Květen 2004

Přinuťme politiky pracovat.

Petr Robejšek

Existují objektivní kritéria, jak rozlišit úspěšnou politiku od neúspěšné?

Politici jsou naši zaměstnanci. Efektivně pracovat je přinutíme jen tak, že po nich budeme chtít konkrétní a jednoduše měřitelné výsledky. Před pár dny vyšlo najevo, že četní poslanci Evropského parlamentu koncem týdne zkasírují diety a odjedou trávit víkend k mamině. Proč nakonec ne (stejně vědí, že nic moc nezmohou), ale faktem zůstává, že podvádějí své zaměstnavatele. "Až na výjimky politici nedělají to, zač jsou placeni, a pokud ano, dělají to špatně." Tahle myšlenka sice zavání hospodskými plky, ale budete se divit: vyšla z úst nositele Nobelovy ceny Jamese M. Buchanana.

Skutečně, politik je vlastně podnikatel, který žije ze své schopnosti získat hlasy voličů. Moc, prestiž a peníze mu spadnou do klína spolu s jeho funkcí. Hlavním zdrojem zisku politického podnikatele je právě nepoměr mezi výkonem a odměnou: odtud snaha nepředřít se a neriskovat. Nebuďme ale pokrytečtí: politika je nelehké řemeslo a pohnutky politiků se neliší od motivů ostatních lidí. Nezištnost se u nich nevyskytuje častěji než u nás ostatních.

Jeden podstatný rozdíl se však přece jen najde. V hospodářství je úspěch jednoznačně měřitelný: neúspěšné firmy zanikají a neschopní manažeři končí na dlažbě. Oproti tomu neúspěšné státní organizace přežívají a neschopné politiky ochrání matka strana. A především: politickým podnikatelům se většinou podaří zamést stopy a svést odpovědnost na jiné. Můžeme si být jisti, že od května často uslyšíme, co všechno by naše politika ráda, ale kvůli Evropské unii to nejde. Jak praktické: dříve Moskva, nyní Brusel.

Vznešené cíle

Politici si usnadňují práci také tím, že vytyčují cíle, jejichž dosažení nevyžaduje námahu ani odvahu. Zahraniční politika, pro kterou je "hlavní jednota Evropy" (jak nedávno napsal premiér Vladimír Špidla pro jeden rakouský časopis), omlouvá předem svou nečinnou stádnost. V Evropě vládne tvrdá konkurence, ale česká zahraniční politika se namáhat nemusí. Hlavní je přece jednota.

K zamlžení politické zodpovědnosti se dále výtečně hodí vznešené a dlouhodobé cíle. Politici předstírají, že na jejich bedrech spočívá břemeno: ozónových děr, sociální spravedlnosti, světového míru a globalizace. Zároveň spoléhají na to, že voliči nedokážou sledovat jejich stopu v džungli statistik, v propadlištích státních rozpočtů a vatě rezolucí. Se zápalem hovoří o epochálních procesech a dlouhodobých strategiích. Obyčejné lidi však zajímá stav peněženky a bezpečný život. A ne někdy potom, ale právě teď.

Od Jamese Buchanana už víme, že politici často nedělají, zač jsou placeni, ale zároveň nelze tvrdit, že by nedělali nic. Parlament mnohdy přebublává horečnou aktivitou, černé limuzíny s modrými majáčky křižují město a někteří politici se vysilují do ztráty zdraví. Činnost však ještě neznamená účinnost. Snadno lze absolvovat desítky setkání týdně, aniž bychom cokoliv vyřešili. Plné nasazení k dosažení dokonale promyšlené hlouposti je stejně neproduktivní jako zdvojnásobení rychlosti na šikmé ploše. A nejen to. Politika občas řeší problémy, které sama vytváří. Vzpomeňte na politické skandály, stranické volby, sjezdy, vyšetřovací výbory, ješitné pošťuchování a naschvály, prostě na nepostradatelné zbytečnosti politického života.

Neefektivnost politiky není typicky česká potíž. Všude na světě si daňoví poplatníci vydržují politiky, aby zajistili růst blahobytu, bezpečnosti a mezinárodního vlivu své země. Občané žádají za své peníze vyřešení problémů, ale jen výjimečně dostanou odpovídající protihodnotu. Co myslíte, je vaše oblíbená strana výkonná tak, jak byste si přáli? (A vinu na tom jistě nenesou jen její političtí odpůrci.)

Srovnejme se s ostatními

Chceme-li zvýšit kvalitu a efektivitu politiky, musíme od ní tvrdě požadovat měřitelné výsledky. V dohledné době! Objektivnější měřítka úspěšnosti potřebujeme mnohem víc než volební programy, sjezdové rezoluce, pečlivě redigovaná interview dvorních žurnalistů a talk shows. A že se efektivnost politiky nedá měřit? Ale ano. Nic nepoznáš líp jinak nežli ve srovnání, praví přísloví. Ve světě vládne konkurence a tomu odpovídá i nutnost a možnost poměřovat výkonnost. Existuje celá řada žebříčků, které srovnávají národy podle jejich úspěšnosti v nejrůznějších oblastech.

K nejznámějším patří databáze kanadského Department of National Defence (CIFP). Jsou v ní zahrnuta politická, hospodářská, sociální a kulturní fakta o 196 zemích od roku 1985. Těžištěm tohoto žebříčku jsou bezpečnostněpolitické údaje (vnitropolitické konflikty, politická stabilita, militarizace, náboženská a etnická různorodost, demografické tlaky). World Economic Forum Growth Competitiveness Index srovnává konkurenceschopnost a šance ekonomického růstu. Business Competitiveness Index posuzuje efektivnost organizace výroby v jednotlivých zemích. "Polity IV data sets" univerzity v Marylandu srovnává míru demokracie; Human Development Index Spojených národů aWorld Bank řadí státy podle úrovně vzdělanosti, sociálního zajištění a zdravotnictví. Moody's Index posuzuje šance států splácet dluhy a Kearney Globalization Index srovnává rozvinutost zahraničního obchodu různých zemí. Atd.

Byla by hračka odvodit od takových žebříčků konkrétní cílové představy pro tu kterou vládu a její volební období. Čtyři roky jsou dost dlouhá doba k dosažení lepší pozice v počtu počítačů na tisíc osob, ke zdokonalení infrastruktury, k rozvoji demokratického rozhodování, k vytvoření atraktivnějšího prostředí pro zahraniční investory, k lepší zdravotní péči; k tomu, abychom vydali méně za stíhačky a více za učitele. Proč třeba Středisko empirických výzkumů (STEM) nebo nějaký jiný nezávislý institut neinformují naši veřejnost systematicky o tom, jak si Česká republika vedla loni a jak si stojí dnes? Proč specializované vědecké ústavy nehledají důvody lepšího umístění našich konkurentů? Proč nenavrhují konkrétní doporučení, jak si polepšit? Proč se novináři nesnaží popularizovat zmíněná mezinárodní srovnání? (Pomohla by jim k fundovanějšímu posuzování vládní politiky.) Proč neexistuje webová stránka, na které by byla zveřejněna a diskutována naše umístění?

Hlavně se ale divím, proč opozice nepoužije tyto mezinárodní žebříčky, aby poukázala na chyby vlády, proč s jejich pomocí nedefinuje cíle, které by zvolila sama, kdyby měla v rukou moc. Stínová vláda by mohla průběžně určovat konkrétní kroky, které by (na rozdíl od vlády úřadující) zvolila k dosažení vyšších příček.

Očekávané námitky

Jako bych to slyšel: Tyto indexy jsou neobjektivní, nepřesné a metodicky nedořešené. Neobjektivní? Jistě objektivnější než verbální bubliny programových prohlášení a billboardů, objektivnější než zprávy dvorních žurnalistů nebo Kotel nejmenované televize. Jistě, indexy nejsou stoprocentní, jsou však nesporně solidnější a transparentnější než volební programy. Možné metodologické nedostatky se týkají všech států, takže se vlastně z větší části neutralizují. A že může dojít k nečekaným událostem, které znemožní dosažení zvolených cílů? Ty přece nastanou tak jako tak. Zvládnout je, a přesto dosáhnout úspěchu, o to v politice jde, především za to si politiky platíme.

A co my, voliči? Proč si nevynutíme vyšší efektivitu politiky? Vedeme řeči u piva, popřípadě zvoníme klíči: Děkujeme, odejděte. Jenže kdo přijde? Nová strana? O co, že skončí jako ty staré. Nová generace? O té se jenom zatím neví, že i v ní je moře průměrných, málo excelentních a nemálo neschopných jedinců. Nedělejme si iluze o kvalitě těch, kteří nám vládnou. Nejsou to géniové - jsou jedněmi z nás. A přece by mohli podávat lepší výkony. K tomu je ovšem třeba leccos změnit.

Politici nejsou republikánská šlechta ani hvězdy z nekonečného televizního seriálu, jsou to naši zaměstnanci. O zostření pracovního režimu si jistě sami neřeknou. Občané mají rozdílné politické názory, ale pokud jde o politiky, je tu jeden společný zájem: získat rychlá a fungující řešení. Mezi výkonem a odměnou dosud panuje v politice nepoměr; pro národ je to ztrátový obchod. Jelikož firemní konsorcium politika (tj. strany, parlament a vládu) zrušit nemůžeme, pokusme se zvýšit jeho produktivitu.

Musíme zavést taková pravidla, abychom za naše peníze i z průměrných politiků dostali maximální výkon. Můžeme je naučit hospodařit s časem, rozpoznávat skutečně důležité cíle a odvodit od toho účinné metody k jejich dosažení; zkrátka můžeme politiku trochu profesionalizovat. Důsledně prosazovaná mezinárodní srovnání a od nich odvozené cílové mety by mohly být prvním krokem správným směrem. Ráj na zemi to sice nepřinese, ale pomysleme jen, jaké výhody by z toho plynuly. Například - konstruktivnější koaliční vyjednávání i zasedání vlády. Debaty v parlamentu by najednou byly opravdu k věci. Ubylo by žabomyších konfliktů a naschválů a přibylo věcnosti. A to nemluvím o inspiraci a motivaci, kterou přináší srovnání s jinými státy.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že mnozí naši politici tiše trpí neproduktivností své práce a špatným renomé svého povolání. Tak co s tím? Spokojíme se s výdobytkem, že oproti komunismu můžeme na vrchnost nadávat otevřeně? Nebo se rozhodneme volit pouze tu stranu, která závazně definuje konkrétní cílové veličiny své politiky? Málokdy platilo tak doslova jako dnes: Národy mají takové vlády, jaké si zaslouží.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)