Červen 2004

Rytíři na Maltě

Jaroslav Hutka

Byl rozfoukaný den. Ze zahrady plné rozkvetlých stromů byl z výšky výhled na Labe, na dvě hnusné elektrárny a na dmoucí se horu Říp. Balbíni se rozhodli, že dnes a právě tady se musí natočit televizní klipy pro volební kampaň do Evropského parlamentu. Foukal ostrý vítr a pražilo slunce. Balbíni točili v polích jakousi scénu s kozou a Sudeťákem. Že oni mu dají kozu a on jim dá za to mercedes.

První koza byla hnědá, divoká a vypadala jako kamzík, tak ji vrátili. Pak jim sice přivezli bílou kozu, ale tak divokou, že se nakonec utrhla a utekla tak, že se možná dodnes neví kam. Ale u toho jsem nebyl. Vyprávěl jsem si v rozkvetlém sadě s Jiřím Dědečkem a Kurtem Gebauerem o Krylovi, Evropě, umění, jazycích a tak a Kurt mezitím pod rozkvetlou jabloní skládal zátiší. Vymyslel, že my tři kandidáti do Evropského parlamentu budeme mít Manetovu Snídani v trávě.

„Mně už jsou ty klipy docela jasné,“ říkal mi před několika dny balbín Petr Borka. „Akorát ještě nevím, co s vámi, kandidáty. Vlastně se mi tam vůbec nehodíte.“ Kurt Gebauer to pochopil a vyřešil. Nebudeme mluvit, budeme jenom sedět v hezkém prostředí s dobrým jídlem, jedna oblečená holka v pozadí a druhá nahá s námi, abychom se měli jako Bůh ve Francii.

Dovedli jednu holku, ta ale řekla, že se úplně nesvleče, jenom po pás. Tak to na obraze není. Tedy jsme pokrčili rameny a mluvili důstojně dál o našich básnických tématech. Technické věci jsou záležitostí Balbínovy poetické strany. Ti zatím honili po poli kozu.

Uběhlo několik dalších hodin. Vše zůstalo při starém. Rozkvetlé stromy, zelená tráva plná květin, vítr, slunce, elektrárny, Labe a Říp. Pak se mezi květy objevila blondýna, a že jí to svléknutí vadit nebude. Byla tichá a usměvavá, ale do obrazu se mi nezdála dost dobrá. Jenže pohled člověka a pohled kamery je rozdíl. Říká se tomu fotogeničnost. Když jsem ji pak viděl nafilmovanou u zátiší s vínem, rozkvetlým stromem a námi kandidáty, užasl jsem, jak je krásná.

Několikrát jsme ten statický záběr zopakovali, za čtvrt hodiny to bylo hotové a zase jsme byli příjemně nadbyteční. Jirka Dědeček odjel, Kurt se rozhodl, že zůstane na zahradě až do druhého dne, a já se chvíli díval, jak balbíni blbnou se zabíjačkou. Pomazán v obličeji prasečí krví křičel Jiří Hrdina, geniální guvernér poetické strany, že evropské normy dodržíme, a políbil mladé děvče, na kterém zůstaly otisky té prasečí krve. Všichni řvali smíchy a bylo jasné, že to tak vydrží až do druhého dne, kdy to ještě dorazí oslavou vstupu do Unie. Mně bylo ale dobře a klidně jako na té Manetově Snídani, tak jsem se rozloučil a jel domů. Eliška je na škole v přírodě, Klárka u kamarádky, Kateřina na břišních tancích a přijde až o půlnoci a mně se chtělo být doma sám a uklidit si věci, protože jsem celý týden marodil, nic neudělal, ale vše zabordelil.

Chvíli jsem chodil bytem z místnosti do místnosti a sledoval, jak svítí dovnitř slunce. Myslel jsem na dnešní pálení čarodějnic, na narozeniny holandské královny a na zítřejší vstup. Stmívalo se podivně jasně slunečně a já jsem viděl v každém zákoutí našeho bytu nějaký Manetův obraz. Ticho a okouzlení. Pak zazvonil telefon. Zvedl jsem to.

„Tož, Jarku, ty seš doma?“ říkala překvapeně moje máma z Olomouce. „Dívám se na televizu, jestli tě neuvidím zpívat kvůli té Evropě, a ty seš doma. A všichni tam só.“

„Mě nikdo nepozval. To víš, na oslavy jsou slaviči, a to já nejsem.“

„Tož to já tu televizu vypnu. Já myslela, že uvidím taky tebe, když slavijó tu Evropskó úniju. Ale ti, co tam vystupujó, to není ono. A pořád ten Gott…“

„Ten už nám zpíval, když nás na tancích brali do té sovětské únije. Možná tu samou písničku.“

„No šak,“ dořekla máma. Letos je jí osmdesát sedm a kromě politiky už ji hodně věcí nebaví. Benešovi dodnes nezapomněla, že zrušil agrární stranu a přivedl k nám Rusy a komunisty.

Pak jsem se díval na BBC. Bushovo Waterloo se bude nejspíš jmenovat Fallúdža. Škoda.

Potom následovala na BBC půlhodina o různých taktikách, jaké používají ptáci k tomu, aby mohli létat. Orel, kolibřík, kačena… všichni létají, ale každý z nich na to jde úplně jinak. Zcela mě ten problém pozřel, a než jsem to stačil domyslet, volal z tramvaje Vašek Trojan, že jede domů a nic slavit nebude.

„Tak dobře, ale jenom jedno,“ uzavřel to nakonec. Mně se nechtělo z domu, jemu se už chtělo jenom domů, ale nakonec jsme se sešli v hospodě. Naštěstí u nás dole v baráku. Černý Holanďan Aby mi natočil belgické kvasnicové pivo Hoegaarden, Thajka Nouk se mě zeptala, jestli budu také jíst, a číšnička Lenka mi řekla, že nemá nejmenší tušení, jak to teď budou mít Slováci s pracovním povolením v Česku, ale že je jí to úplně jedno. A Vašek vyprávěl o vědě, světě, politice a historii. Kvůli hokeji bylo málo hostů, tak jsme byli všichni kolem baru.

„A až za tisíc let nebudou žádní Češi ani Němci a vůbec žádný národy a bude se mluvit jenom jedním jazykem, tak bude konečně klid a nikdo nebude nikomu uřezávat hlavu kvůli tomu, že u nich doma se píše ve slově idiot tvrdý y,“ doplnil majitel Aleš jeden zákrut našeho mluvení. Jeho thajská přítelkyně se na nás šťastně usmívala, nerozuměla ani slovo a šla připravovat stoly na zítřek.

„Takže já můžu do Německa bez papírů, ale co ona, když pojede se mnou? Je také v Evropské unii, nebo jenom v Česku a do Německa potřebuje víza?“ pokračoval Aleš, ale já ho neposlouchal.

„Tak a jsme tam,“ ukázal jsem na hodiny na stěně. Byla právě půlnoc. To s námi seděla i Kateřina. Ta šla před chvílí spát, ale to už jsme o den později, po kocovině a na chalupě.

Přijeli jsme na chalupu odpoledne, poprvé sami bez dětí. Bylo to příjemné. Jako kdysi v emigraci, když jsme se potkali. Byli jsme stejní, ale svět byl jiný. Byl rozdělený. Vrátit se domů nebylo možné. Obešel jsem všechny kvetoucí stromy, pak zryl jeden velký záhon, ale vypadalo to spíš jako přesypávání písku, jak je všechno suché. Natáhl jsem hadici s vodou ke kompostům a nechal je nacucat. Katka udělala na venkovním ohništi sloní ucha. Tak jsme říkali v emigraci hovězím plátkům, které jsme si dělali o prázdninách na ohníčku. Ve Francii byly ty plátky velké jak sloní ucho.

„A blbý stát byl začleněn,“ řekla Kateřina, když jsme seděli do setmění na schodech před chalupou, dívali se na tmavé mraky rychle běžící po nebi a přes měsíc a vzpomínali. Pak jsme si vylezli ke mně do ateliéru a otevřeli flašku, která ode dneška zlevní o clo, ale asi ještě dlouho nebude stát polovinu, tak jak stojí tam u sebe doma ve Španělsku.

„A jsme šťastná generace, protože jsme zažili ještě tu státní krvavou hydru, ale už nevraždila, už jí ty zuby nesloužily, jen nám dala pochopit, jaké to je a jak se to dělá. A pak jsme dokonce zažili její pád.“

„Ale po převratu ještě chytila druhý dech,“ doplnila Kateřina. „Ale dnes byla začleněna,“ usmála se ironicky. Sice vlastenci kvůli začlenění hydry táhli zmateně a výhružně na keltskou horu Blaník, ale našli tam jen kamení. Evropští rytíři mají dnes oslavu na Maltě a ti blaničtí tam samozřejmě nemohou chybět.