Květen 2004

Když se oběti soudí s oběťmi.

Ondřej Kundra

Bývalí vězňové nacismu jdou k soudu kvůli pohledu na landsmanšaft

Ještě před půl rokem je k sobě vázalo pevné pouto: roky společně strávené v nacistických koncentračních táborech. To vše je ale nyní pryč. Do několika týdnů totiž proti sobě bývalí političtí vězni a jejich pozůstalí stanou před pražským soudem.

Pro zasvěcené není kauza lidí zastupujících nepolitické zájmy českých vězňů z druhé světové války nijak nečekaná. Spor loni v prosinci odstartovalo odvolání předsedy Sdružení politických vězňů (SPV) Oldřicha Stránského z čela organizace – za to, že vyznává „příliš vstřícný postoj“ vůči sudetským Němcům. Stránský, který přežil osvětimské peklo holocaustu, vedl organizaci v letech 1996–2003 a ve funkci se soustředil hlavně na vyjednávání o odškodném pro vězně z dob nacismu, případně jejich pozůstalé. Jako člen Česko-německého diskusního fóra jednal v USA za Česko o rozdělení peněz určených k odškodnění. „České delegaci v USA velice pomohl,“ řekl před časem Respektu na jeho adresu přední diplomat české ambasády ve Washingtonu Antonín Hradilek. „Trval na tom, aby lidé věznění za srovnatelných podmínek dostali stejnou platbu bez ohledu na etnický původ či náboženství. Zastával se tak českých odbojářů a politických vězňů.“ Jako předseda SPV Stránský také vždy hájil smířlivý postoj vůči Německu. A v tom je kámen úrazu, neboť Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), zastřešující organizace lidí postižených nacismem nebo bojujících proti nacismu, se po odchodu bývalého předsedy Jakuba Čermína a nástupu Anděly Dvořákové dostal do zcela opačné pozice. (Vedení ČSBS šlo například začátkem loňského roku přemlouvat komunistické poslance a senátory, aby nevolili prezidentského kandidáta Jana Sokola za jeho vstřícnost k vyhnaným českým Němcům.) A když pak Oldřich Stránský napsal loni přátelský dopis lidem z vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu coby odpověď na jejich pozvánku k otevření krajanské kanceláře v Praze, averze vybuchla plnou silou.

„Tohle paktování s landsmanšaftem mu přece nemohlo jen tak projít, za to musel zaplatit. A zaplatil odvoláním,“ vzpomíná na loňský souboj Stránského nástupce Rudolf Wittenberg – vězněný kdysi jako dítě v židovském ghettu Terezín. Pan Stránský se ale s postupem svých protivníků odmítl smířit a obrátil se na soud. „Myslím si, že člověk nemůže být odvolán jen kvůli tomu, že se snaží vést dialog s lidmi, kteří nejsou v Česku zrovna populární. Takže chci, aby soud rozhodl, zda bylo moje odvolání demokratické,“ říká Stránský. Nový předseda Wittenberg nechce blížící se proces jakkoli komentovat. „Je to jen a jen naše věc, do které vám vůbec nic není,“ říká, „důležité je, že teď vedu sdružení já a že s gesty vůči sudetským Němcům je konec.“

I kdyby Oldřich Stránský soud prohrál, z veřejného života se nestáhne. Když došlo k faktickému rozštěpení SPV, založil s částí pléna, která se na veřejné angažmá dívá podobně, vlastní organizaci politických vězňů. Z bývalých dvou tisíc členů SPV přešlo do nové organizace zhruba osm set lidí. Hlavním cílem Stránského společnosti je „rozvíjet přátelské vztahy se všemi zeměmi Evropské unie, Němce nevyjímaje“. Sdružení ale musí svoji činnost začínat od nuly. Zhruba jeden a půl milionu korun, které mělo před rozštěpením SPV na kontě od svých příznivců a z kterých měly být vypláceny vdovy a děti zemřelých vězňů, nyní spravuje předseda Wittenberg. A ten zatím jakoukoli možnost rozdělení s odštěpenými kolegy zásadně odmítá.

(Respekt)