Květen 2004

Vždyť jsme to prostě my.

Zbyněk Petráček

Vojtěch Novotný přibližuje problémy života a světa na příkladu Papuy

Papua-Nová Guinea. Pro vášnivé čtenáře naučných lexikonů samostatný stát ve východní polovině největšího ostrova planety – odmyslíme-li si věčně zaledněné Grónsko. Pro běžné české občany symbol nedotčených tropů, původních obyvatel žijících zhusta ještě na úrovni doby kamenné i donedávna praktikovaného kanibalismu – prostě cíl dobrodruhů. Pro biologa Vojtěcha Novotného však region, se kterým spojil značnou část své odborné dráhy – a z poznatků v něm získaných dokázal vytěžit postřehy, které daleko přesahují „zprávy z regionu“.

Svou právě publikovanou knihou Papuánské (polo)pravdy se Novotný zařadil po bok například Stanislava Komárka či Václava Cílka. Právě oni naplňují v povědomí široké veřejnosti přesný opak toho, co němčina označuje výstižným termínem Fachidiot – expert uzavřený v úzkých mantinelech svého oboru. Výše zmínění pánové jsou sice ve svých branžích – biologii, geologii – rovněž experty, ale svými texty dokáží oslovovat lidi širokého okruhu zájmů, dokáží zobecnit poznatky a zážitky, se kterými se setkávají, a vytvářet pohledy na obecnější dění z nikoli běžných úhlů. Komárek proslul svými eseji na nejrůznější témata. Cílek je znám coby kvartérní geolog, tedy ten, kdo se musí orientovat v horninách, půdě, ovzduší, vodstvu, ale i lidské historii – vždyť to vše ve svém prolínání vytváří krajinu, včetně té městské. Novotný vychází ve svých textech z Papuy-Nové Guiney, kde strávil coby odborník na tropický hmyz pěkných pár let, ale skoro všechna jeho sdělení odtamtud mají přesah, který nám ukazuje podobnosti na první pohled vzdálených tradic, historií i rituálů, prostě to, že ač Češi, Evropané, nebo Papuánci, všichni jsme prostě lidé.

Zatímco Cílek a Komárek už jsou mediálně poměrně známé postavy, jméno Vojtěcha Novotného se dosud objevovalo – kromě vysloveně odborných periodik ve světě – víceméně jen ve Vesmíru a Respektu, nikoli však v televizi či na knižním trhu. Nyní se tedy Novotný posunul směrem k širší čtenářské obci.

Tam, kde vládne izolace

Novotnému nejde o to, aby rýsoval prvoplánové paralely mezi poměry na Nové Guineji a poměry v Česku, Evropě či na Západě obecně, ale určité věci se prostě vnucují. Autor sám popisuje svou asociaci ve chvíli, kdy si v papuánském antikvariátu koupil anglický překlad Švejka: při pohledu na mapku budějovické anabáze mu došlo, co je na tom pro papuánské čtenáře nejbizarnější – že Švejk se na celé trase domluvil česky. Kdyby totiž urazil stejnou vzdálenost na Nové Guineji, musel by projít územím mnoha kmenů, jejichž příslušníci si navzájem nerozumějí. V Nové Guineji žije na ploše desetkrát větší než Česko 6 milionů lidí, ale hovoří 1043 jazyky. „Proč je celá šestina jazyků světa soustředěna právě zde, obhospodařována jednou tisícinou světové populace?“ To je relevantní otázka pro Novotného.

Příčinu vidí v izolaci, velkém generátoru rozmanitosti. Obyvatelé ostrova nikdy necestovali, neboť v každém směru by narazili na některý nepřátelský kmen „zajímající se spíše o konzumaci návštěvníků než o konverzaci s nimi“. Proto se původně společný jazyk rozpadal na nářečí, posléze navzájem nesrozumitelná. „Místo spořádané integrace v nějaké království se společenský vývoj na Nové Guineji ubíral tisíci do značné míry nezávislými cestami.“ Nepřipomíná nám to něco známého z Evropy? Právě tyto věci si můžeme aktuálně osvěžit k 1. květnu.

Společný kult kárgu

Ani s příslovečným kanibalismem ostrovanů to není tak prosté. Například rituál pojídání zesnulých byl v tamním pojetí velmi civilizovaný zvyk. Papuánce děsilo evropské pohřbívání do země, neboť ponechání těla červům a hnilobě považovali za neetické. Zvyk pojídání zesnulých ovšem přispěl před půlstoletím k epidemii nemoci kuru. Jejím původcem je – podobně jako u nemoci šílených krav (BSE) a Creutzfeldt-Jakobovy choroby – infekční bílkovina prion. Na Nové Guineji se priony šířily kanibalismem (mozek, hlavní zdroj infekce, připadl podle rituálu nejbližší příbuzné zemřelého, odtud vyšší výskyt kuru mezi ženami). V jádru totéž se opakovalo o čtyři desítky let později v západní Evropě: dobytek, který šířil BSE, se nakazil rovněž při kanibalismu, přidáváním masokostní moučky do krmiva.

Podle Vojtěcha Novotného se sobě podobaly i novoguinejské a evropské reakce na nastalou krizi – neochota ke změně životního stylu a bagatelizace rizika: „Rytmicky odříkávané mantry o bezpečném hovězím na tom nezmění o nic víc než analogické rituály šamanů kmene Fore.“ A poučení z toho je jasné: kanibalismus v jakékoli formě je z hlediska obecně biologických principů riskantní.

Další příbuznost s Evropou představuje kult kárgu (cargo). Na Nové Giuneji vznikl tak, že když dopravní letadla, přivážející za druhé světové války zboží (cargo), po roce 1945 vysadila, ostrované je chtěli přivábit rituálními úkony – stavěli z bambusu napodobeniny letadel. Něco podobného vnímá Novotný i v současném Česku: „Kdo z výzkumníků nezná alespoň jednoho kolegu, který vlastně vědcem vůbec není, neboť ničemu nerozumí, nicméně praktikuje všechny rituály výzkumu, jako je neustálé měření čehosi a následné publikování čehosi, nemluvě už o posedávání u přístrojů, nošení bílého pláště a poskytování expertiz v naději, že vědecké objevy se jednoho dne zčistajasna objeví, tím vším přivolány?“

Mám zkrátka to štěstí

Leckdo možná namítne, že Vojtěch Novotný není objektivní pozorovatel země, v níž strávil tolik let. Nicméně on sám používá protiargumenty, například o nebezpečí přepadení, ale sám je hned doplňuje argumenty s opačným znaménkem: „Jeden z důvodů, proč je tak příjemné žít na Nové Guineji, je právě to, že maskovaní mladíci třímají obvykle nějaké harampádí s naprosto nemožnými balistickými parametry, místo aby měli kalašnikov, jak je zvykem prakticky ve všech ostatních zemích světa.“

No prostě exotika na způsob přijatelný i pro nejbělejší Středoevropany. Jak také říká Novotný hned v úvodu své knihy: „Dodnes mám to štěstí, že mohu svůj čas dělit rovnoměrně mezi Papuu-Novou Guineu a Českou republiku, dvě exotické zemičky, co mají tolik společného.“

Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Dokořán, Praha 2004.

(Respekt)