Červen 2004

O pogromech a saturnáliích

Luděk Frýbort

Jo, to ještě bývaly časy, v tom středověku. Když pan král zjistil, že je v státní pokladnici vidět dno, nenamáhal se s reformami, ale nechal roztrousit mezi lidem, že za všechno mohou Židi, jelikož cucají krev křesťanských panen. V tu ránu se zbožný lid na Židy obořil, pár jich pomordoval a vyraboval jejich domy. Na to už čekali královští zbrojnoši a ukradené poklady zabavili, ne ovšem aby je vrátili, nýbrž aby jimi pan král vhodně doplnil deficit svého rozpočtu. Židé zapěli kadeš za oběti pogromu a ihned se co pilné včeličky dali do sbírání zlatého pylu, aby bylo příště zase čím vyrovnávat rozpočtový deficit.

Nutno ovšem připustit, že náklady na středověký stát byly nízké: hejno dvořanů, podkoní, lovčí, komoří, dvě tři kurtizány a rota halapartníků. Dnes kdyby se polovina obyvatelstva obrátila na mojžíšské vyznání, rozpočtové problémy to nevyřeší; i nepořádají již současní vládcové pogromy na Židy, nýbrž na občanovu kapsu. Zdůvodnění se vždy najde, ledaže už nejsou slyšet řeči o křesťanských pannách; mámeť modernější pověry. Ukaž kapsy, občánku, káže současný berní správce; my ti je obrátíme naruby, a co se z nich vysype, toho použijeme ... nu ovšemže k tvému blahu, jak také jinak. Žít budeš jako v bavlnce, o nic se nemusíš starat, ani o své zdraví, ani čím a zač se budeš živit na stará kolena, neboť o vše se postará milostivý panovník ... ech, pardon, sociální stát.

Jenže ďábel aby to spral, i to už začíná nejít. Dlouho obecný lid věřil legendě o milostivém státu, ale někde má všechno svou mez; ta se nalézá tam, kde si erár začíná přisvojovat víc grošů z kapsy poddaného, než mu jich ponechává k volnému použití. Jelikož to nejsou šiky královských byrokratů, ale soukromá spotřeba, co pohání hospodářský stroj země, přílišné rabování kapes vede k poklesu produktivity, tím k odlivu z erárních kasiček a nakonec k všeobecnému úpadku. Není z něj úniku, aniž by byl podťat sám kořen systému, jenž se ze skromných začátků někdy před sto lety rozplemenil až k dnešní marnotratné, nenasytné hydře. Což je dnes už v evropských říších, západních i východních, dobře znát. Řečmi, jaké by ještě před tuctem let byly vyhlášeny za projev sociální necitelnosti a veřejně proklety, si nyní proplachují ústa i socialističtí politikové, neboť jim nezbývá nic jiného.

Zdálo by se, že poznáním omylu může být nastoupena cesta k nápravě. Ale až na ty řeči není zatím nastoupeno nic, a jak se zdá, hned tak nebude. Občan, chápající souvislost mezi pogromem na svou kapsu a působením sociálního státu, ovšem nechová iluze o jeho zachování v plné překypující štědrosti, v tom si je s rozumnějšími politiky zajedno. Ochotně souhlasí, že takhle, pořád novými daněmi a pořád na sekyru, to dál nejde a nepůjde. Že je třeba hlubokých reformních zásahů do rozhazovačného systému, a to dřív, než dojde k finálnímu krachu, jímž se zastaví všechno. Že je nezbytné, aby se vyplácela práce a ne nastavování dlaně pro podpory. Že je nutno se vrátit k principu vlastní zodpovědnosti, vytváření hodnot podněcujícímu a ne je požírajícímu. Jenže co je to všechno platné: v okamžiku, kdy má milý občan pro tyto zásady přinést oběť, okamžitě změní slovník. Šetříte na nepravém místě, vzkazuje svým voleným zástupcům. Nerušte mé úřední místo, zrušte kolegovo! Nesahejte na mé výhody, sáhněte na ně jiným! A když nadejdou demokratické saturnálie, v nichž se poddaný na jeden den stane pánem nad osudy partajní vrchnosti, odmění svým hlasem ty, kteří mu slíbili, že rozhazovačný systém zachovají v plné kráse. Tak je tomu nyní nejen v říši páně Špidlově, nýbrž víceméně v celé Evropě. Dosavadní způsob radostného rozsévání sociálních dobrodiní je neúnosný už teď a do budoucna věstí pohromu, avšak pokusy o reformu trestá volič odnětím moci. Tím se evropská politika ocitá, ohleduplně řečeno, v rejži.

A ještě si v ní, jak se zdá, posedí. Nedávno proběhly ve Francii volby, v nichž to vládní pravicová strana hanebně projela; inu, opovážili se, buržousti, sáhnout lidu na sociální výdobytky. V týž čas spěje na druhém břehu Rýna socialistická strana pana kancléře Schrödera od jedné volební katastrofy k druhé; inu, zachtělo se reforem levičákům, to tak. Rozjásaní partajníci tančili v pařížských ulicích kolečka na oslavu svého triumfu; jejich německým soudruhům nikterak do tance není, zato opozice triumfuje, vidíc se už v ministerských židličkách. Partajníci jásají, jelikož jim není přírodou dáno myslet v rozmezí delším čtyř roků; pozorovatele nestiženého touto termití anomálií však musí napadnout - a co chcete dělat dál, ctní pánové? Jak si hodláte počínat ve věci, na níž ztroskotal váš konkurent, až se octnete na jeho místě? Jaký zázračný recept máte v rukávě, že se do toho tak ženete? Jak míníte řešit krizi sociálního státu, když vaše voličstvo nestrpí sebeopatrnější pokus o nápravu?

Nechceme-li připustit, že jedinou pobídkou volených zástupců lidu jsou ministerské platy a limuzína se šoférem, může nám být podivné, proč vlastně tolik stojí o volební vítězství. Mohou si přece spočítat, že si tím okamžikem navléknou chomout nesplnitelného úkolu a s hanbou ztroskotají. Být teď vítězem francouzských voleb, moc bych netancoval, nýbrž bych měl hlavu plnou těžkých chmur. Být německým opozičníkem, nejásal bych při pohledu na klesající preference kancléře Schrödera, jelikož bych tušil, že týž osud postihne zákonitě i mne. Být panem Topolánkem... nu, pozorujme, jak se ani moc neprojevuje, jako by ho netěšila vyhlídka stát se dalším a ještě neúspěšnějším v řadě českých premiérů, asi že je to přece jen předvídavý pán. Vše je jinak, starodávná hra na pravici a levici se mění v tragickou komedii, její herci se obřadně častují vzájemnými výtkami, ale v duchu už vědí, že se od sebe liší málo čím. Snad jen že pravicoví komici nejsou do té míry opředeni pověstí dobrodějů prostého lidu a strážců sociální spravedlnosti jako komici levicoví, ani nejsou nuceni jednat v takovém rozporu se zásadami vlastní ideologie, takže jejich selhání nedosahuje těch hlubin ostudy. Dějiny se zase jednou předvedly v celé své škodolibosti, když pověřily sebevražednou rolí reformátorů zrovna socialistické vlády, českou nevyjímaje.

Kdybychom sídlili o čtyřicet poledníků východněji, mohli bychom doufat, že nás z té louže vytáhne Alláh; kdyby se k tomu neměl, svrhnout vinu na západního satana a vyhodit mu do povětří například nějaký vlak. Osud nás však umístil do končin, kde Alláh tou mocí nevládne, pročež si lidé musí řešit své zapeklitosti vlastním rozumem a schopnostmi. Co tedy dělat? Pomineme-li scénáře naprosto nepravděpodobné, jako že by některá z partají konečně sáhla do kouzelnického klobouku a vylovila dostatek prostředků k dalšímu financování sociálního ráje, už mnoho cest nezbývá. Které zbývají, vedou za hranici běžné pravolevé politické hry a jsou tudíž těžko schůdné. Přesto se jimi budoucí vývoj bude muset vydat, ač jistě nerad a pravděpodobně až poté, když už bude zase pozdě.

Jednou z takových (velmi nereálných) možností by bylo, že strany, jež se zdobí přízviskem demokracie a vepsaly si ve štít službu veřejnosti, by nechaly termitího divadla od voleb k volbám a místo toho se domluvily na společném dlouhodobém postupu. »Milí občané,« museli by vyhlásit k rozumu přišlí partajníci, »neslibujeme vám v této krchovem zavánějící chvíli nic jiného, než že každý z vás i z nás bude muset na nějaký čas přijmout jistá omezení a uskrovnění, abychom vybředli z nejhoršího maléru. Ale i když se nám to povede, budeme se muset spoléhat spíš každý sám na sebe než na byrokratickou péči, nechceme-li, aby nás znovu zatáhla tam, kde jsme teď. Jen tak můžeme dokázat, že náš stát bude úsporný, nepořádající pogromy na naše kapsy a další vývoj nebrzdící.« Omezení a uskrovnění by se ovšem leckomu nelíbilo, protože lid má sklon nevěřit na lepší zítřky a raději se spokojit s bankrotářskou přítomností; ale jelikož by nablízku nebyla konkurenční partaj, chytající hlupáčky na sliby modrého z nebe bez újem a přičinění, mohlo by to fungovat. I když, pravda, bychom si mohli klást otázku, k čemu si vlastně pěstujeme partaje, když nakonec chtě nechtě všechny musí dělat totéž.

Ještě mnohem výš ve hvězdách se vznáší představa, že by se partaje zřekly části své kompetence a místo toho se rozšířily saturnálie, jimiž se dostává k rozhodování obecný lid. Ne že by byl v průměru o mnoho rozumnější než jeho volení zástupci; ale stav, kdy je občanovo demokratické právo omezeno na jeden volební den, po němž následuje 1.459 dnů bezmoci, vede k vytváření nevolnické mentality. Poddaný robotěz dovede dobře kritizovat, aniž by se zatěžoval pomyšlením na prakticky proveditelný způsob nápravy. Kdyby se z něj stal občan hodný toho titulu, kdyby mu bylo dovoleno účastnit se na návrzích reforem a o jejich provedení přímo a nezprostředkovaně hlasovat, byl by nucen nejen poukázat na to, co všechno se mu nelíbí, ale také navrhnout, v čem konkrétně by měla záležet změna. A odsouhlasiv nějakou hloupost, nemohl by z ní vinit pány nahoře, ale sám sebe. To teprve by vedlo z bludného kruhu, náprava - či spíš výměna nefunkčního systému za funkční - by byla demokratickým způsobem proveditelná. Ale jistě, neříkejte mi, že se předešlé řádky rovnají šepotu do duté vrby, to vím taky. Je obtížné si představit zemětřesení takového stupně, aby si demokraté z povolání dali sáhnout na kořínek své moci.

Evropský obzor je zastřen mračnem nevídané pohromy, ale pršet z něj bude až zejtra, což mnohému stačí jako důvod k odkladu. Do té doby se bude všechno pytlíkovat navyklým způsobem dál, partaje budou vymýšlet reformy, poddaný lid je v den saturnálií s hněvem a posměchem spláchne, a tak si pěkně budeme hrát. Stagnace, úpadek a rozklad selhavších systémů se ale zastavit nedají; která struna praskne dřív? Budou to saturnálie? Nahradí je panské bouchnutí do stolu, tak eto budět, a vy, holoto, do toho nemáte co kafrat? Řízená demokracie, víme, se tomu říká o nějakou verstu východněji. Nebo se naopak sesype termití stavbička, neschopná skutečné reformy dávno nevyhovujících sociálních systémů? Ať tak či tak, čekají nás nejspíš veselé časy, a to po obou stranách někdejší železné opony.