Květen 2004

Čeští Jihoafričané nebo jihoafričtí Češi

Ota Ulč

Do jejich nové vlasti jsem nahlédl čtyřikrát. V roce 1984, době již ochabujícího apartheidu, jsem tam přijel na několik měsíců se svou ne zcela bělostnou rodinou. Tehdy jsem se zabýval průzkumem profilu a motivace uprchlíků z té nejposlednější vlny. V Evropě, Kanadě, Americe a Austrálii jsem pořádal interview, distribuoval podrobné dotazníky a otravoval dotyčné s jejich vyplňováním. Došlo i na onen problematický jižní cíp Afriky - RSA, Republic of South Africa. Věděl jsem ovšem, že přesný obraz tohoto utečeneckého panoramatu nevytvořím, že určitě dostanu vynadáno pro své nedostatečně vědecké počínání od těch, kteří by se ovšem neobtěžovali pokusit o znamenitější výsledek.

Hned po příletu, sotva rozkoukaní, jsme započali na vlasteneckou notu. Czechoslovak Society of Arts and Sciences, Pretoria Branch, pořádala THE SMETANA CENTENNIAL CONCERT OF CZECH MUSIC. Událost se konala v moderních prostorách s jakousi africko-aztéckou skulpturou nad vchodem, majetek to katolických mnichů. Jak jinačí v porovnání s polosokolovnami starousedlických obcí v Americe. A s přítomností nikoliv babiček a dědečků, švitořících habsburskou češtinou, ale našinců současných, se slastmi reálsocialismu obeznámených. Přišlo jich hodně - dvě stě, možná že tři sta.

"Těch mercedesů!" žasl náš kluk. "Tohle jsou nejméně neurotičtí Čechoslováci, co jsem kdy potkala,"usoudila manželka, veteránka krajanských setkání a počínání v mnohých zemích. Profesionálně provedený program a pak zlatý hřeb: Věrné naše milování, duet nejproslulejší, Mařenkou paní Jarmila Tellingerová, do invazního srpna členka opery v Čechách, pěla o lásce a věrnosti a Jeníček, jihoafrický domorodec de Jaager, oplácel stejně, leč nestejně, totiž anglicky. (Posléze jsme paní Jarmilu navštívili na jejím rustenburgském sídle. Její manžel, důlní inženýr, vynikl jako generální ředitel společnosti, kutající vzácné kovy, zejména platinu.)

Před rokem 1968 přispěvek našinců k populačnímu růstu Jižní Afriky byl nepatrný. Změnu způsobil Leonid Brežněv, jeho tanky ponoukly asi čtyři tisíce uprchlíků odebrat se tímto směrem. Vyptával jsem se na důvody, proč zvolili právě tuto končinu. Odpovědi se ovšem lišily: vždy jsem tam chtěl, nevím proč; lákala mě exotika, divoká zvěř; nejkratší čekací doba v rakouském lágru na emigraci; měl jsem tam kamaráda; nemají tam komunistickou stranu, tam se bolševici k moci nikdy nedostanou. (To k potvrzení předpokladu, že Osud se svými dějinnými zákruty se občas vyznačuje nepředpokládaným až perverzním smyslem pro humor.)

Pídil jsem též po odpovědích na otázky o obtížnosti začátků a výsledků, jak lepší či horší to bylo, než jste čekali, známkujte mi to od jedničky do pětky. Vesměs dobré až chvalitebné, tedy nic příliš výtečného nebo nedostatečného. Začátky měli ovšem obtížné. Pořádně se ohánět, dokázat, že tito příchozí nejsou neschopné, na veřejnou podporu odkázané nuly - a takové úsilí pozřelo téměř všechen čas a energii. V převážné většině se stali příslušníky oné middle class. Inženýři, architekti, úředníci, živnostníci, podnikatelé. Z pražského prúmyslováka (chtěl být básníkem, ale z kádrových důvodů se nedostal na humanistická studia) se stal průmyslník, s dalšími dvěma Čechy vlastnil továrnu Praga. Nápisy tam měly české, i černošský mistr se po našem domluvil, však proto zastával takovou funkci.

A faktory negativní? Ekonomika, superkomplikovaná rasová situace a izolace země. Ne zeměpisná, ale politická - neschopnost či spíš neochota světa pochopit tamější dilemata. Nečekal jsem tak příkrou kritiku burského způsobu vládnutí. Ten jim totiž připomínal vládnutí komunistické, jaká to ironie. "Tuto zemi mají v rukou farmáři," řekli Češi. "Zatímco všude jinde ve světě se prosazují zájmy měst proti venkovu, což tedy je jeden extrém, tady to je obráceně. Tady se prosazuje mentalita, že to, čemu nerozumím, co nedokážu organizovat, to musím kontrolovat. My tu máme nejen vládní výbor, určujícím ceny mléka, ale i další výbor na mléčné výrobky a tak dále. Každý třetí člověk v této zemi pracuje pro stát a to stojí obrovské penize."

Též apartheid je drahý špás. Škrtí ekonomii, jeho dodržování stojí hrůzu peněz. Čímž jsme se dostali k rasové, té kardinální otázce, co že si o tom myslím. Připomněl jsem si jihoafrické rčení "Když hned první den po příjezdu do naší země nebudete mít odpověď na všechny naše problémy, později je už nenajdete." Ano, měli to tam tuze komplikované, a jak jsem si mnohokrát ověřil v domácím, t. j. americkém prostředí, tam zejména v politicky korektních kruzích platila úměra, že čím větší ignorant, tím vehementnější, definitivní vynášení jeho soudů. Tak činili i vášnivci, kteří si pletli jména Mandela a Mengele. Odpovědi jsem se tedy vyhnul výzvou, ať vysvětlují oni, teď už domorodci s mnohaletou zkušeností.

Potvrdili informace, že životní úroveň černochů - pro něž našinci měli standardní přizvisko "čerti" - se zvyšuje, jenže jejich aspirace se nerealizují dost rychle čili ona klasická formule o frustraci, třeba i revoluci z "rising expectations". Zlepšování jejich životní úrovně nepřináší růst sympatií k bílým vládcům a přitom roste i nevole mnohých bělochů. Oni platí téměř všechny daně, tedy i daně na černošské školy, které si žactvo spaluje. Inflace způsobuje růst hypoték na domy o stovky randů, černochům se zvýší činže o tři randy a výsledkem jsou města v plamenech. "Jsme proti apartheidu z lidských důvodů, z důvodů srdce i rozumu. Plno segregačních předpisů je potupných, zbytečných hloupých. Ale rovné hlasovací právo? To tedy ne. To by zničilo tuhle zemi, dopadlo by to hůř než v Zimbabwe."

V této pesimistické prognóze se naštěstí zmýlili. Vládu v Pretorii převzali nikoliv maniaci typu zimbabwského Roberta Mugabeho, ale schopní, rozumní a nekrvelační představitelé vítězné strany ANC (Africal National Congress) - Nelson Mandela a nikoliv jeho ultraradikální ex-manželka Winnie, a po něm v prezidentském úřadě zasednuvší Thabo Mbeki. Černí, bílí, barevní (míšenci zvaní Coloreds, nejpočetnější etnická skupina k Kapské provincii, té největší) a Indové (zejména v provincii Natal) si uvědomují vzájemnou prospěšnost, ba nepostradatelnost. RSA zůstává tím ekonomicky (zlato, platina, místy infrastruktura na úrovní západního světa) a brzo třeba i politicky nejvýznamnějším státem kontinentu. Zatímco v sousední Zimbabwe ekonomická a nezřídka i fyzická likvidace bělošských farmářů s vládní požehnáním se stala normou, v Jižní Africe to byly jen občasné incidenty, na něž policie nereagovala předstíráním hluchoty a slepoty. Setkal jsem se jen s jednou českou rodinou, která se pustila do farmaření a sice v žírné oblasti Citrusdal a o jejím přizpůsobení novým poměrům nic nevím.

Po likvidaci apartheidu došlo k předpokládanému odlivu části bělošského obyvatelstva, zejména do Austrálie, příbuzné jim jak klimaticky, tak socioekonomicky. Mnozí Češi se vrátili do rodné země. Utrpěli však finanční ztrátu, pokud si včas nesměnili randy, místní měnu, za něco odolnějšího. Když jsem poprvé přijel do RSA, rand byl dražší než americký dolar a teď za dolar, jakkoliv již slábnoucí, v porovnání s eurem, bych doslat přes šest randů. Těžko za této situace Jihoafričanům cestovat do zámoří a přetěžko přežívají z takových důvodů do Čech se navrátivší penzisté. V České republice se vytvořily neformální enklávy navrátilců západoevropských, amerických, kanadských, australských a i těchto jihoafrických. Vídají se, stýkají se, vzpomínají na zemi,v níž strávili řadu mnohdy svých nejlepších let. K ní se zejména neotočilo zády jejich potomstvo. Na mé otázky, po čem se jim nejvíc stýská, zpravidla odpovídají jedním slovem: počasí. Stále slunečno, modrá obloha. Občas se vracejí obhlédnout stav tamějších věcí. Nedávno jsem měl příležitost se přeptávat na jejich čerstvé dojmy, co že se změnilo, kterým směrem, k plusům či minusům, se země pohnula. Mezi pozitivy, velmi příjemným to pro mne překvapením, bylo vylepšení mezirasových vztahů. Černoška se teď v obchodě na bělošku usměje čili něco dřív, za stavu zákonem dekretované nerovnosti, zcela nevídaného. Vznikání pocitu, že oni všichni jsou Jihoafričané na téže lodi. Svou sounáležitost neprokazují jen fanděním na sportovním stadionu, ale i společnou averzí vůči přílivu vetřelců jakéhokoliv odstínu pokožky z okolních zemí, osob mnohdy ilegálně pobývajících a také ilegálně si počínajících. Kriminalita vzrostla značně, z obydlí se stávají obrněné tvrze.

S tímto fenoménem mají ovšem občané České republiky rovněž své tristní zkušenosti. Kriminalita bují jak v RSA, tak v ČR. To si ověřila rodina onoho průmyslováka-průmyslníka, v Pretorii nikdy nevykradeného. Právě teď minulý týden v rodné Praze mu byl byt dokonale vyloupen, i údajně nedobytná pokladna s cennostmi zcela zmizela.