Květen 2004

Dluhy, účty, splátky

Jiří Stránský

Titulek jak z bankovnictví. Nejsme však denně konzumenty zpráv, že ani současné dluhy se nevyrovnávají, účty se ztrácí či falšují a splátky se neplatí? Pusťme s touto vědomostí někoho do ulic, ať se ptá svých bližních, jak jsme na tom s dluhy, účty a splátkami mravními a duchovními, a k tomu ještě se zpětnou platností několika desítek let – jak asi dopadne?

Na zprávě o stavu našeho svědomí a mravů a o dopadu minulosti na naši současnost se nejvíc podepsala naše nesvoboda pod totalitou nejprve nacistickou, pak komunistickou. Navzdory všem signálům jsme na ně nebyli připraveni, nejméně pevnost našich charakterů. Tu si udrželo až nepříjemně nízké procento populace. Masarykovské vyšší principy mravní, na něž se slzami přísahal celý národ, se pod karabáči a před hrůzou z poprav a koncentráků scvrkávaly. S postupujícím časem k tomu stačila už jen obava ze ztráty dobrého bydla. A připočteme-li k tomu brilanci, s jakou představitelé moci dovedli využívat závist a mindráky všeho druhu, dílo zkázy na ochotě bilancovat byť jen vlastní minulost bylo vlastně vykonáno s předstihem. A je přirozené, že takto postižená a až nepříjemně převážná většina nemá nejmenší důvod naslouchat nepříjemně vlezlé menšině, jejíž každé slovo o minulosti je připomínáním toho nejméně příjemného: vědomí o selhání.

Každé účtování s každou minulostí bolí. I s tou sebezářivější. Vždycky z něho vyvře ono kondicionální „Kéž bych býval to či ono udělal či neudělal“. Platí to pro jednotlivce i pro národy. A tu více, tu méně to rezonuje ve svědomí a ovlivňuje vztah k přítomnosti i budoucnosti, a dokonce dopadá na nastupující generace, jichž by se vlastně mravní problémy spojené s minulostí neměly týkat. Jelikož však není človíčka, jemuž by se minulost vyhnula, nedá se s tím nic dělat. Nanejvýš to, že se musíme znovu a znovu pokoušet, abychom těch nevyrovnaných účtů měli v posledních vůlích co nejmíň. Zatím se nám to příliš nedaří.

Oživena česko-německou deklarací se nám vrací traumata spíš postnacistická než nacistická. A k radosti komunistických pohrobků překrývají i traumata ze čtyřicetileté vlády bolševické totality. A přiživují oblíbené otazníky nad kvalitou české povahy, inklinující po staletí ke služebnosti a po staletí neschopné mít vlastní názor, natož jej – až do hrdel a statků – chtít bránit. A s naprostou absencí schopnosti přiznat si (a tím méně jiným) vlastní chyby. Nesdílím tyhle názory a nemyslím si, že jsme méně cenní než kupříkladu naši sousedé. Náš krvavý středověk i novověk je ve srovnání s anglickým, francouzským, španělským, ba i německým úplná selanka. A že by v nás bylo cosi holubičího, nepozoruji ani kolem sebe, ani v dějinách. Jsem dokonce přesvědčen, že sebevražednou statečnost jugoslávských partyzánů (ale stejně tak norských a francouzských příslušníků hnutí odporu) jsme neměli především proto, že Čechy nejsou na Balkáně (resp. na území Norska či Francie). Jestli jsme kdy měli něčeho méně, byla to hrdost, ale ani ta není jenom pozitivní vlastností. Jistě, jsme malý národ, kterému občas nějaký větší národ šlapal na krk. A co? Je nám to dobré nanejvýš k výmluvám, proč jsme tu či onde selhali jako jednotlivci – v takových chvílích se schovat za charakterovou vadu národa je nejjednodušší a nejpohodlnější.

Předchozím historizujícím extempore jsem neměl v úmyslu plést se do řemesla historikům, psychologům, sociologům, ani filozofům, jsa přesvědčen, že jejich práce na minových polích našich nejmladších dějin je nezastupitelná a taky pěkně nebezpečná. Na nich je, aby o nás bylo jasno, a nejen jim, nám všem. Jsem si rovněž jist, že oni sami ten úkol nikdy nezvládnou, pokud jim ostatní nepomohou.

A tím se dostávám k tomu nejošidnějšímu: k účinkování médií všeho druhu. A v nich účinkování novinářů (bohužel všeho druhu). Historikové, sociologové i právníci mají tolik atraktivního (kéž by tím novináře vybudili!) důkazního materiálu, který – byť nabídnut veřejnosti jen za třetinu pozornosti věnované blábolům ani ne tak o politice, jako politiků – by naše pohledy zpět i pocity s nimi spojené konečně zbavil vší krhavosti a zamženosti přecházející mnohdy až do šedého zákalu, že bychom nejen (s konečnou platností) odvedli vodu na komunistický mlýn do rozumnějšího (a smysluplnějšího) koryta, ale všichni bychom se cítili ulehčení. Jako když si (konečně) uvědomíme, že první obětí našich nenávistí a tuh se pomstít vždycky budeme my sami. Navzdory svému optimismu jsem v tomto punktu dost skeptický. Zdánlivě onomu potřebnému mediálnímu napření chybí jen dostatek dobré vůle. Avšak jsou tu ještě další dva rozhodující činitelé. První je erudice, či spíš ochota nechat se vzdělat a poučit (každé vzdělání bolí). To bych ještě chápal. Co nejsem ochoten pochopit, je to druhé: etika. V daném případě schopnost přijmout i (osobně) sebenepříjemnější pravdu a reagovat na ni bez zkreslujících emocí. Klasickou ukázkou bylo handrkování o slovo vyhnání z deklarace: všichni (a především komunisté, kteří toho byli hlavními aktéry) vědí, že divoký odsun bylo hnaní svinským krokem od hranic do vnitrozemských sběrných táborů (koncentráky to přece nemohly být!) a legální odsun se odehrával v podobě dobytčích transportů pod kuratelou samopalů. Pro jistotu opakuji citaci českého vyhnance z pohraničí: Odsunout se dá skříň nebo splátka dluhu, ne člověk. Toho lze jen vyhnat.

Otázky viny, dědictví, minulosti, syndromů zbabělosti, mravních vyrovnání se scvrkávají do jediného dilematu: ochoty zabývat se dějinami vlastního národa, a tedy i dějinami jeho mravů se stejným nadhledem, jako se zabýváme americkou válkou Severu proti Jihu či dějinami Anglie. Nevidím to jako bolavou operaci a nemyslím si, že tam jsou bílá místa. Jde jen o to, abychom (stejně jako v osobním životě) byli schopni a ochotni (když už ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli svým dětem) být takoví, aby se děti za nás nemusely stydět. Ani po desítkách let. Možná nám to půjde líp, když si víc budeme uvědomovat, že naopak naše neschopnost a neochota vyrovnat se s vlastním svědomím je denně využívána ku prospěchu těch, jimž jsou na cestě k moci dobré všechny prostředky, nebo těch, co litují, že jejich totalitní moc byla roztříštěna, a mstí se za to alespoň tím, že naši neochotu a neschopnost se ohlédnout využívají k vlastnímu prospěchu. A to je – když nic jiného – ponižující.

(Prostor)