Červen 2004

O špinavých botách a mešitě svatého Víta

Luděk Frýbort

Víc než před rokem jsem komentoval průběh spojenecké invaze v Iráku. Při pohledu na její rychlý úspěch jsem, obávám se, propadl nemístnému optimismu, domnívaje se, že tím je to vcelku odbyto. Ukazuje se však, že není; zjevně je moderní armádě snadnější rozprášit pravidelné jednotky orientálního usurpátora než likvidovat vždy znovu propukající požáry zakládané různými druhy fanatiků. Byl americký zásah v Iráku opravdu tak beznadějný a bezvýsledný, jak se nyní rádo říká? Je na tom Amerika skutečně tak zle, takže jí nezbude než s hanbou vyklidit pole, jak se škodolibě radují levicově zabarvení komentátoři a pozorovatelé? Zkusme si rozlousknout jádro těch otázek.

Došlo prý za starších dob bezmála k válce, protože se k jistému panovníkovi dostavil vyslanec konkurenční mocnosti ve špinavých botách. Dnešek není tak choulostivý, ba právě naopak: za odůvodnění ozbrojeného zásahu není už pokládáno vlastně nic. Americká strana vyplýtvala mnoho energie na to, aby v Iráku nějaké špinavé boty našla, a nevyplatilo se jí to. Důvod válečného tažení se projevil jako neprůkazný, žádné jaderné ani biologické zbraně nebyly nalezeny (aniž by tím bylo řečeno, že vůbec neexistují; domácí prohlídka u některého z islámských bratří - někdejší poraděnkovskou mocnost pro jistotu vynechávám - by mohla přinést překvapení), čímž se světová supervelmoc ocitla v trapné situaci.

Kdo chce, a chce jich hodně, ji teď může obviňovat z bezhlavé válkychtivosti, z podvodu a z mnoha jiných hříchů. Strýc Sam patrně učinil chybu: měl udeřit na bagdádského tyrana bez předchozího shánění důkazů nedbaje povyku levicovo-pacifistické scény, jemuž by beztak nezamezil, ani kdyby našel tisíc a jedny špinavé boty. Místo toho měla stačit sama zvrhlost, zločinnost a nebezpečná rozpínavost Saddámova režimu. Což už počítám strýček Sam asi ví.

Nicméně je možno vytknout několik velmi kladných výsledků iráckého tažení. Byl především, jak už řečeno, odstraněn z povrchu zemského jeden mimořádně svinský, sadistický režim, k jakému není v dějinách světa mnoho paralel. Komu se to zdá být nepodstatné, zaslouží si, aby v takovém režimu pár let pobyl; možná by se pak se slzami v očích modlil k nebesům o americké rakety. Ale to je pouze lokální aspekt, jenž nemusí dojímat každého...

Je však i aspekt globální, který se nás týká velice, i kdybychom byli mistry světa v strkání hlavy do písku. Základní chybou pacifistického způsobu myšlení je předpoklad, že v jakémkoli střetu záleží na nás, bude-li eskalovat, nebo ne; že zatáhneme-li mírumilovně ocásek my, učiní tak i náš protivník. Už v konfliktech s ideologickými režimy uvnitř naší civilizace se projevil jako neplatný; a v konfliktu současném, kdy se Západ střetává - aniž by o to stál - s civilizační oblastí jiných myšlenkových postupů a morálních hodnot, jím dosáhneme pravého opaku. Rozum, slušnost, tolerance, ústupnost, ochota ke kompromisu... špatné zbraně ducha tam, kde humánní ohledy platí za zbabělost, tolerance a slušnost za známku degenerace, vůle k vyjednávání za důkaz slabosti a signál k útoku. Jistou bezradnost Západu v střetnutí s militantním islámem lze přičíst především neochotě přijmout jeho myšlenkový svéráz jako fakt a zařídit se podle něj.

Ale vraťme se k výsledkům irácké války. Nejsou zanedbatelné, ba navzdory všemu obvyklému pošklebování je lze pokládat za veliký a zásadní úspěch. Neboť rozbitím saddámovské mocenské struktury přišel militantní islám o středisko, z nějž mohl rozvíjet svou útočnou strategii, ať již irácký vládce byl v přímém kontaktu s ládinovskými teroristy nebo nebyl - ostatně také takové hledání špinavých bot, jež si Západ mohl ušetřit. Blázníme nyní z terorismu, ale ten je pouze prostředkem celkové strategie. Je dostatečně známa a srozumitelně formulována, třebaže na lecčí líci zatím vyvolává úsměšek. Má tři fáze: 1) Získání základen k dalšímu šíření v podobě jedné nebo více plošných suverénních zemí. 2) Ovládnutí celé muslimy obydlené oblasti od Indonésie po Maroko a zřízení jednotného, na filozofických a právních zásadách islámu postaveného státu (žádná řeč o nějaké demokracii), v němž státní i duchovní moc bude vykonávat chalífa. 3) Podřízení celého světa islámské vládě. Jiné náboženské směry mohou ale také nemusí být tolerovány. O směrech politických v případném chalífátu není zmínky.

Máme tedy co dělat s nezastíraným, třebaže značně skurilním pokusem o světovládu. Takových ovšem bylo v dějinách už povícero a všechny ztroskotaly, a islámský bezpochyby nedopadne jinak, ba nejspíš ještě mnohem hůř; neobával bych se, že jednou budeme nuceni otloukat si čela v mešitě svatého Víta. Ale v širých rozlohách islámského světa je ta snaha zatím brána velmi vážně. Třebaže se nejspíš nedočkáme zeleného praporu Prorokova nad Hradem pražským, škod, vzteků, džihádů a jiných žertů nás jistě čeká dost, tím víc, oč větší prostor necháme islámskému imperialismu k stabilizaci a k expanzi.

Vizme tedy, čeho bylo iráckým tažením dosaženo: byl úspěšně odražen pokus o uskutečnění strategického bodu č. 1. Před spojeneckým zásahem měl militantní islám k dispozici dvě plošné základny, Afghánistán a Irák, jiná území k tomu neměla daleko. Neobstojí námitka, že Saddámův režim byl spíš estébácko-papalášský než islámsko-talibánský; že se Saddám Husajn jako nějaký všeislámský chalífa už viděl, je známá věc. Dnes jsou obě základny vyřazeny z provozu, okolní režimy náchylné k protizápadnímu džihádu přinejmenším zopa- trněly, dosažení strategického bodu č. 2., jež se už začínalo slibně rýsovat, se vzdálilo do sfér nedosažitelnosti. Křižáckému tažení islámu (hrot nařčení lze i obrátit) zbývá k použití jen nevelké území Gazy a Předjordánska, a už i tam, jak se zdá, začíná být po legraci. To je úspěch, to stálo za to, i kdyby se to v té Falúdži a Nadžáfu mělo ještě nějaký čas mydlit.

Rubem účtu za iráckou akci jsou neúspěchy, omyly, iluze a nejapnosti. Jak již řečeno, vyplynuly vesměs z pošetilého předpokladu, že muslimský Orient sdílí naše morální a jiné představy. Američtí marines už pravděpodobně vědí, že v arabském prostředí nestačí rozdávat jen úsměvy a žvýkačky, nýbrž je třeba i řádně zatlačit silou, nemají-li být hrdinným synům Alláhovým za onuci. Zbývá ještě, aby se poučilo americké i jiné státnictvo. Předmětů poučení by se dalo najít více, ale základní je asi bezvýhlednost vyhlašované irácké či jiné arabské demokracie. Po hledání špinavých bot v podobě zbraní hromadného ničení z ní kouká druhé fiasko spojenecké politiky.

Připustil bych, že civilní vládu v Bagdádu může převzít nějaký domorodý, se spojenci lépe či hůře spolupracující sbor. Připustil bych rovněž, že irácké obyvatelstvo, kdovíproč háklivé na svou suverenitu, se tím uklidní, a pranice, ač hned nepřestanou, začnou odeznívat. Nemám pochyb, že v tomto bodě vývoje budou vypsány a provedeny řádné volby. Ale táži se: bude tím dosaženo demokracie? Víc k udělení toho titulu nepožadujeme? Západní státnictvo, chtivé nějakých pokroků, se rádo šálí touto vějičkou: byly v Tramtárii provedeny volby - eo ipso jest Tramtárie stát demokratický. Jenže ono to tak prostičké není.

Demokracie, má-li být hodna svého jména, musí mít podobu soutěže politicko-společenských názorů. Ty se v praxi mohou osvědčit nebo selhat, z čehož pak vyplývají přesuny ve voličském spektru: občan, zklamán tím, jak to mydlili socialisté, se může přiklonit k liberálům, či naopak. V nezápadních civilizacích jdou hodiny jinak; občanský názor ani politický program nehrají velkou roli nebo vůbec neexistují, místo nich se derou k moci mnohem strnulejší struktury náboženské a kmenové. V Africe může být uspořádáno voleb na kopy, ale nebudou ničím víc než sčítáním kmenových příslušníků; početně nejsilnější kmen vytvoří vládu, chápanou beztak víc jako příležitost k dosažení moci a majetku než jako služba veřejnosti. Ostatně netřeba chodit až do Afriky, není-liž pravda. V Iráku tomu nebude příliš jinak: volby budou obrazem nikoli názorového spektra, nýbrž příslušnosti k jednotlivým islámským směrům, případně ke kurdskému etniku. Jelikož není pravděpodobné, že by se sunnita stal od voleb k volbám šíitou, postačilo by obyčejné sčítání lidu. Spíš než demokratickou barvičkou přetřený papaláš je v tamním prostředí představitelný vládce těšící se u poddaných tím vyšší úctě, čím tvrdší pěst jim dovede ukázat. Mohl by nést třeba i titul chalífy, kdyby si nechal vymluvit mešitu svatého Víta. Kdyby nenechal, nechť je poučen nějakou raketou, kam až si může vyskakovat. A víc toho není, nebude, nemůže být.

Takové asi budou meze každého západního zásahu v říši islámu (ne že by některé jiné říše byly o moc lepší). Srazit výbojný hřebínek je možno. Vést za ručičku k západním hodnotám, zanechme iluzí, jest nemožno. Západní vojenská síla může zkrotit rozkurážené kohoutky, ale musí zůstat po ruce, protože jakmile se vzdálí, začnou se kohoutkové hned zase prát a vyvádět. Je otázka, nad kolika kohoutími hnojišti si Západ může ještě dovolit dozor. Bosna... Kosovo... Afghánistán... Irák... není toho pomalu dost? Není prýskavými barvičkami namalovaná demokracie příliš vysoká cena za stamiliardové výdaje? A co dělat, jestli se navzdory vší snaze vyskytne nějaký další Saddám? Obsadit a navěky hlídat?

Pro odpověď se ohlédněme tam, kde mají s islámským kohoutěním největší a nejstarší zkušenosti: do Izraele. I tamní lid všelicos zkoušel a všelijakým iluzím podléhal, ale nyní má už celkem jasno. Hlídat, ale zpoza plotu. Ať si za ním běsní a toho či onoho Satana proklínají, jak jim je libo; ale kdyby nějaký kohoutek přespříliš bujně krček natahoval, raketou prásknout. Týž recept bude nejspíš muset převzít i světová supervelmoc a všichni ostatní, kdo hubou nevlídně melouce na její síle závisejí.

Oddělenému vývoji kultur se svého času říkalo apartheid, kteréžto slovo se stalo účinnou nadávkou. Ale jak se zdá, jinak to nepůjde, lepší či krásnějšími barvičkami natřená budoucnost než vzájemné oddělení z mezicivilizačního konfliktu nekouká. Ceterum autem censeo (jak říkával ten doopravdický Kato), že tento gordický uzel bude rozťat, až se Západ vymaní z poslední závislosti na orientálním pytli blech vyvinutím na ropě nezávislých forem energie (čímž ovšem nemyslím osázení Karlova náměstí větrníčky). Snad by stovky miliard, co jich obnáší účet za hlídání kohoutků, byly k tomu účelu vynaloženy lépe.