Červen 2004

Čachry v Pozemkovém fondu.

Hana Čápová

Zatímco restituenti čekají, za úředními dveřmi kvete špinavý obchod

Bezmála polovina lidí, kterým komunisté ukradli pozemky, zatím na svůj majetek marně čeká. A na kšeftech se státními parcelami stále vydělávají jiní. Tuto praxi kritizoval jak Nejvyšší kontrolní úřad, tak Ústavní soud. Příběh z Benátek nad Jizerou ukazuje, jak se takový „dobrý restituční kšeft“ dělá. Výjimečný je snad jen upřímností svých aktérů.

Něco bych pro vás měl

Otec Františka Růžičky byl nejbohatší statkář z Benátek nad Jizerou. Komunisti mu zabrali dům a bezmála čtyřicet hektarů polí. „Museli jsme se do tří dnů vystěhovat,“ vzpomíná šlachovitý snědý šedesátník, který v roce 1968 emigroval do Austrálie. Dnes tráví léto tady a zimu s rodinou u protinožců. Většinu zabavených polí dostal František Růžička zpátky, na devíti hektarech však vyrostlo sídliště. Proto požádal Pozemkový fond v Mladé Boleslavi, ať mu náhradou vydá pozemky jiné. „Na fond jsem jezdil tak často, až jsem si dělal legraci – jako bych tam byl zaměstnán,“ vzpomíná.

Časté návštěvy na mladoboleslavském fondu však přece jen přinesly ovoce. František Růžička se sblížil s jeho tehdejším šéfem Václavem Kašparem. Ten se o jeho pozemkové záležitosti nepřestal starat ani poté, co byl z čela fondu odvolán. Od té doby sedí v kanceláři přímo v na chodbě mladoboleslavského fondu a nabízí služby restituentům. „Jednou mi řekl: Mám pro tebe nabídku, fond dá do nabídky lukrativní pozemky, na kterých město plánuje průmyslovou zónu,“ říká František Růžička. „Za svou službu chtěl ale protislužbu: měl jsem čtvrtinu svých restitučních nároků předtím prodat dvěma ženám, které se pak stanou spoluvlastníky pozemků. Přistoupil jsem na to. Bylo mi jasné, že jinak nedostanu nic.“

A sakra: zelený pás

Kdo jsou ony spolumajitelky? Jedna je teta bývalého šéfa fondu v Mladé Boleslavi Václava Kašpara. Druhá pro změnu družkou bývalého zastupitele za ODS a současného právníka radnice Benátek nad Jizerou Petra Drábka.

Všichni tři muži se navzájem potřebovali. Kašpar využil svých známostí na fondu. Drábek dal cennou informaci – které pozemky vydat, aby se co nejlíp zhodnotily. Věděl totiž, že v územním plánu města se současná pole mají brzy změnit na prostor pro rozšíření průmyslové zóny. V tom je totiž půvab celé operace. Z šesti korun za metr čtvereční orné půdy pak cena vyskočí nejméně na sto korun za metr. Od Růžičky dvojice kombinátorů samozřejmě jeho nároky kupovala za cenu před zhodnocením s tím, že pokud vše klapne, vydělá Václav Kašpar víc než milion a Petr Drábek přes půl milionu korun. František Růžička, největší místní restituent, byl pro spekulanty zajímavý z jednoduchého důvodu. Podle metodického pokynu fondu se musí nabídka zveřejnit a ucházet se o ni může kdokoli z celé republiky. Místní restituent má ale přednost.

Jenže plán se zadrhl. Na malém městě se provalilo, že jedna ze spolumajitelek je Drábkova družka. Starosta Jan Král (ODS) se naštval. Pro město znamenají soukromí majitelé zbytečné výdaje – musí jim na rozdíl od státu zaplatit tržní cenu. „Drábek zneužil informace ze zastupitelstva,“ říká starosta. „Bylo to od něj svinstvo.“ Starosta se rozhodl, že to Drábkovi oplatí. V územním plánu se průmyslová zóna smrskla na polovinu, zbytek bude pás zeleně. „Chtěli jsme Drábka aspoň trochu postihnout,“ říká. „Stejně si tam přijde na svoje.“ Že další spolumajitelkou je Kašparova pražská teta, je pro starostu novinkou. „A sakra,“ ulevuje si. „Kdybych tohle věděl, tak jsme to zelené pásmo udělali ještě větší.“

Co je na tom špatného?

„Sedm let jsem dělal na fondu. Co je špatného na tom, že toho teď využívám ve prospěch svůj nebo ve prospěch kohokoli jiného? “ ptá se Václav Kašpar. „Pan Růžička dostal nabídku a přistoupil na ni. Nabídl jsem mu pomoc a znalost prostředí.“ Jeho nástupce ve funkci šéfa fondu Miroslav Erben, který převod podepsal, si prý ničeho nevšiml. „Zákulisní jednání a dohody šly mimo mne,“ říká. „Těch nespravedlností jsem tam viděl tolik. Už se o tom nechci šířit. Je to za mnou.“ Dnes dělá na stavebním úřadu, z fondu na vlastní žádost odešel. „Mohu uvést pouze to, že Pozemkový fond neeviduje smlouvu, kterou by pan Růžička postoupil pohledávku bývalému vedoucímu územního pracoviště panu Kašparovi,“ říká k případu předseda výkonného výboru Pozemkového fondu ČR Josef Miškovský.

Petr Drábek dál dělá městu právníka. „Po lidské stránce jsem se s ním rozešel. Tenis už s ním hrát nechodím,“ říká starosta Král. „Ale rozvázat s ním smlouvu o právních službách? Právně je to nenapadnutelné, spolumajitelem není on, ale jeho družka. A kde budu shánět nového právníka? Dělá nám velmi dobře přestupkovou komisi. Je jejím předsedou.“ František Růžička se pro změnu rozkmotřil se starostou (také spolu hrávali tenis). „Znehodnocuje můj majetek,“ říká. Na spolumajitele se ale nezlobí. „Aspoň se s nimi dalo jednat,“ říká suše.

Smysl není nevydat

Na rozdíl od pana Růžičky sestry Radmila Kubešová a Jindra Kvapilová žádné kontakty na fondu nesháněly. O právo na náhradu za svých pár set metrů utopených dnes pod rozjezdovou dráhou pražského letiště se ale braly trpělivě. Letos v březnu jim za pravdu dal Ústavní soud.

Obě sestry, ekonomka a programátorka, požádaly o pozemky už v roce 1992. Teprve o čtyři roky později pozemkový úřad rozhodl, že mají na náhradu opravdu nárok. Zažádaly o ni tedy u Pozemkového fondu – a čekaly další čtyři roky. Tentokrát na to, až úředníci fondu jejich původní pozemek ocení (na 240 tisíc korun). Ale ani tehdy nebylo vyhráno. Nejdřív se sestry chodily na náhradu ptát osobně. „Žádné pozemky pro vás nemáme,“ říkali jim pořád. Pak jim jeden z úředníků poradil, ať sledují nabídku fondu na internetu. Sestry během dvou let našly čtyři vhodné pozemky – jejich cena a plocha musí přibližně odpovídat těm původním – a postupně o ně žádaly. Z pražského Pozemkového fondu jim pokaždé sdělili, že z fronty žadatelů byl vybrán někdo jiný. Pak jim došla trpělivost a o vydání jednoho z pozemků – pětisetmetrové zahrady v pražské Tróji – požádaly soud. Jenže soud pro Prahu 7 stejně jako později Městský soud v Praze řekl: Zákon o půdě dává jen nárok na poskytnutí náhradního pozemku, nikoli na převod konkrétního pozemku, který si oprávněná osoba sama určí. Restituent se musí smířit s nabídkou fondu nebo zvolit finanční náhradu.

Faktem, že fond ženám ve skutečnosti nenabídl nic, se soudy nezabývaly. Proto se obrátily na Ústavní soud. „Smyslem zákona o půdě je vydat náhradní pozemky, ne je nevydat,“ říká advokát restituentek Jan Pavlok. „V Praze jsou desetitisíce státních parcel – přitom fond jednou za čtvrt roku nabídl tu deset, tu třicet z nich. Na několik spřízněných osob a firem ale převádí ročně desítky hektarů.“ Ústavní soud řekl, že tato praxe není správná, a oba rozsudky zrušil. Tento měsíc bude soud pro Prahu 7 znovu rozhodovat, zda sestry zahradu v Tróji dostanou.

Les na dovolené

Zatímco pozemkoví úředníci sestrám za celá léta nic nenabídli, každou chvíli se s nabídkou ozval někdo jiný. Volaly jim advokátem zmíněné firmy a osoby a chtěly jejich restituční nárok odkoupit. Nejaktivnější byl Miloš Červenka. „Nekývly jsme mu,“ říká Jindra Kvapilová. „Náhradní pozemek v Praze prodáme za milion, on nám nabízel jen částku z oficiálního odhadu – 240 tisíc.“ Mnoho dalších ale nakonec nečinnost fondu udolala a svůj nárok na náhradu prodali. Zmíněný Miloš Červenka tak dnes vlastní v Praze a okolí stovky hektarů půdy. Získal je jednak za skoupené restituční nároky, jednak je od fondu přímo nakoupil. Právě tuhle praxi kritizuje NKÚ ve své rok staré zprávě. Vláda vzala zprávu na vědomí, praxe fondu se ale nijak nezměnila. „Pan Červenka naše nabídky zřejmě pečlivě sleduje a je právník – vyzná se v předpisech a umí je náležitě využívat ve svůj prospěch,“ říká předseda výkonného výboru fondu Josef Miškovský. „Jeho úspěch je úměrný úsilí, které tomu věnuje.“

Miloš Červenka, stejně jako aktéři příběhu z Benátek nad Jizerou, bohatne na tom, že pozemky kupuje za cenu orné půdy a pak na pražském magistrátu lobbuje za jejich změnu na stavební parcely. A má s tím pozoruhodný úspěch. „Chtěli jsme na státní půdě v údolí botičského potoka vysázet les. Žádali jsme magistrát, aby ho zakreslil do územního plánu. Probíhalo to slibně. Pak do toho ale vstoupil pan Červenka, pozemky od fondu koupil a magistrát naši změnu pozastavil,“ popisuje zkušenosti, podobné, jaké má několik obcí u Prahy, starosta Křeslic Antonín Zápotocký. „Při osobním jednání mi pan Červenka řekl – s tím vaším návrhem na změnu územního plánu si lehce poradím. Sám podal jinou – změnit ornou půdu na stavební parcely.“ V případě křeslických dvaceti hektarů to znamená zhodnocení z 2 milionů korun na přibližně 250 milionů korun. Miloš Červenka si s lesem opravdu poradil. Minulý čtvrtek většina pražských zastupitelů odhlasovala, že v Křeslicích nebude (pro les byla jen desetina z nich). Miloš Červenka se ke svým transakcím nemůže vyjádřit. Momentálně je na dovolené v Egyptě.

RÁMEČEK

Šéf ukázal cestu

Pozemkový fond vznikl v roce 1992. Dostal do správy 900 tisíc hektarů státních pozemků a jedním z jeho hlavních úkolů bylo vydat náhradu (zhruba 120 tisíc hektarů) těm restituentům, kterým nešlo vrátit původní pole.

Nejvyšší kontrolní úřad fondu dvakrát vyčetl – v roce 1999 a 2003 –, že i když původní restituenti na svůj majetek stále čekají, převádí pozemky na lidi, kteří restituční nároky ve velkém skupují, nebo je jednotlivcům a firmám rovnou prodává.

Ke kritice fondu se letos v březnu připojil Ústavní soud – konstatoval, že libovůle a liknavost při vydávání pozemků je protiprávní.

Nejvyšší kontrolní úřad kritizoval, že lukrativní pozemky v Hodoníně – plánuje se na nich dálniční přípojka – fond nenabídl veřejnosti a rovnou je převedl na bývalého ministra zemědělství Jana Fencla a jeho manželku.

Bývalý šéf Pozemkového fondu a dnešní náměstek ministra zemědělství Karel Mach také vydělal. Jeho úřad přiklepl jako náhradu za restituční nároky pozemky a domy v Chotýčanech firmě Mane. Záhy ale ty samé pozemky a jeden dům Mach od Mane levně odkoupil.

(Respekt)