Květen 2004

Anatomie jednoho selhání.

František Šulc

Bývalý velitel vojsk OSN Roméo Dallaire popisuje, proč svět nezabránil genocidě ve Rwandě

Před deseti lety začala genocida ve Rwandě. Během několika měsíců zahynulo asi 800 tisíc lidí. Kde se stala chyba? Podle velitele mise OSN, generála Roméa Dallaira především v tom, že světové mocnosti nebyly ochotny zasáhnout způsobem adekvátním situaci. "Použili jsme veškerou energii, zdroje a odvahu, abychom dosáhli malých výsledků, ale stále byly kolem nás rozsekávány statisíce lidí a milióny prchaly, aby si zachránily život. Někdy jsme nadělali více škody než užitku. Mám pocit, že jsme byli prostředkem k odvrácení pozornosti, obětními beránky, kteří umožnili státníkům tvrdit, že svět něco dělá pro zastavení vraždění. Ve skutečnosti jsme ale nebyli nic víc, než kamufláž," píše Roméo Dallaire v knize Shake Hands with the Devil.

Etnický konflikt ve Rwandě má kořeny v koloniální době. Když v roce 1916 vytlačili Belgičané ze Rwandy Němce, zjistili, že zemi obývají dvě etnické skupiny - Hutuové a Tutsiové. Byť byli Tutsiové v menšině, Belgičané z nich utvořili vládnoucí skupinu. Situace se otočila po získání nezávislosti v roce 1962. Povstání zbavilo Tutsie moci a od té doby se stávali terčem útoků, takže desetitisíce z nich uprchly do sousedních zemí. Zde vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF), která se v roce 1990 poprvé pokusila o násilný návrat do vlasti. Úspěch se dostavil až o tři roky později, kdy se RPF podařilo ovládnout menší část území. Na podzim 1993 byly mezi vládou a RPF uzavřeny v tanzanské Arushi mírové dohody, které měly vést k normalizaci situace a zapojení Tutsiů do vlády a veřejné správy. Na dodržování dohod měla dohlížet mise modrých přileb UNAMIR vyslaná světovou organizací.

Nevyužitý agent

První problém mise představoval počet vojáků. Nikdo kromě Francouzů a Belgičanů se totiž nechtěl ve Rwandě angažovat. Francouzi, kteří byli v zemi, se ale museli stáhnout, protože to byla podmínka RPF pro uznání mírových dohod. Odbor mírových operací při OSN (DPKO) vypracoval tři varianty. Nakonec zvítězila minimalistická - 1200 vojáků. Jednotky však přijížděly pomalu a s výjimkou Belgičanů neměly dostatečné zásoby a vybavení. UNAMIR trpěla nedostatkem transportérů, munice i jídla. Čtrnáct dní po vypuknutí genocidy a stažení Belgičanů měl Dallaire pod sebou pouhých 454 osob - včetně dvanácti civilistů z OSN.

Jak z Dallairovy knihy, tak z dalších dokumentů - včetně amerických, které byly tento týden zveřejněny Národním bezpečnostním archivem - vyplývá, že OSN i západní vlády měly dostatek informací o tom, co Rwandě hrozí. Generál Dallaire vytvořil v rámci UNAMIR "zpravodajský tým". Šlo o vojáky, kteří navázali kontakty s místními lidmi a získávali zásadní informace. Týmu se například podařilo kontaktovat člověka přezdívaného Jean-Pierre, který byl důstojníkem speciálních rwandských jednotek složených z radikálních Hutuů. Ten 10. ledna 1994 Dallairovi oznámil, že rwandská armáda začala s výcvikem Interhamwe (skupiny, která byla hlavním vykonavatelem genocidy) a se získáváním mladých lidí pro "skutečný plán". V jeho rámci byly tajně uskladňovány zbraně v metropoli Kigali, byly pořizovány seznamy Tutsiů a umírněných Hutuů a organizovány násilné demonstrace. Jean-Pierre slíbil, že prozradí všechna tajná skladiště a dodá seznam lidí, kteří se na přípravě masakrů podílejí.

Dallaire si okamžitě vyžádal v OSN povolení, aby mohl provést razii a zbraně zabavit. "Dostal jsem zakódovaný kabelogram od Kofiho Annana (ten byl tehdy šéfem DPKO, pozn. red.). Jeho obsah mě odzbrojil. Nařizoval mi, abych ani nepomyslel na zabavení zbraní v tajných skladištích a abych operaci okamžitě zastavil... Nejenže jsem nesměl provádět odstrašující akce na podporu UNAMIR, ale měl jsem informace od Jean-Pierra předat prezidentovi Habyarimanovi," píše Dallaire. Habyarimana přitom patřil k radikálům a je pravděpodobné, že o plánu věděl.

Organizované peklo

Po osmé hodině večer 6. dubna 1994 došlo u letiště v Kigali k explozi. Teprve za několik hodin se potvrdilo, že vybuchlo letadlo, na jehož palubě letěli prezidenti Rwandy Habyarimana a Burundi Ntaryamira. Nikdy nebylo vyšetřeno, jestli šlo o havárii, či o atentát. Pravděpodobnější je to druhé. Letadlo zřejmě sestřelili hutuští radikálové, kteří se chtěli zbavit Habyarimany. Ten jim začal překážet při provádění jejich plánu. Téměř okamžitě po katastrofě byl vytvořen vojenský výbor složený pouze z radikálů. O pár hodin později vyrostly na silnicích zátarasy, vypukly boje mezi Rwandskými vládními silami (RGF) a RPF a začalo řízené vraždění. Nechvalně známé radikální rádio RTLM vysílalo výzvy k vraždění, včetně jmen umírněných Hutuů a Tutsiů, kteří musejí být odstraněni. Za oběť padla například i umírněná premiérka Agathe Lando Ndasingwa s manželem.

Příslušníci UNAMIR se ocitli uprostřed běsnění, nedostatečně vybaveni, špatně vyzbrojeni a nepřipraveni na cokoli podobného tomu, čemu museli čelit. Radikálové splnili svůj plán a povraždili deset belgických parašutistů, což vedlo ke stažení Belgičanů. Pod ochranu modrých baretů se uchýlily tisíce lidí. Museli žít bez vody, s nedostatkem zásob, takže se mezi nimi během pár týdnů začaly šířit nakažlivé choroby. Vojáci navíc museli uprchlíky, kterým jinak hrozila jistá smrt, chránit doslova svými těly a blufovat, aby militantní skupiny násilím neobsadily místa pod jejich ochranou.

Ve Rwandě se odehrávaly scény jako vystřižené z hororu. Mnozí lidé utekli do kostelů, které byly tradičně nedotknutelným útočištěm. Interhamwe, zdivočelý dav ani rwandská Gendarmerie toho nedbaly. Do jednoho kostela v Kigali, kde se pod ochranou dvou polských misionářů a jednoho pozorovatele OSN ukrývalo několik set lidí, se podařilo vniknout zfanatizovaným vrahům: šlo o první masakr, jemuž byl osobně přítomen některý ze zástupců OSN. "Metodicky, s bravurou a smíchem se radikálové pohybovali mezi lavicemi a máchali mačetami. Někteří lidé zemřeli okamžitě, jiní, brutálně zraněni, žebrali o život svůj nebo životy svých dětí. Nikdo nebyl ušetřen. Těhotné ženě rozsekli břicho a vyndali z ní plod. Ženy byly mrzačeny. Muži byli zasaženi do hlavy a zemřeli okamžitě nebo pomalu v agónii. Děti prosily o život, ale dostalo se jim stejného zacházení jako jejich rodičům. Oblíbeným terčem byly genitálie, oběti poté vykrvácely... Vrazi drželi kněžím a pozorovateli zbraně u hrdel. Ti měli slzy v očích, slyšeli nářek umírajících a prosili příslušníky gendarmerie, aby ušetřili lidi určené k zabití. Jedinou odpovědí však bylo přitlačení pušek k jejich krku, aby zvedli hlavu a lépe viděli probíhající horor," popisuje jednu z mnoha scén Dallaire.

Představitelé OSN začali uvažovat o stažení příslušníků UNAMIR. Na druhou stranu generál Dallaire požadoval posílení jednotek a materiální dovybavení zejména obrněnými transportéry. Vypracoval plán a chtěl, aby vojáci mohli aktivněji zasahovat. Podle něj by to mohlo zpomalit a posléze snad i zastavit genocidu. Nikomu se do něčeho podobného ovšem nechtělo, zvláště pokud to znamenalo, že by USA musely zajistit přepravu či materiál. Například 13. dubna 1994 telefonoval asistent ministra zahraničí USA pro mezinárodní organizace Douglas Bennet s generálním tajemníkem OSN Butrusem Butrusem-Ghálím. Jak vyplývá z jednoho odtajněného materiálu, hovořil s ním o nutné neústupnosti v případě Bosny a o potřebě stáhnout síly OSN ze Rwandy. Generál Dallaire použil k prosazení svých záměrů média: každý den televize i noviny po celém světě přinášely obrazy brutálního vraždění, takže nakonec museli reagovat i politici. K činu se odhodlala Francie, jejíž vojáci vytvořili ve Rwandě humanitární ochrannou zónu.

Clintonovy lži

USA vydaly 16. července 1994 prohlášení ke Rwandě, v němž se praví, že vláda USA zablokovala přístup rwandské vlády k fondům v USA a zaujala vedoucí úlohu při zajišťování ochrany místních obyvatel. Poskytla devět milionů dolarů na pomoc, letouny ministerstva obrany se zúčastnily více než stovky misí, vláda podporuje rozšíření UNAMIR, dopraví padesát obrněných transportérů do Kampaly a vybavuje prapor ghanských mírových sil. "Clintonova lež mě ohromila. DPKO stále bojovalo s Pentagonem, aby mu poskytl letouny k přepravě materiálu. Pentagon odmítl vybavit ghanský prapor, protože se mu zdál účet příliš vysoký a obával se, že jej chce Ghana podvést. A kdo dostal těch devět milionů?" podivuje se Dallaire.

Vojáci OSN byli za dva měsíce genocidy svědky nepředstavitelných hrůz, což u mnohých způsobilo hluboké psychické trauma - generála Dallaira nevyjímaje. "V každé vesnici, podél každé cesty, v každém kostele, v každé škole ležela nepohřbená těla. Mé noční sny se stávaly realitou mých dnů a já jsem stále hůře mezi nimi rozlišoval," komentuje svůj tehdejší stav. O něco později si uvědomil, že potřebuje misi opustit a v srpnu byl vystřídán. Poté ještě sloužil v kanadské armádě, než se zhroutil a odešel do důchodu.

Jeho kniha je obžalobou. Je prodchnutá pocity zrady, pak se zase objeví záblesk naděje, vystřídaný ovšem dalším zklamáním. Jde o strhující čtení. Samozřejmě, jde o subjektivní popis tragických událostí člověkem, který byl v centru dění a viděl jenom malou část celku. Jeho soudy jsou tvrdé a do jisté míry zjednodušené, ale to by nemělo být omluvenkou pro nečinnost a kličkování Západu v případě Rwandy.

(Roméo Dallaire: Shake Hands with the Devil. The Failure of Humanity in Rwanda. Vydalo nakladatelství Random House Canada, Toronto 2003. 566 stran, cena 39,95 kanadských dolarů.)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)