Květen 2004

UDÁLOSTI (od 15. března do 17. dubna 2004)

Bohumil Doležal

Speciální rubrika pro zájemce o denní události z České republiky i ze světa. Ve dnech, kdy v České republice vycházejí běžné deníky, tedy mimo neděle a státní svátky, komentuje pro vás každodenní dění politolog Bohumil Doležal.

Pondělí 15. března

Dnešní den proběhl za kvílení českých nacionálů. Dovolím si v té souvislosti znovu připomenout jeden citát z Rádla: „Jest ku podivu, jak málo lidí v Čechách si uvědomuje, že celá vzdychavá naše literatura o době pobělohorské, o rakouském útisku, o popravách staroměstských, o ubohých protestantech, vyhnaných z vlasti, o dragonádách, o potlačených selských vzpourách atd. atd., že celé ono ukazování na národní otročinu a na rány, které jsme dostali, jest nevkusné a že bychom co nejrychleji na tuto literaturu měli zapomenouti. Lidé hrdí o výprasku, který utržili, nemluví…“ A upozornit, že dnes slaví naši někdejší sousedé, Maďaři, jeden ze svých hlavních národních svátků, počátek revoluce z roku 1848 - 49. Maďaři statečně bojovali, několikrát porazili rakouská vojska, nakonec monarchii nezbylo, než povolat na pomoc Rusy. S jejich pomocí se podařilo revoluci potlačit. Následovaly kruté a zbabělé represe. Za dvacet let musela Vídeň Maďary uznat za rovnocenné partnery. Porážka utrpěná ve statečném boji se jednou zhodnotí. Tím nechci opakovat lacinou a pochybnou tezi, že jsme v roce 1938 měli bojovat, nýbrž jen skromně podotknout, že toho kňučení nad 15. březnem 1939 už bylo dost.

Socialisté přesvědčivě vyhráli španělské volby. Lidová strana utrpěla nečekanou porážku. Španělští lidovci si ji do značné míry zavinili sami. Chápu, že je krvavé atentáty zaskočily a že pokušení bagatelizovat variantu, která by je poškodila, bylo veliké. Provinili se však nejvíc, jak se demokratická strana může provinit: dali najevo nedůvěru v dospělost, zdravý úsudek voličů a v jejich schopnost se rozumně rozhodnout. V situacích, jako byla ta jejich, je drsná pravda riskantní, ale je to jediná možnost, která nevede k zaručenému krachu. Takhle dopomohli k snadnému vítězství socialistickým mnichovanům. Zfanatizované davy postpubertálních hysterek běhají po Madridu s nápisy Paz. Co si slibují od míru s Usámou bin Ládinem? Desetitisíce malých chamberlainů. Socialisté posílí osu Berlín – Paříž. K čemu nám bude Evropská unie mnichovanů? Až se jim to bude hodit, prodají nás jako v roce 1938. Zdá se, že NATO i EU, instituce, do nichž u nás tolik lidí, i autor těchto řádků, vkládalo veliké naděje, budou nakonec buď k ničemu, nebo pro nás budou znamenat dokonce ohrožení.

Státní tajemník Powell sice nabádá ke zdrženlivosti, pokud jde o al-Kajdu a madridské atentáty, ale Evropa se už zařizuje na nebezpečí. Právem: Španělé dali islámským teroristům výmluvně najevo, že teror se v Evropě vyplácí. Z toho hlediska je rozumné, že i česká vláda zvažuje bezpečnostní opatření. Teroristé jsou sice ve výhodě, ale je jim možné jejich úlohu aspoň ztížit.

S originálními nápady přišla KSČM. Ústy svého místopředsedy Filipa navrhuje, aby se země podporující terorismus staly příjemcem humanitární pomoci. Představa, jak ČR poskytuje humanitární pomoc Saúdské Arábii, je neodolatelná. A pokud jde o ty ostatní, budeme je pěkně krmit, aby se nemuseli starat o chléb svůj vezdejší a měli víc času na organizaci atentátů všude na světě.

Ve stínu tohoto krvavého a deprimujícího dění poněkud zapadly ruské prezidentské volby. Jde o velmi pozoruhodný fenomén: volí se z více kandidátů, lidé se mohou vyjádřit v zásadě svobodně, výsledek není těch pověstných 99,9%, ale přitom je to, kdo bude zvolen, předem jasné úplně stejně jako za Brežněva. Tento systém je stejně bezvýchodný jako komunistický, jen je o hodně lidštější.

Podle jedničky US-DEU na kandidátce do Evropského parlamentu Rögnerové se v nadcházejících volbách rozhodne, zda je v ČR místo pro pravicovou liberální stranu, která by byla alternativou k ODS, nebo zda jsou už občané připraveni umožnit vstup komunistů do vlády. To, co splácala US-DEU, je přitom těžké označit za pravicovou liberální stranu, alternativa to není k ničemu, a pokud se komunisté dostanou do vlády, nebudou za to moci občané, ale nemožní politici typu paní Rögnerové, která se před časem přiznala, že se sice stala kandidátkou KSČ, ale vůbec to neudělala z přesvědčení. Na druhé místo se prý nyní možná dostane Karel Schwarzenberg, který ovšem v KSČ nikdy nebyl. Celkem vzato představuje sborná kandidátka US-DEU a dalších stran jakýsi otřesný politický second hand, v němž si vyberou jen ti nejotrlejší voliči.

Sudetští Němci se prý chystají žalovat ČR u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku o zkonfiskovaný majetek. Velký český odborník na sudetoněmecký problém, Pavlíček připomíná, že si EP před časem vyžádal na základě tvrzení sudetských Němců, že dekrety jsou v rozporu s mezinárodním právem, posudky třech německých expertů a že všichni došli k závěru, že tomu tak není. To je třeba dementovat ve stylu Rádia Jerevan: ve skutečnosti si Evropský parlament na základě žádosti německých a rakouských poslanců vyžádal posudky jednoho Němce, jednoho Brita a jednoho Švéda. Ti došli k závěru, že Benešovy dekrety nejsou překážkou českého vstupu do EU. Profesor Pavlíček má ovšem pravdu, když tvrdí, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže mít zpětnou platnost.

Místopředseda KSČM Filip slíbil ČSSD, že jí vypomůže při schválení zákonů proti šedé ekonomice. Bude toho zapotřebí, Vrbík s Bieleszem pro ně nezvednou ruku ani náhodou. Komunisté to ovšem ČSSD nijak neusnadní, budou v případě majetkových přiznání podporovat tu nejtvrdší variantu, která je prý nepřijatelná jak pro US-DEU, tak pro KDU-ČSL. Tím vystaví koalici velké zkoušce: správně by se měla sesypat jako domeček z karet.

SPÖ v Korutanech umožní opětné zvolení Jörga Haidera zemským hejtmanem. Udělá to tak, že při hlasování opustí sál. Za to má slíbené prebendy, na něž se předem těší: opoziční smlouva po rakousku.

Miroslav Kalousek přišel s tezí, že boj proti terorismu souvisí s bojem proti drogám: z obchodování s nimi se financují teroristické akce. Zbývá už jen propojit teroristy s potraty a s registrovaným partnerstvím, a inovovaný program KDU-ČSL bude v suchu.

Úterý 16. března

Budoucí španělský premiér José Luis Rodriguez Zapatero se vyjádřil velmi kriticky o politice amerického spojence. Válka v Iráku prý byla katastrofa a okupace Iráku taky. Byla postavena na lži. Takové války šíří jen nenávist, násilí a teror. To prostě nejde, jen tak bombardovat nějaký národ (!). Bush a Blair budou muset provést velkou sebekritiku, budou muset přemýšlet, aby se to už víckrát neopakovalo. Jinak jim nejspíš Španělsko vyhlásí válku. Zkušenosti z uplynulé španělsko-americké války sice nejsou pro Španělsko nejlepší, ale možná, že se jim tentokrát podaří zmocnit se znovu Kuby. Pan Zapatero je mimořádně drzý a cynický populista. Španělsko podle něho stáhne do 30. června z Iráku všechny své vojáky. Navíc ustoupí od výhrad k euroústavě a bude usilovat o obnovení „skvělých vztahů“ s Německem a Francií. Skvělé vztahy s Německem měli hlavně za caudilla. Nechutný defétismus. Naštěstí se socialisté chystají vytvořit menšinovou vládu s podporou ad hoc napříč parlamentem, takže je jistá naděje, že buď Španělsko v krátké době rozvrátí, nebo budou muset tu a tam ze svých siláckých postojů ustoupit.

V Evropě zatím, jak se zdá, rezonuje pouze Romano Prodi: „Tyto strašné dny nám ukázaly, že americký recept není správný. V sobotu to bude rok, co započala válka v Iráku, a teroristické nebezpečí je dnes nekonečně větší než kdykoli dřív.“ Válka, která neskončí za rok, je zjevně podle Prodiho prohraná. Zato podle polského premiéra se španělské stanovisko rovná přiznání, že teroristé mají pravdu a že jsou silnější než celý kulturní svět. (Když Španělé odejdou, nebudou moci od Poláků převzít velení mezinárodního kontingentu v Iráku, jak se původně plánovalo a tak Poláci dali najevo, že jsou ochotni si velení do konce roku ponechat.) Silvio Berlusconi prohlásil, že Itálie nestáhne své vojáky z Iráku. Neudělá to ani Dánsko. Rovněž čeští politici zatím zachovali glanc. Kdyby se Evropa z Iráku stáhla a ponechala ho v rozvráceném a neklidném stavu, řekl premiér Špidla, znamenalo by to velké bezpečnostní riziko. Podle ministra Svobody a dokonce i podle předsedy zahraničního výboru parlamentu Laštůvky se teroristům nemá ustupovat (přece jen se dá od Zemana pochytit i něco pozitivního!). Jan Vidím (ODS) uvedl, že pokud Španělé stáhnou své jednotky z Iráku, vrahům z Madridu se podaří, oč usilovali. Mimochodem, nechápu logiku, jíž se zjevně řídí většina španělské společnosti: podle ní za mrtvé v Madridu neodpovídají teroristé, kteří je zabili, ale Aznarova vláda.

Evropští potentáti sice hrdě vzdorují americkým imperialistům, ale kaťata už mají plná. Tváří v tvář teroristickému nebezpečí hodlají dělat to jediné, čeho jsou schopni, tj. rozmnožovat byrokracii. Hovoří se o zřízení Zpravodajského střediska EU a vytvoření funkce evropského protiteroristického komisaře. Vhodným kandidátem by byl např. Gerry Adams. O protiteroristických opatřeních se uvažuje i u nás, vláda by se ráda pokusila o zvláštní protiteroristický zákon. To je cesta bruselským směrem, většina politiků se shoduje, že stačí využívat ty zákony, které už máme.

Španělé zřejmě mají v rukou jednoho pachatele (masakr podle odhadů provedlo šest lidí). Další byl v jednom z vlaků roztrhán náloží, neví se, zda šlo o sebevražedný atentát nebo pouhé nedopatření. Ve vyšetřovací vazbě jsou tři Maročané a dva Indové. Kdyby to bylo u nás, propustili by je nedopatřením na svobodu až na toho, který by utekl oknem.

Domácí události jsou pořád ve stínu těch zahraničních: v Unii svobody zuří boj o druhé místo na kandidátce pro Evropský parlament. Původně tam měl být poslanec Pavel Svoboda, teď tam trpasličtí partneři (Cesta změny, ODA, LiRA) tlačí Karla Schwarzenberga. Pokud ho tam nedotlačí, postaví údajně vlastní kandidátku. Pokud Svoboda druhé místo nedostane, odejde nejspíš ze strany jako už před ním Vrbík a Bielesz. Možná že právě o zdůvodněný odchod mu jde, do EP se samozřejmě nedostane ani stranická jednička paní Rögnerová. Je to spor o sedadlo u okénka v polystyrenovém modelu dopravního letadla.

Dvě občanské iniciativy bojují za to, aby se v pražském centru smělo jezdit jen třicetikilometrovou rychlostí. Možná, že by se spíš mělo postupovat podle analogie s alkoholem a stanovit jako závaznou nulovou rychlost. Pozoruhodnější jsou názvy organizací. Z prvního dýchá demagogie citově laděná: „Pražské matky“ (nepřekvapilo by mne, kdyby se za tímto srdcervcoucím jménem skrývalo pár frustrovaných bezdětných hysterek). Druhý představuje polohu vědeckou a byrokratickou: Ústav pro ekopolitiku (zní to každopádně lépe než např. Spolek přátel trávy). Občanská společnost má zkrátka svoje kouzlo.

Středa 17. března

Státy, které mají v Iráku vojáky, nepomýšlejí na jejich stažení (kromě Poláků, Italů a Dánů jsou to ještě Rumuni, Ukrajinci a Japonci). Česká účast je ovšem symbolická. Španělé nebyli zcela izolováni; tím, že odejdou a chtějí se politicky orientovat na Francii a Německo, v Evropské unii podstatně posílí tábor usilující o emancipaci od USA. Pokud nové země nebudou chtít sledovat tento kurs (a neměly by), nebudou to mít vůbec lehké.

Policie a tajné služby požadují v souvislosti s teroristickým nebezpečím větší pravomoci, politici (zejména ti opoziční) to ve jménu liberálních idejí odmítají. Jde o docela praktickou záležitost. Tajné služby v SRN mají poměrně široké pravomoci a naše by měly mít stejné.

Ministr Svoboda představil veřejnosti dokument „Koncepce směřování České republiky v rámci EU v období 2004 – 2013“. Jeho pilíři mají být: udržitelný rozvoj a prosperita, soudržnost, svoboda a bezpečnost občanů, vnější vztahy a bezpečnost a zachování rozmanitosti evropského dědictví. Objevné. Zahradil dokumentu vytýká malou hloubku (to se dá říci o všem). Zieleniec, že podobný dokument měl být vypracován už dávno (to se dá říci vždycky). Obě námitky by se daly spojit do jedné : dokument, který má tak malou hloubku, měl být vypracován už dávno.

Čeští politici loví popularitu v kleci na Václaváku, která má představovat kubánské vězení. Každý tam tráví hodinu v pruhovaném trestaneckém oděvu. Včera tam byl předseda Senátu Pithart a se zlou se potázal: kolemjdoucí mu prý vytýkali, že by se měl věnovat islámským teroristům a že kubánský režim vyhnije sám od sebe. Nikdy nic nevyhnije samo od sebe, ale že by vyhnití napomohl takovýhle účelový politický happening, o tom mám své pochybnosti. Těmito akcemi získají účinkující jednoho voliče: Václava Havla. Toho však už mají jistého. Teď už potřebují jen dalších dvě stě tisíc a bude to v suchu.

Prezident a Nejvyšší moderátor české společnosti, Václav Klaus řídil diskusi na pondělním semináři Centra pro ekonomiku a politiku. Ředitelskou důtku si vysloužil ministr Ambrozek, který používal nevhodných termínů („potřeby společnosti“ a „hodnota přírody“). Zdá se, že prezidentským prokletím je stiženo samo slovo „hodnota“ jako typicky levicové.

V ruském Archangelsku zbořil výbuch plynu panelový dům. Řada lidí zahynula. Policie je na rozpacích: očití svědkové viděli před výbuchem dvě individua vynášet ze sklepa části plynového potrubí. Není však jasné, šlo-li o teroristy nebo o bezdomovce, kteří chtěli zpeněžit kovové předměty ve sběrně, aby měli na vodku. Vyšetřující orgány se kloní k druhé verzi. V Rusku to teroristé nemají lehké – atentát středních rozměrů snadno zanikne mezi nehodami tohoto typu.

Poslanec Křeček požaduje, aby lidé s většími příjmy platili větší nájemné. To je nedomyšlené: správně by výše příjmů měla být závislá na komplexní sociální kvalitě člověka. Tu by určovala ústřední komise s poslancem Křečkem v čele. Tak by se zařídilo, že velké peníze by se ocitly výlučně v rukou hodných lidí, a ti si levné nájemné přece zaslouží.

Pro španělskou komunitu v Praze sloužil španělský farář mši za oběti madridských atentátů. V kázání se pokoušel věřící přesvědčit, že Pán Bůh za atentáty nemůže. Je v tom nevinně, má alibi.

Jak zjistila jedna britská agentura pro průzkum veřejného mínění, je 70% Iráčanů přesvědčeno, že se mají lépe než před válkou. Skoro polovina souhlasí se spojeneckou invazí (proti je 39%). To je jiný obraz, než jaký poskytují české noviny, zdůrazňující neúspěchy, nepořádek, atentáty atp.

Čtvrtek 18. března

Českou veřejností a českými médii zmítá v souvislosti s teroristickými útoky otázka: máme vyměnit část naší svobody za větší bezpečnost? To je otázka stejně pitomá, jako máme-li se za větší jistoty v EU vzdát části své suverenity. V takhle obecné rovině se vůbec nedá zodpovědět. Otázka není, mále-li prodat svobodu za bezpečnost, nýbrž má-li mít policie možnost odposlouchávat telefonní hovory bez povolení soudu, má-li mít právo znát, komu které číslo mobilu patří, má-li mít přístup k informacím o bankovních kontech atp. Není důvodu, proč by tyto informace měly být policii odepřeny zásadně ve jménu Svobody, jak ji namaloval Eugéne Delacroix. Otázka zní: je situace natolik vážná, aby policie měla právo na tyto informace? Osobně si myslím, že vážná je dost. Cikánská léta svobody na všechny strany jsou za námi, jsme ve válce.

Právo a Lidové noviny z nepochopitelných důvodů věnují obrovskou pozornost vystoupení kubánského ministra zahraničí na ženevském zasedání Komise pro lidská práva OSN. Ministr tam označil Českou republiku za nohsleda USA, zjevně vydrážděn tím, že ČR v minulosti dvakrát navrhla rezoluci, odsuzující porušování lidských práv na Kubě. Nechápu, proč se věnuje taková pozornost plácání nějakého tajtrlíka, zástupce bezvýznamné banánové diktatury. Pokud máme možnost provést nějaká odvetná opatření, která jim budou nepříjemná (o čemž pochybuji), měla by se udělat, jinak je rozumné je ignorovat. S lidožrouty se nepolemizuje.

Se schválením Lex Beneš v Senátu budou asi potíže. Oproti všem, co se při zdůvodňování toho, proč hlasují proti zákonu, různě vykrucovali a zaklínali se svou úctou k Benešově velikosti, to senátor Zdeněk Bárta řekl přímo a bez obalu: vadí mu Benešovo spojenectví se Stalinem a velice silné angažmá ve vyhnání našich spoluobčanů německého jazyka. To je zdůvodnění stručné a přitom úplné: víc dodávat netřeba.

Španělský socialistický předák a budoucí premiér Zapatero trvá na stažení španělských jednotek z Iráku, prý pokud se dohledu nad situací neujme OSN. OSN, to znamená společenství demokratů a teroristů (respektive podporovatelů teroristů) a různých kverulantů, kteří buď chtějí demokraty trochu přimáčknout (Rusko, Čína), nebo si hojí mindráky (Francie).

Český státní dluh utěšeně roste, podle českých odhadů činí v tuto chvíli asi půl bilionu Kč, takže na osobu včetně kojenců a starců či stařenek nad hrobem činí padesát tisíc korun. Prý jsme na tom pořád ještě lépe než další postkomunistické kandidátské země (s výjimkou Slovinska). Statistický úřad EU uvádí, že veřejný dluh ČR dosahuje bezmála bilionu Kč. Čísla prý ještě nedosahují kritických mezí, ale na laika působí úděsně hlavně to, že se rok od roku zvětšují a vypadá to, že zastavit je by chtělo velmi nepopulistickou politiku: takovou, jakou u nás zatím po převratu nikdo nedělal.

Klaus jede v dubnu do Číny a zůstane tam celých 11 dní, což vede MfD k tomu, aby mu dávala za příklad Havla. Komunistická Čína je světová velmoc. Komu a čemu pomůžeme, když ji prohlásíme za neexistující od samého počátku jako Mnichovskou dohodu? Navštívit Čínu neznamená souhlasit s jejím režimem.

Plnou parou se rozjel proces integrace pravice. Zatímco členové virtuálních stran usilují o jakousi „federaci“, ED, která je aspoň v Praze viditelná, se je k jejich rozhořčení pokouší pozřít. Proboha proč? Z virtuální stravy se ještě nikdo nenajedl, je to jako sežrat v restauraci místo krmě jídelní lístek. Pan Kasl charakterizoval pastrany celkem přesně: „Kdo si stěžuje? (že je chce ED pozřít, bd) Šestičlenná Cesta změny? Pan Hamerský z LiRy, kterých je asi dvacet? Paní Nováková ze sedmičlenné ODA, která by spíš měla uzavírat výsledky svého nešťastného hospodaření?“ Když to vidí tak jasně, nechápu, proč je nenechá plavat. Navíc vytýká US-DEU, že se schovává za senátorku Rögnerovou, kterou si postavila do čela kandidátky, ale on sám si dal na totéž místo politickou mumii exministra Zieleniece. ED utrpí ve volbách do Evropského parlamentu drtivou porážku, kterou by si byli ušetřili, kdyby byli kandidaturu prostě vynechali a soustředili se na volby do krajských samospráv. Takhle pracují k vlastní smrti.

Pátek 19. března 2004

V Nejvyšším soudu vypukl nepřehledný spor mezi předsedkyní Brožovou (jmenoval ji ještě Havel, Klaus by ji byl rád odvolal, ale zjistilo se, že to není tak jednoduché) a jejím poradním sborem. Čtyři jeho členové z pěti odstoupili, protože nesouhlasí s personální politikou předsedkyně. Dr. Brožová odmítla například jmenovat (opětně) soudcem NS dr. Bureše a zdůvodnila to jeho „výraznou profesionální mobilitou“, z níž vyvozuje, že se u něho vytratilo vnímání soudcovské profese jako poslání. To se zdá sedět. Nejvyšší soud si zachoval z českých soudů dosud největší nezávislost. Podaří se to změnit?

Řecko požádalo NATO o zajištění bezpečnosti při olympijských hrách. Zúčastnit by se měla i naše chemická jednotka, vláda je ochotná ji vyslat, ale jen tehdy, když to někdo jiný zaplatí. Zdá se, že ji chápou jako Cirkus Humberto, český vývozní artikl. Přitom dokonce i poslanec Laštůvka se domnívá, že aspoň část nákladů by měla nést česká strana; zdůvodňuje to ovšem tím, že olympijské hry jsou „symbolem naší civilizace“. Pan poslanec se mýlí, symbolem naší civilizace jsou plzeňský Prazdroj a olomoucké syrečky.

Prezident Klaus kritizoval při projevu v Senátu přemírou zákonů, kterou jsme v ČR zavaleni. Tato výhrada připomíná svou věcností známou výtku, již prý kdysi učinil náš osvícený panovník Josef II. Mozartovi po premiéře Únosu ze serailu: příliš mnoho not, milý Mozarte.

Prezident rovněž odřekl na poslední chvíli schůzku s Hans-Gertem Pötteringem, předsedou Evropské lidové strany, do níž v EP hodlá vstoupit KDU-ČSL, ale přidružit se chce (na způsob britských konzervativců) i ODS. Důvody nesdělil, ale vytušit se dají: nepochybně je za tím buď Lex Beneš, nebo Benešovy dekrety, nebo sudetští Němci, nebo to vše dohromady. Pöttering (CDU-CSU) nepochybně trestuhodně vybočil z rámce politiky, kterou před dvěma roky jednomyslně odhlasoval český parlament.

Odborům velmi záleží ne přijetí zákona o majetkových přiznáních v co nejširší podobě. Vyjádřil se v tom smyslu Právu velký odborářský šéf Štěch. Dovede si prý představit i společnou vládu ČSSD a KSČM, obě strany by se ovšem musely zbavit svých momentálních „hlavních protagonistů“. Zajímavý návrh na reformu českého politického života.

V Kosovu vypukly, jak se zdá, na základě falešné zprávy, rozsáhlé nepokoje, namířené proti kosovským Srbům. Už je řada obětí na životech, jednotkám KFOR se daří obě etnika oddělit jen s největší námahou. Nepokoje se přenesly i do Srbska, v Bělehradě a v Niši rozzuřený dav zapálil mešitu. Mír v Kosovu je shnilý. Je postaven na fikci, že Kosovo je součástí Jugoslávie (což je nerealizovatelné) a na představě „multikulturality“ (což je, jak se ukazuje, rovněž nerealizovatelné). Jediné reálné řešení zjevně bylo (a je otázka, zda pořád ještě je) Kosovo národnostně rozdělit, tam, kde je to nutné, obyvatelstvo rozstěhovat, albánskou část připojit k Albánii a Srby saturovat připojením srbské části Bosny. Dienstbier navrhuje samosprávné kantony a „pozavírat ty, kteří patří do Haagu stejně jako Miloševič“. Obávám se, že Haag je na to příliš malý.

Komisař Verheugen kritizoval vyhnané Němce, kteří se sdružili v Preussische Treuhand, a chtějí se soudní cestou domoci svého majetku v Polsku, Rusku (Kaliningrad a okolí) a Česku. Podobně hodlá asi 77 tisíc sudetských Němců žalovat Českou republiku u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku, protože tam před časem vyhrála spor jakási Řekyně z Kypru, která byla vyhnána při rozdělení ostrova z turecké části: Turecko by jí mělo vyplatit skoro milion dolarů. Problém vyhnaných se dá řešit jedině politickou cestou, soudní cesta povede jen ke kompromitaci soudních orgánů, které se politickým případem budou – nebo daleko spíše nebudou – zabývat.

Milan Hamerský polemizuje v Mladé frontě dnes se Steigerwaldovým článkem o středových pidistranách, z něhož jsme minulý týden citovali. Napadá jeho tezi o liberální straně jako o „kozomotejlu“: každá strana má prý pnutí mezi krajností (lpění na ideologii či programu) a středovostí (koaličním potenciálem). Díky tomu pnutí si prý dnes např. i ODS může dovolit luxus tří předsedů a dvou názorů na EU. K tomu je třeba podotknout, že je poněkud zvláštní, když si takový luxus dovolí strana, která má tři členy.

V Lidových novinách vyšel jako obvykle velmi zajímavý článek Henryho Kissingera o Iráku. Upozorňuje, že Američané nešli do Iráku jen proto, aby tu zemi reformovali, zajímá je i jeho budoucí politická orientace. Irácké prostředí není vhodné pro demokracii amerického typu, protože znesvářené skupiny se neobracejí k vládě, ale snaží se pojistit na vlastní pěst. Není vyloučeno, že bude nakonec nutné Irák rozdělit na tři státy, než jej silou držet pohromadě. Přimlouvá se za širší základnu mírového řešení. Mám strach, že na to už je pozdě. Útok na Irák byl nutný, Francie a Německo ho sabotovaly a dnes jim jde o pokoření USA: tím konflikt dostal výrazně prestižní charakter.

Sobota 20. března

Ministerstvo obrany má na vybranou: vzhledem ke svým skrovným finančním zdrojům může buď vyslat chemický prapor, aby zajišťoval spolu s dalšími jednotkami NATO klidný průběh olympiády v Athénách, nebo nechat v původním složení českou jednotku v Kosovu, kde vypukly rozsáhlé nepokoje. Obojí se dá uskutečnit jen tehdy, když Armáda ČR dostane peníze z NATO. Budeme se tak chovat i ve válce?

S komunisty se neobjímám, ale mohu s nimi vést obchod, prohlásil premiér Špidla. To si už před ním myslelo mnoho chytráků, včetně dnes zákonem opěvaného Edvarda Beneše. A všichni na to šeredně doplatili.

Německý kancléř žádá pro svou zemi stálý hlas v OSN. Kritizuje USA za způsob vedení války v Iráku a Srbsko zřejmě za to, že v Kosovu teď lynčují Srby. Přitom mluví o „mezinárodním právu“, jedině jím prý lze ospravedlnit použití síly v mezinárodním měřítku. Německu kvapem rostou ambice a jeho sousedé aby se pomalu začali bát. Je poněkud legrační, že to má na svědomí socialistická vláda, kterou každý apriori považuje za neškodnou. To, co v SRN probíhá, je zásadní změna poválečného kurzu. Až se dostane k moci konzervativní opozice, sotva to už dokáže zvrátit.

Polský prezident kritizoval (dosti mírně) své spojence z války v Iráku a vyjádřil ochotu dohodnout se na euroústavě. Polsku nic jiného ani nezbývá, po španělské dezerci zůstalo samo a irský kompromis je jakési zmírnění původního návrhu, který zajišťoval Německu, Francii a Velké Británii rozhodné slovo v EU. Evropská unie se sjednocuje na protiamerickém základě a hrozí, že se pro nové země a pro ČR zvlášť stane pastí.

Čeští vojáci v Kosovu jsou schopni chránit srbské civilisty jen tak, že je evakuují do bezpečí. Jejich majetek před plundrováním a zapalováním neubrání. Smutné konce dalšího utopického pokusu o „multikulturní“ společnost.

Odborářský boss Dušek bude zjevně obviněn za poškození závory na parkovišti před ministerstvem dopravy.

Pondělí 22. března

Při příležitosti prvního výročí irácké války se v řadě západních měst konaly demonstrace. Pozorovatelé se shodují, že se zdaleka nevyrovnaly protestům, které předcházely jejímu vypuknutí. Přesto počet demonstrujících v Římě, Barceloně, Madridu a New Yorku šel do statisíců. V Praze demonstrovalo 350 lidí, v Brně 40. Určitě to není tím, že by česká společnost viděla věci jasněji. Spíš jí zatím všechno to hemžení připadá odlehlé, pro lidi je to jen součást virtuálního televizního světa. Podle jedné agentury je pro stažení českých policistů z Iráku zhruba stejně lidí jako pro jejich ponechání. Česká účast je mizivá, proto nikoho nepálí.

Špidla svolal poradu všech politických stran (včetně komunistů) ohledně důchodové reformy. Na ničem se sice nedohodli, ale budou pokračovat. Premiér také oznámil, že hodlá s opozicí (a tedy i s KSČM) konzultovat občanský zákoník, zákon o konkursu a vyrovnání a protiteroristický zákon. Vedlejším výsledkem rozkladu koalice je další integrace komunistů do českého politického systému. Je to sice jen logické pokračování trendu nastoupeného po listopadu 1989 tehdejší disidentskou elitou, ale člověka to vždycky znovu zaskočí.

Úterý 23. března

Izraelská vláda nařídila zabít zakladatele a duchovní hlavu teroristické organizace Hamás šajcha Ahmada Jasína, což se taky vzápětí stalo. V souvislosti s atentátem tečou po celém světě, i v Evropě, potoky krokodýlích slz a zaznívají spousty hraběcích rad. Přikročit k takové operaci je samozřejmě riskantní a o to, zda měla smysl, rozhodnou příští měsíce a roky. Izrael je ovšem ve válce, je v ní skoro sám, nebýt USA, Evropa by mu s chutí zorganizovala takový „mír pro naši dobu“, že by se z něho už nevzpamatoval. V českých novinách nechybí soucitný nářek nad ubohým bezmocným ochrnutým staříkem. Stařík byl ovšem velmi čiperný a jako hlavní ideolog Hamásu nese odpovědnost za tisíce lidských životů. Taky se s uznáním hovoří o tom, že se dědoušek nikdy neschovával do bunkrů a nejezdil v obrněných limuzínách. To nedělal např. ani Reinhard Heydrich blahé paměti a i jemu se to stalo osudným. V Káhiře se sešli vyslanci USA, Ruska, EU, a OSN, aby se poradili, co dál po atentátu na Jasína. Ze seznamu zúčastněných je zjevné, jak jsou dnes USA (a Izrael) ve světě izolovány.

V Polsku zadrželi dva Pákistánce a našli u nich mapu Varšavy, na níž je zakřížkováno mj. i české velvyslanectví (další označené objekty jsou výmluvné, nechybí mezi nimi varšavská synagoga). Zdá se, že nezůstáváme mimo pozornost teroristů tak úplně, jak si tu kdekdo myslí.

Ředitel Národní galerie Knížák odstoupil od záměru kandidovat do Evropského parlamentu za jakousi obskurní nacionalistickou koalici. Údajně ho přesvědčil ministr Dostál, měl mu vysvětlit, že by sotva mohl dělat zároveň europoslance a ředitele NG, jak si to ve své naivitě představoval. Ještě naléhavějším důvodem rezignace však bude nejspíš to, že pan Knížák měl na kandidátce zaujmout až druhé místo. Analogie s Dolly Buster, zlomyslně zmiňovaná v médiích, je tedy zcela na místě – ovšem až na to, že mezi Dolly Buster a ředitelem Knížákem je obrovitý rozdíl, patrný už na první pohled.

Francouzská pravice utrpěla v komunálních volbách dosti velkou porážku. Francie patří k těm několika málo zemím světa, kde si člověk může být jist, že střídání u kormidla nebude znamenat vůbec žádnou změnu politiky, aspoň té zahraniční.

Dvourychlostní Evropa se stává skutečností aspoň na poli boje proti terorismu. Spojily se k němu Francie, Británie, Německo, Itálie a Španělsko. Vytvoří jednotný informační systém, budou koordinovat pátrání po teroristech. Nechtějí nikoho vylučovat, jen si usnadnit práci(!), protože nové země mají mj. „zvláštní vztahy s NATO“ (!!), myslel jsem, že jsme už pár let jeho členy. My ostatní si spolu s pěticí budeme moci zvolit v pátek v Bruselu „evropského koordinátora boje proti terorismu“ (znovu doporučuji Gerry Adamse, má v tom praxi). Jinak, v kulturní oblasti např., budeme v budoucnu nepochybně moci spolupracovat jako rovný s rovným.

Ve Švédsku propustili recepční v sídle nějaké společnosti za to, že sexuálně obtěžovala jednoho klienta. Sexuální obtěžování spočívalo v tom, že ho pochválila, jak mu to sluší. Klient se obtěžován pochopitelně necítil. Plíživá talibanizace Evropy.

Středa 24. března

Vláda prodala Sokolovskou uhelnou společnosti Sokolovská těžební. Podobnost jmen není náhodná, jde o překabátěný management Sokolovské uhelné. Taktéž vláda prodala OKD Karbon Investu, což je totéž jako v předchozím případě. Privatizace na způsob Prodaná nevěsta.

Prezident vyprovokoval veřejnosti naprosto nesrozumitelný konflikt s předsedou klubu Evropské lidové strany Pötteringem (CDU). Nejprve ho pozval na audienci, pak pozvání zrušil. Pöttering se rozzuřil a prohlásil, že to jsou způsoby, jaké se uplatňují spíše v diktaturách, ale tam se aspoň uvede důvod zrušení návštěvy. Klaus nato napsal Pötteringovi list, ve kterém si vyprošuje podobná přirovnání. O co šlo? Nejspíš o Benešovy dekrety (Když se Klaus obrací směrem k Německu, vždy jde o Benešovy dekrety, neboli o výsledky druhé světové války, neboli o české národní zájmy), nebo o Klausovu častou kritiku EU, nebo o obojí. Nám občánkům samozřejmě do toho, co a proč dělá náš moudrý národní vůdce, učitel a moderátor, nic není. Klausův tiskový ředitel Hájek prohlásil, že schůzka kolidovala s důležitými českými akcemi. Když se ho reportér Práva dotázal, o jaké akce šlo, prohlásil Hájek, že je to úplně špatně položená otázka, totiž „ponižující a výslechová“ a že kdyby odpověděl, připadal by si jako u výslechu na policii. Stanovisko pana Hájka je jasné, čitelné a srozumitelné, jeho jedinou vadou je, že je příliš mnohomluvné. Totéž by se totiž dalo sdělit třemi slovy: jděte do...

Národní zájmy hájí jako obvykle především KSČM. Poslankyně Ivana Levá prosadila v Poslanecké sněmovně novelu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jejíž podstatou je výnos, že hlasatelé, moderátoři a redaktoři celoplošných soukromých médií musí mluvit spisovně. Neceloplošní zatím nemusí, budou v budoucnu tvořit ostrůvek jazykové svobody v moři státní reglemetace. Komunistický manifest, který podpořila značná část ČSSD a pár lidovců (reakcionáři s komunisty k sobě mají blíž, než by člověk na první pohled řekl) zní: „Provozovatel celoplošného vysílání dbá na kultivovanost jazykového projevu. Hlasatelé, moderátoři i redaktoři... jsou povinni vyjadřovat se spisovným jazykem (kromě nezastupitelných citací). Provozovatel zajišťuje rozvoj českého jazyka a vyzdvihuje jazykové dědictví.“ Původně měla být za nespisovný projev vysolena provinilému médiu šedesátitisícová pokuta, od toho poslanci upustili, protože si na provinilce, jak pěkně řekla soudružka Levá, musí došlápnout RRTV při prodlužování licence. Je to prý jen začátek, komunisté chtějí příště uzákonit aby stát dbal „o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity“. Kdo se proviní proti národní jazykové cti, bude zazděn do Daliborky. Tuto stupidní šikanu musí ještě požehnat Senát a podepsat prezident, ale i kdyby se bouřili, nebude jim to zase nic platné, svérázná ad hoc koalice levicových extrémistů a klerikálů je přehlasuje.

Utopická představa „multietnicity“ naráží v Kosovu na čím dál tím větší odpor. Proti jsou Albánci a Srbové, pro je OSN, musela by to do nich natlouci klackem, ale její možnosti jsou spíše ve verbální rovině. Srbský premiér Koštunica navrhuje rozdělení Kosova na kantony podle národnosti, kosovský prezident Rugova zase samostatnost. Obojí řešení by bylo samozřejmě lepší než neuskutečnitelný nesmysl s „multietnicitou“. Multietnicita po kosovsku může nakonec znamenat jen to, že silnější (Albánci) spolknou slabší (Srby).

Nástupce zabitého šejcha Jasmína Rantísí prohlásil: „Bitva začala a válka mezi námi a nimi (Izraelci) byla otevřena.“ Teroristický medvěd se, jak se zdá, právě probudil z mnohaletého zimního spánku. Válka už existuje přinejmenším šedesát let.

V eurovolbách asi vyhraje s drtivou převahou ODS, sociální demokraté budou možná o fous lepší než KSČM, zástupce v EU by měli mít i lidovci a překvapivě koalice Evropských demokratů a Nezávislých (v posledním případě by šlo o úklid Josefa Zieleniece na vejminek do Štrasburku, to by se dalo v zásadě chápat jako jisté charitativní gesto). Pokud Evropští demokraté uspějí, bude to precedens pro mnohem důležitější krajské volby; mohou v budoucnu zaujmout to mrňavé místo, které nyní nechtě opouští US-DEU.

Čtvrtek 25. března

Nejprve po dlouhé době příjemná zpráva. Senát smetl Lex Beneš. Při hlasování o návrhu zákon schválit (schválila ho předtím Poslanecká sněmovna a jako schválený předala Senátu) bylo z 65 přítomných pro pouze 12 (všichni komunisté, všichni přítomní sociální demokraté kromě senátora Falbra, jeden senátor Klubu otevřené demokracie a tři senátoři ODS). Proti se vyslovilo 28 senátorů, zbylých dvacet pět se zdrželo. Mírně alibistické, přesto jednoznačné. Pak se hlasovalo o návrhu zákon zamítnout: pro zamítnutí bylo tentokrát 44 senátorů, proti 6, 15 se zdrželo. Zákon bude nepochybně Sněmovnou opět drtivou většinou schválen, není vyloučeno, že prezident Klaus jej nepodepíše a Sněmovna jej opět drtivou většinou schválí. Nicméně z plánované demonstrace národní jednoty (naštěstí) sešlo.

Prezident Klaus odjíždí do Číny. Z vlády s ním cestuje pouze ministr kultury Dostál, protože ministra zahraničí a ministra průmyslu a obchodu pan prezident nesnáší. Člověk by se mohl radovat, že naše styky s Čínou se omezí na oblast kultury a že nebudeme spolupracovat např. v oblasti lidských práv nebo tajných služeb. Možná, že by se radoval předčasně, náš generální moderátor je nepochybně přesvědčen o tom, že má nárok oba nepřítomné ministry suplovat. Znepokojivé je místo na slunci, jaké si vypracoval ministr Dostál, nesmrtelný Kostěj české „kulturní politiky“. Hrozí, že zůstane ve funkci i v době vlády ODS (ODS má stejně s kulturou potíže a tuto výpomoc by možná brala).

Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta Klause k novele zákona o zdraví lidu. Prezidentovi se nelíbilo, že v registrech údajů o zdraví obyvatel mají být shromážděny informace o zdravotním stavu občanů, identifikovatelné jejich rodnými čísly. Bere to jako zásah do soukromí. Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že u nás bují jakýsi pseudoliberální purismus, který je stejně směšný jako feminismus nebo fanatický ekologismus.

Poté, co předseda Evropské lidové strany Pöttering obdržel výhružný dopis prezidenta Klause, rozklepala se mu, jak se zdá, kolena a svůj marný a směšný boj s naším hradním Iljou Muromcem vzdal. Považuje celý případ za nedorozumění, nechce dál „stupňovat situaci“. Klaus přitom v době, kdy byla domluvena schůzka, údajně lyžoval v Krkonoších a předával tam jakousi sportovní cenu. Buď naše stará česká drzost opět slaví úspěch, nebo v dopise byla zamontována jakási omluva. Nebo obojí.

Ředitel Sazky Aleš Hušák nepozval premiéra Špidlu na otevření sportovní haly ve Vysočanech, protože vláda před rokem odmítla ručit za šestimiliardový úvěr, který si Sazka na stavbu vzala. Doprovodil to slovy: „Nevidíme důvodu, proč bychom ho zvali. Ostatně, vy si taky nezvete do obýváku toho, koho nemáte rád.“ Zdá se, že nám v téhle zemi vládnou ředitelé Sazky. Může pan Hušák na základě rozhodnutí představenstva své firmy dát premiéra zavřít na deset let do sklepa Sportovní haly? Považuje ji za svůj obyvák. Nestačil by mu menší? Jeho prohlášení je drzost až na půdu. Když pozval prezidenta, měl pozvat i premiéra, oba dva jsou legitimní představitelé České republiky.

Vládní koalice chce prosadit změny volebního zákona. Ve volbách do Poslanecké sněmovny má být celá republika jedním obvodem (tím se, myslím, trochu posílí poměrný charakter systému). Prezident, starostové a hejtmani mají být voleni přímo. To je problematičtější, protože starosta a hejtman je srovnatelnější s ministerským předsedou než s prezidentem a když bude díky např. osobní popularitě „z opozice“, zkomplikuje to obcím a krajům rozhodování.

Jakýsi Španěl křičel při smutečním obřadu za oběti atentátů v Madridu na odstupujícího premiéra: „Pane Aznare, nesete odpovědnost za smrt mé dcery“. Zřejmě mu osobní tragédie zatemnila mysl. Z toho by plynulo, že teroristé byli v právu, když provedli atentáty, a za všechno může španělská vláda. Křičeli snad za války na Churchilla v Coventry: Pane Churchille, nesete vinu za smrt našich blízkých?

Pátek 26. března

Právo dnes přináší rozhovor se senátorem Falbrem, který kandiduje jako dvojka na listině ČSSD do Evropského parlamentu. Pan senátor hovořil mj. i o tom, v čem se jeho názory liší od linie ČSSD, a řekl: „Například si myslím, že je velmi riskantní, aby ČSSD dělala kroky, které se očekávají od pravicových stran, a to z přesvědčení, že to jsou kroky nevyhnutelné. Proto nesouhlasím s Blairovou třetí cestou ani s tím, abychom se dostali do stavu, že soc. dem. nebo socialistické pozice budou nakonec hájit jenom odbory…“ Myslím, že si nemusí dělat starosti, ještě je tu KSČM.

Informace Práva o tom, že Senát neschválil Lex Beneš, je školským případem nechutné demagogie a dokazuje, že pro Právo pořád platí „co se v mládí naučíš…“. Nejdřív se tu praví, že „v Senátu jsou hojně zastoupeni členové, kteří Benešovu roli zlehčují kvůli odsunu Němců a také kvůli jeho roli v únoru 1948“. To mimochodem, aspoň pokud jde o senátory, co Benešovi vyčítají podíl na vyhnání Němců, není pravda: ti jsou nanejvýš dva – tři. Pak se zdůrazní, že Senát za odmítnutí pochválil „německý Svaz vyhnanců“. Chválí je nepřítel! (Tentokrát nejen třídní, ale i národní). A teprve někde nakonec se řekne, že senátoři Beneše „přímo nezpochybňovali“, hovořili o jeho „rozporné roli“ v r. 1938 a 1948. Což odpovídá průběhu rozpravy, každý se o tom může přesvědčit na internetu. Zpráva je sice podepsaná Jitkou Götzovou, ale zdá se mi, že je za ní cítit zkušená ruka Jana Kovaříka, specialisty na „informace“ tohoto druhu.

Pan Hušák, šéf Sazky, formuje novou českou politickou elitu zasedacím pořádkem na slavnostním otevření svého vysočanského megaobýváku (Sazka Aréna). V čestné řadě nejvýznamnějších zasedne prezident Klaus, který halu otevře, po levici bude mít senátora Železného, po pravici Miloše Zemana (nebo naopak). Zjevně budou naši politickou budoucnost formovat postkomunističtí kapitáni podnikání, o nichž se můžeme dočíst zároveň v publikacích Kdo je kdo i v seznamech zveřejněných nyní i na stránkách ministerstva vnitra. Tentokrát se ovšem vzbouřili nejen koaliční politici (Miroslav Kalousek, který nesedí ve vládě a jehož proto vzal Hušák na milost, prohlásil logicky, že dokud se Hušák neomluví, on do haly nevstoupí), ale i opozice, aspoň ODS. Martin Říman označil Hušákovo vyjádření na F1, které jsme včera citovali, za „drzost nekonečných rozměrů“ a navrhl, aby Poslanecká sněmovna, v případě že se velký šéf neomluví, odebrala jeho firmě všechny výhody, které požívá jako monopolní provozovatel loterijních her. Těžko s panem Římanem nesouhlasit.

František Oldřich Kinský a Alžběta Petzoldová hodlají žalovat u Městského soudu v Praze ministra Dostála za to, že je v rozhovoru pro britský The Daily Telegraph obvinil z kolaborace. Když se ho totiž redaktorka listu ptala, proč s těmi, co požadují vrácení majetku, nekomunikuje, odpověděl: „Tito lidé kolaborovali s nacisty, tak je možné pochopit, že s nimi nechceme vyjednávat“. Přitom oba nařčení byli v době války ještě děti. Spor může dopadnout pro Dostála bledě, on se ovšem pokouší všechno svalit na anglickou redaktorku, prý řekl jen, že s nacisty kolaborovaly „bývalé šlechtické rody“ (bývalé proto, že šlechtictví bylo u nás v roce 1918 zrušeno). Jak může rod kolaborovat? Stala se Petzoldová, která se zřejmě do rodiny Schwarzenbergů přivdala někdy po válce, tímto činem automaticky kolaborantkou? Logika pana Dostála je nacionálně komunistická.

Prezident Klaus se ohradil proti kritice kardinála Vlka ve věci Smlouvy s Vatikánem. Vlk mu vytkl, že se k věci vyjádřil ještě předtím, než smlouvu projednal Senát. Z formálního hlediska má úplně pravdu. Klaus se brání ústy svého tiskového ředitele Hájka: „Je nepřípustné, aby představitel katolické církve označoval za nedemokratický jiný názor na tuto smlouvu než svůj vlastní.“ To je skvostná formulace, podle ní smí každý „představitel katolické církve“ označovat za nedemokratické jen své vlastní názory. Klaus to tak sice asi nemyslel, ale jistě by si to přál. A Hájek pokračoval: „Prezident republiky si je jist, že právě veřejná demokratická diskuse může přispět ke vzniku všemi respektovaného uspořádání vztahů mezi ČR a Vatikánem.“ To je krajně pokrytecké. Prezidentské anatéma je všechno možné, jen ne otevření veřejné diskuse.

V Bruselu se před summitem EU uskutečnilo setkání představitelů Beneluxu a Visegrádské čtyřky. V zásadě by taková spolupráce malých zemí měla mít nějakou perspektivu, problém je jednak to, že Belgie je v současné době trojským koněm francouzsko-německého dvojbloku, a pak to, že zjevně jediný konkrétní návrh, který tam zazněl, byl ten Špidlův na zřízení společného hasičského sboru rychlého nasazení, což je přece jen trochu málo.

Podle průzkumu STEM má ODS v současné době rekordní voličskou odporu. Místopředseda Zahradil uvažuje o tom, že pokud volby do Evropského parlamentu skončí, jak se očekává, pro US-DEU katastrofou, jeho strana znovu vyvolá hlasování o důvěře vlády. Neznamenalo by to prý nutně pád vlády, ČSSD by mohla dál vládnout s komunistickou podporou. ODS nepochybně kalkuluje s tím, že by jí pak preference ještě více nakynuly. To je cynický, velmi nezodpovědný a nebezpečný kalkul.

Sobota 27. března

Šéf Sazky Hušák je ochoten se omluvit premiéru Špidlovi za své výroky (už dospěl tak daleko, že je považuje za „nešťastné“), pokud se ovšem Špidla napřed omluví jemu. To je technika odkoukaná z přístupu dosavadních českých vlád k sudetoněmecké otázce. Pan Hušák se rovněž nedomnívá, že „byla překročena hranice mezi státní mocí a soukromou sférou“. To tedy byla, jím. Když sice ne že nepozval Špidlu, ale přímo mu zakázal vstup do objektu, ale zato při zahájení provozu Haly poskytl prominentní místo svaté trojici Klaus, Zeman, Železný.

Zatímco se Evropa a svět otřásá nájezdy teroristů a rozevírá se propast mezi Evropou a Amerikou, katoličtí fundamentalisté v Poslanecké sněmovně vytáhli do boje za úplný zákaz potratů. Je neštěstím téhle země, že budoucím jazýčkem na vahách mezi nacionalisty (ODS) a komunisty má být reakční klerikální strana s regionálním zázemím na moravském venkově. Zatím se trochu vzpouzí předseda Kalousek (budiž mu to, stejně jako rozhodný postoj k případu Hušák, přičteno ke cti). Úplný zákaz potratů je podobná hloupost jako prohibice. Také tam je východiskem v zásadě správné moralistní stanovisko (chlastat se nemá, ovšem) a konečným výsledkem džungle, v níž se mimořádně daří mazaným darebákům, kteří si přijdou na solidní prachy a mohou pak dotovat bláznivé moralisty v dalších obdobných nesmyslech.

Kde se vzala, tu se vzala propracovaná fáma o chystané rezignaci ministra Kostelky. Je pravdě podobná: v současné situaci, a vlastně už od roku 1992, je ministr obrany v roli jakéhosi šaška, protože jak politická reprezentace, tak veřejnost jsou hluboce přesvědčeny o tom, že bánit se nepotřebujeme, protože není před kým (našimi nepřáteli jsou jedině sudetští Němci a realisticky odhadujeme, že na obranu opřed nimi nám stačí huba). Našli se mezi ministry obrany dokonce tací, kteří tuto šaškovskou roli dobrovolně přijali.

Ministr Kostelka má údajně odejít, náhradou mu má být místo velvyslance v ČR v Kanadě a jeho nástupcem se má stát poslanec ČSSD Titz. Ministr demisi popřel, místo velvyslance v Kanadě je již obsazeno a poslanec Titz o ničem neví. Je to účelový pokus o ještě větší destabilizaci resortu?

Spisovatel Michal Viewegh má problém: jako dobrý obchodník postavil v minulých letech úspěch svých knížek mj. i na odporu ke Klausovi, což v polointelektuálských, polosnobských kruzích, z nichž se formují čtenářské divize módních románů, frčelo. Teď se karta obrací, Klaus se stává oblíbeným prezidentem a otcem národa, jeho někdejší političtí odpůrci z US-DEU se propadají na politické smetiště a obchod vyžaduje obrat o 180 stupňů. Bude to náročný manévr, ale nepochybuji, že ho pan Viewegh zvládne. Ostatně už započal: v rozhovoru z dnešní Mladé fronty říká mj.: „Když teď noviny dělaly ankety o jeho roku ve funkci, tak jsem už ani neodpovídal. Měl jsem pocit, že už jsem všechno řekl a že se nechci stát profesionálním kritikem Václava Klause… Když Klaus píše Pötteringovi, že by měli usilovat o korektní vztahy, ale nejdřív lyžuje a nepřijme ho, tak to je pro mě krystalický příklad klausovské demagogie. Nebo když nejdřív pozve Grebeníčka do Lán, a pak útočí proti Teličkovi. To je ta jeho naprostá ideologická nepevnost. Ale nemám potřebu to pořád vytrubovat do světa, moje názory se nemění.“ Úvodní piruetu krasojízdy máme tedy za sebou, vypadá slibně.

Pondělí 29. března

Svatopluk Karásek, jak se ukazuje, nevstoupil do US-DEU jen tak zbůhdarma. Propracoval se teď na čtvrté místo stranické kandidátky do Evropského parlamentu. Je to ovšem skrovný výsledek: něco jako dostat poukaz na rodinný domek, který ještě nestojí, a od firmy, která je v konkursu.

V Ústí nad Labem proběhla konference ohledně tolerance a smíření mezi Čechy a Němci. Na konferenci jsem dostal pozvání, odmítl jsem ho (můj dopis najdete v archivu Událostí) a dobře jsem učinil. Kromě pár lidí s dobrými úmysly tam byla celá generalita českých nacionálů v čele s prof. Křenem a Peškem, známý bojovník proti německému imperialismu Miloslav Bednář a ovšem na závěr taky Václav Klaus. Akce tohoto druhu postrádají jakýkoli smysl.

Vládní koalice chystá zajímavý trik vůči na českým církvím: stát si ponechá všechen církevní majetek a za to bude ukládat jakousi rentu do společného církevního fondu. O tu se pak církve po dohodě podělí. Renta bude stejné výše jako to, co stát dnes na církve vydává. Tváří v tvář takovýmto hloupostem by bylo pro menší protestantské církve výhodnější, kdyby na stát zanevřely, nedávaly mu instrumenty k tomu, aby je mohl podle libosti vydírat, a pokusily se postavit na vlastní nohy. Katolíci jsou na tom ovšem hůř, mají nákladnější provoz a navíc sympatie ministra Dostála, který se nestydí veřejně prohlásit, že útisk v minulosti se netýkal jen katolické církve, ale všech církví, které se se svým osudem v té době vyrovnaly mnohem statečněji (rozuměj: než katolíci). Ovšem, statečnost kardinála Berana byla docela jiného druhu než statečnost Josefa L. Hromádky, laureáta Leninovy ceny míru. Tím nemá být řečeno, že by v protestantských církvích nebyli taky stateční lidé a v katolické hnusní kolaboranti. Ale že pan ministr Dostál účelově překrucuje skutečnosti. Malé protestantské církve by se od něj měly distancovat: teď se tváří jako jejich ochránce a mluví tenkým hláskem, ale jen proto, aby je pak, až vyřídí katolíky, mohl bez problémů taky zplanýrovat. Je to stará komunistická taktika.

Velký šéf Sazky Aleš Hušák odhalil v novém Sportovním chrámu sám sobě pamětní desku. Soudě podle citací v Mladé frontě Dnes je to něco jako desky, na něž nechal kdysi Mojžíš vytesat Zákon (Nikdo mu nevěřil, ale on to dokázal. „Hala byla postavena proti vůli druhých a navzdory druhým“, to je zjevně část historická. Zákon prý zní: „Nejúčinnějším nástrojem řízení je diktatura, občas zjemněná metodou cukru a biče.“) Bylo by dobré se seznámit s kompletním textem, bude zjevně stát za to.

Poslanec Robert Kopecký vyzval senátora Falbra, aby odstoupil ze sociálně demokratické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu. Důvod? Falbr hlasovat v Senátu pro zamítnutí Lex Beneš a tím se zjevně provinil proti základním pravidlům slušného sociálnědemokratického chování.

Úterý 30. března

Do tisku prosákly zprávy, že premiér chystá důkladnou rekonstrukci vlády, jejíž součástí má být výměna ministra Svobody za nynějšího předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Laštůvku. Všichni dotčení to rozhodně popírají. Pokud by se Špidla odhodlal udělat Laštůvku ministrem zahraničí, znamenalo by to zároveň důkladnou změnu směru české zahraniční politiky kavanovským směrem, a taky ovšem oslabení Špidlovy pozice v ČSSD i ve vládě. Je Špidla opravdu takový kamikadze?

Skupina poslanců KDU, ale i ODS a ČSSD přišla s iniciativou zpřísnit tresty recidivistům (jakási obměna lidoveckého „třikrát a dost“). Za opakovanou vraždu či trestný čin, při němž oběť přijde o život, má být doživotí. Je smutnou skutečností, že tresty za těžké zločiny jsou u nás (např. ve srovnání s Německem) poměrně mírné. Ministerstvo spravedlnosti hodlá nový trestní zákoník předložit v létě. Do té doby se otvírá prostot pro nejrůznější varianty poslaneckého populismu.

Poslanec Doktor (ODS) prohlásil, že kdyby vláda chtěla změnit podmínky loterijního podnikání jen proto, že ji pan Hušák urazil, bylo by to skandální. Podle mne je zase skandální, když pan Hušák uráží premiéra za to, co učinil v rámci své kompetence a plným právem a navíc se nepřípustným způsobem plete do politiky, i když zatím, pokud je známo, jen zprostředkovaně (komu na okázalých akcích, jako je otevření sportovní haly, umožní se zviditelnit). Tímto způsobem se u nás vytvářejí poměry podobné těm v jelcinovském Rusku. Pan Hušák chce nyní bojovat s vládou o zdanění vstupného. Sportovní utkání jsou zdaněna 19%, kulturní pořady jen 5%. Návod sdělil s bohorovnou drzostí listu Sport: „Holt zápas Sparta – Slávie bude za korunu, z níž odvedeme 19%. Ale předtím bude krátké vystoupení Pepy Vyskoče s harmonikou za 150 Kč, zdaněné pěti procenty, protože je to kulturní akce. Vláda si o to sama řekla. Bohužel jsme předem nuceni k podvodům.“ Pan Hušák tedy veřejně ohlašuje v médiích, že bude podvádět. A nepochybně mu to zase projde.

Karel Steigerwald hájí herečku Hrzánovou, která si pochvaluje, že dnes je možné nahlas říkat „Rusáci a komunisti jsou svině“. Pan Steigerwald se domnívá, že Puškin a Dostojevskij nebyli Rusáci, ale Rusové. To je ovšem hra se slovy. Paní Hrzánová se mýlí: za prvé se nemá říkat Rusáci, ale Rusové, Rusáci je neslušné a urážlivé označení Rusů. A za druhé, říkat „Rusáci jsou svině“ se nesmí, protože to spadá pod paragraf postihující hanobení národa, rasy a přesvědčení. Nejsem obdivovatelem těch paragrafů a myslím, že by se měly zrušit. Ale i pak je tvrdit, že „Rusáci jsou svině“ v rozporu s dobrými mravy a spravedlností. Je to stejně sprosté, jako říkat „Skopčáci jsou svině“, nebo, konec konců „Židáci jsou svině“.

Činnost Ústavního soudu ochromuje nedostatek soudců. Teď je jich jen jedenáct, v dubnu ubyde další. Když se prezident Klaus musel rozloučit s představou, že z Ústavního soudu udělá svůj konzultační orgán, rozhodl se, že ho aspoň tichou cestou zruší jako zbytečný. Ostatně, byli jsme před Ústavním soudem (dlouho jsme ho neměli), budeme i po něm. Hlavně, že máme tatíčka Klause.

NATO bylo rozšířeno o dalších sedm členů. Obávám se, že proces rozšiřování může být fakticky, i když to jistě nikdo v tuto chvíli nechce, podobný tomu, co kdysi plánoval ministr Zieleniec učinit s různými středoevropskými iniciativami: procesu jejich rozřeďování, v němž nakonec měly samy od sebe chcípnout. Uvnitř NATO je latentní konflikt mezi atlantisty a antiatlantisty, obávám se, že je dřív nebo později zničí. A že se tentokrát octneme na špatné straně. Pan Laštůvka jako příští ministr zahraničí by to zaručil.

Předseda KSČM Grebeníček prohrál souboj o místopředsedy. Chtěl je nechat zvolit Ústředním výborem KSČM dlouho poté, co se rozejdou účastníci jejího sjezdu. Pak by měl volnější ruce k manipulaci a asi by se zbavil svých „pravicových“ oponentů. To by ale pro KSČM nebylo šťastné, právě na ně lze nachytat hodně hejlů z ČSSD. Proto ÚV revokoval původní usnesení, jež Grebeníčkovi vychází vstříc. Místopředsedy sice zvolí ÚV, ale večer prvního dne jednání. Návrh, aby všechny místopředsedy volil sjezd, neprošel, pak by pseudopravičáci taky neměli žádnou šanci, v KSČM totiž platí: čím nižší patro, tím víc stalinismu.

Středa 31. března

Agentura STEM zařadila poprvé Pavla Teličku mezi politiky hodnocené co do popularity, a Telička ihned zaujal první pozici, s 66% předstihl o 1% dosud nejpopulárnějšího ministra Grosse. Tyto politické hitparády jsou poměrně málo sdělné: oblíbení politici jsou ti, kteří nic nezkazili, protože na to, co dělají, není příliš vidět, nestojí to ve středu zájmu veřejnosti, nebo dokonce toho dělají co nejméně, takže nic nezkazí. Jsou to hodní vychovaní chlapci s milým úsměvem (viz exministr Dlouhý), dlouho sbírají procenta popularity, až se najednou provalí, že není za co a oni zmizí v politickém propadlišti. Je přitom zajímavé, že někdejší členství v KSČ není na závadu, je to jakási záruka, že dotyčný není žádný jurodivý kverulant, který by mohl stavět nad své osobní zájmy průměrného českého člověka nějaké pomyslné vyšší zájmy. Až se EU začne našich lidí prakticky dotýkat a až zjistí, že jsou s ní problémy, rozplyne se popularita pana Teličky jako dým – pan Telička totiž musí být ze své budoucí funkce loajální Evropské komisi a Evropské unii, nikoli jen její malé části, České republice. A není vůbec vyloučeno, ba je to pravděpodobné a co si budeme povídat, taky docela přirozené, že se v té či oné citlivé záležitosti mohou zájmy EU a zájmy ČR dostat do rozporu. Dobrý politik není ten, který je populární. Dobrý politik je ten, který lidi provokuje – někoho v dobrém, někoho ve zlém.

Evropa i svět se otřásají pod teroristickými nájezdy, a poslanec Karas s několika spolubojovníky zahájili křižácké tažení proti potratům. První bitva skončila drtivou porážkou, ale potratoví křižáci se nevzdávají, chtějí přijít s mírnější verzí téhož. Návrh zákona nebyl příliš domyšlený, Karasův kolega Zvěřina celkem logicky upozornil na to, že potrat by měl být možný v případě znásilnění, ale znásilněná si to právo může strčit za klobouk, protože o znásilnění rozhoduje soud a ten se může vléci také déle než devět měsíců.

Senátor a kandidát do Evropského parlamentu Falbr a premiér Špidla se obuli do sudetských Němců. Sociálně demokratičtí politici to dělají vždycky, když mají pocit, že jim hodně teče do bot a že si potřebují u veřejnosti (která je většinově šovinistická, napravo i nalevo) šplhnout. Senátor Falbr má u svých příznivců vroubek, protože důsledně hlasoval proti Lex Beneš. Nyní to vysvětluje: "Můj názor je totožný s názorem Poláků, kteří ho formulovali už na počátku devadesátých let, že revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války. Řekli to a je klid. A těmi různými omluvami a prohlášeními na počátku devadesátých let u nás se jakoby živou vodou polili sudeťáci, kteří neustále vznášejí nároky." Ti němečtí poslanci, kteří to myslí s Čechy dobře, jim podle Falbra vytýkají, že problém sami otvírají a tím dávají protistraně argumenty. To prý je případ Lex Beneš a proto byl pan senátor proti. To je velmi šroubované vysvětlení. Jednak je třeba pana senátora upozornit, že výraz „sudeťáci“ je vytvořen podle vzoru „židáci“ a nesvědčí o dobrém vychování. Za druhé bojechtivost pana senátora se uplatňuje na nepravém místě, měl by si ji šetřit, bude ji – a my všichni – potřebovat jinde. Kromě „sudeťáků“ jsou tu ještě islámští teroristé, a ti prosím nechtějí revidovat jen druhou světovou válku, ale evropské dějiny někdy od roku 800. A nevypadá to, že by byli ochotni se podělat, až na ně pan senátor zapráská fousisky. Premiér Špidla má problémy méně dílčí než senátor Falbr, ale zato setrvalé. A tak prohlásil: "Já jsem ochoten k jakékoli restituci, já jsem ochoten k čemukoli, za jedné jediné podmínky: posaďte k tomuto stolu dvacet osm mých příbuzných, které jste zavraždili za druhé světové války. Protože toho nejste schopni, nebudeme se vracet do minulosti," a poukázal na poválečné pařížské dohody, které umožňují použít zabavený německý majetek jako reparace. "Když se začnete zabývat podrobnostmi, zjistíte, že žádný z vítězů možnosti reparace nevyčerpal. My jsme je využili tak ze dvou procent." Snad by bylo dobré pana premiéra upozornit, že od dob, kdy jsme přitáhli z běloruských stepí do této útulné části Evropy, se leccos změnilo. Tak například za každého zavražděného odpovídá ten fyzický člověk, který ho zavraždil. Krevní msta už neplatí, překvapuje mne, že se to ČSSD ještě nedoneslo. S panem senátorem Falbrem se premiér zjevně shoduje v tom, že bude válka, a to se „sudeťáky“. Jinak si nedovedu představit, jak bychom k těm reparacím mohli přijít. Letecká rota, která nám zbyla, by měla začít cídit naše čtyři migy, aby mohly vzletět směr Mnichov. A až těch čtyřiatřicet modernizovaných českých tanků vyrazí po dálnici směr Rozvadov, zmocní se našich odvěkých nepřátel nepochybně děs a hrůza.

Petr Uhl upozorňuje v Právu, že Ústavní soud kveruluje, když se v současné době odvolává na nefunkčnost. Formálně vzato má jistě pravdu, ale na druhé straně si od situace nelze odmyslit aktivní roli prezidenta Klause: nejprve se pokusil Ústavní soud obsadit svými lidmi, když se to nepodařilo, mírně řečeno nespěchá s dalšími nominacemi. Kdo tu tedy kveruluje?

Komunisté pokračují v tažení za čistotu češtiny. První zátarasy překonali tím, že získali od ostatních stran podporu k nesmyslnému zákonu, který nutí moderátory soukromých elektronických médií mluvit spisovně. Teď se snaží o frontální průlom do ústavy. Navrhují vložit dvě věty: „Úředním jazykem je čeština. Stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity.“ To jim sice neprojde, potřebovali by ústavní většinu v Poslanecké sněmovně i v Senátě, ale populisticky se zviditelní jako ochránci českých národních zájmů. A o to jim jde v první řadě.

„Na teroristy se žádná lidská práva nevztahují“, hřímá poslanec Karas v Lidových novinách. Jakkoli v této věci (na rozdíl od potratů, registrovaného partnerství atp.) chápu jeho rozhořčení, tato myšlenka mi připomíná myšlenku jeho dávného spolustraníka Bohumila Staška, který bezprostředně po skončení druhé světové války prohlásil, že na Němce se nevztahují křesťanské příkazy lásky k bližnímu. Lidská práva se vztahují na všechny lidi. I teroristé mají právo např. na řádný soud, na obhájce, na to, aby nebyli při výsleších mučeni. Je to i v našem zájmu, lidská práva se nedají zrušit parciálně, zrušení nakonec postihne všechny.

Čtvrtek 1. dubna

Poslanecká sněmovna schválila nejtěsnější možnou většinou zvýšení (velmi mírné) poplatků za rozhlas a televizi. Televizi zůstane reklama, pouze se sníží její podíl na vysílání z 1% na 0,8%. To je rozumné, veřejnoprávní televize nebude vydána na milost a nemilost vládě a Poslanecké sněmovně a zůstane zachována jakási zprostředkovaná vazba mezi ní veřejností. Poplatek budou muset platit prakticky všechny domácnosti, problematičnost tohoto rozhodnutí se velmi přeceňuje. Fundamenmtalistický liberalismus je stejná hloupost jako feminismus nebo ekologismus.

O tom ostatně svědčí i způsob, jakým se Evropský parlament zdráhá v souvislosti s dohodou mezi USA a Evropskou unií o poskytování dat cestujících v letadlech do USA. Doba je zlá a Amerika je na prvním nebo druhém místě mezi ohroženými. V takové situaci lze jakési (ostatně nepatrné) omezení občanských práv či svobod tolerovat. Evropa ovšem touží (i když poměrně malou většinou, 229 proti 203 europoslanců) vzdorovat.

Právo se vrací k poslanecké iniciativě ohledně zpřísnění trestů za opakované zvlášť těžké zločiny. Opakuji, taková změna je užitečná, jenže podobné poslanecké návrhy mají mocný populistický náboj. Snad by bylo věcnější, kdyby si navrhovatelé byli počkali na ministerský návrh, a pokud by je neuspokojil, podali pozměňovací návrhy.

Jakási italská firma v Žebráku zaměstnává severokorejské šičky. Hlídají je dva severokorejští fízlové, nesmějí chodit samy mimo ubytovnu, do práce i z práce mašírují v dvojstupu, plat jim zřejmě ihned obstavují. Nevím, proč má Česká republika podporovat obchod s otroky.

Vedení sněmovny zrušilo v reakci na sprostá vyjádření kubánského ministra zahraničí poslanecký zájezd na Kubu. Vedoucím poslanecké delegace měl být komunista Filip (!), další účastníci mj. Rujbrová (KSČM), Lobkowicz (KDU-ČSL), Nájemník (ODS). Podle Nájemníka je škoda, že byla cesta zrušena, na Kubě jsou „investice, které by se měly využít“ a „situace tam je složitější“ (bolševický argument, jakého se hojně užívalo v šedesátých letech minulého století proti ideologickým kverulantům; všechno je daleko složitější). Situace na Kubě vůbec není složitá, nýbrž jednoduchá, je to latinskoamerické bandolero a ve světě je spousta vhodnějších obchodních partnerů. Sporné je snad jen to, že Česká republika takhle přikládá nadávkám Castrova „ministra zahraničí“ příliš velkou váhu.

Pátek 2. dubna

Ministr Ambrozek byl povolán k vyčinění k prezidentu Klausovi. Podnět podal jihočeský hejtman Zahradník (ODS). Vyměnili si názory, které se během procesu výměny sblížily, takže ministr bude nyní podporovat zřízení lyžařského areálu v jakési chráněné oblasti na Šumavě, kdežto Klaus bude naopak podporovat zřízení lyžařského areálu tamtéž. Ministr, aby neztratil tvář, si jako jakýsi zbytkový vrtoch vymiňuje, že území se musí napřed odminovat (sloužilo předtím padesát let jako vojenský prostor). Není vyloučeno, že mu v této věci Klaus velkoryse vyjde vstříc.

Anonymní autor, kryjící se za pseudonym Josef Žižka, oznámil dopisem všem poslancům, že je oddělá: „Doba nazrála k plánování atentátu na celou vaši sebranku.“ Je to konečná podoba přesvědčení, že politika je svinstvo, a zároveň do důsledků dovedený tzv. termitismus. Budoucí dvěstěnásobný (pardon, stonásobný, zapomněl jsem na hraběnku Chotkovou) Gavrilo Princip zdůvodňuje své rozhodnutí „hovadinami“, které poslanci dělají, např. zvýšením poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi. Ti co hlasovali proti, nejsou zjevně vzati na milost, platí zásada kolektivní viny. „Nejsem psychopat“, tvrdí pisatel poněkud nepřesvědčivě a dodává, že by nikdy něco takového neudělal. Je to prý jen výstraha, ale může se najít někdo, kdo ji realizuje. Atentátnictví po česku: já to vymyslím, a někdo jiný to pak za mne udělá a odnese. Pseudoatentátník se zlobí, že na politiku všichni nadávají v hospodě, ale nikdo poslancům přímo nenapíše. Rozuměj nenapíše jim, že je všechny zabije, což je nejspolehlivější cesta k všeobecnému ozdravění poměrů. Pisatele je nepochybně třeba vypátrat a zavřít, až zčerná: jak kdysi pravil v jiné, ale ne zcela nepodobné souvislosti trefně Miloš Zeman, do kriminálu či do blázince, a pokud je to možné, do obojího.

František Oldřich Kinský prohrál další proces o navrácení majetku, tentokrát na Chrudimsku. Pozoruhodné bylo zdůvodnění soudce, který při rozhodl: "Připouštím, že rozhodnutí (o konfiskaci v roce 1945) bylo vadné, mělo mnoho chyb a z hlediska právního bylo nicotné. Jsem o tom niterně přesvědčen… Ale na druhou stranu jsem vzal v úvahu, v jaké době se rozhodovalo. Bylo to těsně po válce, používaly se předtisky rozhodnutí a rozhodovali asi těžko dostatečně kvalifikovaní lidé. Z dnešního právního hlediska konfiskace provedena nebyla… Na druhou stranu stát převzal tento majetek v dobré víře, určujícím rozhodnutím pro něj byly Benešovy dekrety. Stát byl přesvědčen, že tento majetek vlastní po právu a tak s ním nakládal.“ Když někomu něco uzmete, je tedy hlavně zapotřebí, abyste byl přesvědčen, že uzmuté vlastníte po právu, a tak s ním nakládal. I když vaše někdejší rozhodnutí bylo vadné, mělo mnoho chyb a z právního hlediska bylo nicotné. V Chrudimi vás pak soud očistí. Běda však, zmocní-li se vás nějaké pochybnosti o čistotě vašeho někdejšího konání: pak místo osvobozujícího rozsudku uslyšíte známé „Jdou a pověsej ho na klepadle“.

Volební kampaň ČSSD vede pan Andrej Surňak. Soudě podle rozhovoru v Právu ji postavil originálně: veřejnost si zpočátku ani neuvědomí, že jde o kampaň ČSSD, ba ani, že jde o kampaň. Plakáty a billboardy budou bojovat s našimi mindráky: objeví se na nich hesla: Nejsme malí, nejsme hloupí, nejsme slabí. Kampaň má být vnesena i do publika na mistrovství světa v hokeji. Zjednaná klaka bude skandovat Naučíme Němce česky, a aby to bylo vyvážené, též Naučíme Rusy česky.

Slovensko si zítra volí nového prezidenta. Výběr není nic moc: všichni čtyři hlavní kandidáti jsou bývalí členové KSČ, tři z nich údajně udržovali nadstandardní kontakty s StB. Někteří z nich ovšem v minulosti vykonali hrdinské činy: tak např. Vladimír Mečiar v srpnu 1968 vlastním tělem zastavoval u Zvolena ruské tanky, řídil dvě ilegální vysílačky, likvidoval dopravní značky a vyzýval k ozbrojenému povstání. Nynější prezident Schuster zase vlastním tělem zabránil tomu, aby se u Košic vybudovala jaderná elektrárna. Výběr nevalný, stejně jako v Česku, jenže český lid má alibi, prezidenta volí parlament.

Sobota 3. dubna

Věra může Klausovi v Číně otevřít dveře, píše dnešní Právo. Nejde ovšem o nějakou novou prezidentovu milenku, ale o radiolokátor, který je schopný identifikovat letadla i co do typu a výrobní série, a neuniknou mu prý ani americké stroje označované jako „neviditelné“. Myslím, že není důvod neudržovat s tak významnou světovou velmocí, jakou je Čína, korektní a v rámci možností i přátelské styky, ale to ještě neznamená, že ji musíme vyzbrojovat nejmodernější technikou, kterou by případně mohla použít třeba k invazi na Tchaj-wan. Vyváží Omnipol, svolení dalo ministerstvo průmyslu a obchodu, k souhlasu bylo třeba donutit ministerstva obrany a zahraničí, první se prý poddalo dříve, druhé údajně kladlo tuhý odpor. U premiéra Špidly lobboval podle Práva předseda KDU-ČSL Kalousek s tím, že když Číňanům radiolokátor neprodáme, neudají tam v následujících deseti letech čeští obchodníci ani hřebík. Představme si, kdyby si takové tiché a neveřejné podmínky stanovil třeba náš úhlavní nepřítel, Německo! To by bylo řevu v Čechách! Nevidím důvodu, proč bychom se měli dát od Číny vydírat, je jistě dobré a užitečné s ní obchodovat, ale když nám bude chtít diktovat, můžeme se bez ní přece také obejít. Ředitel asociace obranného průmyslu Hynek tvrdí, že radiolokátor není útočná zbraň a dá se využívat i v civilní letecké dopravě. To je demagogie: důležité je, že se kromě toho a především dá velmi dobře používat ve vojenském sektoru a podstatně zvyšuje účinnost „útočných“ zbraní.

Opozice (KSČM a ODS) nepustila do třetího čtení novelu Listiny základních práv a svobod, bez níž nebude možné vydávat české občany do dalších zemí Evropské unie (tzv. eurozatykač). Poslanec Langer zamítnutí doprovodil patetickými slovy. Žádný našinec se do budoucna nemusí bát, že bude vydán cizákům, neboť „jsou hodnoty, jsou práva garantovaná základní listinou práv a svobod, která jsou nám asi vážnější, dražší a cennější, než je požadavek Evropské unie“. To je zajímavé, asi máme s panem poslancem rozdílné životní zkušenosti z minula, nazírali jsme skutečnost každý z jiné perspektivy. Já se vždycky, celý život, víc než toho, že mne ČSR, ČSSR atd. nebude dostatečně chránit a vydá nepřátelům, bál toho, že až mne doma budou chtít zavřít či lynčovat, nebudu mít kam utéci.

Klaus dosáhl rekordní popularity 77%, to je skoro tolik, kolik měl Havel při nástupu do funkce. To je špatná zpráva. A teď ta dobrá: zvedly se nepatrně preference Senátu a Poslanecké sněmovny, o něco více krajských a obecních zastupitelství. Dá se tedy říci, že ta názorová menšina, která u nás podporuje zastupitelskou demokracii, mírně posílila.

Na trati rychlodráhy mezi Madridem a Sevillou nalezli výbušninu podobného složení jako byla ta, kterou teroristé použili před pár týdny v Madridu. Nálož se podařilo objevit a zneškodnit ještě před explozí. Nepochybně jde o varování. Kdyby ji teroristé opravdu chtěli použít, nikdo by jim v tom nezabránil. Španělská veřejnost a nová španělská vláda dala poměrně jednoznačně najevo, že je vydíratelná. Podle toho s ní budou od nynějška teroristé zacházet.

Korejské šičky zaměstnané v ČR nejsou podle jejich úředního severokorejského tlumočníka otrokyně. Peníze posílají svým rodičům, nikdo jim je nebere, mohou chodit, kam chtějí (a když to nedělají, je to ovšem jejich věc), jsou z docela obyčejných rodin. Ovšem, když přistoupíme na jejich hru, mohou nám namluvit, co se jim zlíbí.

Pondělí 5. dubna

První kolo slovenských prezidentských voleb vyhrál s velkou převahou Vladimír Mečiar, vládní kandidát Kukan nepostoupil (chybělo mu asi 3 600 hlasů, o něž jej zjevně připravili „spolukandidáti“ Mikloško a Bútora, oba dostali shodně asi 6,5% hlasů). Poměry na Slovensku se začínají nápadně podobat českým. Vláda, která vlastně už ztratila většinu v parlamentě, bude asi navíc muset zápolit s prohnaným a populárním prezidentským oponentem.

Sociální demokraté zahráli na národní strunu a vyrazili na Říp. Největší úspěch tam však měl údajně senátor Falbr, který revolučně a internacionálně vzýval Che Gevaru. Účastníků byly necelé dva tisíce. Sociálně demokratické členstvo je podivné společenství a dávat takové straně důvěru je dost velký hazard.

Diskusní Sedmička na Nově zavedla inovaci: diváci hlasují, kdo z těch, co se střetli, lépe obstál. Tentokrát diskutovali ministryně Buzková a Exner z KSČM, Exner vyhrál na body (podle Práva 80 : 20). Hlasování tohoto typu ztrácí jakýkoli smysl, když jeden z účastníků diskusního souboje zastupuje militantní organizaci. Pro tu není problém zajistit stranickým úkolem dostatečný počet hlasujících.

ODA nesplácí svůj horentní dluh. Ten obnáší 45 milionů Kč, úroky ho prý loni zvýšily o dalších 14 milionů, na sponzorských darech strana vybrala 88 tisíc. Zdá se, že narůstající dluh je už jediným důkazem toho, že jde o politicky živý organismus. Dají se s tím vyhrát volby?

Úterý 6. dubna

Aniž chci podlehnout obvyklému českému sklonu strkat nenáležitě nos do slovenských věcí, nemohu si odpustit několik poznámek k prvnímu kolu slovenských prezidentských voleb. Slovenská média a analytici přičítají Kukanův neúspěch nízké volební účasti (což je nepochybně pravda) a nevhodnému vystupování v závěru volební kampaně (to si netroufám posoudit). Stejně nepochopitelné pro pozorovatele zvnějšku je, proč kandidovali Mikloško a Bútora, kteří přece museli předem vědět, že nemají šanci: lépe řečeno dá se to vysvětlit jen tak, že oba mezi čtveřicí kandidátů neviděli žádný podstatný rozdíl (samozřejmě, mohou mít pravdu). Také kdosi na Slovensku prohlásil, že slovenští Maďaři nevolí politicky, ale národnostně. Pokud to ostatní strany vládní koalice věděly a pokud chtěly volby vyhrát, měly se snažit, aby se se SMK nějak dohodly na podpoře společného kandidáta už v prvním kole. To se zjevně nestalo. Je poněkud laciné vyčítat Maďarům nacionalistickou zaostalost, a zároveň předpokládat, že oni jsou povinni ostatní strany v klíčových „politických“ záležitostech ve vlastním zájmu podpořit a koaliční partneři pro to nemusí dělat nic.

Miloš Zeman vytáhl v Mladé frontě Dnes do boje za mimořádný sjezd ČSSD, který by ukončil éru stagnace a zvolil nové vedení. Je ochotný se takového sjezdu zúčastnit. Zeman cítí, že se Špidlou a spol. se to houpe a pokusí se o návrat. Je ovšem jen těžko představitelné, že by to byl návrat do strany s preferencemi roku 1998. Byl by to návrat do strany s preferencemi z roku 1993. A Zeman by se octnul znovu ve výchozí pozici. Premiérem se může stát jen na zbytek nynějšího volebního období, a vládnutí v čele menšinové vlády by ho spíš poškodilo, než by mu pomohlo. Zlaté časy Miloše Zemana už nejspíš skončily.

Petr Zavadil říká v dnešních Lidových Novinách o eurokomisaři Teličkovi, že je to jakési ztělesnění průměru, protože byl za totality členem KSČ. Jenže to není pravda, členové KSČ nebyli za totality průměr, nýbrž jen menšina, průměr byli nečlenové a ti jimi víceméně pohrdali. Jiná situace byla snad jen v nejvyšších státních orgánech a možná v humanitních vědeckých oborech a v kultuře, ale tam tehdy neměl slušný člověk co pohledávat. Pan Zavadil mimoděk přejímá účelové černobílé vidění disidentů: na jedné straně Charta 77, na druhé kolaboranti z KSČ.

Dolly Buster se vrací!! Na základě spanilé jízdy představitelů z NEI do jejího německého bydliště se přece jen rozhodla ozdobit svou přítomností čelo kandidátky této strany. Ženy jsou tedy na kandidátkách zastoupeny víc než reprezentativně: můžeme si vybrat mezi ní, paní Rögnerovou a paní Roithovou. Nejspíš o tom udělám příští anketu Událostí.

Středa 7. dubna

Blíží se velikonoční svátky, které v Evropě na rozdíl kromě Česka nejsou pojeny s pomlázkou a velikonočními vajíčky, jež, jak jsme se v dětství poučili ze stupidních sovětských kreslených filmů, vyrábějí zajíci v podzemních manufakturách, ale s křesťanstvím a evangelii. Asi proto v západní části kontinentu celkem logicky očekávají atentáty islámských teroristů. Možným terčem je i Vatikán, ideologické centrum křižáků. A to přesto, že se papež a katolická hierarchie tak iniciativně postavili do čela bojovníků proti americkému imperialismu a jeho špinavé válce v Iráku. Inu, čiň čertu dobře…

Paní doktorku Marvanovou vyhodili z jakési schůze bytového družstva, kde chtěla coby právnička hájit zájmy svých klientů, členů družstva. Na tom by nebylo nic zaznamenání hodného. Paní doktorka ovšem poté, co ji vyhodili, prohlásila: „Příliš mi to připomíná film Sedm statečných, kdy jedním člověkem byla terorizována celá vesnice“. Paní Marvanová coby politická hvězda se pohybuje v docela jiném vesmíru než my obyčejní smrtelníci a tím pádem nepochybně ani nechodí na tytéž filmy jako my (ale aby se nám, lidu, přiblížila, přesto o nich mluví). Jinak by věděla, že ve zmíněném filmu neterorizuje vesnici jeden člověk, ale dosti početná tlupa banditů. Vzpomínám si, jak nás jednou v polovině šedesátých let povolali k domluvě do ideologického oddělení ÚV KSČ kvůli časopisu Tvář (nevím proč, kromě šéfredaktora jsme v KSČ nebyli a šéfredaktor už byl na nejlepší cestě k vyhazovu). Šlo, myslím, o článek o Masarykovi, který zakázali tisknout. Povolali na nás dva kované stranické experty, jeden z nich se jmenoval Domanský. Jeden můj kolega, k jehož četným přednostem nepatří paměť na jména, ho soustavně tituloval Nedomanský. Když se to opakovalo asi po třetí, odvětil ten blb podrážděně: fotbal nehraju. Z toho se dá usoudit, že politické elity, vnitřní strana (dnes strany) jsou od nás pracujících odtrženy podobně jako za Novotného.

Paní senátorka Roithová, jednička na kandidátce KDU-ČSL do Evropského parlamentu, nabízela v pekařství Odkolek na Můstku koláče, na nichž kombinované náplně symbolizovaly zastoupení jednotlivých frakcí v EP. Evropskou lidovou stranu, k níž se lidovci hlásí a jež je nejpočetnější, představovala povidla. Zde se projevuje handicap paní senátorky vůči Dolly Buster: ta zrovna koláče nabízet nemusí.

Zdá se, že se Miloš Zeman rozhodl pro zahájení ofenzívy. Včera ohlásil boj za mimořádný sjezd v případě, když ČSSD ve volbách do EP neuspěje (co to je, když neuspěje), zítra vystoupí na rádiu F1, pak ho čekají důchodci v Mostě. Pokud jde o ČSSD, společenství asi osmnácti tisíc členů, zdá se, že převážně excentriků, má expředseda nepochybně slušné šance. Proti němu stojí Špidla se svými neoficiálními poradci, k nímž údajně patří mj. Jakub Patočka, prof. Erazim Kohák a Jaroslav Šabata. Pozdrav pánbůh.

Navíc premiéra Špidlu čeká nepříjemnost v podobě prezidentského pozvání na koberec. Bude se týkat vládního návrhu Koncepce směřování ČR v rámci Evropské unie. Prezident si podle ústavy může zvát členy vlády k „podání vysvětlení“: tak se otvírá prostor k tomu, aby mohl projevit své nejnesnesitelnější vlastnosti. Až po příštích volbách vládu sestaví ODS, přejdeme nepozorovaně na prezidentský systém.

Pavel Máša píše v Lidových novinách o příští spolupráci malých středoevropských zemí v rámci Evropské unie: „Důležité je, aby se Rakušanům, Slovákům, Slovincům, Maďarům a Čechům podařilo tlumit hroty vzájemných animozit a pracovat s tím, co je společné.“ Tato hraběcí rada bude inspirativní zejména pro Maďary, třetina jich žije v sousedních státech. Naše česká situace je příznivější, a přesto jsme animózní až na půdu. Přitom „tlumit hroty“ by pro nás ve srovnání s Maďary mělo být hračkou.

Čtvrtek 8. dubna

Břetislav Tureček podrobuje v Právu křížovému výslechu generálního ředitele izraelské diplomacie Joava Birana. Hlavní inkvizitorské otázky (vlastně to ani otázky nejsou, spíš obvinění) se týkají „mezinárodního práva“. Jaký právní základ měl atentát na Jasína, není „náhodou“ stavba plotu, oddělujícího palestinské oblasti, v rozporu s mezinárodním právem? To je dobré: a jaký právní základ mají krvavé atentáty palestinských teroristů? Mezinárodní právo je drzá konstrukce, která má znemožnit těm, co se jím hodlají řídit, aby se mohli bránit proti těm, co se jím sice řídit nehodlají, ale v případě, že ho poruší druhá strana, proti tomu hlasitě protestují. K dokonalosti ho kdysi dovedli Roosevelt se Stalinem, když vypracovali společně jakýsi ideový background, na němž dodnes spočívá OSN (Rusům se tehdy podařilo Američany pořádně doběhnout).

Václav Klaus podle očekávání vyčinil Vladimíru Špidlovi za velmi nedbale provedený domácí úkol, týkající se vládní koncepce české účasti v EU. Premiér sice tu a tam něco nesměle namítal, nakonec přistoupil na to, že k diskusi budou přizvány „relevantní politické síly“ (rozuměj ODS) a že výsledný dokument bude předložen k veřejné diskusi. Klaus se zúčastní jeho vládního schvalování. Tímto způsobem se u nás plíživou cestou uvádí v život prezidentský systém. Je přitom jedno, zda Klaus má věcně pravdu (nepochybně v lecčems pravdu má). Rozvíjením problematických momentů ústavy (prezidentovo právo sekýrovat ministry) se do budoucna omezí úroveň svobody ve společnosti, posílí autoritářské rysy politického systému a napáchá víc škody, než kdyby si prezident své výhrady, byť i oprávněné, nechal pro sebe.

Kladenský primátor rezignoval na svou funkci i na členství v městské radě. Zapůsobilo to jako mávnutí čarovným proutkem, za několik hodin nato byl propuštěn z vyšetřovací vazby, v níž předtím strávil čtrnáct dní. Všichni (včetně soudkyně, která nyní jeho propuštění nařídila) se zaklínají, že obojí spolu nesouvisí. I kdyby to byla pravda, nikdo tomu nebude věřit. Podobnost s ruskými poměry je víc než nápadná. Můžeme se utěšovat, že u nás se to odehrává zatím převážně na komunální úrovni.

Pátek 9. dubna

Senátor Železný doplnil svou kandidátku moderátorkou Sedmičky na Nově Janou Bobošíkovou. Bobošíková logicky přestane moderovat novácký pořad a do Novy se nevrátí ani po případném volebním neúspěchu (který se dá upřímně řečeno předpokládat). Možná, že se tak pro Novu vyřešil sám od sebe jeden nepříjemný problém. Jiří Franěk v Právu Železnému a Bobošíkové vytýká, že se nejdřív tvářili, jako by dělali politicky nestrannou televizi a pak se vrhnou do praktické politiky a tím se vlastně demaskují. Totéž by se potom dalo vyčíst i ministru Mlynářovi. Není důvod, proč by novinář nemohl pověsit své novinářské řemeslo na hřebík a dát se na politiku, problém by vznikl pouze tehdy, kdyby chtěl obojí dělat zároveň, a krajně obtížný bude případný návrat k původní profesi. Mladá fronta uvádí preference vůdců, které si objednala u agentury Median. Podle nich je na tom zdaleka nejlépe s velkým náskokem Zahradil, na druhém místě Zieleniec, třetí Železný, čtvrtý Ransdorf, pátý Rouček, šestá Roithová má už jen 3,9% preferencí. Voliči však budou hlasovat podle stranických kandidátek (vůdci jistě hrají roli, ale až na druhém místě); tak se dá očekávat úspěch ODS a komunistů, lidovci nepochybně nějaký mandát získají a otázka je jen, co se stane s bezprizorným elektorátem Pravdy a lásky, který by nejspíš na nějaký ten mandát taky měl, ale rozdělí se mezi US-DEU a Evropské demokraty.

Senát bez rozpravy zamítl dalšího prezidentského kandidáta na soudce Ústavního soudu, který se může pochlubit mj. třiadvacetiletým nepřetržitým členstvím v KSČ (to je zajímavé, u Teličky to Klausovi vadilo, ale možná mu chtěl jen ukázat, kdo je tu pánem). Zároveň důrazně vyzval prezidenta, aby neprodleně jmenoval další kandidáty, protože ÚS je v současné době nefunkční. V rozpravě padala velmi silná slova, Klaus toho jistě využije ve svůj prospěch, nicméně je pravda, že vědomě usiluje dát prezidentské funkci jiný charakter, než jaký měla dosud, a způsob, jak se staví ke jmenování soudců ÚS, o tom leccos napovídá.

Poslanecká sněmovna stanovila českým europoslancům plat 65 tisíc Kč. Je to méně než mají polští a maďarští zástupci v Evropském parlamentu. Provozní náklady, spojené s pobytem v Štrasburku a Bruselu, hradí přitom Evropská unie, takže na tajemníka, jeho cestovní výdaje, zdravotní a sociální pojištění dostanou poslanci přes dvanáct tisíc eur. Nevyplývá z toho, že tajemník bude mít nakonec o něco větší plat než český poslanec? Bylo by to poněkud směšné.

Komunisté (totiž ti štěpánovští či zifčákovští) podali trestní oznámení na herečku Hrzánovou za její výrok ohledně nabyté svobody říkat, že Rusové a komunisté jsou svině. Zatímco za to druhé by ji měl soud odsoudit k pokutě padesáti haléřů, s prvním bude mít nejspíš problém a Štěpánovci se zviditelní, což je jen doklad toho, že takové věci se říkat nemají. Před pár dny zemřela Larisa Bogorazovová, jedna ze sedmi, co demonstrovali 21. srpna 1968 na Rudém náměstí proti ruské invazi do ČSSR. Brežněv ji za to honoroval čtyřmi lety vyhnanství na Sibiři. I ona patří pod souhrnné označení „Rusáci“.

Mladá fronta Dnes zveřejnila článek Jeffrey D. Sachse „Ameriku čeká úpadek“. Nevím, proč je nutné přenášet americkou volební kampaň na stránky našich listů. Češi zatím právo volit amerického prezidenta nemají a drtivá většina Američanů, co u nás žijí, neumí česky.

Sobota 11. dubna

Považuji za nutné připomenout, že západní křesťanský svět, k němuž se hlásí i editor Událostí, slaví v těchto dnech svůj největší svátek: výročí Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání. Nejsem duchovní a necítím se dosti hodným toho, abych fušoval do řemesla povolanějším. Proto si při této příležitosti dovolím jenom připomenout text, který jsem pro Události poněkud troufale napsal někdy před třemi roky.

Václav Klaus, jak se dalo čekat, vetoval zákon o DPH. Je to součást intenzívního tlaku na koaliční vládu, která musí opět zmobilizovat všechny síly, aby prezidentské veto přehlasovala. Navíc je v časové tísni, zákon by měl vstoupit v platnost do prvního května dne vstupu ČR do EU. Je to cílevědomá taktika, která vládu zaměstnává a do jisté míry i ochromuje. Klaus si připravuje půdu pro redefinici českého politického systému.

Vedení Novy se nakonec rozhodlo, že už neodvysílá ani poslední nedělní Sedmičku, kterou měla ještě moderovat nastávající kandidátka do Evropského parlamentu Bobošíková. Podle slov mluvčího soukromé televize chtějí zabránit nepodloženým pověstem, jako že by Nova podporovala volební kampaň paní Bobošíkové. Je zcela zjevné, že vedení TV Nova přišla možnost zbavit se moderátorky velmi vhod. Těžko se ubránit dojmu, že Nova byla v posledních měsících vystavena jakýmsi politickým tlakům (velmi se angažoval např. ministr Dostál se svými žalobami) a že si od změny v Sedmičce slibuje (bezpochyby právem) jejich zmírnění. Nechci se nijak zastávat paní Bobošíkové, její pokleslé nacionální štvaní mi leze krkem. Ale signály toho, jak může praktická politika tlačit na média, jsou přinejmenším stejně znepokojující.

Z kauzy ústavní soud versus prezident se stává kauza Bárta. Náhlou potřebu distancovat se od senátora pocítili jak předseda KDU Kalousek (Bárta byl zvolen do Senátu za jeho stranu) i další Klausův kritik Falbr. Je sice pravda, že senátor Bárta to tentokrát přehnal, ale prezidentovy iniciativy z poslední doby jsou znepokojivé a zaslouží si velkou a kritickou pozornost. Navíc nejde o „ústavní krizi“, Klaus se proti ústavě nijak neprovinil. Problém není jen v Klausovi, ale i v ústavě. Senát se nyní vyřádil na prezidentském kandidátovi Gavlasovi a asi už nebude mít sílu odmítnout případně dalšího Klausova kandidáta Balíka (pokud si ovšem odmítnutí zaslouží, Klaus už navrhl i pár neproblematických kandidátů).

Pokud jde o Gavlasovo členství ve straně, prohlásil Václav Klaus: „Je urážka darebných pánů senátorů mluvit o komunistickém členství… Kdo musí mít nad čtyřicet let a musí mít něco odpracováno v akademických či v soudcovských funkcích, tak většinou byl do roku 1989 v komunistické straně…“ Per analogiam by se dalo říci, že je urážka (od) darebného pana prezidenta, když v Teličkově případě mluvil o „komunistickém členství“, protože kdo musí mít nad čtyřicet let a musí mít něco odpracováno v diplomacii, tak většinou byl do roku 1989 v KSČ.

Policejní vyšetřovatel, který se zabýval případem bombového atentátníka Štěpánka, prohlásil, že se ten člověk v posledních letech velmi zdokonalil po technické stránce, takže při výbuchu mohl zabít i nevinné lidi. Dokud nebyl technicky nedokonalý, hrozilo tedy, že zabije jen viníky? A jaké?

Je zajímavé, že pokud se v našich novinách píše o válce v Iráku, uvažuje se výlučně o tom, zda máme či nemáme právo vybojovat Iráčanům svobodu a demokracii. Přitom jde v první řadě o to, aby se válka islámských teroristů proti Západu neodehrávala výlučně na našem (tj. západním) území, v Izraeli, New Yorku, Madridu a dalších (do toho „a dalších“ se nepochybně vejde i Praha).

Dělá mi veliké potíže pochopit zamindrákovanou a ryze českou zapšklost, která prostupuje skoro všechny články Luboše Palaty. V Lidových novinách dnes např. píše: „Díky shodě náhod se Rakušanům podařilo v polovině padesátých let definitivně vyvázat zpod vlivu Moskvy a zamířit směrem k západní demokratické prosperitě…“ Rakušanům se to podařilo nikoli díky shodě náhod, ale hlavně proto, že ač víc než třetinu jejich území obsadili Rusové a hlavní město bylo v podobné situaci jako Berlín, na rozdíl od českých superdemokratů dali hned v prvních poválečných volbách komunistům jen naprosto mizivé procento hlasů. Neměli holt ambice dělat most mezi Východem a Západem, byli skromnější, chtěli si zachránit zdravou kůži, což se jim do značné míry povedlo. Zcela nepochopitelná je následující úvaha: „Ale jak ukázaly i poslední volby slovenského prezidenta, na jižním Slovensku žije jen velmi málo Maďarů, kteří by se dokázali cítit Slováky.“ Proč by se, pro Boha živého, měli Maďaři cítit být Slováky, když jsou Maďaři?

Úterý 13. dubna

V rámci rozsáhlé vlny únosů zmizeli v Iráku reportér ČT Kubal, Kameraman Klíma a reportér Radiožurnálu Pohanka. Všichni tři byli na cestě do Ammánu, odkud chtěli letět domů. Situace v zemi nabyla nové podoby. Proti spojeneckým jednotkám už nestojí zkorumpovaná a polorozpadlá vojenská moc, ale rozdivočelí Indiáni. Tím se taky změnil statut novináře: napříště bude novinářská mise v Iráku vyžadovat náturu dobrodruha. Únosci ovšem nejsou úplně neorganizovaní, pečlivě rozlišují mezi bratry ve víře a občany zemí, které nepatří k okruhu „křižáků“ a na konfliktu se nepodílejí (Pákistánci, Turci, Číňané) a na druhé straně ideologickým nepřítelem. Je legrační, že za nepřátele jsou považováni i Rusové a Němci, ačkoli od začátku nedělají nic jiného, než že házejí Američanům klacky pod nohy.

Koalici nezbývá než přehlasovat prezidentské veto ohledně zákona o DPH. Podpoří ji asi i bezprizorný poslanec Kott, který se nechal slyšet, že zákon je sice problematický, ale jeho odmítnutí by přineslo komplikace a prezidentovo rozhodnutí je spíš politické gesto. To je zdůvodnění kupodivu rozumné. Na druhé straně Klaus je zřejmě přesvědčen, že zákon je úplně špatný, a zároveň ví, že v tomto případě bude přehlasován. Záleží mu na tom, aby si zachoval distanci.

Stařičký papež vystoupil, jako vždy o Velikonocích, s proslovem Orbi et Urbi. Vyzval mezinárodní organizace, aby „urychlily vyřešení současných obtíží v Iráku, ve Svaté zemi a v Africe“. Láska musí porazit smrt a teror. Poučné. Další hlasatel Pravdy a Lásky, jenže Havel to na rozdíl od něho dělal v rozpuku tvůrčích sil.

Řada mezinárodních organizací (mj. Amnesty International a Člověk v tísni) využila poněkud zlomyslně nadcházející cesty prezidenta Klause do Číny a naléhá na něho, aby tam energicky vystoupil na obranu lidských práv a pronásledovaných disidentů. Klaus se k tomu vyjádřil v Mladé frontě Dnes. Je prý omyl myslet si, že je v zájmu obchodu na miliardovém trhu lepší nehovořit s Čínou o lidských právech vůbec. Stejně mylný však je i "postoj, který se domnívá, že ve vztahu k Číně můžeme setrvávat v přezíravém opovržení majitelů jedné jediné pravdy a mesiášů lidských práv, a za jediný politicky přípustný postoj z naší strany považuje ignorování, povýšené mentorování nebo drobné politické provokace". Klaus si tu opět vyřizuje účty se svým předchůdcem (proč je jím tak fascinován, tomu nerozumím, vždyť ho celým svým politickým působením drtivě porazil). Přitom je zajímavé, že ani jednu, ani druhou stranu nenapadne, že k zvážení toho, jak má český prezident postupovat, patří i reálný odhad toho, čeho může fakticky dosáhnout země, která je stokrát menší než Čína. Ve vztahu k bezohlednému pronásledování jinak smýšlejících v ČLR jsme skutečně majitelé jediné pravdy a mesiáši lidských práv, nevím, proč o tom pochybovat. Budeme-li si ovšem nenáležitě vyskakovat, budeme nanejvýš směšní (pak by bylo lépe, kdyby tam Klaus vůbec nejezdil). K politice patří jistá uměřenost.

Skupina expertů na Blízký východ včetně bývalé velvyslankyně ČR v Kuvajtu Hybáškové se v Le Monde vyjádřila k situaci na Blízkém východě. Západ tam při demokratických změnách může hrát jen podpůrnou roli, ty změny musí přijít zevnitř. Západ má prý vypracovat politiku, která by posílila demokratické síly. To je dobré. Jediné demokratické síly, které tam jsou, jsou spojenečtí vojáci. Demokracie zevnitř znamená rozvrat a chaos. Důležitější než Irák demokratizovat je stabilizovat ho a zajistit, aby v budoucnu Západ neohrožoval. Demokratizace těchto divokých končin je práce na mnoho desetiletí. Něco jiného ovšem je, doporučují-li experti demokratizovat Izrael. Taková požadavek nemůže znamenat nic jiného než demokratizaci na chamberlainovský způsob.

Středa 14. dubna

Premiér Špidla se náhle rozhodl odvolat ministryni zdravotnictví Součkovou. Že se její křeslo změnilo v houpací, je zjevné už několik týdnů, rozhodnutí však přišlo velmi náhle: vláda ještě ani nestačila projednat její koncepci zdravotnictví. Podle premiéra Špidly potřebuje zdravotnictví urychleně nový impuls. Ministři zdravotnictví nemají u nás na růžích ustláno, funkce působila jako odkladiště pro výstřední politiky už za Klause (Lom) a pak i za Zemana (David). Přitom v Praze i v Bruselu dávno vědí o tom, že se české zdravotnictví zmítá ve víru katastrofálního zadlužování. Prezident Klaus sice z počátku naznačil ústy svého poradce Jakla, že bude dělat obtíže (Kubinyi je předlistopadový člen KSČ a „ve světle toho, jak se Senát ve stejné věci zamítá prezidentské nominace na ústavní soudce, je na místě úvaha, proč by pro člena vlády měla být jiná kritéria“), pak ale Špidlovi korektně vyhověl. Problém má vláda, ne prezident, a je šikovné i moudré to taky na ní nechat.

Se Senátem bojuje teď také Poslanecká sněmovna, která přehlasovala senátní veto zákonu o Benešových zásluhách, a hlasy především KSČM a ODS zabránila senátoru Mejstříkovi, aby stanovisko Senátu před PS zdůvodnil. Mejstřík byl při projednávání zákona v Senátu zpravodajem, neměl vystoupit za sebe, ale za Senát. Nato se senátoři, kteří měli v PS hovořit k jiným dvěma zákonům, Senátem rovněž vráceným, s Mejstříkem solidarizovali a ze zasedání odešli. Poslanecká sněmovna podléhá ve věci Beneš jakési hysterii. Svědčí o tom i některé vykutálené výroky v rozpravě. Poslanec Martínek (spolunavrhovatel) např. prohlásil: "To, co slyším v této záležitosti, je něco tak hrozného, že to má paralelu v tom, co bylo slyšet v roce 1938. A to si myslím, že je věc, která je na počátku 21. století naprosto neuvěřitelná. Zpochybnit pozici dr. Edvarda Beneše je záležitost, která zároveň zpochybňuje pozici Churchilla a Roosevelta, protože ti všichni byli součástí vítězné koalice proti Hitlerovi za druhé světové války." Pan poslanec zapomněl ještě na jednu součást vítězné koalice, J. V. Stalina. Ten se taky už zase nesmí zpochybňovat? A vůbec, proč se nesmí zpochybňovat? Zpochybňování patří k životu stejně jako potvrzování. Poslanec Jičínský nabádal své kolegy: „Z našeho hlasování musí být nesporné, že pro nás výsledky druhé světové války včetně poválečného uspořádání a odsunu německé menšiny jsou něčím, co je neměnnou skutečností a ani česko-německá deklarace na této skutečnosti nehodlá nic měnit." Podobně poslanec Nájemník (ODS): "Tento zákon je samozřejmě politický a jedná se o formování našeho vztahu nebo glosování našeho vztahu s Německem." Zato Martínek zase tvrdí, že „účelem zákona je ocenit člověka, který se zasloužil o vznik samostatného Československa i obnovu demokracie po druhé světové válce. S poválečnými dekrety to nesouvisí.“ Hoši se nějak zapomněli navzájem dohodnout. Teď by měl zákon podepsat prezident Klaus. Jsem opravdu zvědavý, co udělá. Nedovedu si ovšem představit, že by to odmítl učinit a PS musela hlasovat po třetí. Tak daleko srdnatost pana prezidenta nesahá.

Korunu všemu nasadil v Mladé frontě Dnes Benjamin Kuras, který se, jak je jeho zvykem, místo Lex Beneš dožaduje trestních sankcí proti těm, co chtějí zrušit Benešovy dekrety. Česká duše si nedovede představit, že by se sporné věci dali řešit jinak než zavíráním. Cituji: „Nebyla náhodou záměrem tohoto zákona obrana českého státu před nebezpečím návratu sudetských Němců a ztráty české národní samostatnosti, či dokonce existence, která už od nich jednou hmatatelně hrozila? A je úplně jedno, zda je toto nebezpečí skutečné, nebo pomyslné - i proti pomyslným nebezpečím je dobré mít zákony jen tak, pro případ "co kdyby". Když totiž takové zákony existují, dávají větší šanci, že co je pomyslné, to se neuskuteční, a co je skutečné, bude na pozoru. Takže když už jsme na to přišli, možná by bylo praktičtější, kdyby nám to zákonodárci řekli na rovinu a dohodli se na nějakém zákoně, který by nám sděloval třebas toto: Benešovy dekrety obnovující poválečnou republiku s předválečnými západními hranicemi a vystěhovávající z ní nepřátele státu, kteří v době přepadení státu přijali občanství státu přepadajícího (včetně těch několika stovek, které za to nemohly), jsou nedělitelnou součástí a základem českého státu a jeho právního systému. A tudíž každý, kdo by je chtěl zrušit, se dopouští trestného činu ohrožení státu a vlastizrady. Takto jasně řečeno, měli by poslanci a senátoři odvahu takový zákon prosadit? Nebo si jen tak hrají na strašáky v zelí? Já už se nemůžu dočkat, jak podávám tucet trestních oznámení.“

Hlasování ohledně zákona o DPH se zjevně změní v drama. Poslanec ČSSD Vlček je totiž tak vážně nemocen, že nebude moci do Sněmovny přijít. A tak vládní koalici nezbývá, než buď přesvědčit poslance Kotta, který už naznačil, že by ji eventuelně mohl v nouzi podpořit, nebo získat komunisty. Špidla se už sešel s Grebeníčkem a ten povolil Sobotkovi, aby zákon přišel obhájit na schůzi komunistického klubu. Komunisté sice zákon jasně odmítli, ale jsou ochotni naslouchat. „Republika je ve složité situaci a my nemáme zájem činit kroky, které by ji ještě komplikovaly.“ Ještě že jsou naši komunisté takoví poctiví braši! Zadarmo ovšem ta poctivost nepochybně nebude.

Armáda České republiky zřizuje při krajských velitelstvích dobrovolné zálohy. Celkem má jít asi o 2500 dobrovolníků, kteří budou vypomáhat v mimořádných situacích, jako jsou např. živelní katastrofy. Ukázalo se, že někteří zájemci jsou lidé trestaní za násilnosti a zlodějnu. Vojáci si je zapomněli proklepnout, pokud jde o trestní rejstřík. Vzniká tedy jakási rezervní armáda marodérů, která v případě povodní pomůže občanům od zbytečného majetku, tentokrát organizovaně a jako instituce.

Studie odborníků, vypracovaná v Bruselu, předpokládá, že v českých volbách do Evropského parlamentu sice posílí ODS a KSČM, ale ČSSD dostane stejně 8 mandátů, ODS jen 7, komunisté 5, lidovci a jiní centristé 3 a zelení jeden. Považuji za zcela nemožné, že by volby dopadly takhle. Nejvíce mandátů dostanou ODS a komunisté, ČSSD skončí až na třetím místě a zelení se do EP vůbec nedostanou.

V Kremlu kreslí novou mapu Ruska, zní titulek v Lidových novinách. Proboha! Zahrnuje mapa i Českou republiku?

Čtvrtek 15. dubna

Václav Klaus proti všemu očekávání bleskově jmenoval nového ministra zdravotnictví. Přitom jeho obavy z toho, co se v resortu ještě semele, jsou v tomto případě pochopitelné a oprávněné. Označil ministerstvo zdravotnictví za zakleté, protože se tam žádný ministr ani neohřeje. Pravda je, že obor byl u nás podceněn, a to od samého začátku existence ČR, kdy on sám do té funkce jmenoval člověka, o němž skoro každý věděl, že by si neporadil s žádným ministerstvem. Něco velmi podobného po něm zopakoval Miloš Zeman. Klausova reakce na někdejší členství nového ministra v KSČ se nakonec omezila na povzdech: „Senát mě mučí, že vybírám některé kandidáty na funkce ústavního soudce s podobnou otázkou minulosti.“ Podobnost situace se opírá o podobnost kandidátů: jaký kandidát na ministra (a teď už ministr), tací kandidáti na soudce ÚS.

Budoucí eurokomisař Telička vystoupil před údajně poloprázdnou zasedací síní Evropského parlamentu (jak aspoň referuje Daniel Kroupa, který přihlížel) a obhájil se. Pavel Telička je typ politika do každého politického počasí, univerzálně použitý ve všech myslitelných režimech od čínského císařství přes britskou monarchii a reálný socialismus až po Talibán. Je to politický obojživelník, schopný pohybovat se v rozžhaveném zemském jádru, ve vodě i ve stratosféře. Myslím, že něčím podobným se můžeme pyšnit v Evropě a na světě jen my.

Paní senátorka Roithová, vůdce KDU-ČSL na kandidátce do Evropského parlamentu, si nechala poslat předvolební propagační letáčky poštou na účet Senátu: lépe řečeno pokusila se o to a prasklo to. Svérázná forma předvolební kampaně. Paní senátorka to navíc nakonec svedla na svou asistentku. Paní senátorka, jak se zdá, uzrála pro bobříka vyčuranosti.

Vláda schválila dva zákony potírající šedou ekonomiku: o povinném a plošném zavedení registračních pokladen a o kolkování alkoholu. Odhadl bych, že zaměstnají řadu dělníků, prodavačů i úředníků, a kdo je bude chtít obejít, tomu se to nakonec povede. Pro boj se šedou ekonomikou by nejúčinnější bylo zvýšit míru poctivosti v české veřejnosti: toho se ale ryze technickými a v zásadě šikanizujícími opatřeními sotva dosáhne. K otázce registračních pokladen jsem se před časem vyjádřil v jednom fejetonu, který tu pro pořádek připomínám.

Senátoři drtivou většinou zamítli zlepšovací návrh komunistické poslankyně Levé, která chtěla v novém mediálním zákonu zakotvit povinnost moderátorů v soukromých elektronických médiích mluvit spisovnou češtinou. Provozovatel média má podle návrhu paní Levé zajišťovat rozvoj českého jazyka a vyzdvihovat jazykové dědictví. Zákon sice neobsahuje žádné sankce, ale např. senátor Železný tvrdí, že na jeho základě je možné médiu odebrat licenci. Pozměňovací návrh poslankyně Levé je rodný bratr zákona o zásluhách Edvarda Beneše. To, že s ním přicházejí komunisté, není žádná náhoda.

Pátek 16. dubna

Usáma bin Ládin se uchyluje k taktizování a nabízí Evropě „mír pro naši dobu“: nebude napadat země, které stáhnou své jednotky z Afghánistánu a z Iráku, přestanou útočit na muslimy a zasahovat do jejich záležitostí. Nabídka platí po tři měsíce od stažení jednotek. Zdá se, že ten člověk příliš čte evropské levicové noviny a v důsledku toho poněkud přeceňuje svou nynější pozici.

Odpor v Iráku je krajně neorganizovaný (mám vážné pochybnosti o tom, může-li vůbec být aspoň elementárně organizovaný, země je natolik rozdělena a společnost natolik málo civilizovaná, že se nezmůže na nic víc než na divoké výbuchy násilí. Zatímco íránská delegace přijela pacifikovat šíity, sunnité zavraždili prvního tajemníka iránského velvyslanectví. Kdo vlastně unesl tři české novináře, se nepodařilo zjistit ani po jejich propuštění. Vražda italského rukojmího (Právo jí v duchu své dlouhé tradice říká „poprava“: označení poprava je něco, co dává vraždě jakousi legitimitu) způsobila, že teď i italská levice (kromě té extrémní, ovšem) podporuje setrvání italských vojáků v Iráku. Tak se primitivní násilí obrací proti těm, kdo ho rozpoutali.

Premiér Špidla má při vší své nešikovnosti ještě hroznou smůlu: poté, co komunisté odmítli jeho nesmělé námluvy (mají před sjezdem a hrají si víc než kdy jindy na třídní boj), podařilo se mu přemluvit poslance Kotta. Teď je tento zisk k ničemu, ministr Svoboda (taktéž poslanec) se vážně zranil při autonehodě. Pokud je v podobném stavu jako jeho automobil, který ukazovali dnes večer v televizních událostech, poleží si v nemocnici pěkně dlouho. Dlouhodobé vyřazení ministra Svobody, který aspoň v irácké záležitosti představoval to lepší v koaliční vládě, by se nejspíš rovněž neblaze podepsalo na české zahraniční politice. A kdyby se v té době výrazněji prosadil poslanec Laštůvka (Špidla prý uvažoval o jeho dosazení do funkce ministra zahraničí), pak Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Senátor Falbr řekl v rozhovoru pro Právo mj.: „Myslím, že ti, kdo vyvolávají v lidech obavy ze vstupu do EU, se chovají stejně, jako se chovali ti, kdo nás v minulosti strašili imperialisty, militaristy, Sudeťáky. Protože když prostě v lidech vyvoláte strach, tak potom můžete vzápětí říci: ale my vás ochráníme.“ To je velmi hezky zformulováno. Škoda jen, že před nedávnem nás „Sudeťáky“ strašil právě pan senátor, když potřeboval „přátelům“ z ČSSD vysvětlit, proč hlasoval proti Lex Beneš.

Spojené státy nabídly spojencům, že pomohou osvobodit jejich rukojmí, samozřejmě za podmínky, že s tím dotyčná země bude souhlasit. V zásadě je pokus osvobodit unesené v dané situaci a při mentalitě únosců při vší obrovské rizikovosti vlastně jediná naděje, jakékoli vyjednávání chápou únosci jako projev slabosti.

Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu nižší instance, jímž se osvobozuje majitel obchodu s vojenskými suvenýry, obviněný z propagace nacismu, protože prodával části výstroje německých vojáků z druhé světové války. Soud rozhodl, že podobné předměty je možné nabízet, pokud slouží výhradně milovníkům vojenské historie či sběratelům (předpokládám, že v rozsudku je formulace „pokud jsou určeny“, komu ve skutečnosti budou sloužit, nemůže prodávající nijak ovlivnit a není to ani jeho věc). Rozsudek je správný, hysterický „boj proti nacismu“ se už u nás zase rozpoutává nepochybně se stejným záměrem jako za totality – aby zakryl jiná, mnohem aktuálnější svinstva.

Tři někdejší studenti z fakulty architektury brněnské techniky, kteří prošli nejrůznějšími peripetiemi procesu, jejž proti nim rozpoutal předlistopadový předseda ZO KSČ, protože prohlásili, že zneužíval svého postavení a žádali jeho rezignaci, se obrátili k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soud se prý jejich případem bude zabývat. Znamenalo by to, že může být našinci taky někdy k něčemu dobrý. Když se k němu před časem v restituční záležitosti obrátil Jiří Wonka, odpověděli mu sprostým a arogantním dopisem, nepochybně kvůli jeho německé národnosti (u soudu údajně funguje jakýsi „český filtr“, který propouští jen záležitosti z hlediska „národních zájmů“ neškodné). Pokud jsou tři nynější stěžovatelé roduvěrní Češi, mají snad naději na vlídnější zacházení.

Sobota 17. dubna

Čeští novináři zadržovaní v Iráku jsou, jak jsme se už včera zmínili, na svobodě. Měli smůlu, že je unesli, a štěstí, že je pustili. Podle prvních reakcí českých novin lze ovšem soudit, že o tom bude napsána rocková opera. Náměstek ministra zahraničí sdělil, že k propuštění našich hochů výrazně přispěla výzva „českých muslimů“: ti své irácké bratry ve víře přesvědčili, že i u nás žijí lidé nesouhlasící s americkými imperialisty a jejich špinavou válkou v Iráku. Až příště nějakého Čecha v Iráku unesou, bude nejlepší, když všichni přestoupíme na islám.

Zranění ministra Svobody je vážnější, než se původně myslelo, a zdá se být úplně vyloučené, že by se mohl zúčastnit úterního pokusu koalice o přehlasování prezidentského veta. Je tedy zjevné, že prezidentské veto přehlasováno nebude. Klaus a ODS by měli na místě nehody vtyčit pomník. Neviditelná ruka osudu je posunula o hezký krok blíž k povalení vlády. Zároveň se ukazuje, jak je ze střednědobého a dlouhodobého hlediska riskantní vládnout většinou jediného hlasu. Bylo by to riskantní i pro schopnějšího manažera než je premiér Špidla a pro jednotnější a životaschopnější politické subjekty, než jsou nynější strany vládní koalice.

Podle průzkumu CVVM se do Evropského parlamentu dostanou jen čtyři strany: ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, přičemž preference ČSSD a KSČM jsou vyrovnané. To je podstatně přesnější odhad než ty vysílané z Bruselu, které věští např. úspěch straně Zelených. Pouze o vyrovnanosti šancí ČSSD a KSČM pochybuji, komunisté by podle mého odhadu měli být úspěšnější (zejména po nevyhnutelném debaklu ČSSD při nadcházejícím hlasování o prezidentském vetu). K volbám chce jít rozhodně 26%, 36% „spíš“ půjde. Volební účast bude asi blíž těm 26% než těm maximálním 62.

Ministr Dostál je univerzální talent, jakýsi multigenius: „zkušený dramatik, publicista, herec, režisér, poslanec a ministr v jedné osobě“, jak praví tiskové oddělení ČT. ČT totiž angažovala pana ministra jako herce v pohádce pro děti „Modrý Mauricius“, kde bude údajně hrát sama sebe (tj. ministra). Zdá se, že tvrdý postup pana ministra proti elektronickým médiím nese své plody. Do budoucna by mohl svou univerzalitu rozšířit ještě o funkci generálního ředitele ČT, posléze televizního koncernu, zahrnujícího všechna celoplošná vysílání v ČR, a za devět let, až odejde Václav Klaus, by navíc ještě mohl stanout na místě nejvyšším. Titul: „dramatik, publicista, herec, režisér, poslanec, ministr, generální ředitel všech médií a prezident ČR“ by zněl ještě vznosněji než „generální tajemník KSČ a prezident ČSSR“. A až se stane prezidentem (a tím pádem vrchním velitelem Armády České republiky), může navíc sám sebe pasovat na generalissima.

Zdá se, že se iráčtí a spřátelení teroristé poněkud přepočítali: také v Japonsku teď většina veřejnosti podporuje vládní stanovisko teroristům neustupovat. Vypadá to, že Západ zase není až takový papírový tygr, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Irácký ministr Jazairi, který se uplatnil při jednáních o osvobození českých novinářů, je Kurd, komunista a navíc jeho jméno zdobí Cibulkovy seznamy. Jaký mezinárodní úspěch! Lidé registrovaní ve svazcích StB se už uplatňují i v zahraničí, pronikli do irácké vlády. V skrytu duše můžeme doufat, že se dožijeme okamžiku, až se pozitivní lustrát stane prezidentem USA. Jaká by to byla obrovská mravní satisfakce pro tyto nejkrutěji postižené oběti komunismu!

Poslanec Robert Kopecký, klíčový člen zemanovského braintrustu, poskytl rozhovor Lidovým novinám a zmínil se i o svém členství v KSČ: „Víte, já jsem byl komunista do roku 1989. Ano, já to nepopírám. Takových nás byla spousta. V ČSSD je nás takových padesát procent! Ale oni si to už ani nedávají do dotazníků. Ale přiznám se, že moje členství v KSČ byl projev mé tehdejší zbabělosti. Já jsem nedokázal z té partaje vystoupit. Měl jsem strach, doma dvě malé děti… asi mě to příliš nectí, ale těch osmdesát procent lidí, co v partaji byli, vám to takhle neřekne…“. Z uvedeného vyplývá, že se pan poslanec do KSČ narodil. Proto může považovat za selhání nikoli to, že tam vlezl, nýbrž že dost rychle nevystoupil.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky