Květen 2004

Kdo tady mluví o vítězství - přežít se musí. (Český národ a revoluce)

Willy Lorenz

Češi mají k revolucím zvláštní vztah. O poslední události historického významu, která výrazně ovlivnila naše životy, se hovoří eufemisticky jako o sametové revoluci. Ale byla to vůbec revoluce? Nešlo spíš o vítězství, kterému se ve sportovní terminologii říká utrpěné? A nemají v českých dějinách utrpěná vítězství, k nimž dochází zpravidla na poslední chvíli, svou tradici danou nejen historickými okolnostmi, ale i naším vlastním přispěním? Rakouskému autorovi s českými kořeny Willymu Lorenzovi (1914–1995) bylo podnětem k napsání následující esejistické črty „české mlčení“ po maďarských událostech v roce 1956. Text je tedy staršího data, a čtenář tak může alespoň lépe posoudit, zda události posledního období – i naše vlastní zkušenost – autorův názor spíše potvrzují, nebo vyvracejí. Esej byl zařazen do svazku historických črt a impresí Liebe zu Böhmen. Kniha vyšla v českém překladu Milana Tvrdíka pod názvem Dialog s českou zemí (nakl. Gemini 99, 2002, 272 stran /dodnes ještě k dostání, pozn. red. CS-magazínu/).

Pražský básník Rainer Maria Rilke zformuloval jedinečnou zásadu vycházející z prvotní podstaty českého myšlení, která po celé tisíciletí určovala českou povahu i historii. „Kdo tady mluví o vítězství - přežít se musí,“ napsal v jedné své básni. Touto zásadou si lze vysvětlit fakt, proč v Praze na podzim roku 1956 nedošlo k žádným nepokojům, když na budapešťských ulicích vyrůstala jedna barikáda za druhou, a proč vltavská republika zachovala v tomto konfliktu naprostý klid.

Rilkovy verše jsou výrazem životní filozofie malého slabého národa, který nikdy nebyl obklopen zrovna velkými přáteli. Jí vděčí malý národ za to, že přežil s relativně malými ztrátami všechny dějinné katastrofy, i když se mocní tohoto světa usilovně snažili, aby se ho zbavili. Všichni malí či velcí vládcové této země, svatý Václav, svobodný zednář Beneš i konzervativní katolík Hácha, tento princip vyznávali. Pokud nevěřili ve vítězství, vzdávali se boje ve snaze zachránit národu alespoň minimum existence.

Úplně všichni panovníci se však tohoto principu přece jen nedrželi. Jednou z výjimek byl například Přemysl Otakar II., soupeř Rudolfa Habsburského. Podle zásady „hlavně přežít“ jednal ještě v roce 1276, kdy opouštěl své rakouské državy a Čechy s Moravou přijímal od Rudolfa jako léno. Tento král, který byl pouze čtvrtinovým Čechem, protože v něm po matce, princezně z rodu Hohenštaufů, kolovala krev německá a po babičce z uherského rodu Arpádovců krev maďarská, však v sobě roku 1278 české myšlení úplně potlačil a rozhodl se k boji „na život a na smrt“. Byl zabit a po jeho smrti nastaly v Čechách „hrozné časy“.

„Hlavně přežít.“ Tato zásada není výrazem zbabělosti. Čech není špatný voják. Považuje-li střetnutí za smysluplné, bojuje udatně a s plným nasazením, jak to dokazuje například historie českých regimentů, které po staletích krvácely na bojištích za zájmy habsburské monarchie. Ještě v první světové válce ztratily české regimenty více mužů než bosenské jednotky, považované právem za armádní elitu monarchie. Čech má taktické nadání při vedení boje. Dva nejvýznamnější vojevůdci staré monarchie – Valdštejn a Radecký – byli příslušníky české aristokracie a tedy jedni z mála vojevůdců pocházejících z dědičných zemí. Ostatní slavní generálové jako princ Evžen, Montecuccoli, Laudon, Daun, Haynau nebo Beck byli většinou přistěhovalci.

Přes vojenské nadání a osobní statečnost se Čech bude bít jen tehdy, uzná-li, že jeho boj má nějaký smysl. A ten má pro něj smysl jedině tehdy, když je vítězství jisté, nebo alespoň pravděpodobné. Heslu „vítězství, nebo smrt“ český národ na chuť nikdy nepřišel, proto nechápe mýtus, který některé národy, jako Němci nebo Poláci, vytvářejí kolem hrdinské smrti svých vojáků. Stejně tak odmítá i anglickou vojenskou zásadu „boje bez ohledu na (lidské) ztráty“. Pokud není Čech přesvědčen, že si z boje odnese palmu vítězství, vůbec se do něj nepustí. A to i v případě nebezpečí, že se tím dostane do područí protivníka. V zajetí se dá přežít, a „přežít se musí“.

Vyčkávací taktika

Proti domácím i cizím utlačovatelům používá stále tutéž zbraň. Tou je schopnost vyčkávat. Ne dne, ani hodiny či minuty, ale vteřiny.

Čekat. Čekat na vteřinu V, která jednou musí přijít. Dřív nebo později každý tyran či polobůh padne. Zemře přirozenou smrtí, nebo ho odstraní jeho soupeř, možná ho zničí vlastní chybná rozhodnutí. Čím méně je moc kontrolovatelná (žádný tyran nepřipustí kontrolu své moci), tím větších omylů se dopouští. Na ty se pak vyplatí čekat. Čekat. Chybným rozhodnutím moci se nevyplácí bránit, pokud dopadnou, je třeba je tichým, nevýrazným tlakem ještě zesilovat.

Násilnické režimy takové jednání považují za sabotáž. Čech uvažuje jinak; za sabotáž lidské existence totiž považuje násilnický režim samotný, a proto ospravedlňuje každé jednání, které ho zmírňuje třeba jen vytvořením malého kousíčku svobody pro člověka.

Pokud je to možné, chová se Čech loajálně i ke svým utlačovatelům. Jednoduše proto, aby jim nedal příčinu k útoku. Svou nesmírnou pílí se pro ně navíc stane nepostradatelným, čímž je donutí, aby mu sami vymezili určitý prostor svobody; bez jeho pracovní síly se totiž jen stěží obejdou.

Čech proti útlaku revoltuje pouze ve výjimečných případech – pokud si je jist, že nebude hrozit alternativa „vítězství, nebo smrt“. Proto české dějiny s výjimkou husitství a na rozdíl od dějin uherských nebo polských vlastně neznají lidová povstání. V Praze se stavěly barikády teprve tehdy (svatodušní bouře v roce 1848 a květnové povstání v roce 1945), kdy v ostatních částech světa už byly odklízeny. Ty pražské mají svou symbolickou hodnotu, jsou znamením zbytečnosti. Kdyby v Čechách během maďarského povstání v roce 1956 vyrostla jedna jediná barikáda, bylo by to znamení, že maďarské povstání bylo úspěšné.

Heslo „vítězství, nebo smrt“ nemá v českém národě ohlas. Nato jsou Češi příliš střízlivě uvažující národ. Jejich střízlivost umožnila josefinismu, aby se v Čechách tak pevně zakořenil, jejich střízlivost způsobuje, že mají tak silnou náklonnost k anglosaským myšlenkám.

Katastrofický komplex

K tomu přistupuje ještě další faktor ovládající české myšlení: katastrofický komplex, který je původcem české skepse vůči spontánním událostem. Netrpí jím jen Češi (ti ho dokonce mírní všudypřítomným humorem), ještě výrazněji se projevuje u sudetských Němců, nemluvě vůbec o českých Židech. Je výsledkem tisíciletých dějin plných katastrof, nesplněných slibů a nešťastných událostí. Určitou roli v něm možná hrají i dědičná zatížení z neprozkoumané prehistorie.

Katastrofický komplex je jevem všeobecně rozšířeným a zasahujícím do každodenního života většiny Čechů (a samozřejmě i bývalých sudetských Němců). Když nastoupí do vlaku, okamžitě myslí na to, že vlak vykolejí, pokud usednou do letadla, jsou přesvědčeni o tom, že se s nimi určitě zřítí, a jestliže dostanou rýmu, cítí se na smrt nemocní.

Takový komplex se samozřejmě projevuje nejen v osobním životě, ale i v politickém životě národa. Pokud dojde k boji, přepadají Čecha okamžitě hororové vize a strach z následků. Čech zřídka uvažuje tak, že zápas pro něj může skončit vítězstvím. Katastrofický komplex mu znemožňuje střízlivě uvažovat, zaměřit se k dosažení možného, brání mu pustit se do střetu, jehož výsledek je nejistý. Nesnáze a obtíže, které jsou logickým důsledkem takových úhybných manévrů, na sebe bere s vědomím, že zná své zbraně a umí čekat: „…přežít se musí.“ („Neber si to tak,“ řekl by Angličan, neboť anglické myšlení je v jistém ohledu blízké českému.)

Odpověď na otázku, proč Češi nesáhli po zbrani, když Maďaři v roce 1956 stavěli barikády, je tedy nabíledni. Střízlivý český rozum vyloučil, že by se malý národ mohl trvale prosadit proti přesile ruské armády, kterou nedokázal porazit Napoleon ani Hitler. Katastrofický komplex zároveň vykouzlil českému myšlení hrůzostrašné vidiny následků prohraného povstání, které by životní sílu národa jen citelně oslabilo.

Jaký smysl by povstání v Československu mělo? Na svém území už dávno nemělo žádné ruské jednotky. Na rozdíl od Polska a Maďarska tu nedocházelo k překotné industrializaci a nesnižovala se životní úroveň obyvatelstva, protože české země už z dob starého Rakouska byly oblastí s vyspělým průmyslem. Násilná kolektivizace zemědělství, která nadělala tolik zlé krve v okolních státech východního bloku, tady proběhla měkčí formou združstevnění. Nic to však nevypovídá o tom, zda drtivá většina českého a slovenského národa dnešní režim podporuje. A už vůbec to nevylučuje možnost, že mnozí z nich s hrdinným bojem Maďarů sympatizovali. Ukazuje to však, že se občanům této republiky podařilo starými prostředky (aniž tedy stavěli barikády a prolévali krev) vynutit si na režimu několik ne nevýznamných úspěchů a vybojovat alespoň úzký proužek svobody na vydechnutí, ve kterém budou moci všechno přečkat.

Takže se čeká. Čeká. Na osudovou vteřinu V, kdy znovu zvítězí spravedlnost. Takových vteřin je mnoho. A přicházejí znovu a znovu. Čekat a přežívat se tedy vyplatí. „Kdo tady mluví o vítězství - přežít se musí!“

(Prostor)