Květen 2004

Trápili je i jejich děti.

Jaroslav Spurný

Případ Zdeny a Julia a Marka Tominových uzavírá estébácký proces století

Zdena Tominová kvůli té hodince před soudem v pražských Dejvicích přiletěla až z Londýna. „Oni si vůbec nepřipouštějí, jak hluboce zasáhli do našich životů, jak moc je poznamenali,“ nese se její hlas prázdnou soudní síní. „Trápili nás i naše děti. Vzali nám vlast, odřízli od přátel. A dodnes jsem od nich nezaslechla slovo lítosti.“ Ničeho podobného se ovšem bývalá mluvčí Charty 77 nedočkala ani minulou středu (7. dubna 2004, pozn. red. CS-magazínu). Obžalovaný František Vach (64), organizátor většiny „akcí“, které svého času vyhnaly paní Tominovou i s manželem a dvěma dětmi z domova do exilu, si její řeč ani nevyslechl. Ihned po krátkém prohlášení, že za nic nemůže a je naprosto nevinen, se z dalšího jednání omluvil – necítí se prý úplně fit.

Čtyři patra po zádech

Je půl deváté ráno, Škaredá středa nadcházejících Velikonoc a v zastrčeném koutě dejvického soudu se právě odehrává poslední dějství proslulé Asanace. Od tažení, ve kterém politická policie komunistů nutila k emigraci kritické občany, uplynulo už málem pětadvacet let. Za organizaci nočních přepadů, bití a jiných ukázek strach vzbuzující svévole si v nedávné době vyslechlo trest čtrnáct estébáků – s jednou výjimkou tříletého trestu vězení dostali všichni podmínku. A teď stojí před soudkyní poslední z obviněných – někdejší vysoký expert pro „boj s vnitřním nepřítelem“ František Vach. „Neudělal jsem nikdy nic protizákonného,“ říká. „Necítím naprosto žádnou vinu.“ Pro Zdenu Tominovou, jejího muže Julia a syna Marka je estébákova pětiminutová výpověď první příležitostí si zblízka prohlédnout muže, který se je kdysi snažil zlikvidovat a zanechal v jejich životech jen obtížně zhojitelnou stopu.

Čím na sebe Tominovi vlastně přitáhli nelibost komunistického režimu? Na konci 70. let začal filozof Julius Tomin pořádat ve svém bytě filozofické semináře určené zejména pro mladé lidi. V policejním státě se jeho aktivita samozřejmě neutajila – a nutno říci, že Tomin se o to ani nesnažil. V roce 1978 rozeslal dopis čtyřem západním univerzitám – představoval si, že vědci a profesoři z těchto škol by mohli jezdit na jeho semináře přednášet. V dubnu 1979 takhle k Tominovým na návštěvu přijela profesorka z Oxfordu Kathy Wilkesová – přednáška a atmosféra celého setkání ji nadchly a pražský „podzemní“ seminář doporučila dalším kolegům. Tak se postupně v roli přednášejících u Tominů vystřídaly dvě desítky západních učenců. Už to režim samozřejmě nanejvýš dráždilo, a když se pak v únoru 1979 stala Zdena Tominová mluvčí Charty 77, pohár přetekl. Estébáci rozjeli proti rodině promyšlenou a odstrašující vlnu represe. Julius a Zdena se střídali v kolotoči „preventivních zadržení“ – jednou seděli pár hodin, jindy den a noc, jindy celou „osmačtyřicítku“. Neustálé výslechy, obvinění, výhrůžky. Tomina zbili při výslechu, jeho ženu přepadl a zmlátil „neznámý násilník“ v průjezdu domu, ve kterém rodina bydlela – a právě ve chvíli, kdy ulici blokovala řada policejních i estébáckých aut.

Rodina všechno přetrpěla. I to, že starší syn Lukáš neměl po ukončení školy šanci nastoupit nejen na střední školu, ale dokonce ani do učení, že se StB (naštěstí neúspěšně) pokusila internovat pana Tomina na psychiatrii. „Zlomilo mě až to, když začali okatě a v černých šestsettrojkách Lukáše sledovat. To bylo příliš. Nechtěla jsem, aby se dostal do stejného koloběhu výslechů, bití a zastrašování jako já,“ říká Zdena Tominová.

Rodina se proto rozhodla využít oxfordské nabídky na stáž pro Julia Tomina. A náhle šlo vše jako po másle: úřad jim vrátil předtím zabavené pasy a do dvou týdnů byly vyřízeny všechny výjezdní formality. Tominovi odjížděli v srpnu 1980, v nejhorší éře československé normalizace. Polsko se otřásalo vzpourou dělnické Solidarity a místní bolševici měli strach, aby se požár nerozšířil i přes Krkonoše. Devět měsíců po odjezdu přišlo Tominovým z Československa vyrozumění, že jim bylo odebráno zdejší občanství. Rodina se pokoušela o návrat, Julius Tomin opakovaně demonstroval v Londýně před československým vyslanectvím, držel dokonce protestní hladovku, ale bezvýsledně.

Brašny vysypat

„Bylo mi deset let, vzpomínám si, jak jednou policisté a estébáci vtrhli při semináři do našeho bytu. Táta se nechtěl nechat odvést a lehl si na podlahu. Vzali jej za nohy a táhli po zemi. Čtyři patra. O každý schod se praštil hlavou, i když se ji snažil chránit rukama,“ říká Marek Tomin na otázku soudkyně Kateřiny Kohoutkové, co si pamatuje z té doby. Jeho výpověď je dobrou ilustrací, jak prožívali disidenti a jejich děti tehdejší dobu a jak je nesnadné to dnes obsáhnout v suché řeči soudních důkazů. Marek ve svědecké výpovědi popisuje řadu drobných a přitom skandálních detailů estébácké šikany tak, jak se vryly do paměti desetiletého dítěte. Vzpomíná na to, jak estébáci prohledávali jeho malé kamarády, kteří jej šli navštívit, jak jim zabavovali hračky a nutili vysypávat školní brašny na schody, nebo jak při zadržení rodičů trávil noci u příbuzných a přátel. „Držte se věci, tohle nesvědčí o konkrétní vině obžalovaného,“ říká soudkyně. Ptá se, jak se Markův bratr učil, jaké měl známky – i to, a nikoli politická šikana, přece může být důvodem jeho nepřijetí na střední školu. „Nepamatuju se, kolik měl jedniček a kolik dvojek. Na to jste si měla vyžádat bratrova vysvědčení, času bylo dost, když se ten případ táhne už deset let,“ odpovídá podrážděně Marek. „Já za to nemůžu, já ho dostala na stůl loni. Pro mne je důležité, že vy prostě nevíte, proč se váš bratr nedostal na střední školu,“ odpovídá mu rovněž velmi podrážděně soudkyně.

Zdena a Julius Tominovi žijí dodnes v Anglii – oba si odmítli požádat o vrácení zabaveného občanství s tím, že by jim ho měl s omluvou vrátit sám stát, který ho protiprávně odebral. Oba synové naopak po listopadu 1989 přijeli zpět. Marek Tomin od té doby pracuje jako překladatel, starší Lukáš se angažoval pro Greenpeace, v roce 1996 tragicky zahynul. Dopis na rozloučenou nezanechal.

Soudkyně Kohoutková odročila jednání s Vachem na červen. Proti jejím předchozím podmíněným rozsudkům v Asanaci totiž podali estébáci dovolání k Nejvyššímu soudu, ten však jejich protestu před deseti dny nevyhověl. „Zatím nemám to rozhodnutí písemně,“ vysvětluje poslední odročení soudkyně Kohoutková, „a při vynesení rozsudku v případě Františka Vacha chci k rozboru Nejvyššího soudu přihlédnout.“

(Respekt)