Červen 2004

O knížkách, knihomolech a rakovině duše

Luděk Frýbort

Prožil jsem právě několik zajímavých a poučných dnů, postávaje na knižním veletrhu u stánku Annonce a nabízeje zájemcům knížky z její produkce. Pomalu už jsem dokázal zákazníky odhadnout předem. Ve dvojicích se vyskytující dámy se svazečkem lejster bývají vesměs zástupkyně knihoven, tím milejší a vděčnější, čím menšímu městečku poskytují ten kousek čtenářské kultury.

Pánové se zápisníkem chodívají sami; to jsou knihkupci, hledající obohacení pro své pulty. Kolem poledne se pak vyrojí zástupy, davy a šiky zanícených knihomolů, jejichž srdce plesá už jen při pohledu na pěknou knížku, ani ji nemusejí číst. Tu a tam některý jednu koupí, ale většinou jen postojí, popovídají si, poděkují a s povzdechem se vzdálí... jo, pane, kdybych já měl knížky ještě kam dávat... kdybych měl čas si přečíst všechno, co bych rád...

Trochu zdráhavě přistupují k stánku dědouškové a stařenky, jimž lze číst z očí jak lásku ke knížkám, tak i beznaděj chudoby... já vím, babičko, já vím. Je obtížné být knihomolem při mizerném důchodu, stačícím sotva k nejbědnější obživě, a knížka stojí dvě, tři stovky. Líto mi jich bylo, těch hlaviček šedivých, posmutnělých, že bych si nejraději sám sáhl do kapsy, vyberte si, starý pane, já to zaplatím za vás. Jenže když ono jich je tolik v téhle zemi, těch životů zmařených, jimž na konci všeho snažení a strádání nezbývá ani na knížku. Poslyšte, páni ministři, zákonodárci, partajníci a jiní pumprdenti, jimž péčí o prostý lid jen tak huby přetékají: měl bych pro vás jeden vpravdě sociální návrh. Rozhází se peněz za vaše volební boje a jiné ničemnosti... což takhle na nich drobet ušetřit a postavit místo toho před vchodem do veletržní haly stůl. Mohl by u něj sedět například pan ministr přes kulturu a každému šedivečkovi s důchodem pod hranicí holé bídy vydávat po poukazu na knížku dle vlastního výběru. Snad i preference své otřesené partaje by tím významně pozvedl, troufám si předpovědět.

Ale jsou i chvíle radostné: koukejme, co mládeže neochmýřené přichází a zajímá se, vida, není to tak zlé, jak se tvrdívá: že v knížkách si říkají leda starci nad hrobem, kdežto mladí sedí u počítačů nebo se nechávají ohlupovat krváky z videa. Třeba, přemýšlím, nám vyrůstá dvojí elita: ta počítačová, technická, příští manažeři a národohospodářové, ale též elita lidí čtivých, se schopností hlubšího myšlení, mezi nimiž... kdoví. Snad mi tady postává a v knížkách se zájmem listuje i některý z budoucích vůdců národa, bohdá moudřejších a poctivějších než ti, kteří si troufají řídit jeho osudy dnes.

A jelikož je každému vlastní košile nejblíž, nemohu ani zamlčet, jak velmi mě povzbudil ohlas mých článků a knížek. Jsme totiž někdy, my autoři a spolupracovníci Annonce, zmítáni pochybami, neděláme-li práci, o níž už na chodníku před vydavatelstvím nikdo neví, nestojí o ni, ani ji nepotřebuje. Naštěstí knižní veletrh potvrdil něco jiného. Ukázalo se, že je nad očekávání mnoho těch, kteří o článcích v Annonci i o jejích knížkách velmi dobře vědí, čtou je a rozšiřují. Děkovali nám, gratulovali a chválili - jen tak dál! Pište! Nejsem zvlášť ješitný mužský, ale nemohu popřít, jak mi to uznání dělalo dobře. Ano, přátelé, děkuji za povzbuzení, budu psát, budu se zamýšlet nad cestami země české, třebaže tomu osud chtěl, že do ní nahlížím jen zvenčí.

Přicházeli ovšem i jiní, se soudy zdaleka ne tak příznivými. Dovedl bych je pochopit; Annonce dává prostor názorům, které nemusejí vonět každému. Zejména ve věci poválečných odsunů, ve sporech o roli tehdejšího prezidenta Beneše, ve vztahu k Německu a k Němcům můžeme být náhledů rozličných. Plně chápu, že ten, kdo protrpěl pár let v hitlerovském koncentráku, bude na Němce hůř k mluvení, než kdo mezi nimi našel vlídný exilový domov. Ano.

Jenže bych očekával diskusi. Tihle lidé však nediskutují, nýbrž rovnou vztekle povykují, osočují a nadávají, knížku ještě ani neotevřeli, ale už vědí, že v ní jsou samé lži. Inu, diskuse je umění demokratické, a v posledních šedesáti letech nebylo mnoho příležitosti se mu naučit. Ale jsou nejspíš i tací, kteří se mu učit nechtějí a ani nemohou, nemajíce k tomu mravní předpoklady, takže znají a za účel všeho pokládají jen nepřátelství, pomstu a zášť. Potřebují k životu nenávist jako jiní dejme tomu knížku (když už jsme na tom veletrhu).

»Ne-ná-vi-dím!« odsekával mi takový človrda, ne zvlášť starý a ty časy pamatovat nemohoucí, svůj vztah k veškerému Němectvu týmž tónem, jako někdy Edvard Beneš své hrůzné »Vy-lik-vi-do-vat!« Já vám nevím. Proč právě v Čechách je tak rozšířená nenávist, ta rakovina duše? Proč, když jiné končiny byly postiženy nacistickou zvůlí mnohem krutěji? Zběhal jsem pěkný kousek světa, ale s tak zažranou, k smíru neochotnou záští jsem se nesetkal a to ani u Židů, kteří by k ní měli onačejší důvod než pan Opatrný, proživší válečná léta v relativně útulném zákoutí. Snad že jí někteří čeští lidé vyrovnávají vědomí vlastní nestatečnosti, s níž dokázali pohromy dějin vždy jen nějak překlepat, ne se však postavit se zbraní na odpor?

Nevím a je mi z toho všelijak. Každá rakovina vede jen k vlastní záhubě, rakoviny duše nevyjímaje - ostatně pohleďme, kam až jsme to s ní domydlili. Buď jak buď, poučil mě a povzbudil ten knižní veletrh. Pokud bude v mých nevelkých silách a možnostech, slibuji, že chci i nadále přispívat k odřezávání metastáz nenávisti z české duše. A těm, jimž už ji prožraly bez naděje na zahojení, vzkázat slovy Havlíčkovými:

Jsem-li Slovan, jsem-li Čech - co se na to ptáte? / Jsem-li s vámi, proti vám - což tak o to dbáte? / Zde můj pevný úmysl jest vysloven: věčně vám chci býti ve všem neroven, / a náleží-li jméno »člověk« vám - i člověčenství milerád se odříkám...