Květen 2004

Larisa Bogorazová a osm statečných

Zbyněk Petráček

Tak trochu smutný paradox. Když loni zemřel Charles Bronson, česká média se zaplnila zprávami o filmu Sedm statečných, o tom, že skonal předposlední žijící představitel jedné z titulních rolí. Když minulé úterý (6. dubna 2004, poz. red. CS-magazínu) v Moskvě zemřela Larisa Bogorazová, reflexe jejího skonu se v českém tisku objevily spíše jen okrajově. Přitom z hlediska této země šlo o představitelku mnohem bližších „sedmi statečných“. Byli to – ve skutečnosti osm dospělých plus tříměsíční dcera Natalie Gorbaněvské – sovětští občané, kteří 25. srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Riskovali v naprostém osamění, nemohli počítat s možností emigrace a také si to tvrdě odnesli. Projevili odvahu u nás tehdy srovnatelnou snad jen s postojem Františka Kriegela, jenž odmítl podepsat okupaci i pod přímým nátlakem moskevských bossů. Komu čest, tomu čest, ale ve zdejší porevoluční éře se „sedmi statečným“, jak se dodnes traduje ve světovém tisku, dostalo spíše zapomenutí. Proto si nyní zaslouží alespoň vyjmenovat: Konstantin Babickij, Taťjana Bajevová, Larisa Bogorazová, Vladimir Delone, Vladimir Děmljuga, Viktor Fajnberg, Natalie Gorbaněvská a Pavel Litvinov.

Larisa Bogorazová se narodila 8. srpna 1929. V roce 1950, poté co absolvovala lingvistiku na Charkovské univerzitě, si vzala spisovatele Julie Daniela, což do značné míry předurčilo její dráhu. Daniel byl za poslání svých povídek k publikaci na Západ zavřen v roce 1965 a Bogorazová již z tohoto životaběhu nevypadla. Po demonstraci na Rudém náměstí v srpnu 1968 byla krátce ve vězení a pak čtyři roky ve vyhnanství na Sibiři. Už v rámci svého soudního procesu zdůvodnila svou účast na protestu velmi osobně i zřetelně: jak prohlásila, odmítá tvrzení médií, že sovětští lidé s invazí souhlasí, neboť „jsem také jedním ze sovětských lidí a za takovou myšlenku bych se musela stydět“.

Po návratu ze Sibiře, v roce 1975, napsala dopis tehdejšímu šéfovi KGB Juriji Andropovovi, ve kterém žádala, aby jeho organizace otevřela své archivy. Na tehdejší dobu věru neběžný požadavek. Rovněž byla jednou ze signatářek „Moskevského prohlášení“, které protestovalo proti deportaci Alexandra Solženicyna do nuceného exilu a žádalo publikaci jeho Souostroví Gulag. Poté co se v 70. letech rozvedla s Danielem, vzala si spisovatele Anatolije Marčenka. I ten byl – v roce 1980 – coby disident odsouzen a později – již za Gorbačovovy perestrojky v prosinci 1986 – zemřel ve vězení na následky hladovky.

Jelena Bonnerová, vdova po akademiku Andreji Sacharovovi, nazvala Bogorazovou po její smrti „jednou z nejsvětlejších postav hnutí za lidská práva v Sovětském svazu i Rusku“.

(Respekt)