Červen 2004

O kritice a urážce majestátu

Luděk Frýbort

(Není zvykem, aby redakce CS-magazínu čtenářům některé články doporučovala, ale u tohoto jsme neodolali, neb v něm autor boří zažité národní mýty.)

Opovážil jsem se ve svém článku “Spor o Korunu českou” otřít o první republiku (dle mého zdání velice zlehoučka), a teď to mám: hned v následujícím Zpravodaji mi pan J. S. Krulis-Randa otřeníčko vytýká, hovoří o hanobení identity, udává k srovnání názor britsko-rakouského filozova sira Karla Poppera a vyzývá čtenářstvo, aby se nad oběma texty zamyslelo.

Jelikož jsem kromě občasného autorství sám čtenář, chápu se výzvy pana Krulise-Randy (když už je řeč o identitě: nevypadly z toho jména nějaké háčky?) a zamýšlím se rovněž.

Jsem jedné mysli jak se sirem Popperem, tak i s panem Krulisem-Randou v tom punktu, že republika Československá ve své předválečné podobě představovala zdaleka to nejlepší, co toho času bylo v širém okolí v oboru demokracie a občanských práv nabízeno. Na sever, na jih, západ i východ se prostíraly útvary nesrovnatelně pochybnější kvality, nejbližší stát, který by snesl náročnější měřítko, bylo Švýcarsko. Rád věřím, že kdo v tehdejším Československu prožil dětství, může je pokládat za šťastné, zejména ve srovnání se vším, co následovalo poté až do dneška. Je tím ale řečeno, že kolem předválečné republiky musíme našlapovat jako kolem svátosti oltářní? Že nesnese ani za nehet diskuse, nebo nedejpámbu kritiky?

Přiznám se, že mě k sepsání této repliky přivedla slova o falšování historie a zmíněném už hanobení identity; inu, jadrně se vyjadřuje pan Krulis-Randa. Čímž ostatně nevybočuje z běžného českého způsobu: nediskutujeme, ale osočujeme. Snad nebudu kamenován, když pravím, že mi tento společenský folklór nevoní. Od stvoření planety Země se na ní neskytlo nic tak dokonalého, aby smělo být vyňato z kritiky, předválečné republiky nevyjímaje. Jinak vzato, cokoli jest vyvýšeno na piedeslal nekritizovatelné posvátnosti, nestává obvykle za moc. Jelikož si památky první republiky přece jen vážím víc než jen jako podstavce pro oslavné sousoší, dovolím si jí vytknout několik nedostatků.

Jejím způsobem byla nepochybně demokracie, bohužel se nedokázala povznést nad úroveň nejomezenějšího partajničení, afér a politického kupčení. To není hanobení identity, nýbrž skutečnost, jíž se může každý dočíst například v Peroutkově Budování státu. Nejlepší duchové toho času ten stav kritizovali hojně a nemilosrdně, což nám snad může být znamením, že se toho smíme odvážit také.

Ještě o stupeň kritizovatelnější je tehdejší politický lid. Demokratickým uvědoměním se nikterak nezaskvíval, spíš obsahoval pozoruhodný podíl živlů destruktivních, státu i demokracii nepřátelských. V přepočtu na hlavu bylo předválečné Československo nejzkomunizovanější zemí světa, Sovětského svazu nevyjímaje. O “vzorném příkladu svobodné, otevřené společnosti” bych tedy nemluvil, i když se tak siru Popperovi mohla jevit. Prosáklost komunistickou nebo aspoň silně levicovou pověrou trvá přes všechna superliberální prohlášení současných českých politiků dodnes, a jak vše naznačuje, ještě bude zdrojem mnoha potíží a ztroskotání.

Domnívám se proto, že lakování předválečných poměrů na růžovo není na místě, tím spíš, že nikterak neskončily. Jen vytrvalá kritika může – modlemež se – přivodit začátek nějakého obratu.

Otcové československého státu s velikou rozhodností a energií bojovali proti vídeňské monarchii, zvouce ji vězením národů. Z dnešního hlediska si lze postesknout – ó, kéž by pámbíček takové vězení přemnoha národům naděliti ráčil! Ale pravda, to ještě nemohl Kramář s Klofáčem vědět. Zato je mohlo trknout, že si pořizují zmenšeninu téže mnohonárodní říše, již s takovou vehemencí rozbíjeli; a že nebudou-li si počínat zgruntu jinak než druhdy císař pán, nadějí se týchž problémů a téhož konce. Bohužel je to netrklo. Uzavřeli do hranic Československa některé národy, jež o to nestály, a následky si mohl každý spočítat, i kdyby rakousko-uherského příkladu nebylo.

Existovalo jisté východisko z té patálie: budovat stát na přísné rovnocennosti (ne pouze rovnoprávnosti) všech svých etnických složek. Bohužel neodolali vlastencové čeští nacionalistickému vábení a vyhlásili Československo za národní stát Čechů a Slováků, v němž jinojazyčné menšiny měly statut trpěného, byť i občanskými právy vybaveného přívěsku. Jak to s takto pojatou státností dopadlo, netřeba připomínat.

Výsledek je dodnes v Čechách obhajován a rozličně ospravedlňován, ale ani zde nemusíme být proroky, abychom předpověděli, že bude ještě zdrojem mnoha potíží a ztroskotání, ano i ostudy.

Za čtvrté pak vytýkám předválečné republice, obecnému lidu i jeho vůdcům, že se nebránili mohutnému, zřejmě vrozenému sklonu k zbožňování, čímž se dostáváme opět k výchozímu bodu tohoto článku. Od osmnáctého roku až dodnes nemá lid český hlavu státu, nýbrž tatíčka, neřku-li modlu. Váhám nazvat český sklon k tatíčkování monarchismem, protože obdobné zbožnění se v evropských monarchiích tohoto času nevyskytuje, leda snad v některých orientálních sultanátech. V sledu prezidentů snad jen Toník Novotný jakožto vyslovený šašek nebyl vynesen na tatíčkovský stolec; a dr. Emil Hácha jakožto postava tragická, již ztatíčkovávat jest trapno.

Instituce tatíčka není stanovena ústavou, do ní je každý pasován vášní zbožňujícího lidu; i pohleďme, kdo všechno se už také do tatíčkovského kabátu vešel. I ušatý Toník Zápotocký, uctívaný pro svou lidovost a údajné chození do hospody mezi dělníky, čemuž nestálo v cestě jeho působení v nejzločinnějším období českých dějin. K ztatíčkování nezbytně spěl i stařec Ludvík Svoboda pro svou stříbrnou hřívu a mužný profil, třebaže šlo o figuru velmi zrádnou, k níž je v dějinách jen málo paralel. O tatíčku Dubčekovi, všech tatíčků futrálu, pak netřeba zpívat tomu, kdo ten čas zažil.

A pochopitelně, jakmile praskla poslední obruč na sovětském kouzelníkovi, okamžitě nastoupily nikoli hlavy státu, nýbrž tatíčkové. Desátý a zatím poslední exemplář toho druhu zaslouží obzvláštní pozornosti: býval u valné části českého lidu silně v nelásce, dokud ještě působil jako vládní či opoziční politik, ale jakmile byl vyvýšen na stolec prezidentský… ohó! Současný tanec kolem dodatečného zbožnění Edvarda Beneše zákonem je zatím poslední tečkou za tím trapným divadlem, nad nímž si českých obyčejů neznalá cizina může hlavu ukroutit.

Oblékání osob i dějinných úseků do pláště nedotknutelnosti, jejich stavení mimo diskusi, zaměňování kritiky za urážku majestátu… čert ví, kde se ta anomálie v české duši vzala. Je nutno velmi výrazně říci, že demokratického ani republikánského na ní není nic. Leccos se v běhu českých dějin povedlo, něco méně, něco vůbec ne, ale ani jejich nejzdařilejší fáze nemá nárok na štempl absolutní dokonalosti. Křepčení kolem ztatíčkované modly připadá úctyhodné možná nám, kteří jsme na takové věci zvyklí, ale u všech jiných vzbuzuje podiv a vnuká nedůvěru. Nedopouštějme se jej ani my v exilu.

Mnohé z toho, co se dnešní České republice věší na nohy jako galejnická koule a zdržuje ji v pozitivním vývoji, je přímým dědictvím její předválečné předchůdkyně. Tak pravím, a jsem ochoten svůj soud obhájit v diskusi; a budu-li přesvědčen argumenty, ochoten uznat svůj omyl. Ale jen argumenty v poctivé, demokratické diskusi, prosím. Vyznačuje se tím, že jeden účastník naslouchá důvodům druhého, přemýšlí o nich, a zjistí-li, že v některém bodu neodpovídají jeho názoru, nemá ho hned za bídáka nízkých úmyslů, nýbrž zkoumá, v čem je příčina rozporu. Vyhlásit ultimativní pravdu, podepřít ji vhodným citátem z koránu a obořit se do každého, kdo by se osmělil pronést slůvko pochyb… toho nechme, to je způsob ajatolláhů, proto jsme do světa neodcházeli.

(Zpravodaj)