlucho jako v pustých skalách," tak Neruda viděl situaci v roce 1875. Na jedné straně jako by se Češi nezabývali ničím jiným než politikou, na druhé ji nebylo kde ventilovat.

Blíží se jaro národa

V soukromém životě neměl štěstí. Nikdy se neoženil, ačkoliv mezi jeho láskami nechyběly nejvýznamnější Češky té doby včetně spisovatelek Boženy Němcové, tu samozřejmě miloval jen platonicky, a Karoliny Světlé. Jako by v něm přežíval stín nedůvěry k sobě samému: nakonec mu vždy něco znemožnilo, aby se oženil, a místo toho tonul v nešťastných láskách. Dvě partnerky mu zemřely, s další se Neruda rozešel po desetileté známosti, oficiálně pro nezajištěnou existenci. Další, pozdější vztah ukončil, protože se zalekl věkového rozdílu. Místo reálného životního štěstí jako by stále více dával přednost jeho literární sublimaci na papíře. Cit, který nemohl uplatnit v soukromí, rozšířil na všechny lidi kolem sebe. Objektem jeho citového zájmu se bez přehánění stal celý národ. Ačkoliv se v mládí oficiálně rozešel s náboženstvím, popisoval pocity sounáležitosti s národem stejnými slovy, jaká volí věřící, hrdí na příslušnost k náboženské komunitě. Zároveň věřil, že národní společnost vznikne se stejnou jistotou, s jakou v přírodě účinku jí Darwinovy zákony. "Nesmíme zoufat, velké zákony přírody jsou neomylny, také naše jaro musí přijít." S tímto jarem národů se dostaví obecné vítězství vzdělanosti a pokroku, lidstvo se slije v jeden celek a vykročí k humánnímu věku. Jedním z hlavních znaků národa je jazyk. Neruda jej uctíval až bezvýhradně. "Kdo nemiluje svojí mateřštiny, je člověk špatný," napsal. "Snadže nespáchal pro okamžik ještě žádné špatnosti zjevné, ale on je jí schopen. Je-li to ženská, je najisto bez mravnosti vnitřní a za změněných poměrů sklesla by třeba na nevěstku. Ba snad jí už je. Je-li to mužský, za méně příznivých poměrů seděl by v kriminále. Ba snad tam už byl. Není ani jinak možno!" Hmotné a sociální utrpení, které kdysi zažil, bylo v podtextu jeho díla přítomno celý život. Jen málokterý z českých básníků vyjadřoval tak často slovně optimistický životní pocit, ale jeho verši zároveň prostupovalo zklamání. Viděl dějiny rozdělené do tří etap: kdysi prý určovaly jejich běh náboženské spory, nyní jsou to národnostní boje, ale blíží se kýžený čas, kdy rozhodující bude "otázka sociální".

Nepřítel Židů

Z tragického životního prožitku se zřejmě zrodila také série antisemitských textů. Nenávist k Židům nebyla jejich primárním účelem, přestože v nich pracoval s konceptem (židovské) kolektivní viny. V brožuře Pro strach židovský (1869) vyzýval Čechy k "emancipaci od Židů", neboť jinak prý hrozí, že národ zůstane jednou provždy v židovském otroctví. Popřel, že by snad k Židům cítil nenávist, a pro svůj postoj razil termín "mužné nepřátelství". Byl-li někdo Židem, byl tím ovšem v Nerudových očích předem vinen. "Vaše tepny nebijí, jen počítají," vyčítal příslušníkům cizího národa, "vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno na uhel a ten - dle slov jednoho z vašich nejnovějších pěvců - nehřeje, jen třísní." Proč si Neruda myslel, že Češi na rozdíl od Židů zůstávají bytostnými altruisty, kteří radši zemřou, než by jiného oškubali, je otázka. Obvinění však mínil vážně a vrhal je mezi čtenáře plnými hrstmi. "My podrobujeme se těžké práci, on (Žid, pozn. aut.) se jí vyhýbá, my s malým výtěžkem jsme již spokojeni, on rozmnožuje své jmění do smrti, my milujeme požitek, jemu je požitkem výdělek, my jsme lehkověrni, on stále nedůvěřivý, my často nestřídmí, on nikdy - zcela jiný člověk, který od nás nepřijal praničeho, od kteréhož my ale učíme se ledačemu." Podobně jako ostatní antisemité Neruda v protižidovských textech nevycházel z konkrétních zkušeností s konkrétními Židy, ale z fikce "Žida" jako takového. Židé jako celek podle Nerudy myslí v principu opačně než Češi: jsou prostě národem lichvářů, a proto jediným způsobem, jak se jim ubránit, je semknout se vůči nim. "Zbohatne-li židovský obchodník v dosti malé vesničce, proč by nemohla vesnička ta podržet svých peněz pro sebe, proč sobě nezřídit svůj obchod v tom zboží, které od cizího obchodníka bere?" Rozptýlení Židé pochopitelně v Nerudově době nebyli žádným jednotným společenstvím, podobně jako jím nejsou ani dnes. Zdá se, jako by Neruda vůbec nevnímal třeba asimilační hnutí českých Židů, kteří naopak činili všechno pro to, aby co nejvíc splynuli s Čechy. Když se tedy Evropou začala šířit myšlenka návratu židů do Palestiny, dal se Neruda v Národních listech do špásování na téma "dobrodiní všeobecného vyhazovu": až všichni evropští Židé zmizí v Palestině, Evropě se od všech těch "nemakačenků" oddychne, i když, dodával ironicky, Židé budou asi potřebovat přísun "několika milionů křesťanských otroků".

Hlučná samota

Trápení a frustraci obyčejně snášel mužně, emoce dával najevo, jen když psával o skutečnostech důležitých pro celý národ. Jako básník a literát patřil k těm, kdo během budování Národního divadla věřili, že tím vznikne centrum národního života, odkud se bude tříbit český duch i jazyk. Proto když Národní divadlo roku 1881 vyhořelo, Neruda se málem zhroutil. "Třicet let v sutinách," pojmenoval situaci. Na tragédii ho nejvíc trápilo, že odpovědnost za ni mířila mimo veškerou pochybnost do českých řad. "Chyba založená v české povaze, v naší lehkomyslnosti, zázračné nedbalosti. My podnikáme vše se zápalem posvátným, ale zápal chladne druhého dne a mrzne dne třetího; myslíme na vše, a tak často nedomyslíme ničeho; přebíráme povinnost s úmyslem nejkrásnějším a za bolestně málo času ani více na ni nevzpomenem; budujeme, ale nestřežíme; bijme se do prsou - jsme všichni stejni!" Podnikl několik zahraničních cest, ze kterých napsal znamenité fejetony, vcelku však měl jeho život monotónní průběh. Den za dnem seděl doma, většinou sám, a psal. "Kdybych nešel denně dvakrát na pět minut do redakce a večer do hostince, nevěděl bych ani, jak vypadají lidé," svěřil se v dopise. Na přelomu 70. a 80. let předminulého století se ocitl na tvůrčím vrcholu. Vydal své nejlepší knihy: Povídky malostranské, Písně kosmické , napsal nejlepší fejetony. Pak ho však začala vyčerpávat nemoc: kvůli zánětu žil posledních deset let života skoro nemohl chodit mezi lidi. V dopisech si stěžoval, že nedokáže pracovat déle než půl hodiny, na posledních fotografiích je vidět, jak ho po Praze doprovází obecní posluha. Život, koncipovaný od psacího stolu, se mu příliš nepovedl. Měl štěstí aspoň v tom, že se vyplnění snu o pochodujících dělnických masách nedožil.

(Týden)