Květen 2004

Muž s komplexem. Beneš není Masaryk, proč tedy zvláštní zákon?

Antonín Procházka

Po zamítnutí Senátem se vrací zpět do Poslanecké sněmovny návrh, aby byl přijat zvláštní zákon o Eduardu Benešovi. Aby se předešlo možnému nedorozumění, budiž řečeno již na počátku: prezident Beneš se zasloužil o stát. O stát má však zásluhu každý politik, který své poslání bere poctivě a jehož činnost je zaměřena k prospěchu a dobru občanů i státu. Problém je v poctě, která má být našemu druhému prezidentovi udělena: má být zákonem povýšen mezi nesmrtelné?

Dvě opuštěné židle

Není sporu o tom, že Eduard Beneš byl silná politická osobnost. Jeho myšlení, názory i činy z počátku politické kariéry formoval Masaryk. Postavíme-li si však oba státníky vedle sebe, jistě musíme uznat, že je mezi nimi příliš velký rozdíl, než abychom je mohli hodnotit ve společné rovině. Prvému prezidentovi byla zákonná pocta, že se zasloužil o stát, přiznána plným právem, jako zcela mimořádné ocenění budovatelské práce. Staří Římané podobně zasloužilé osoby povyšovali na bohy – i když je pravda, že ani v Římě se tento zcela ojedinělý mimořádný akt mnohdy neřídil hlediskem zásluh, ale byl projevem politické moci k upevnění vládnoucí linie. V českém případě by jeden úlet mohl znamenat celkové znehodnocení i již přijatých poct. Proto je nutno vždy k něčemu tak závažnému přistupovat bez emocí a po řádném uvážení.

Po smrti Eduarda Beneše jsme mu jako studenti přišli vzdát poctu do jeho sídla v Sezimově Ústí. Ve svahu proti nám se bělaly dvě židle, na kterých sedával s paní Hanou. V sousední vile bylo rušno a veselo: patřila Zdeňku Fierlingerovi, který později vedl kolaborantské křídlo sociální demokracie. Při pohledu na ony dvě opuštěné židle jsem si v duchu promítl život i úlohu, kterou E. Beneš v našem životě sehrál. To jsme již věděli, že trpěl komplexem spasitelství a vzhledem k vlastní velikosti, jako většina vedoucích státníků, nesnesl ve svém okolí mozky, které by ho mohly převýšit. V tomto směru byl ještě ochoten uznat pouze vlastní manželku.

Ostatně dodnes není vyjasněno jeho chování v době nacistického přepadu, kdy ponechal národ i stát osudu napospas. To nechť určí historický rozbor. Závažným hlediskem pro posouzení je mezi jinými fakt, že například proti mnichovské dohodě Beneš vůbec neprotestoval a teprve v exilu začal prosazovat kontinuitu s předmnichovskou republikou. Osobně se domnívám, že odpovědný politik byl povinen setrvat na svém místě a celou vahou své osobnosti dosvědčovat světu i národu zločinnost agresora. Situace pak připadla k řešení Emilu Háchovi, jehož Beneš zprvu podporoval, ale nakonec nechal potupně zemřít v pankrácké věznici.

Cesta z Východu

Benešovi nelze ubrat zásluhy za vytvoření exilové vlády, za její uznání ostatními státy i za připuštění Československa do koalice válečných spojenců. Tuto stavbu však Beneš narušil svou cestou do Moskvy v roce 1943. Churchill se o ní vyjádřil, že tím „vrazil Západu nůž do zad“. Příčinou této nenadálé a překvapivé cesty bylo zmíněné mesiášství. Chtěl z Československa vytvořit most mezi Západem a Východem. Sama o sobě je to možná myšlenka pěkná, ale v politice patřila do kategorie fantasmagorických. Svědčí o naprosté neznalosti expanzivní doktríny tehdejšího SSSR. Výsledek ovšem tato cesta přinesla, ale zcela opačný a nechtěný.

Aniž bych upíral velikost heroismu SSSR ve válce s Německem, zůstává faktem, že se prezident vrátil do osvobozeného Československa východní cestou a s Košickým vládním programem. Přivezl nám tak kromě mnoha dalších atributů i sovětizaci obecních úřadů a kolektivizaci zemědělství.

Celý únor 1948 je jediným fiaskem Benešovy politiky. Byl to on, kdo domluvil demisi ministrů s předpokladem, že ji nikdy nepřijme, a bude manévrovat až do ustavení úřednické vlády. V té době byl již velmi unavený a nemocný, takže když mu generál Svoboda sdělil, že již nemůže dále ručit za náladu armády, demisi ministrů přijal. Sestavením nové vlády pověřil Gottwalda a tak otevřel cestu k nástupu militantního komunismu. To, co bylo dál, již většina prožila.

Proč ta nostalgie?

Proč nyní přichází toto legislativní úsilí o zvýraznění úlohy Eduarda Beneše? Zaznívá zde snad nostalgie po zrušení plurality politických stran po roce 1945, po vytvoření Národní fronty, která byla včetně satelitních organizací řízena komunisty a sociálními demokraty? Nebo se tím oceňuje fakt, že Beneš i v sociálních věcech určil revoluci jako platný princip a pro případ poválečné radikální změny hospodářských a sociálních poměrů hlásal naše začlenění do tohoto revolučního procesu?

To všechno mi proběhlo hlavou při úvahách o státníkovi. Proto bych mu nikdy navrhovanou poctu neschválil.

(Respekt)