Květen 2004

Vítejte ve dvacátých letech.

Luboš Palata

Vstup do unie nebude návratem ke klidu c. a k. mocnářství

Na první pohled to vypadá, že počátkem května se po osmdesáti šesti letech může svazek zemí c. a k. mocnářství znovu obnovit jako dostatečně slyšitelný nástroj v koncertu velmocí Evropské unie. Vstupem do EU se totiž konečně zase stáváme tím, čím jsme dlouhá staletí byli, tedy periférií Západu.

Bez Polska

Nejméně z monarchie zbývá dnes v Polsku. A to přesto, že pro Poláky bylo mocnářství jako liberální a národnostně tolerantní prostředí pro vytvoření moderních elit stejně důležité jako pro nás Čechy. Ale i dnes, po přesunutí Polska po druhé světové válce o tři sta kilometrů na západ, zůstává Varšava hlavním městem více východoevropské než středoevropské země. Polské mocenské, ale i ekonomické ambice míří a po vstupu do EU zamíří ještě víc směrem na východ, na Ukrajinu, do Běloruska, do Litvy. Tam ostatně leží místa, které dodnes velká část Poláků pokládá "za svoje" - jako Lvov nebo Vilno.

Na druhé straně jsou Poláci vůči monarchii a všem jejím národům shovívaví až přátelští a mohou bez potíží hrát ve středoevropských sporech roli nezúčastněného arbitra. Polsko by dokonce mohlo být i regionálním vůdcem, ale to by Varšavu víc než střední Evropa nesměl zajímat Washington, Berlín, Moskva, abych vyjmenoval jen ty nejpodstatnější.

Takže bez Polska. I na to už se myslelo a vedle "visegrádské čtyřky" tu máme "strategické partnerství". Jeho cílem je pod hlavičkou Vídně znovu zorganizovat středoevropský prostor. Největším problémem je v něm ale samo Rakousko. Díky shodě náhod se Rakušanům podařilo v polovině padesátých let definitivně vyvázat zpod vlivu Moskvy a zamířit směrem k západní demokratické prosperitě. Skvělé časy však Rakušanům prvním květnem definitivně skončí. Pomoc z EU bude bohaté Rakousko obcházet obloukem a zamíří k českým, slovenským a maďarským konkurentům. I když klíčové rakouské firmy investovaly část kapitálu do vykoupení firem a bank v Česku, na Slovensku a v Maďarsku (podobně jako po roce 1918 Češi v Rakousku), přesto je otázkou, zda se Vídni podaří stát ekonomickým centrem celého regionu. Pokud ne, čeká Rakousko z dlouhodobého hlediska osud východního Německa, tedy upadající oblasti obklopené rozvíjejícími se postkomunistickými ekonomikami.

Proto Rakousko ze svého pohledu nemá zájem na rychlém rozvoji infrastruktury Česka, Slovenska a Maďarska - posledních deset let ostatně všechny tyto projekty úspěšně sabotuje. Podobně působí i při rozhodování uvnitř unie o množství peněz, které se budou přerozdělovat ze Západu na Východ. Jako skutečný partner přichází Rakousko v úvahu až tehdy, kdy se jeho hospodářské úrovni Česko, Maďarsko a Slovensko alespoň přiblíží, což lze čekat nejdříve za deset let. Za tu dobu snad odeznějí i stereotypy typu "českých zločinů na sudetských Němcích", dnes v Rakousku mnohem silnější než v Německu. Limitem spolupráce s Maďarskem je otázka revize maďarských hranic. Mohlo by se zdát, že není důvod, aby ve Štúrovu nebo v Komárně nenastal souzvuk podobný tomu na francouzsko-německé hranici.

Ale jak ukázaly i poslední volby slovenského prezidenta, na jihu Slovenska žije jen velmi málo Maďarů, kteří by se dokázali cítit Slováky. Pokud se v Budapešti prosadí heslo, že EU je jen pokračování války o maďarská území jinými prostředky, pak se vztahy ocitnou na podobném bodu mrazu jako na konci Orbánovy vlády.

Nevypočitatelní bratři

Takže z celé monarchie zbývá zase jen Česko-Slovensko. Mezi nimi jsou jen dva nevypočitatelné faktory, náklonnost Slováků k autoritářským vůdcům a český nezájem o svět kolem. A tak, i když se zdá, že historie se ve střední Evropě vrací ke klidné době mocnářství, daleko více to vypadá na dvacátá léta. Dobu, kdy jsme se tu mezi sebou hádali a přeli, ba i bojovali, a Hitler už agitoval v mnichovských pivnicích. Jen toho Masaryka nikde nevidět.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)