Květen 2004

České společnosti chybí vertikála

Jiří Pehe

Generalizace týkající se národní identity bývají ošidné. Přesto tušíme, že musí existovat důvody, proč se ten který národ občas chová typickým způsobem. V Čechách například v kritických situacích opakovaně selhávají elity, nebo po politických a kulturních vzepětích často následují dlouhá období masové konformity. Popsána už byla i jistá obojetnost české mysli, která se může projevovat jak účelově (například v podobě švejkování), tak latentně - nejnověji například pevným přesvědčením většiny o vysoké kulturnosti národa, s níž ovšem kontrastuje popularita konsumerismu, pokleslého bavičství a bulváru.

Souvisí to jistě jak s národní historií, tak s kulturou národního společenství v širším slova smyslu. Ta je obvykle definována jako celková suma tradic, zkušeností, znalostí, hodnot, postojů, hierarchií a přesvědčení převládajících v tom kterém národním společenství. Zvláště důležitý je vztah k hodnotám. Ty mohou být uspořádány buď převážně horizontálně, nebo převážně vertikálně, přičemž „vertikálou“ jsou obvykle míněny tři typy postojů: vztahování se k transcendentnu, respekt pro nějaký systém hodnot, a přirozené uctívání určitých společenských hierarchií.

Už při zběžném pohledu je zřejmé, že českému národu vertikála téměř úplně chybí. Nejde jen o to, že patříme k nejméně nábožensky založeným národům na světě, ale obecně ve veřejném prostoru téměř úplně chybí vážná diskuse problémů, které se nějakým způsobem vztahují k transcendentnu. Chybí také historicky utvořený systém hodnot, který by většina příslušníků národního společenství ctila. Zároveň schází přirozená hierarchická strukturace společnosti; téměř úplně chybí všeobecně respektované elity.

Pro všechny tyto jevy samozřejmě existují vysvětlení vztahující se k české historii - od násilných náboženských zvratů, přes nemožnost si po staletí vládnout, až po opakovanou ztrátu elit a četné diskontinuity v národním vývoji. Výsledkem je to, co se občas nazývá českým plebejstvím. To má na jedné straně svůj výrazně demokratický étos, na straně druhé ale neúměrně snižuje roli již zmíněné vertikály v národním životě.

Lze se přitom snadno přesvědčit, že v současném světě jsou nejúspěšnější ta společenství, v nichž jsou vertikála a horizontála ve vzájemné rovnováze. Západní Evropa se v době osvícenství vymanila ze společenského řádu, v němž byla vertikála jednoznačně nadřazena horizontále. To vytvořilo prostor pro svobodné jednání, které pak stvořilo tržní hospodářství, politickou demokracii, občanskou společnost a masovou kulturu, na nichž je západní společnost založena dodnes.

Většina západních společností si ovšem zároveň roli vertikály udržela. Koneckonců ani demokracie, ani tržní hospodářství nemohou fungovat zdravě, pokud nejsou zároveň etickými systémy. V postmoderní západní Evropě je sice role vertikály oslabena více než třeba ve Spojených státech, kde většina lidí ještě stále „naivně“ věří v evidentní rozpoznatelnost Dobra od Zla, ale národy západní Evropy si přesto zachovávají jisté přirozené hierarchie hodnot i společenského uspořádání, jakož i silnou roli náboženství a dalších typů vztahování se k transcendentnu.

V české společnosti, na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemí, se vertikála, která byla slabá už před nástupem komunismu, po čtyřiceti letech totality téměř úplně zhroutila. Průměrný Čech důsledně opovrhuje těmi „nahoře“, moralizování a úcta k hodnotám je mu pro smích, pojem intelektuál je téměř nadávkou. Diskuse o transcendentních hodnotách se nekoná, nábožensky aktivní je jen velmi malá část obyvatel. Mluvit v české společnosti vážně o Bohu, je téměř nepatřičné.

Společnost, v níž takto jednoznačně převažuje horizontální způsob uvažování v kategoriích „tady“ a „teď“, může být paradoxně stejně fundamentalistická, jako společnost, v níž jednoznačně převažuje vertikála. Fundamentalismus horizontálnosti se projevuje nedostatkem pokory před čímkoliv „vyšším“ a cynismem, což značně ztěžuje například rozumné vládnutí a oslabuje etické jednání i racionální společenskou debatu o důležitých tématech.

Ze života činí takový postoj nestrukturovaný guláš, v němž se mísí materialismus a konsumerismus s plebejským výsměchem čemukoliv, co nás nějak přesahuje. Jak v prostředí fundamentalismu horizontálnosti, tak v prostředí fundamentalismu vertikály se provinciální přesvědčení o vlastní výjimečnosti snadno mísí se strachem ze všeho, co není „naše“.

Bohužel takový postoj také často produkuje bezpáteřnost a přizpůsobivost, když jsou jeho nositelé konfrontováni se silnější kulturou. Mluví-li tedy nyní někteří politici o tom, že například v Evropě se Češi mohou rozpustit jako kostka cukru v kávě, mají pravdu. Toto nebezpečí ovšem nevyvěrá ze západní Evropy, ale z hodnotové slabosti našeho národního společenství.

(www.pehe.cz)