Květen 2004

Nemocniční menu: plať víc, jez míň, paciente

Jan Novák

V životě jsem nezažil tolik hladu jako při nedávné hospitalizaci za účelem odejmutí žlučníku. Samozřejmě jsem byl připraven na střídmou pooperační dietu, ale skutečnost předčila všechna očekávání.

Tak například nástup do nemocnice je již v 7 hodin ráno v den předcházející operaci, na oběd však nemáte nárok, a dokonce si jej v dotyčném ústavu ani nemůžete zakoupit, protože prodejna je v jiném pavilonu a personál vám s důsledností hodnou lepších věcí okamžitě odebral šaty a boty. Na večeři jsem sice již nárok měl, ale stejně mi ji nepřinesli: co kdybych šel na operaci brzy ráno? No, šel jsem až odpoledne a následující dva dny nebylo na jídlo pomyšlení. O to drtivěji udeřil hlad třetího dne a já začal zvažovat, zda se nepřidám k spolupacientům žebrajícím pokrm od těch, kterým se přitížilo.

Konečná stravovací bilance pěti dní hospitalizace byla dva plátky vánočky, dvě pomazánky, jablko a pět kilo dolů. I cestovní kanceláře organizující drastické odtučňovací kúry by se mohly v oné nemocnici učit. S pochopením jsem proto sledoval snahy ministryně Součkové zavést finanční spoluúčast pacientů na nemocničním pobytu. Na odtučňovacích zájezdech se přece také platí měl by to tedy snad mít pacient zadarmo?

Hubneme se špitálem

Není proto divu, že se tvůrčí reforma paní Součkové (ministryně zdravotnictví ČR, pozn. red. CS-magazínu) setkala s odporem zpátečníků. Ale i když přesto projde, bude třeba při přeměně nemocnic na placená odtučňovací zařízení ještě vyřešit další problémy. Co třeba s ústavy, kde se stále ještě vaří slušně? Bude třeba personál podrobit převýchově, nebo je raději rovnou zrušit?

Hlad v nemocnicích by ale šel ekonomicky využít i jinak. Podobně jako si lze připlatit za nadstandardní lůžko, jistě by šlo mít nadstandardní stravu. Ceník by byl samozřejmě odstupňovaný: za nejnižší sazby by pacient dostal zpět boty, aby si mohl jít nakoupit, za nejvyšší by mu byl do infuze mixován kaviár.

Ostatně (a teď už začínám mluvit vážně), právě konce myšlenky nadstandardních lůžek nejspíš předznamenávají konce mnoha současných reformních návrhů. Nápad také na první pohled vypadal dobře: když si připlatíte, můžete mít ubytování, o jakém se ostatním českým pacientům jen zdá (pokud vůbec za všeobecného chrápání na mnohalůžkových pokojích usnou). Budete na pokoji sám, o WC už se nebudete přetahovat s celým patrem a možná dostanete i televizi.

Tuzemský nadstandardní pokoj ovšem v praxi leckde vypadá tak, že švédský recidivista by jej nejspíš považoval za vězeňskou samotku. A to ani nemluvím o tom, že někde jsou "nadstandardní" pokoje dvojlůžkové, zatímco jinde je nemají vůbec. Nejsou řídké ani případy, kdy oddělení hledá každou záminku, jak pobyt platícího pacienta prodloužit, pokud jiný zájemce o není v dohledu.

Kde končí penězovody

Problém pacientské spoluúčasti na stravování ostatně nejspíš má úplně jiné pozadí než starost o financování a kvalitu zdravotnictví. Jídlo je především možností, jak podnikavci s dobrými kontakty na správné úředníky mohou získat lukrativní a státem garantované příjmy.

Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že stále více nemocnic ruší kuchyně a nechává si dovážet pokrmy z vyvařoven vzdálených až desítky kilometrů. Pak se vystydlá šlichta přihřeje (nebo ještě lépe studená zalije přihřátou omáčkou) a nechá skrmit pacientům, přičemž náklady jsou v konečném součtu téměř stejné. Jenže nemocniční kuchyně je erární, zatímco vyvařovna, doprava a spol. nikoliv. A kdyby si na to pacienti ještě připláceli - jojoj, to by se to podnikalo!

A tak i mediální představení kolem různých "reformních" opatření jsou pouze manévrem, jak odvést pozornost od skutečného problému: totiž, že z peněz, které my jako občané do zdravotnictví povinně nastrkáme, se na naši léčbu vydá jen značně omezená část.

Problémy zdravotnictví proto nevyřeší ministr, který donutí pacienty ještě víc platit a zruší co nejvíc lékařů, ale ten, kdo dokáže, aby prostředky nemizely na cestě mezi nimi. Jenže socialistická ministryně naopak navrhuje toto mizení ještě více zamlžit: chce totální přerozdělování peněz vybraných na nemocenské pojištění.

Není asi lepší důkaz toho, že moc lidí, k nimž zdravotnické penězovody skrytě vedou, je velká a prsty dlouhé. A tak nás i v budoucnosti nejspíš čeká jen další z řady ministerských loutek, s vážnou tváří navrhujících zástupná pseudořešení.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)