Červen 2004

Euroskepse z druhé strany aneb Zamyšlení k prvnímu máji

Luděk Frýbort

Datum prvního května se blíží, ale ta pravá nálada se nechce dostavovat. Jaké to doopravdy bude, bez všech fanfár a oslavných řečí, až se k starému jádru Evropské unie připojí deset dalších zemí, z toho osm členů bývalého sovětského impéria? Někteří z politiků ověnčují tu událost prohlášeními plnými květnatého optimismu, v němž nelze nerozpoznat jistou křečovitou povrchnost. Jiní spouštějí euroskeptický pokřik takové intenzity, až se zdá, jako by se čehosi báli; že by ztráty výhod, jimiž je obdařila postkomunistická neprůhlednost? Širší veřejnost není ani euroskeptická, ani eurooptimistická. Uznává nezbytnost toho historického kroku, ale asi tak, jako když jde člověk k zubaři: protože není vyhnutí. Protože by to jinak bolelo ještě víc. Což, jak tak srovnávám různé reakce, odpovídá i většinovému přístupu lidu českého. Je pro EU, ale nadšením přitom netancuje. Možná že v zemích, ležících blíž Rusku s jeho latentním velmocenským nárokem, lidé víc pocítí osvobozující účinek připojení k evropskému spolku; v krajích českých bych velký jásot nečekal, spíš pokračování rozpačitého sčítání výhod a nevýhod. Je rozšířen pocit, jako by Evropská unie byla nebezpečná saň, z níž sice občas ukápne zlatá šupinka, jinak je však záhodno se mít před jejími záludy na pozoru. Rovněž že lezeme-li k řečené sani do doupěte, činíme jí tím jakousi milost; proč by o to jinak tolik stála, že.

Pozoruji toto divadlo z druhé strany hraničních hor a měl bych k němu pár připomínek. Předně: české státnictvo i sdělovací prostředky dělají, jako by Evropská unie byla temný kontinent, který byl právě jejich zásluhou objeven a oni jsou povoláni podat o něm zprávu žasnoucímu lidstvu. Poradil bych tuzemským Kolumbům, aby se nenamáhali s objevitelskými plavbami, když nemnoho mil za jejich humny žijí v podmínkách EU miliony lidí včetně dosud nevymřelého českého krajanstva a mohou o okolnostech svého živobytí podat zasvěcenou zprávu. Jestliže například Dánové nebo Irové dosud zhoubné účinky Evropské unie, jak před nimi varuje pan Klaus a jeho apoštolové, na vlastní kůži nezjistili, musíme z toho usoudit, že: a) buď jsou takoví tupci, kteří nevědí, co jim jezdí po hřbetě a teprve pan Klaus je musí o jejich vlastním stavu poučit, nebo b) jsme z nejasných důvodů strašeni čímsi neexistujícím. Ostatně sám už žiji v členské zemi EU po čtvrt století, a třebaže mi nejsou tajny různé pošetilosti, jichž se bruselští pánové občas dopouštějí, oznamuji Kolumbům, že po sečtení všech kladů i záporů z toho vychází živobytíčko velmi utěšené, jakého by nebylo, kdyby západní Evropa před desítiletími trvala na suverenitách a identitách vzájemně rozhašteřených velko- i malostátečků.

Též o tom, kdo komu dělá milost, by se dalo diskutovat. Stav ducha, zvaný euroskepse, totiž nikterak není omezen na českou hroudu, nýbrž se hojně vyskytuje i v zemích západních, třebaže jaksi v opačném pojetí. Zejména tam, kde jsou lidé novým adeptům členství na ráně, se vzmáhá nepokoj. Kde stačívala klika u dveří, je dnes nutno se složitě zabezpečovat proti vpádům drobného i organizovaného gaunerstva; v příhraničních obcích není pomalu bytu, aby se do něj někdo nevloupal; krádeže automobilů, mor, s nímž si už obyvatelstvo kandidátských zemí navyklo žít a ani jej zvlášť neodsuzuje, se šíří ze své endemické oblasti na západ a budí obavy. Co se stane, až zmizí hraniční závora a octneme se s východním svérázem v jedné domácnosti? Uhlídáme si ji, aby nám z ní nezmizely i hrnky z poličky? Západní státnictvo se dosud tváří, jako by jediný problém tkvěl pouze v rozdílném stupni hospodářského rozvoje původních a kandidátských zemí EU, což hodlají spravit finančním povzbuzením. Na vysoké politice nezúčastněný človíček tuší, že příkop mezi Východem a Západem je mnohem hlubší a obtížněji zasypatelný, jelikož spočívá v rozdílném stavu morálním. Ví, že mravní pokleslost nevyplynula z vrozených charakterových vlastností Poláků, Čechů, Litevců i jiných národů, nýbrž je následkem lámání charakterů během půlstoletého pěstování Nového Socialistického Člověka. Byl se zdarem vypěstován, takže je teď zapotřebí spíš opatrnosti než se východním móresům ještě otvírat. I nesmíme se divit, bude-li na prvního máje západoevropské občanstvo na rozdíl od svých politiků jásat jen velmi zdrženlivě.

Ale ani to ještě není veškeré euroskepse nejhlubší dno. Invazi lotrovstva lze očekávat, ale zatím v západních zemích celkem slušně funguje policie, soudy nelze ovlivnit obálčičkami, a je-li účinnějším zásahům dosud na překážku příliš slitovné chápání lidských práv, je možno očekávat, že i v tom nastane dřív nebo později změna. Ostatně kdoví, proč tolika vlivným pánům naskakují pupínky při pomyšlení na evropský zatykač, že ano. Nicméně leží jádro obav někde jinde: co si vlastně pouštíme do svého evropského obýváčku? Jak stabilizované jsou to země? Je úplně vyloučené, že by v nich nastal zvrat k starým pořádkům? Ve vlastech podtatranských si například lid na sebe nedávno zvolil prezidenta... no, mohlo to být ještě horší. Ale i takhle je to zlé dost, zlé a oprávněné pochyby vzbuzující. Jak to, že východoevropský volič tak snadno otvírá dveře nedůvěryhodným figurám? Jak to, že mu, jak se zdá, nevadí nejen jejich podezřelá minulost, ale ani značně znepokojující praxe v tak zvané mladé demokracii? Je tak nepoučitelný? Tak málo si váží svobody, po níž tolik toužíval?

V Evropě mezi Portugalskem a Finskem probíhají volby, ale nic převratného se přitom neděje. Jedna politická parta vyhraje, druhá prohraje, ale kdokoli zasedne do vládních křesílek, počíná si nakonec stejně, jelikož princip dukáty sypajícího oslíčka ještě nebyl zprovozněn. Jsou sice v západoevropské politice i dosti skurilní postavy, francouzský Le Pen například, ale ani jejich volba by nevedla k diktatuře, nebo jak se nyní ohleduplně říká, k řízené demokracii - tak silné a zavedené jsou demokratické instituce. O Evropě východnější se to už tak jistě říci nedá, jak ukazuje slovenský příklad. Posun voličské přízně tam může velmi rychle vést k pádu do ohyzdných hlubin; není sice toho, kdo by se nezaklínal demokracií, ale nedodá-li vládní partaj západní blahobyt na počkání, neváhá netrpělivý národ sáhnout do plesnivé krabičky bolševismu. Blahobyt... no, asi z toho žádný extra nekouká, ale alespoň kdyby se vrátil živůtek bezstarostný, bezmyšlenkovitý, v němž se dá za občasného přikrádání bídně, ale nepříliš namáhavě přežívat a prožírat to, co ještě zůstalo po rozumnějších předcích.

Slováci vpochodují do spojené Evropy v čele se soudruhem Gašparovičem, jenž sice ještě není žádný Lukašenko, ale mohl by se jím za příznivých okolností stát. Jestli i parlamentní volby dopadnou v témže duchu... inu, těš se, nebohá Evropo, těš se, podtatranská vlasti. V zemích českých to vypadá trochu jinak, ale obavu z případné lukašenkizace také nelze odbýt mávnutím ruky. Socialisté slibovali modré z nebe a v určeném termínu je nedodali, takže v příštích volbách patrně ostrouhají, vystřídáni partají bezbarvého ptáka. Lze ovšem čekat, že ani jemu nevypadne zpod peroutek žádný zázrak... jak dlouho bude ještě český volič takhle přeskakovat, jednou sem, podruhé tam? Co jestli ho to omrzí, na volby se vykašle - už nyní se dívá na veškerou politiku s despektem - a jediní, kteří se dostaví pořadovým krokem k urnám, budou naši nepoučitelní stalinisté? To není malování čertů na zeď, nýbrž velmi pravděpodobný scénář. Co si počne EU s Českou republikou pod vedením soudruha Grebeníčka? S Polskem levičáckého tlučhuby Lepperta, jak tak všechno vypadá? S Litvou, kde zrovna vyhodili z prezidentského křesla moskevského agenta, což ovšem není zárukou, že se nikde nevyskytuje jiný? S Kyprem, kde hlavním tématem je a zůstane tupomyslný řecko-turecký svár? S Tureckem, jehož přijetí se Evropa patrně nevyhne, jenže co jestli je ovládnou v některých z příštích voleb divocí, džihád hlásající islamisté?

Jak hodlá Evropa hájit své hodnoty, když se s novými členy dostanou k vysoce brizantním dokumentům lidé s vazbami tu na ruské tajné služby, tu zase na arabské režimy nejpochybnější pověsti? Nedávno byl v Praze zproštěn funkce jakýsi hodnostář, svou minulostí přícmrda KGB, kterýžto vplul do demokratických poměrů jakožto nepostradatelný odborník na styky s Irákem ... kolik takových odborníků ještě zůstává všude mezi Lublaní a Tallinnem? Jak hustou pavučinou zrady jsou protkány nové členské země? Rozšíření EU je hra, do níž se Západ pustil v lehkovážném předpokladu, že mu bude trvale padat dobrá karta. Nemusí to vyjít.

Pásmo nehotovosti a nejistoty, v kterém každé z voleb mohou vyvolat z hrobu dávno pošlý marxistický zmetek, kde se ke slovu a k moci mohou kdykoliv dostat figury s rozvětvenými vztahy k pochybným režimům postsovětského či arabského Východu... jaký máš lék, Evropo? Nostalgie po komunistických pořádcích vyrůstá z nespokojenosti nad tím, že pochod za lepšími kapitalistickými zítřky pokračuje jen velice váhavě, zejména když se na něm přiživí, kdo ruce má. Takže... přisypat chudým příbuzným z evropské kasičky, aby se měli líp a zapomněli na egyptské hrnce komunismu? Říká se to. Jenže do bývalé NDR se sypou stamiliardy už patnáct let, a rozdíl mezi německým východem a západem se spíš prohlubuje. Ne, přisýpáním z cizích kasiček se jen přišívají chatrné záplaty na ošoupanou komunistickou vestu, ale podstata maléru zůstává. Je jím ochablá, bezmyšlenkovitou obživu z erárního hrnce vyžadující nevolnická mentalita. Bez její změny se z postkomunistické zóny nestane Západ, ani kdyby byla desetkrát přijata do EU.

Kdybych evropským hodnostářům směl mluvit do řemesla, poradil bych jim ze své zkušenosti na obojí straně někdejší železné opony toto: zacházejte opatrně s bruselskými groši, pánové, protože penízky získané bez vlastního přičinění obvykle příjemci nepomohou, jen ho utvrdí v konzumních nárocích a v nespokojenosti, že dostává málo. Hlídejte si své nové členy; dopřejte jim plnoprávnost, ale zároveň si rozmyslete, co dělat v případech, kdy jejich občanstvo vytáhne na světlo upíra, jejž už dávno měl pohřbít čas. Brzký čas ukáže, jestli by Unie neměla přidat k svým ustanovením i možnost pozastavení členství těm, kteří pozbyli soudnosti přechodně, a trvalé vyloučení těch, jimž už není pomoci. Slavme tedy tento způsob prvního máje, ale mějme na paměti, že evropské sjednocení je květinka zatím velice křehká, již by lukašenkovský plevel snadno udusil. Nedopusťme, aby se rozplemenil.