Červen 2004

Rizika našeho členství v EU

Bohumil Doležal

Přístup českého člověka k Evropské unii se dá nejlépe odvodit z toho, co na téma EU říká Václav Klaus. Jako zkušený populista dokáže vycítit, co od něj lidé chtějí slyšet, a přesně to zformulovat.

V této, české verzi není EU žádný zázrak. Jde o mocný nadnárodní celek se značným demokratickým deficitem v rozhodovacích procesech. Jako všude na světě s výjimkou Česka tu vládnou ostré lokty a uplatňuje se arogance mocných, kteří se snaží unifikovat různotvárné součásti společenství. Před branami tohoto pochmurného hradu stojí český národ se svým unikátním kulturním dědictvím, tisíciletým dílem našich předků.

Nemáme fakticky žádnou volbu: evropská integrace je proces, který se přes nás valí. Musíme se vzdát podstatných částí naší suverenity a můžeme přitom nanejvýš vztekle bouchat do stolu.

Zásadní otázka je: uhájíme se před totálně necitlivými zásahy ze strany Unie? Dokážeme si vybojovat, aby v našem bytě zůstaly zamykatelné dveře, záruka naší svobody? Za touto bojovnou defenzívou lze vycítit předtuchu, že některé věci, jimiž se pyšníme, jsou z hlediska našich partnerů věcmi, za něž je třeba se stydět; a taky ovšem pochopitelnou touhu, aby se nám moc nekoukali pod prsty a občas nás přes ně neklepli.

Klausovský postoj je ovšem třeba trochu doplnit, jinak by nebylo vysvětlitelné, proč v referendu řekla velká většina zúčastněných Evropské unii ano. Český člověk rád remcá, zároveň tuší, že ve společnosti bohatších partnerů se mj. otvírá možnost na jejich bohatství nějak participovat. V pozadí je jednoduchá, leč racionální úvaha: ještě nikdy nikdo nezbohatl jen tím, že vstoupil do nějakého společenství. Zbohatnout se dá jen prací a odříkáním. České národní společenství s tím má jakési, byť i dosti dávné zkušenosti. Zároveň platí, že ještě nikdy nikdo nezchudl tím, že byl přijat do zámožné společnosti. Aby mu to k něčemu bylo, musí se ovšem i sám snažit.

Čili: z krátkodobého hlediska nezbohatneme, ale ani nezchudneme. Co bude ze střednědobého nebo dlouhodobého hlediska, bude záležet na nás. To praví český realismus, lepší součást českého plebejství.

Vstup do EU má ovšem i rozměr, který pan prezident poněkud nepřesně opisuje jako „symbolický a psychologický“. Protože ho na rozdíl od ekonomických spekulací považujeme za rozhodující, věnujme se mu trochu:

Česko sice nikdy nebylo zázrakem, před nímž by svět padal na zadek: ale dlouhou dobu jsme hráli poctivě a loajálně úlohu periferie latinsko-křesťanského kulturního okruhu. Vděčně jsme přijímali podněty, přicházející z vyvinutějšího evropského Západu, a dokázali jsme si je osvojit. Nebyli jsme ostatně vždy jen pasivně přijímajícími, viz např. náš příspěvek ke vzniku evropské reformace. V druhé polovině druhého tisíciletí jsme byli dvakrát (po zhroucení českého stavovského státu a po druhé světové válce) mimo jiné i díky vlastní indolenci posunuti na východ. Zejména historicky nedávný padesátiletý pobyt v Ruském impériu měl pro českou společnost osudové následky. Teď se otvírá možnost, jak institucionálně potvrdit obnovenou příslušnost k Západu. Zase aspoň pro první desetiletí jako jeho periferie, ovšem. Tím se nelišíme od Poláků, Slováků a Maďarů, kteří do EU vstupují s námi. Snad ji dokážeme tvořit stejně poctivě jako kdysi naši předkové.

Západní společenství má ovšem své velké problémy, na něž jeho kritikové (též prezident Klaus) poukazují právem. Aby ta kritika byla ve všem všudy korektní, je ovšem třeba vytknout před závorku to, co jsme právě řekli.

Evropská integrace se v současné době potýká s velkými problémy. Rozjela se po druhé světové válce jako pokus překonat pustošivé vnitroevropské konflikty – ovšem nutno dodat, že překonat je bylo zapotřebí především proto, že Západ byl v té chvíli smrtelně ohrožen agresivním a rozpínavým stalinským impériem. Toto globální nebezpečí působilo jako tmel. Po samovolném zhroucení Ruské koloniální říše tento faktor, vnější tlak, pominul. Následkem byla jednak přirozená snaha po rozšíření, provázená často utopickými pokusy o nadměrnou a těžko uskutečnitelnou integraci (obvyklý průvodní jev euforie), jednak postupné sílení vnitřních rozporů, patrné zvlášť od chvíle, kdy se objevilo nové globální ohrožení, islámský terorismus, který tentokrát neohrožuje jako kdysi Rusové v první řadě Evropský západ, ale naopak USA (a malý a vzdálený Izrael). V současné době je EU rozdělena v podstatné věci a jásání Romana Prodiho po španělských volbách, že trhlina se zaceluje, je, jak aspoň doufám, předčasné.

Základní problém není: eurooptimismus nebo euroskepticismus. Ani jalové nadšení a ohňostroje, ani brblání nad osudem, který se přes nás valí. Základní problém je, jaké má být naše místo v této EU Anno 2004. Jaké místo zaujmeme uprostřed těchto zásadních sporů. Čeho chceme dosáhnout, kdo přitom budou naši spojenci a s kým naopak nemůžeme počítat. Jde o praktické politické problémy, řešit je mají čeští politici a publicistika jim má být nápomocna nezaujatou kritikou jejich počínání.

Náš vstup do EU je v zásadě pozitivní věc: žádný triumf, ovšem, pouhá příležitost, jíž je třeba se chopit. Záleží na nás, co s ní uděláme.

(www.bohumildolezal.cz)