Květen 2004

Heuréka. Vědou otřásají skandály výzkumníků přistižených při lži

Zdeněk Slanina

Univerzita v jihoněmeckém Ulmu se z toho šoku dosud nevzpamatovala. Když se kontrolní komise sestavená dvěma hlavními německými grantovými agenturami před nedávnem pustila do přezkumu 347 vědeckých prací Marion Brachové a Friedhelma Herrmanna, dvou tamních špičkových lékařských výzkumníků, skončila její inspekce zdrcujícím odhalením: 52 prací těchto renomovaných vědců obsahovalo falzifikované výsledky a 42 dalších je z toho důvodně podezřelých. Oba aktéři už proto museli s hanbou opustit univerzitní půdu a agentury po nich žádají navrácení zneužitých grantových prostředků.

Padělky a vykradači

Eliot Marshall, jeden z editorů prestižního amerického časopisu Science, se domnívá, že případy vědeckých podvodů jsou mimořádně řídké – řekněme jeden jasný falzifikát na sto tisíc výzkumníků ročně. Pesimisté však varují, že s vědeckou etikou to až tak růžové není. Odhalené podvody jsou pouze pověstnou špičkou ohromného ledovce, tvrdí a dodávají, že se jich nezřídka dopouštějí i široce uznávaní badatelé. Odvolávají se přitom na statistiku, podle níž každý stý vědec už alespoň jednou v životě narazil na případ evidentních nepravostí.

Opřít se však mohou i o řadu dalších konkrétních případů. Podobně rekordní počet padělků jako u Herrmanna s Brachovou byl totiž nedávno odhalen i u celebrity japonské archeologie Shinichiho Fujimury. Ten se pak pod tlakem důkazů veřejně přiznal, že předstíral nálezy celkem na 42 nalezištích v 7 prefekturách. Předměty přitom sám na vytipovaných místech do země zakopával. Ušetřeno skandálu podobných rozměrů nezůstalo ani další vyhlášené vědecké pracoviště – americké Bellovy laboratoře. Jeho hlavním aktérem se stal německý výzkumník v oboru fyziky pevných látek Jan Hendrik Schön, který požíval pověsti jednoho z vážných kandidátů na Nobelovu cenu. Kontrolní komise však zjistila, že nejméně 16 jeho celebrovaných prací je založeno na smyšlených výsledcích. Ve zmiňovaných případech nakonec alespoň došlo k odhalení a veřejnému prohlášení, že výsledky, jež přistižení vědci publikovali, jsou neplatné. Potíž je však v tom, že není zcela jasné, kolik dalších podvodů se zatím odhalit nepodařilo a kolik nepravdivých či nahodilých dat dále existuje v literatuře, jsou citována a používána k dalším výzkumům. Zkušenost dává důvod k obavám, že jich nemusí být zrovna málo.

Nejen falzifikáty však představují v dnešní vědě závažný etický problém. Dalším rozšířeným nešvarem je opisování a vykrádání výsledků. Prestižní vědecké časopisy nechávají každou práci před publikací posoudit několika anonymním recenzentům. Ti by přitom v žádném případě neměli nové informace z článku použít ve své vlastní práci dříve, než dojde k jeho oficiálnímu uveřejnění (s jistými specifickými výjimkami – pokud se recenzent třeba takto doví, že je sám na slepé cestě, může ji ihned opustit). A už vůbec by o nich neměli nikoho dopředu informovat. V praxi se lze však nikoli výjimečně setkat s tím, že recenzent, který se z logiky věci věnuje řešení stejných problémů, recenzní řízení uměle protahuje či přímo otištění práce blokuje, a v mezidobí se výsledky sám snaží publikovat jinde. Vzhledem k anonymitě recenzentů je velmi obtížné toto porušení etických pravidel dokázat, téměř ve všech oborech však na toto téma koluje řada barvitých historek.

Podobně dochází také k vykrádání myšlenek z grantových přihlášek. Zcela nedávno při tom byl přistižen například věhlasný americký chemik Leo Paquette. Vykoledoval si za to dvouleté zastavení federálních příspěvků na své výzkumy, o nichž se obecně soudí, že mají nobelovskou úroveň. Originálně takovýmto nepravostem čelil jeden úspěšný tým amerických Číňanů pracujících v oboru supravodivosti. Ti v roce 1987 připravili novou keramickou směs s tehdy velmi vysokou teplotou začátku supravodivosti. Jedním z chemických prvků, které přitom použili, bylo yttrium. Do rukopisu článku, jejž poslali k recenznímu řízení do odborného časopisu, však místo toho napsali, že pracovali s ytterbiem. Ačkoli by o jejich práci zatím teoreticky nikdo neměl vědět, kontaktovaly je záhy jiné dvě skupiny, které se věnovaly řešení stejného problému, a ptaly se, jestli někde neudělaly chybu, protože jimi navrhované složení nefunguje… Teprve když byla práce přijata a připravovala se k publikaci, odstranili autoři v posledních tiskových korekturách zřejmě záměrný překlep.

Černé ovce

S porušováním etických pravidel se samozřejmě potýká i česká věda. V našich podmínkách je přitom asi nejčastěji přestupováno pravidlo, podle něhož může být jako spoluautor nějaké práce uveden pouze výzkumník, který do ní přispěl jasným tvůrčím vkladem. Není to tak samozřejmá věc, jak by se na první pohled mohlo zdát. Například ještě v padesátých letech býval v medicínských oborech přednosta kliniky běžně připisován za každou publikaci, která v jeho ústavu vznikla. U nás přetrvává podobná anomálie dodnes a spoluautorství se zde nezřídka bere čistě jako kompenzace za nějakou dřívější či budoucí pomoc, třeba se získáním grantu.

Rozšířeným nešvarem je také snaha udržovat mladé výzkumníky, kteří porušování vědecké etiky pranýřují, za pomoci krátkodobých smluv prodlužovaných na poslední chvíli v nejistém a závislém postavení, aby je přešla chuť nešvary kritizovat. V Česku, kde se zatím vůbec nikdo ani neobírá myšlenkou, že by kritici nepravostí ve vědě měli být chráněni před šikanováním, je něco takového stále obecně tolerováno. Dokonce lze říci, že šikana takových lidí je chápána jako omluvitelná, neboť přece „zhoršují obraz vědy před veřejností“. Vědecká etika je zde prostě stále bohužel chápána jako pouhý luxus či nadstavba. Není proto od věci začít přemýšlet, zda už není na čase ustavit nezávislou instituci, jež by měla šetření vědeckých nepravostí všeho druhu v popisu práce (inspirací by nám mohl být třeba úřad německého vědeckého ombudsmana), a zavést vědeckou etiku jako samostatný předmět systematicky přednášený pokročilým studentům.

Rámeček

Hlava XXII

Před řadou let jsem obdržel od členky jistého autorského týmu rukopis odborného článku. Věc měla vztah k mým vlastním výzkumům, a přepočítal jsem si proto udávané výsledky. Ukázalo se, že celkem třicet hodnot v klíčové tabulce je chybných. Autory jsem o tom neprodleně informoval, článek však přesto vyšel v prestižním časopise bez jakékoli změny. Požádal jsem proto šéfredaktora, aby mi dovolil k publikované práci uveřejnit opravu. Ten to však odmítl s odůvodněním, že nikdo jiný než původní autoři něco takového udělat nemůže. Závažné chyby tak v renomovaném časopise tiše přežívaly dál, aniž by na ně kdo upozornil nebo je opravil. Něco takového mohlo trvat dodnes. Shodou okolností však po několika letech nezávislý tým na druhém konci světa zveřejnil rozsáhlou studii (a zase nic nepoznal), která mě inspirovala k přípravě vlastního příspěvku. Při té příležitosti jsem ve svém článku uvedl také třicet správných inkriminovaných hodnot, aniž bych se explicitně zmínil, že se předtím někdo dopustil chyby. Po dalším roce pak k mému značnému překvapení původci chyb konečně publikovali opravu a epizoda se tak – po deseti letech – uzavřela.

Shodou okolností ve stejné době Americká chemická společnost vydala svá první systematická etická pravidla pro publikování vědeckých výsledků, v nichž shrnovala povinnosti autorů, recenzentů a redakcí. Pokud se týkalo oprav chybných výsledků, uváděla, že publikovat by je měli výhradně původní autoři. Tuto „hlavu 22“, která v podstatě zajišťovala neopravitelnost evidentních chyb, však nakonec (když jsem společnost seznámil s výše popisovaným příběhem) v revidované verzi nahradila formulací, podle níž může opravu publikovat i ten, kdo objeví chybu.