Květen 2004

50. obeznik Cz-koordinacni kancelare

Jan Sammer

CZECH COORDINATING OFFICE

International non-governmental Czech organization

Contact info:

www.czechoffice.org w info@czechoffice.org w tel.416-665-7324

European Offices:

B. Meiser Straße 6, 91522 Ansbach, Germany

Mauritslaan 35, 3454 XR De Meern, Netherlands

Overseas Offices:

1103-100 Antibes Drive, Toronto, Ontario, Canada M2R 3N1

Wentworth Bldg.62, Univ. of Sydney, NSW 2006, Australia

50. oběžník 17. dubna 2004.

Přátelé,

v tomto oběžníku vás seznámíme s jednáním o naší petici podané Evropskému parlamentu. Petice má dva díly, první byl uveden v 44. oběžníku, druhý díl v 45. oběžníku. Petice reaguje na dokument vydaný Evropskou komisí pod jménem Shrnutí nálezů, v kterém Komise došla k názoru, že nejsou žádné problémy s přijetím České republiky do Evropské unie. Pokud se chcete s touto celou záležitostí seznámit, je třeba si pročíst oba díly petice, Shrnutí nálezů a přiložené dokumenty. Shrnutí nálezů má 12 stránek a rádi ho pošleme poštou nebo elektronicky každému kdo chce dění kolem naší petice porozumět.

V reakci na petici jsme dostali zprávu od Evropského parlamentu, jejímž hlavním obsahem je odpověď Evropské komise. Český překlad je přiložen *)

Jednání o petici bylo stanoveno na 18. března v Bruselu. Dostavila se paní Dagmar Karschová, vedoucí naší kanceláře v Německu, skrze níž jsme petici podávali, a já, který se restitucemi zabývám od roku 1991.

Měli jsme připravenou řeč, kterou jsme Petičnímu výboru předem poslali a oni ji rozdali před zasedáním všem zúčastněným. Český překlad je přiložen **).

Jednání předsedal pan Nino Gemelli. První promluvil reprezentant Evropské komise, rakouský občan s českým jménem Hrdina. Pan Hrdina v podstatě řekl totéž, co je v přiložené zprávě Evropského parlamentu, a k tomu smíchal dohromady znárodnění a konfiskace, Benešovy dekrety, sudetské Němce a restituční zákonodárství. Přepis z pásky jeho řeči, mojí řeči a řeči paní Karschové jsme přiložili ***).

Na závěr chtěl pan Gemelli říci něco na usmířenou a řekl, že do pěti, deseti let, až bude Česká republika v Unii, se všechno vyrovná. Zřejmě o celém problému nic nevěděl. Mne to popudilo a vykřikl jsem, že by se měli stydět, mluvit o deseti letech, když každý týden a každý měsíc dvě nebo tři oběti této diskriminace zemřou.

Všechny zde uvedené dokumenty máme na požádání k dispozici v angličtině. I původní petice můžeme poslat těm, kteří je nemohou najít.

Všimněte si, že v řeči pana Hrdiny i v odpovědi Evropské komise na petici se říká, že v restitučních sporech, které budou po přistoupení ČR ještě před českými soudy, bude možno se odvolat k Evropskému soudu. (Jde o soud v Lucemburku, který soudí podle zákonů Unie, kde pravděpodobně žádná diskriminace neobstojí.) Tato zmínka je i v Shrnutí nálezů a ve zprávě profesora Froweina, o které pan Hrdina říká, že si ji Evropská komise neobjednala. Pan Hrdina mluvil i o tom, že české soudy urychleně uzavírají spory, aby se tyto mohly dostat před tento Evropský soud. Je to právě naopak. České soudy uzavírají urychleně restituční spory, aby se před soud v Lucemburku, jako rozsouzené spory, nemohly dostat. Doporučujeme proto všem, jejichž spor ještě nebyl definitivně uzavřen, aby se snažili jej protáhnout až do května. Pan Hrdina je právník zaměstnaný Evropskou komisí. Moje hodnocení jeho vystoupení je, že chudák nevěděl, kudy kam.

Myslím, že je možné shrnout tu celou záležitost tak, že buď je Evropská unie celkem, který se řídí svými vlastními pravidly a ideály nebo je to organizace, která podřizuje lidská práva a právo vůbec svým okamžitým potřebám, že kryje zločinnost komunistického období a spolčuje se s českou vládou, která dělá totéž.

Teď čekáme na zprávu od předsedy Petiční komise, pana Nina Gemelli, který nám oznámí, jak bude probíhat další jednání o petici. Pravděpodobně se bude o petici jednat v Komisi pro zahraniční záležitosti a lidská práva a v Komisi pro občanská práva a svobody. Budeme pak mít možnost tyto komise kontaktovat. Je zajímavé, že v jednání o přijetí Kypru do Evropské unie se jedná o tom, že Řekové, kteří utekli z části okupované Tureckem, se budou moci vrátit do svých domovů. To je zpráva, která se vyskytla až po jednání o naší petici. Chceme ji předložit oběma komisím, které se budou peticí zabývat a požádat je, aby zabránili další diskriminaci mezi politickými exulanty řeckými a českými.

Vyúčtování tentokrát nepřikládáme, abychom nepřekročili základní poštovní sazbu. Po vyúčtování tohoto oběžníku bude na našem účtě okolo 2000 kanadských dolarů.

Jan Sammer, Secretary

---

*)EVROPSKÝ PARLAMENT

Petiční výbor

Zpráva pro členy4. února 2004

Petice 270/2003 podaná Dagmar Karschovou (Němka a Češka) pro “Czech Coordination Office”, ohledně diskriminace na základě občanství

1. Souhrn

Vedoucí pracovnice shora uvedené organizace, která podala tuto petici, se zmiňuje o českém zákonodárství o navrácení majetku znárodněného komunistickým režimem, podle kterého jsou zvýhodněni jen čeští občané. Uvádí, že množství původně českých občanů, kteří uprchli před komunismem a tím ztratili své občanství, nemohou požadovat zpět svůj majetek, což považuje za diskriminaci na základě občanství a tedy porušení Evropské úmluvy o lidských právech.

2. Přijatelnost

Petice byla přijata 30. října 2003. Informace byla vyžádána od Komise podle pravidla 175(4)

3. Odpověď Komise, došlá 14. ledna 2004

Paní Karschová už psala komisi 27. listopadu 2002 a obdržela osobní odpověď od komisaře Verheugena. Její dopis je třeba vidět v rámci veřejné debaty o dekretech, vydaných československým prezidentem Edvardem Benešem v letech 1945 - 1946 a příslušným československým restitučním zákonodárstvím z devadesátých let. Tyto dekrety zbavily většinu československých občanů německého a maďarského původu československého občanství a jejich majetku, což vedlo k jejich masovému vyhnání v letech 1945 - 46, zatímco restituční zákony omezily možnost restitucí na žadatele, mající československé občanství.

Šetření komise

Po společném pátrání Evropské komise a České republiky od dubna do října 2002, rozhodla komise, že prezidentské dekrety a restituční zákonodárství nejsou na překážku přistoupení České republiky k Unii. V svém „Shrnutí nálezů“ z 18 října 2002 došla komise k názoru, že české restituční zákonodárství z devadesátých let, i když snad obsahuje diskriminační prvky neslučitelné s evropským zákonodárstvím, nebude odporovat evropským zákonům po přistoupení, protože všechny lhůty pro podání restitučních žádostí budou prošlé.

Nálezy Evropského soudu pro lidská práva

Pokud jde o údajně diskriminační zákonodárství během devadesátých let, je správné, že Evropský soud pro lidská práva přijal určité případy, ale nakonec nalezl, že samotná podmínka občanství pro restituci není porušením lidských práv a že ani restituce zkonfiskovaného majetku není chráněná.

Zpráva Evropského parlamentu

Evropský parlament debatoval o dekretech a o příslušném restitučním zákonodárství při několika příležitostech při debatách o pokroku k přistoupení, jaký kandidátské země udělaly. Rezoluce parlamentu z 20. listopadu 2002 (řečník pan Elmar Brok) rozhodlo, že prezidentské dekrety, pokud jde o zákonodárství evropské komunity, nepředstavují překážku pro přistoupení Česka. Parlament si také vyžádal právní názor profesora Jochen Froweina a také názory profesora Ulf Bernitze a lorda Kingslanda.

Hodnocení českého soudnictví komisí

Pád komunistického režimu byl způsobený odvážnou akcí československé společnosti během tak zvané sametové revoluce. Od té doby vyvinula demokraticky ustavená Česká republika značné úsilí k tomu, aby napravila nespravedlnosti dřívějšího komunistického režimu na občanech. Tak například většina zemědělského majetku, nezákonně zabavena předešlým režimem, byla vyřízena. Je jasné, že není možno napravit všechny křivdy minulosti a je tedy nevyhnutelné, že nebudou plně uspokojeny všechny oprávněné stížnosti. Je také jasné, že není možno, po 40 letech diktatury ustavit bezvadné soudnictví přes noc.Ve svém „Názoru na přistoupení České republiky“, vydaném v roce 1997, se komise rozhodla, že Česká republika má znaky demokracie, stabilní instituce zaručující právní řád, lidská práva a respekt pro menšiny a jich ochranu.

Zpráva komise o pokroku k přistoupení České republiky z 9. října 1992 shledala, že Česká republika pokračuje v plnění kriterií z Kodaně. Přesto se zpráva zmínila o tom, že reforma soudnictví a boj proti korupci vyžadují další úsilí. Podobné závěry byly učiněny vzhledem k několika dalším zemím. Komise je přesvědčena, že značný zájem veřejnosti a tím politický tlak jsou nejlepší prostředky v těchto případech.

Zpráva z roku 2002 usoudila, že Česká republika udělala značný pokrok v konsolidaci a stabilitě institucí zaručujících demokracii, lidská práva a respekt i ochranu menšin. Reforma soudnictví udělala další pokrok, zejména schválením zákona o administrativě a zavedením procedur v trestním soudnictví. Přesto je třeba dalšího úsilí, aby se zmenšila délka soudního jednání, zejména v civilních případech. Vcelku musí být nedávné reformy podepřeny posílením lidských a materiálních zdrojů a školením soudců. Dodatečně byly přijaty právní a organizační opatření pro boj proti korupci a hospodářskému zločinu., což je stále důvod k vážné pozornosti. Úsilí se musí zvětšit. Zejména je nutné, aby instituce příslušné k prosazování zákona dostaly další lidské a technické vybavení. Nedávná vládní zpráva zdůrazňuje důležitost plné podpory politických sil.

V roce 2003 vydala komise Úplnou zprávu o sledování všech přistupujících zemí. O soudní reformě v České republice zpráva říká: „Zásady neodvislosti soudní moci jsou zakotveny v české ústavě z roku 1993, i když ministr spravedlnosti má odpovědnost za jmenování, přeložení a ukončení jmenování předsedů a místopředsedů soudů „...Přístup k soudům je dobrý, i když ne všichni občané jsou si vědomi svých práv... Rychlost a účinnost a vykonávání rozsudkú civilního práva se značně zlepšila... Zbývá obzvlášť potřeba zkrátit délku soudních řízení.

Vcelku, soudní reforma pokračuje proces a vykazuje pokrok. Po 1. květnu 2004, až bude Česká republika členem Evropské unie, bude se od ní očekávat, že bude nadále vylepšovat svůj soudní systém.

Závěr

Evropský parlament i Komise vzaly zvláštní zřetel na Benešovy dekrety a restituce a shledaly, že nejsou na překážku k přistoupení Česka.

Česká republika splňuje kriteria z Kodaně. Komise soudí, že Česká republika bude na sebe moci vzít členské závazky v předpokládaném časovém rámci.

---

**) 18. března 2004.

Dámy a pánové,

jsme tady, abychom obhájili svou pozici, kterou jsme vyjádřili v své petici 270/2003, která se týká dokumentu, nazvaného Shrnutí nálezů, vydaného Evropskou komisí 14. října 2002.

V své kritice tohoto dokumentu jsme se soustředili jen na část 3, nazvanou Restituční legislativa z 90. let, která nemá nic společného s Benešovými dekrety.

Všechno začalo 10. dubna 2002 tiskovou zprávou Evropské komise, vydanou pány Zemanem a Verheugenem, komisařem Evropské komise pro rozšiřování. V ní se praví:

Také byla veřejná rozprava o české restituční legislativě a praktikách po roce 1990. My si uvědomujeme, že v rámci uplatnění EC smlouvy (která obsahuje koncept evropského občanství), je diskriminace na základě občanství, zakázána. České autority, zatímco respektují 25. únor 1948 jako zákonný limit k restitucím, revidují svou legislativu, aby ji sladili s evropským zákonodárstvím, bude-li to nutné,v době připojení ČR k EU.

Všimněte si, prosím, že tato zpráva Evropské komise zdůrazňuje, že diskriminace na základě občanství je zakázána a že české autority revidují svou legislativu. Oni však žádnou revizi neprováděli!

V den vydání té zprávy, pan Václav Klaus, dnes prezident ČR, tehdy předseda ODS, bouřlivě protestoval, protože je znám jako neústupný protivník restitucí majetků zabavených komunisty. Druhý den už neřekl ani slovo. Zřejmě mu řekli, aby se uklidnil, že celé „revidování“ je jen pro veřejnost a všechno už je předem dohodnuto.

To je velice významné pro naše tvrzení, že Evropská komise, aby dosáhla svého politického cíle, ignoruje všechny zákony ČR a rozhodnutí ÚS, které jsou příznivé pro poškozené lidi. Komise se nikdy nezmínila o zákoně 119/1990 Sb., který zrušil všechny politické verdikty vězení a konfiskace z komunistického období, takže, podle českého zákonodárství, tyto majetky nebyly nikdy zabaveny. Tento zákon musí být nebo by měl být znám Komisi. Komise také, buď úmyslně nebo aby oklamala nebo v důsledku lajdáctví, se nikdy nezmínila o nálezech 363/1998 Sb., 117/1996 Sb., 67/1997 Sb., 136/1996 Sb., 117/1993 Sb. českého Ústavního soudu, která zdůrazňují, že vzhledem k zrušení komunistických rozsudků ex tunc, se vlastnictví majetku komunisty zabaveného nikdy neztratilo.

Jak to, že se Komise nikdy o těchto dokumentech nezmínila? Jak to, že Komise zkompromitovala a překroutila článek 14 Evropské úmluvy, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci tím, že řekla, že Evropský soud pro lidská práva nemůže rozhodovat o diskriminaci, nevztahuje-li se k jinému článku Úmluvy? Kde se to vzalo?

Jak to, že Komise ignoruje článek 6 smlouvy o Evropské unii, který říká:

1. Unie je založena na zásadách volnosti, demokracie, respektu k lidským právům a základním svobodám, zásadám, které jsou společné členským státům.

2. Unie bude respektovat základní práva zaručená Úmluvou podepsanou v Římě, 4. listopadu 1950.

Jak to, že Komise ignoruje článek 21 Charty základních práv Evropské unie, který říká, že jakákoliv diskriminace na základě občanství je zakázaná?

Zpráva profesora Froweina, podle které se Komise řídí, říká: Je bez pochyby, že ustanovení, jako jsou články 49 TEU a 6 TEU, se musí chápat v pohledu do budoucnosti a ne do minulosti. Na druhé straně se nemůže vyloučit, že ustanovení přijatá v minulosti by mohla mít dopad, který se musí prozkoumat co do jejich vyhovění článkům 49 a 6 TEU.

Co nám tou dvojakou řečí chce pan Frowein říci? V těchto článcích není nic o tom, že by platily až v budoucnosti. Když se zmínil o tom, že Výbor OSN odsoudil českou diskriminaci, prof. Frowein řekl: Mohli bychom si představit, že bude prodloužena lhůta, když se bude jednat o přistoupení. Je tedy důležité projednat názor Výboru. Projednala Komise tyto názory?

Lidská práva uvedená v těchto článcích a vyjmenovaná v Úmluvě jsou opomíjena Českou republikou, Evropskou komisí a Evropským soudem. Diskriminační zákony se pořád používají v ČR, aby se nadále diskriminovalo, jsou respektovány Evropskou Komisí, která vydala tento zkorumpovaný dokument a byly použity Evropským soudem, který je použil nato, aby odůvodnil diskriminaci amerických Čechů českým diskriminačním zákonem.

Komise také, v 3. části Shrnutí nálezů, proplétá Benešovy dekrety z let 1945 až 1948 s restituční legislativou, jednající o období 1948 až 1990. Zrovna tak jak to dělají Češi. To jsou dvě úplně rozdílné věci. Češi je rádi dávají do jednoho pytle a Komise to od nich okopírovala.

Proč mluví Komise v tomto dokumentu o Mezinárodních úmluvách o odškodnění, které nemají s restitucemi nic společného? I to všechno okopírovala od Čechů. To je náš důkaz nekompetentní práce Komise.

Kromě našich faktických připomínek k třetí části Shrnutí nálezů, které jsou dostatečně uvedeny v naší petici, prohlašujeme zde, že ten dokument je zkorumpovaná snůška opomenutí důležitých dokumentů, klamajících a zavádějících tvrzení, a že ukazuje na jednostranný, ba i zkorumpovaný přístup složek Evropské unie. Není v něm vidět žádná snaha o uplatnění idejí a zásad EU. Opak je pravdou. Tyto složky ignorují nejdůležitější české zákony a rozhodnutí českého Ústavního soudu, které jsou příznivé obětem. Věci, které nemají nic společného s restitucemi jsou vloženy do tohoto dokumentu jen proto, aby zmátly a zavedly čtenáře.

Teď vám povím, proč se to všechno děje, proč Evropská Komise zfalšovala tento dokument, jen aby umožnila přijetí České republiky do EU, proč Evropský soud obešel článek 14 Úmluvy, zakazující jakoukoliv diskriminaci, proč jsou jen dvě nebo tři oprávněné stížnosti z tisíce přijaty.

Chapadla české vlády pronikla a zčásti okupovala složky Evropské unie. Stížnost na českou vládu nejde k neodvislému soudci, jak bylo v úmyslu Jednacího řádu soudu. Jde nejdřív do české kanceláře soudu a někdy, výjimečně, k českému soudci, ustanovenému českou vládou. Tato chapadla udusí stížnost dřív než se může dostat k nestrannému posouzení. Proč to dělají? Česká republika není ještě zcela demokratickým státem. Má oddělenou vládní a soudní moc jen na papíru, ne ve skutečnosti. Češi vysílají nebo jinak ovlivňují přijetí k složkám Evropské Rady lidi, které by nikdy nevyslali, kdyby tito měli své neodvislé názory. Jsou to poslušní služebníci vlády, kteří se přizpůsobují politické linii vlády.

Tento Souhrn nálezů opakuje slovo od slova falešná tvrzení české vlády. Evropský soud v svém odmítnutí stížností čechoamerických rodin (Poláček 38645/97 a Gratzinger 39794/98), vyslovil stejnou úvahu stejnými slovy jako česká vláda v svém stanovisku, totiž že původní majitelé rodinných domků nikdy neměli existující vlastnictví a neměli ani „oprávněné očekávání“. To všechno potom, co český Ústavní soud několikrát řekl, že se vlastnictví v důsledku zákona 119/1990 Sb. nikdy neztratilo. I to tedy opsal Evropský soud ze stanoviska české vlády.

Tyto složky Evropské rady nejsou neodvislé. Jsou protkány s vládami, které jsou členy rady. To by nemuselo vadit u starých demokracií, které založily Evropskou unii. V případě postkomunistických států, které nemají smysl pro fair play, a které nemají ve skutečnosti oddělenou moc výkonnou a soudní to podminovává účel, pro který byly tyto instituce zřízeny.

My obviňujeme Evropský soud pro lidská práva a Evropskou komisi z toho, že slepě přebírají všechny klamy, které jim Česká republika předkládá. Zvláště viníme Komisi z toho, že vydala tento zkorumpovaný a zfalšovaný dokument, který nazvala Shrnutí nálezů. Odvoláváme se na článek 53 Úmluvy, který říká: Nic v této úmluvě nebude vykládáno tak, že by se tím omezovala nebo rušila lidská práva a základní svobod a tvrdíme, že Soud a Komise omezují a ruší tato lidská práva uvedená v Úmluvě a podle článku 54 žádáme výbor ministrů, aby zasáhl proti jakémukoliv falešnému výkladu písma a ducha Úmluvy. Zvláště obžalováváme Komisi zato, že vydala tento zkorumpovaný dokument nazvaný Shrnutí nálezů a podáváme tuto petici k Evropskému parlamentu, aby zařídil radikální změnu tohoto dokumentu a praktik, které se neohlíží na demokratické hodnoty neodvislosti a fair play.

Dagmar Karsch

---

***) Přepis jednání o petici 270/2003 před Komisí pro petice Evropského parlamentu v Bruselu, ve čtvrtek, 18. března 2004.

Hrdina (rakouský občan, mluvčí Evropské komise):

Chci vás seznámit s logikou (Evropské) komise, s tím jak se zabývala touto nesnadnou historickou a současnou otázkou a chci se pak zmínit o tom dokumentu, který dnes rozdali žadatelé. Komise se zabývala otázkou konfiskací majetku spolu s dekrety československého prezidenta Beneše v letech 1945 a 1946. Teď přečtu poznámky, které jsem si udělal k této petici a pak se zmíním o jiném. Pro nás je to o všem co se stalo za druhé světové války a co s tím souvisí. V Československu druhá světová válka prakticky začala Mnichovskou dohodou ještě před ozbrojeným konfliktem a skončila vyhnáním sudetských Němců, konfiskacemi za komunismu a pak odvlečením. Všichni víme, že druhá světová válka byla pravděpodobně největší tragedií minulého století pro mnoho lidí, včetně žadatelů a jejich generaci, která zažila mnoho dramatických událostí. Tyto dramatické události samozřejmě zanechaly stopy a dnešní petice je odrazem toho se událo v minulosti. S čím my jsme začali, je základ společnosti. Politická odpověď na tragický čas v Evropě. A pokračovali jsme s předpokladem, že všechny členské státy v momentu, kdy se připojí k Evropské unii nebo tehdy k Evropskému společenství, nebudou vyrovnány s tragedií své země, která je naší historií. I státy, které nebyly zavlečeny do světové války, jako například Švédsko, musí si osvětlit některé šedé aspekty toho období. Lucembursko, které statisticky utrpělo největší oběti na svém civilním obyvatelstvu v druhé světové válce, patří, jako zakládající stát, do Evropského společenství. My jsme našli odpověď k této tragedii založením Evropské unie, ale bohužel právní náprava této tragedie je stále nemožná. A to je také názor na konfiskace v bývalém Československu, ke kterému jsme dospěli. Komise se rozhodla se utkat s tímto problémem zároveň s problémem dekretů prezidenta Beneše. Tato petice jde trochu dál a zabývá se československým restitučním zákonodárstvím jako celkem a já se teď, v mé odpovědi na tento dokument podívám zblízka. My jsme se na to museli podívat s hlediska přistoupení nebo z hlediska procesu přistoupení České republiky a je důležité si uvědomit, že neexistuje žádné acquis communautaire o restitucích. (Acquis communautaire je technický termín, kterým Evropská unie označuje souhrn svých obecných zákonů – pozn. překl.) My jsem od žádného členského státu, ani dnešního nebo příštího, nepožadovali, aby zavedl restituční legislativu, která by napravila historické nespravedlnosti, ačkoliv by to bylo často, z lidského hlediska, žádoucí. Jako příklad poukazuji na Rakousko, které se připojilo k Unii v roce 1985 a v roce 1992, tedy o sedm let později, schválilo restituční zákony o konfiskacích z nacistického období. To znamená, že to není podmínka k připojení, protože vlastnické právo patří do jurisdikce jednotlivých států. Petice jedná o diskriminaci na základě občanství v restitučních zákonech. O tom jsme se zmínili v Shrnutí nálezů, které jsme sepsali také ve světle dekretů a podle našeho uvažování je třeba pochopit, že konfiskace, ke kterým došlo v letech 1945 a 1946 nejsou deliktem trvalým ale deliktem jednorázovým, nespravedlností, na kterou se dnes musíme dívat jako na jednorázový delikt a restituční proces, který stát zavede jsou zákony, které se snaží opravit tehdejší zákony. Je správné, že restituční zákonodárství České republiky je selektivní. Co je obtížné s touto stížností, je, že se snaží hájit zájmy 1,300.000 lidí, kdy se v každém jednotlivém případě musí zjišťovat, kdy se třebas česká justice zmýlila. My jsme věděli, když jsme vydali tento dokument v říjnu 2002, že jsou potíže s českým zákonodárstvím a já cituji: V posledních letech se množství stěžovatelů odvolalo k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu se svými žádostmi o restituce. Bez výjimky, všechny případy, které se dostaly k soudům poslední instance jsou složité po právní stránce. Je vhodné říci, že české soudnictví se stále potýká s obzvláštní právní složitostí, která vzniká z restitucí majetku, kdy konfiskace byly údajně nezákonné podle dekretů z roku 1945. Také jsme zjistili, že snaha napravit dějiny soudním narovnáním nemá usmiřující účinky a neusmířila by ani oběti této tragedie ale, i když neexistuje žádné acquis ohledně restitučního zákonodárství, v těch restitučních případech, které jsou ještě před českými soudy, ti, kteří tam mají své případy, mohou přinést své případy před Evropský soud (v Lucembursku – pozn. překl.) a mít těch několik nerozhodnutých případů přezkoumáno. Také musíme říci, že víme, že teď české soudy spěchají, aby dovedly tyto případy k pozitivnímu závěru, aby stěžovatelé mohli předložit své stížnosti Evropskému soudu. S tím se vracím zase k naší myšlence, že i když spravedlivé řešení historie musí zůstat nedokonalé, že státy Evropské unie mezi sebou, když jsou spolu v Unii a mluví každý s každým, dosáhnou lepších výsledků, než když se historie použije jako donucovací prostředek při přistoupení. To by nevyřešilo ani legální ani politickou otázku. S tím chci přejít k dokumentu, který byl rozdán těsně před naším mítinkem a promluvit o několika věcech, které, podle mého mínění, jsou nedorozumění. Říkáte, že petice napadá třetí část oficiálního dokumentu, který se jmenuje Československé prezidentské dekrety ve světle acquis communautaire a hned nato říkáte, že restituční zákonodárství z devadesátých let nemá nic společného s Benešovými dekrety. V tom vidím rozpor. Komise vydala dokument, který osvětlil vztah acquis communautaire k Benešovým dekretům a nevšimli jste si, že týž dokument neosvětluje restituční zákonodárství, které nemá nic společného s Benešovými dekrety. Nikdy nebylo účelem dokumentu Komise, aby zkoumala restituční zákonodárství České republiky, které nemá nic společného s dekrety, protože v titulu Shrnutí nálezů stojí přesně, že je to souhrn nálezů služeb komise o československých prezidentských dekretech ve světle acquis communautaire. Tak já se domnívám, že se tato kritika minula cíle. Také se chci zmínit o jiných tvrzeních v tomto dokumentu. Ano, ta celá debata o přijetí Česka v posledních dvou letech je poznamenaná poznámkami politiků, které je možno kritizovat. K tomu se Komise nemůže vyjadřovat. Ta debata byla velice rozohněná a já si pamatuji, že se opakovaně vedla v plénu Evropského parlamentu. Dále, váš dokument říká, že Komise v svém prohlášení ignoruje zákony České republiky a rozhodnutí českého Ústavního soudu, které jsou příznivé obětem. Dále, že Komise, buď úmyslně, aby oklamala nebo z lajdáctví se nezmínila o rozhodnutích českého Ústavního soudu která všechna říkají, že v důsledku zákona 119/1990 byly všechny komunistické rozsudky zrušeny. Ale to právě bylo účelem zkoumání Komise, aby prozkoumala možné trvající důsledky Benešových dekretů na práva obětí a ne zkoumat a uvádět pozitivní rozhodnutí českého Ústavního soudu, který dal zapravdu obětem a byl jim příznivý. A nebylo účelem dokumentu Komise zkoumat restituční zákony pro mnoho lidí, které vaše instituce reprezentuje, totiž na Čechy, kteří neztratili majetky podle Benešových dekretů ale komunistickým vyvlastňováním – to nebylo účelem toho dokumentu – komunistické konfiskace. A musím zase opakovat to co jsem řekl na začátku, že acquis communautaire nemá žádnou restituční legislativu.. Člověk může tedy být nespokojený s českými restitucemi může být nespokojený s tím, jak čeští mluvčí reagují na nároky z historického i politického hlediska, ale z hlediska zákonodárství (Evropského) společenství nemáme žádný důvod, který by byl dostatečně závažný, abychom došli k závěru, že by mělo být České republice odepřeno přijetí do Evropské unie. Nakonec chci upozornit, že váš dokument si popletl několik adresátů. Říkáte, že to je důkaz nekompetentní práce Komise. Dobrá, na to má odpovědět Komise. Říkáte, že existuje zpráva profesora Froweina. To musím opravit, protože právní nález profesora Froweina nebyl dělán pro Komisi a Komise na něm nestavěla. Byl udělán pro plénum Evropského parlamentu a profesoru Froweinovi byla tato práce zadaná Evropským parlamentem. Také kritizujete Evropský soud pro jeho rozhodnutí v určitých případech. Komise neodpovídá za rozhodnutí Evropského soudu. Myslím, že moje odpovědi ukazují, že se jedná o složitou právní věc, která je pozůstatkem traumatických zážitků druhé světové války a zvláště okolností, za kterých byli sudetští Němci vyhnáni z Československa, včetně krutostí, když byli odváženi v nákladních vagónech. Musím uzavřít s tím, že právní náprava nemůže zvrátit nespravedlnosti dějin a to je pravda, s kterou musíme žít. Myslím si, že Evropská unie našla dobrou, politickou odpověď k tragedii druhé světové války. Děkuji, pane předsedo.

Jan Sammer (sekretář České koordinační kanceláře):

Pan Hrdina smíchal mnoho věcí dohromady. Šel daleko do historie, začal s rokem 1945, pak se zmínil o Švédsku a jiném, ale nikdy o petici. Petice je velice jednoduchá. Petice mluví o podvodném dokumentu vydaném Evropskou komisí, který byl pravděpodobně, nemůžeme to tvrdit s jistotou, ale já jsem přesvědčen, že byl původně připraven českou vládou, předán Komisi a Komise jej opsala. Záležitost, o které je petice je velice jednoduchá. Je to o diskriminaci, která byla důkladně a podrobně odsouzena Výborem OSN pro lidská práva a řeč pana Hrdiny chce dávat dohromady dekrety a restituce. Tyto věci nemají nic společného. Vůbec nic. My mluvíme o komunistických konfiskacích, které byly zrušeny československými zákony. Pak, ovšem, v prvních letech po svržení komunismu, byl vliv komunistů velice silný a tak se začalo z tohoto původního zákona ukrajovat, až se řeklo, že jen čeští občané jsou oprávněni. A to je proti zákonodárství Evropského společenství, odporuje to acquis communautaire. To všechno se opomenulo. Český ústavní soud říká, že v důsledku tohoto původního restitučního zákona, který zvrátil všechny konfiskační rozsudky a prohlásil je za neplatné ode dne kdy byly vyneseny, že vlastnictví se nikdy neztratilo a platí dodnes.Tady stojí proti sobě dvě strany. Jednak jsou lidé, kteří chtějí, aby tyto konfiskační rozsudky stále platily. A pak jsou lidé, kteří říkají: Jak si to představujete? To byl nepřijatelný, zločinný režim, byl označen českým zákonem za zločinný a všechno, co se v tom období stalo, všechno věznění, popravy, konfiskace, bylo protizákonné. Ovšem jsou tam stále lidé s komunistickou minulostí, kteří nechtějí, aby ti noví uživatelé byli nějak poškozeni. Ještě něco vám povím. Potvrzení toho, že ten dokument je podvodný a že nepočal v Evropské komisi ale u české vlády. V tomto Shrnutí nálezů se opakuje to, že byly Mezinárodní kompenzační dohody, jako kdyby bylo všechno kompenzováno. To je, co čeští politici také tvrdili. Ano, mám tu dohodu z roku 1982 mezi Spojenými státy a Československem. Ta nemá nic společného ani s restitucemi ani s Benešovými dekrety, vůbec s ničím. Proč je o ní zmínka? To bych rád věděl. To je jen proto, aby se do toho problému vnesl nějaký zmatek. Chcete-li vědět, o čem to je, mohl bych to detailně vysvětlit. Tedy, jak jsem řekl, je to velice jednoduché. Je to diskriminace nejhoršího druhu. Když se o tom pan Hrdina zmínil, promluvím i o tom, co sem třebas přímo nepatří. Evropský soud řekl, že nemůže posuzovat diskriminaci jako takovou, že ji může posuzovat ve spojitosti s něčím jiným. S vlastnictvím? Ale vždyť oni žádné vlastnictví neměli! Komunisti jim to vzali! Těm lidem to nepatřilo, tak o jakém vlastnictví mluvíte? To všechno patří do dohody přivést Českou republiku do Unie za každou cenu. A my jsme Češi a chceme, aby se Česká republika připojila, ale ne za takovýchto okolností, za cenu diskriminace, podvodu a já vám říkám, že tento dokument je podvod. Je to podvod, který spáchala Evropská komise společně s Českou vládou. Děkuji vám.

Dagmar Karschová (vedoucí České koordinační kanceláře v Ansbachu, bytem v Čechách a v Německu, která petici svým jménem podala):

Jmenuji se Dagmar Karschová a přicházím z České republiky. Chtěla bych to všechno vysvětlit velice krátce. Ve zmatku, kdy byli brutálně vyhnáni sudetští Němci v roce 1945 a 1946, přišel v roce 1948 komunistický puč. Mysleli jsme, že to přejde. Bohužel komunisti drželi zemi v tom neřádstvu. Potom co se uchopili moci, bylo všechno zkonfiskováno – řemesla, zemědělství a všechny obchody. A toto zkonfiskování trvalo až do roku 1989, do pádu komunismu. Zase jsme mysleli, že budeme mít demokracii a právní stát.Bohužel se to zase nestalo. Občané, Evropská unie, NATO, celý svět byl komunisty oklamán, protože to nebyla žádná sametová revoluce ale předání zkrachovaného komunistického režimu, zkrachovaného Československa do rukou vybraných komunistů a členů StB a to trvá dodnes.U moci jsou v České republice jejich potomci, příbuzní, přátelé, kamarádi a vládne nepotismus. Pokračování bývalého komunistického režimu nikdy nepřestalo. Tato tak zvaná nomenklatura panuje dodnes. A pro to jsou důkazy. Ty tak zvané vytunelované podniky, tyto podvodné úpadky podniků, to je všechno organizováno komunisty a členy StB. Jak hrozně to zní, tak je to pravdivé. Můžeme o tom číst v novinách. Já jsem přinesla nějaké sebou. Prager Zeitung to píše v němčině zcela otevřeně. Musím to říci tak hrozivě, že existují seskupení komunistů a členů StB. Vím to ze své domovské obce. Starám se o podnik, u kterého došlo k podvodnému úpadku, bylo tam 28 zaměstnanců včetně mého syna a škoda je čtvrt miliardy. V České republice není možno se domoci spravedlnosti. Zkonfiskované majetky nebyly po právu vráceny. Bohužel, to je jak to v České republice vypadá. Děkuji vám.