Květen 2004

Podle Barthese jsme vězni svých mýtů.

Dana Packová

Není překvapivé, že věříme smyšlenkám o světě. Ale neměli bychom je považovat za skutečnost

S politickými postoji Rolanda Barthese (1915 - 1980) nemusíme souhlasit a můžeme poukázat i na meze strukturalistické metody. Přesto jeho Mytologie zůstávají i po půlstoletí inspirativní knihou.

"Myšlení bolí," říkali nám rodiče, kdykoliv jsme něco udělali rychle, impulzivně - a špatně. Kdopak by se nadál, že stejný sarkasmus, který nás tolik rozčiloval, po letech najdeme i v knize o moderních mýtech! Francouzský strukturalista Roland Barthes v ní nejdřív šťavnatě popisuje, jak se v americkém historickém velkofilmu všichni bez výjimky, padouši i hrdinové, strašlivě potí. A vzápětí vykreslí souvislosti: "Potit se znamená myslet (což evidentně spočívá na postulátu, jenž je vlastní národu obchodníků, totiž že myšlení je násilný, kataklyzmatický úkon, jehož znakem je právě pot)." Jedině Caesar se nepotí - protože neví, protože nemyslí... Že by rodiče a Barthes měli skutečně pravdu?

Šťastná moderní doba

Svoje články o "některých mýtech každodenního života ve Francii" psal Barthes už před půlstoletím. Měsíc co měsíc uvažoval o aktuálních podnětech, které mu poskytla zpráva či fotografie v novinách, výstava, film, divadelní představení, ale i televizní dokument, reklama nebo striptýz. Bohatý materiál autor využil ve čtyřiapadesáti esejích, publikovaných mezi lety 1954 až 1956 v levicových Les Lettres nouvelles, vskutku důkladně. Nezůstává však jen u vtipného konstatování, že něco nějak je - to by ostatně znamenalo přitakání a smíření se stavem věcí. Jde dál. Uvažuje a rozebírá, proč a jak fungují věci, které sice denně vnímáme, ale nad nimiž se příliš nezamýšlíme a považujeme je za docela samozřejmé.

Důvod je podle něj nasnadě. Necháváme se ovlivňovat lstivými moderními mýty, které vymazávají všechnu složitost života i tíhu dějin - a stejně jako staré mýty nám nabízejí ideální svět, uspořádaný jednoznačně, šťastně a přirozeně. Pokud tyto mýty neodhalíme a necháme je na sebe působit, uvězní nás - ve lži a nemravnosti. Proč však mýtům tak rádi a ochotně podléháme? Přinášejí nám rozptýlení a vzpruhu. Často dokonce euforii. Zábava, o tu jde především, vždyť mýtus již od antických dob sloužil svými vedlejšími příběhy také k pobavení! Tomu, kdo soudobé mýty bez řečí vyznává, je navíc "udělen diplom za dobré začlenění" do společnosti.

Svět podle Elle

Mytologie, které vytvářejí například prestižní magazíny, jsou přitom velmi zákeřné. Podle většiny jejich kuchařských receptů bychom sotva připravili normální jídlo. Zato na snímcích v Elle vypadá výsledek skvěle. Nazdobené, barevné, lesklé, rafinovaně složité (a drahé) pokrmy patří do "vývěskové, magické kuchyně", kde se najedí oči, ale žaludek kručí hlady. O to větší ale vzbuzují touhu.

Magazínová astrologie se zase pečlivě chrání předpovídat převratné změny nebo skutečné problémy a nedává žádný prostor pro snění. Na prosté čtenářky musí být přísnost. Jinak to ani nejde, má-li každá (sekretářka, prodavačka, ale třeba i spisovatelka) naplnit mýtus přirozeného ženského "údělu", který je jí (oním časopisem) určen. O tom, co čeká ženu, která by se odvážila vzepřít svému osudu, se v horoskopech nepíše.

Volební fotografie politiků zase házejí jinou návnadu. Jsou zrcadlem, které nám voličům spiklenecky předkládá naši vlastní podobiznu - ovšem "náležitě projasněnou, zvětšenou, bravurně dovedenou do stavu typičnosti". Uvědomujeme si vůbec, že jsme pobídnuti, abychom volili sami sebe?

Hračka nikdy neumírá

Možná ještě trochu věříme mýtu o podstatě sportu, kterou prý je ušlechtilé soupeření. Pomalu nám ale dochází, že jde především o představení, podívanou, kde pohyby gesta, těla a chování mají své přesně určené role. A právě ty chce fanoušek vidět znovu a znovu. Zrádnost našich mýtů - zvláště pak mýtu napodobeniny - asi nejlépe dokládá Barthesova skvostná úvaha o hračkách. Hračky vždy vycházejí ze života dospělých, z toho, co oni považují za docela běžné a nad čím se nepozastaví. A tak nabízíme dětem zbraně, zmutované příšery, neporazitelné bojovníky a Marťany. Nejde ani tak o to, že hračky jsou imitací, ale že jsou doslovné. Tváří v tvář univerzu věrně napodobených, komplikovaných předmětů, píše Barthes, se z dítěte může stát pouze vlastník a uživatel, ale ne tvůrce. Dítě nevynalézá svět, jenom ho používá - bez dobrodružství, bez údivu a bez radosti.

Čurající panenky nejsou ale to jediné, co Barthese trápí. Srovnává hračky vyrobené ze dřeva a z plastu, který "vymazává potěšení, něžnost, lidskost doteku". Plastové hračky ostatně zanikají velmi rychle, uzavírá autor a nostalgicky dodává: jakmile zemřou, nevedou již v mysli dítěte žádný posmrtný život. Ale to už je úplně jiný mýtus.

Trojí čtení

Co si tedy máme počít s dnešními (a nejen francouzskými) podobami mýtů? Podle Barthese existuje trojí způsob jejich "čtení". První je cynický a slouží zejména těm, kdo nějaký mýtus vytvářejí (ale přitom ho ničí), tedy zvláště novinářům. Podle potřeby se takřka cokoli může stát doslovným příkladem anebo symbolem. Druhou cestu volí mytolog, který se snaží říkat pravdu a moderní mýty odhaluje jako podvod. Místo symbolů nachází určité alibi. (Nepřekvapí, že za osamělého mytologa, který se svým mýtoborectvím dobrovolně vyloučil ze společnosti, považoval Barthes v první řadě sám sebe.) Třetí způsob je asi nejčastější. Vnímáme prvky, které mýtus utvářejí, v jejich prosté přítomnosti; konzumujeme mýtus v souladu s jeho strukturou. Prožíváme mýtus jako pravdivý a současně neskutečný příběh. A tady se může čtenář zeptat: není takové dělení příliš umělé? Vždyť všichni občas mýty vytváříme, odhalujeme, ničíme, anebo jednoduše přijímáme.

Od roku 1957, kdy Mytologie vyšly poprvé knižně, patří k souboru krátkých esejů o různých aspektech masové kultury ještě druhá část. Tvoří ji teoretická studie "Mýtus dnes", v níž autor předkládá sémiologický rozbor mýtu jakožto znakového systému. Pozdější vydání i překlady Mytologií zahrnují jen necelé tři desítky původních esejů a nepochybně ku prospěchu věci. Obdobný postup zvolil i editor českého vydání Petr A. Bílek.

Roland Barthes psal své bystré analýzy před půlstoletím. Uběhla tedy dostatečně dlouhá doba, aby už leccos, o čem píše, bylo jinak. O dvě tři generace mladší lidé však zažívají bezmála totéž. I proto je dobré Barthesovu knihu číst. Ukazuje, nakolik jsou docela běžné věci, tvrzení a činnosti ve skutečnosti neobyčejné, ba pohádkové. Že stojí za to se u nich zastavit a ptát se, co o našem světě i o nás samých vypovídají. A že je dobré nevěřit bezmyšlenkovitě všemu, co se nám k věření předkládá. I když myšlení někdy bolí.

Roland Barthes: Mytologie. Výbor z francouzského originálu přeložil Josef Fulka. Autor výboru a doslovu Petr A. Bílek. Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2004. 170 stran, náklad neuveden, doporučená cena 198 Kč.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)