Květen 2004

Dáváme přehnaný důraz na slova.

Jan Mazanec

S kardinálem Tomášem Špidlíkem o Východu, srdci a mísení národů

Jste jedním z největších znalců východního křesťanství. Co vás jako římského katolíka k tomuto zájmu přivedlo?

Náhoda. Po únoru 1948 jsem se nevrátil domů ze studií v Holandsku. Původně jsem měl jet na misii do Indonésie, ale pak mě představený mého řádu poslal do Říma. Tam jsem začal studovat Papežský východní ústav a objevovat východní duchovní tradici. O ní, a také obecněji o Slovanech, nikdo na Západě nic nevěděl, a tak jsem si vzal do hlavy, že se ji budu snažit přiblížit. Ví se, co dali světu Francouzi nebo Němci, ale málokdo ví, co mu dali Slované. Když jsem pak otevíral v Římě katedru slovanské spirituality, někteří zkušení mi říkali, že to nebude mít valný úspěch, že Slované jsou takoví typičtí epigoni. A to jsem se právě snažil vyvracet.

Ikony a jízdy zimní krajinou

Jak byste definoval hranici mezi Východem a Západem Evropy?

Musíme začít 9. stoletím, kdy se v prostoru někdejších hranic mezi oběma částmi Římské říše usadili Slované. Šlo o to, zda budou kulturně patřit na Východ, nebo na Západ. Cyril s Metodějem geniálně pochopili, že Velkomoravská říše by mohla být mostem mezi Východem a Západem, proto také žádali všechna možná privilegia, například možnost hlásat víru v lidovém jazyce, v Římě, ač sami pocházeli z Východu. Situace v Evropě ale už spěla k většímu rozkolu, takže nakonec hranice mezi východním a západním křesťanstvím vedla právě uvnitř Slovanstva.

Vyplývá z toho rozdělení něco pro budoucnost?

Dnes sjednocujeme Evropu, ale bohužel se nesnažíme o syntézu duchovních hodnot – to přiznali i mnozí ministři zahraničí Východu a Západu, s kterými jsem hovořil. Pokud dnes Evropa nechce ztratit v celosvětovém uspořádání význam, měla by se jako celek stát mostem mezi současnými největšími velmocemi Východu a Západu. Jenže na to potřebujeme nejprve vytvořit určitou syntézu evropské kultury a duchovní tradice a do ní neodmyslitelně patří také Slované. Ta syntéza nám chybí. Problém je v tom, že náš dnešní svět už není „kulturní“. I ve školách je kultura na posledním místě, důraz se klade na vědomosti.

Tvrdíte, že si ani Češi neuvědomují svou tradici. Jakou tradici máte na mysli?

Třeba to, že česká literatura nezačíná rytířskou baladou ani světskou poezií, ale že na počátku našeho písemnictví stojí duchovní báseň Proglas ve staroslověnštině. Anebo že na rozdíl od řady jiných národů místo vítězů uctíváme spíš poražené – třeba Václava místo jeho vraha, silného Boleslava. Tedy žádní Romulus a Remus, ale Cyril, Metoděj a Václav.

Pojďme konkrétněji k evropskému Východu. V čem se liší tamní duchovní zkušenost od západní?

Nechci zjednodušovat, ale na Východě jako by víra nezačínala Bohem, je spíše antropocentrická. Podle Dostojevského teprve poté, co pochopíme člověka, následuje poznání Boha. Východ odmítá typicky západní, výlučně rozumové přemýšlení o víře. Filozof Vladimír Solovjov ve své Krizi západní filozofie říká, že úsilí Západu je beznadějné v tom, že chce pozitivistickými metodami popsat a měřit i duchovní vidění světa – což podle něj nemůže vést k ničemu jinému než k ateismu. Obecně se na Západě myšlenky stále analyzují, dělí se na povolené a na hříšné, a samy pak rozdělují. Mimochodem – víte, že člověk, který si rozumově zdůvodnil vraždu, se jmenuje Raskol-nikov – „rozkol“. Západ zdůrazňuje rozum, kdežto Východ usiluje o očistu srdce. V tomto směru představuje „druhou plíci“ Evropy, kterou všichni potřebujeme pro zdravé dýchání. Na další rozdíl upozorňuje filozof a teolog Pavel Evdokimov, který z Ruska emigroval do Francie. Ten říká, že Východ nepovažuje svatost za morální dokonalost v takové míře jako Západ. Když na Východě chtějí někoho svatořečit, nepátrají příliš po jeho poklescích, ale spíš oceňují, jak silně v jeho životě působil Bůh. Mně se také zdá, že Slované mají sklon k určitému opojení z „bezhraničnosti“, a to jak v hříchu, tak v pokání – připomíná to pošetilé jízdy Rusů v trojce nazdařbůh zimní krajinou.

O které osobnosti jste se opíral při zkoumání duchovní tradice evropského Východu?

Hlavně o ruské myslitele, u nichž je velmi výrazný typicky východní, striktně personální postoj k duchovní skutečnosti. Žili často v první polovině 20. století – Ivanov, Solovjov, Florenskij, Berďajev a celá řada dalších. Mnohdy šlo o lidi, kteří se v Rusku po svržení carství cítili bezradní. Zpočátku věřili komunismu, ale postupně zjišťovali, že se situace ještě zhoršila, a tak nakonec vytouženou oporu našli v náboženství. Berďajev, který přímo v revoluci bojoval, pak řekl, že s ruskou revolucí chtěli nehoráznosti své země řešit západním způsobem – tedy na základě idejí a zákonů. Člověk se ale podle něj takto nikdy zařadit nedá, vždycky oboje – ideje i zákony – přesahuje, a proto mezi lidmi musí být v prvé řadě vztah čistě osobní. Je zajímavé, že Slované mají málo „humanistů“ v západním smyslu, protože lidské problémy jsou tu umísťovány do vyšší sféry. Pokud už zde humanisty najdeme, spíš než obdivem k lidským schopnostem se zabývají varováním před izolací člověka od světa a od Boha.

Souhlasíte s názorem, že východní duchovní tradice je pro Západ dnes nesrozumitelná díky tomu, že některé formy jejího duchovního života jsou strnulejší než na Západě?

Musíme v prvé řadě vidět, že Východ je velice rozmanitý, mnozí v něm vidí jen ruskou a nanejvýš řeckou pravoslavnou církev, ale tam jsou i maronité, syrská církev a další. A mnozí z těchto věřících naopak vyčítají Západu chudost duchovních projevů. Navíc: argument o údajné strnulosti Východu se dá lehce vyvrátit.

Zkuste vzít třeba ikony.

Vím, že ikony působí na většinu západních Evropanů chudě, zdají se jim všechny stejné, berou je jako tradiční formy a barvy. Když se na ně dívají, říkají si: „Tady se za 1000 let nestal žádný pokrok.“ Pokrok tam je, jenže ne ten západního typu, který chápeme jako změnu pojmů a forem. Východní pokrok nemusí rozbíjet formu. Proč říkat „Já tě mám rád“ jinými slovy, když se stejná slova dají říct stokrát jiným tónem hlasu? Každá ikona se tak při bližším studiu liší svým nasvícením, zdrojem světla, jiným odstínem…

Co tedy brání tomu, aby se lidem ze Západu přiblížila tradice evropského Východu?

Většinou jde o obyčejnou neznalost a nepochopení východního způsobu myšlení.

Východ–Západ

Čím konkrétně může být Východ užitečný Evropě?

Vladimír Solovjov prorokuje, že Slované byli v Evropě pokřtěni jako poslední, takže možná právě proto by mohli mít nyní šanci říci v Evropě poslední slovo. Už Masaryk v České otázce věděl, že se třeba Francouzi, když se chtějí dohodnout, musí shodnout na nějaké ideji, jinak mají dojem rozporu. Němci zase musí mít společný Vorschrift, předpis. Slované se dost hašteří, ale po hádce řeknou „proboha, dyť jsme lidi“ a zazpívají si „Aby nás pámbu miloval“. Vypadá to asi sentimentálně, ale to je přesně lék na různá dnešní napětí. Dnešní technická civilizace ztrácí osobní vztahy. A my bychom je s pomocí Východu, který právě pojem srdce staví do středu člověka, mohli pomoci vytvořit. Dostojevskij hovořil o křišťálovém paláci: technická mentalita si staví průhledný palác z křišťálu, kde je vše jasné, a co není, to se vyhodí. Ale v paláci se nedá bydlet, chybí tam láska a pocit domova, rodiny – protože tyto věci nebudou nikdy jasné a průhledné.

Čím by mohl Východ obohatit křesťanství jako celek?

Přínosem myslitelů Východu může být to, že kladou důraz na jednu základní myšlenku: vztahy jsou důležitější než systémy a než ideologická jednota. Starý slovanský výraz pro pravdu je istina, což má kořeny v sanskrtském astmi – dýchat. Pravda je podle slovanského pojetí něco, co dýchá, nějaký pohyb, hlavně rozhovor, schopnost domluvit se. Inspirace Východem už se děje, například II. vatikánský koncil definoval celou církev už ne jenom jako instituci, ale jako Boží lid, jako společenství, čímž dal větší důraz na osobní vztahy než na instituci. I v západní církvi je touha po osobních vztazích silná, lidé nechtějí poslouchat jen o tom, co je správně a co ne, ale potřebují slyšet to, co by měli konkrétně dělat, co je jejich osobním posláním. Zjistil jsem také, že duchovními zkušenostmi Východu bychom se mohli inspirovat, když odpovídáme na otázky lidí, kteří vstupují do církve poprvé, zejména v zemích, kde není tradice velkého náboženství.

Jak jste to zjistil?

V Kinshase jsem pozoroval, jak se Belgičané a Francouzi snažili implantovat svůj abstraktní způsob myšlení do neuvěřitelně konkrétního způsobu myšlení Afričanů. Černoši ale zobecňování nerozuměli. Nechápali třeba, proč by měli pojem „koza“ používat pro nejmenší, malou i velkou kozu, když oni pro každou z nich přece mají tři úplně jiné výrazy. A právě náboženství by se z toho mohlo poučit: černoši se v západním abstraktním filozofování například ztrácejí nad osobami Boží trojice, ale když jim ukážeme konkrétní obraz-ikonu, je to něco úžasně konkrétního, čeho se mohou chytit a oslavovat to. Je třeba říci, že všichni dnes žijeme v záplavě obrazů. Potíž je jen v tom, že lidé nejsou vychovaní k tomu obrazy správně číst.

Jen osoby mohou sjednocovat

Jak přijímá vaše objevování Východu papež Jan Pavel II.?

Velice dobře – je sám Slovan a zájem o Východ přišel s dobou, s průlomem železné opony. Ocenil také, že jsem při duchovních cvičeních, jež jsem pro něho připravil, použil mnoho myšlenek spirituality Východu.

Někteří teologové, například Hans Küng, považují papeže za jednu z bariér mezi Východem a Západem. Přesněji řečeno: bariérou je podle nich primát papeže v římskokatolické církvi.

To je právě typicky západní: on proti sobě staví ideje, analyzuje, kdo co rozdělil atd. Kdežto já stojím na opačném pólu, zdůrazňuji to, na čem se lze domluvit a které osoby se mohou domluvit, protože jedině osoby mohou sjednocovat. Když se mě někdo ptá, jak mě při mých cestách na Východ přijímají pravoslavní, říkám: „Já nikdy nenavštěvuji pravoslavné, jenom své přátele.“ Obecně tedy leitmotivem „koncepce“ katolické církve nemůže být jedna sjednocující idea, ale spíše sjednocující osoba. A dnešní papež takovou osobou je, zejména tím, jak klade důraz na člověka a jeho práva.

Necítíte přece jen určité napětí mezi Římem a Východem?

Napětí je obecně mezi mnoha církvemi, ale mnoho věcí je vyvoláno neznalostí. My bohužel dáváme přehnaný důraz na slova, na teze. Je to důsledek moderního technického myšlení, který je nebezpečím celého světa, a právě náboženství by se přes tohle mělo přenést, protože by mělo – i vzhledem ke zkušenosti Východu – jít, obrazně řečeno, víc k srdci. To zní jako sentimentalismus, ale podle mne je to zvlášť dnes důležité.

Paralely

Proč jste se vlastně rozhodl vstoupit do jezuitského řádu?

Já jsem byl od mládí zamilovaný do literatury, proto jsem šel studovat češtinu. Školy ale nacisté začátkem války zavřeli a mně se naskytla příležitost studovat filozofii u jezuitů. Ani jsem si nějak nevybíral, prostě to přišlo samo. A řád mně dal možnosti, které bych určitě nikde jinde nenašel.

Co je dnes hlavním úkolem řádu?

Kromě vzdělání a jiných věcí zejména hlásat evangelium v kontextu jiných kultur, s tím ovšem, že nikomu nesmíme vnucovat jemu cizí kulturu. I když se člověk dá pokřtít, zůstává stále uprostřed své kultury…

Znamená to, že křesťanství je možné naroubovat na jakoukoli kulturu?

Já v to doufám. Vždyť i jezuitů už je dnes polovina z řad Indů a Latinoameričanů! Mění se různé formy myšlení i formy duchovních projevů. Už na studiích v Holandsku, kde se mnou studovala řada Javánců, a na římských univerzitách, kde je neuvěřitelně široké spektrum studentů z celého světa, jsem si uvědomil, jak je pro církev důležité mísení národů. Nebezpečí je, že buď se ve třetím světě příliš budou prosazovat evropské zvyky, nebo bude naopak třetí svět chtít odhodit evropskou tradici, zahrnující řecké kořeny. Což by byla velká škoda.

Jak se díváte na současné mísení národů v Evropě?

Někteří říkají, že Evropa je pod náporem různých ras a národů světa, a mají obavu zejména z přílivu muslimů. Na to reaguji určitou paralelou z historie. V 5. století táhl Alarich s hordami barbarů na Řím a Římané měli dojem, že nájezdům nemůžou vzdorovat, že jejich říše padá. Psalo se o konci světa, Augustin začal psát o nebeském městě, Jeroným přestal psát úplně, jen sv. Řehoř Veliký prohlásil: „Můžeme se zachránit, pokud se ti barbaři obrátí.“ A oni přijali víru! Ti, kteří byli největším nebezpečím Evropy, ji nakonec duchovně upevnili.

TOMÁŠ ŠPIDLÍK se narodil v roce 1919 v Boskovicích. Koncem 30. let začal studovat latinu a češtinu na brněnské univerzitě, po uzavření škol nacisty vstoupil do jezuitského řádu. Teologii vystudoval v Maastrichtu, kde byl roku 1949 vysvěcen na kněze. Poté odešel do Říma a působil zde téměř čtyřicet let jako spirituál české koleje Nepomucenum. Je průkopníkem objevování charakteru slovanského duchovního odkazu. Přednášel na řadě univerzit Evropy, Ameriky i Afriky a vydal několik desítek knih, především na téma spiritualita křesťanského Východu a vztah křesťanství a umění, více než půl století spolupracoval s Vatikánským rozhlasem. Je držitelem řádu TGM a klíčovou osobou římského Centra Aletti, které usiluje o setkávání intelektuálů a umělců zejména střední a východní Evropy. V říjnu 2003 byl jmenován 22. českým kardinálem v historii.

(Respekt)