Červen 2004

Bobřík vyčuranosti za květen 2004

Bohumil Doležal

Vyvstává otázka, kdo v naší malé zemi je více než všichni ostatní hoden toho, aby se jako první po vstupu země do EU ozdobil inovovanou poctou. Otázka je samozřejmě zbytečná. Kdo by to mohl být jiný než hlava ze všech nejpomazanější, prezident České republiky Václav Klaus.

Ve stínu příprav na den D a na ztečení Blaníku se pan prezident potichu vypořádal s kontroverzním zákonem o zásluhách dr. Edvarda Beneše. Zákon mu nepochybně nebyl úplně po chuti vzhledem k tomu, že patří k českým iniciativám, které pořádně rozdráždí naše německé a rakouské sousedy (to byl taky jeho smysl), ale patrně nedojde velkého pochopení u těch našich západních partnerů, jejichž sympatie potřebujeme k tomu, abychom si mohli na Němce jak se patří vyskakovat.

Pan prezident tedy ve svém stanovisku, které nesmí být citováno v úplnosti, prohlásil, že zákon je „netypický“ a „zvláštní“ (slabá slova!) a vyjádřil přesvědčení, že „samostatné vytváření si (!) názorů na historické události… by mělo být ponecháno na každém občanovi“. Aby si nerozhněval četné příznivce dr. Beneše, prohlásil ovšem zároveň, že „rezolutně odmítá útoky na prezidenta Beneše, ke kterým v poslední době… bohužel i u nás dochází“. To je pozoruhodná formulace: kdy je nejlépe zaručeno, že se „názor“ na prezidenta Beneše nezmění v „útok“ na téhož? No přece tehdy, když si ho občan nechá pro sebe.

Pan prezident chtěl zjevně zároveň vyhovět nacionalistům i těm, v jejichž nitru hlodají jakési pochyby o Benešových zásluhách (pár se jich najde i v ODS). Obtížné úlohy se zhostil, jako vždy, s bravurou.

Zákon nepodepsal, protože ho nepovažuje za potřebný. Zákon však ani nevetoval, protože nechce dodávat munici útočníkům. Neudělal tedy nic. To je v takových ošemetných případech nejrozumnější. Zákon vstoupí v platnost i bez jeho podpisu. Vstoupil by v platnost i kdyby ho podepsal. A vstoupil by v platnost, i kdyby ho byl vetoval, protože Poslanecká sněmovna by ho hravě přehlasovala. V obou posledních případech by si však na té či oné straně ublížil. Takhle dokázal, že je prezidentem všech: kromě útočníků na Beneše, ovšem.

Díky tomuto projevu státnické moudrosti je nepochybné, že si vysoké ocenění (historicky prvního eurobobra vyčůranosti v dějinách naší země) opravdu zaslouží. A my všichni mu k tomu můžeme zazpívat: Radosti, ty jiskro Boží! Což je, jak asi víte, naše nová hymna.

P.S. Zvučnými slovy o „rezolutním odmítání“ toho, že „bohužel dochází k útokům“ se pan prezident připodobňuje jiným dvěma politickým velikánům našich dějin, dnes neprávem opomíjeným, totiž Novotného tajemníkům Kouckému a Hendrychovi. Ti ovšem hovořili zpravidla v plurále: „rezolutně odmítáme“, respektive „všichni naši poctiví pracující rezolutně odmítají“ (což je totéž). Byl v tom projev jakýchsi sebepochybností, tedy slabosti, jíž náš prezident netrpí.

Nejde o náhodu, stejnou podobnost výrokům zmíněných aparátčíků vykazuje i formulace z jeho projevu ke vstupu do EU: „Nepřipusťme ani na okamžik, aby (naše širší zájmy) byly někým z nás či někým mimo nás označovány za dávno překonaný nacionalismus.“ Zde byli Koucký s Hendrychem důraznější – říkali zcela určitě „nepřipustíme ani na okamžik“.

Kupodivu jim to nebylo nic platné.

(www.bohumildolezal.cz)