Červen 2004

Smysl diplomacie: včas nepotěšit.

Karel Hvížďala

S Jiřím Grušou o dvojím čase, krasosmutnění a EU

Byl jste téměř čtrnáct let naším velvyslancem. Co vás, spisovatele, přivedlo do státní služby?

Vždycky jsem věřil, že existuje šance na to, abychom přestali být provinčním samorostem evropského středu a v Čechách přestala negativní selekce, deviační výběr. Aby se vše, co Pánbůh normálně odměňuje, tady netrestalo… Už v roce 1968 jsem napsal „vraťme se do Evropy“. A tak, když se minulý režim dopracoval k implozi, jsem cítil jistý závazek.

Proč jste z diplomacie před několika týdny odešel?

Před dvěma lety jsem Respektu řekl, že bych chtěl zůstat do okamžiku, kdy budeme v Evropské unii. A teď už Evropě neutečem.

Souslib

Jaká je česká diplomacie?

Máme problém akontextuality. Je tomu tak ve všech postkomunistických zemích, ale u nás silněji, protože se to kombinuje s naším plebejstvím. Jinak, co se diplomacie týká, měli komunisté poměrně dobře zaběhnutý postup černobílého zacházení se světem: vyjednávání jako negaci partnera. Upadají do fint, které je naučili v Moskvě. Ideologie se většinou vzdali, techniky už ne. S partnerem si nelámou hlavu. Nevědí, že ho budou znovu potřebovat a že účelem jednání je údržba kontextu. Často se domnívají, že klást si otázku účelu je důkaz hlouposti.

Prosperující systémy myslí v těchto kategoriích a hodnotách. Tomu se u nás v politice mnozí vysmívají. Společnosti, které fungují, prostě potřebují dlouhou neplebejskou praxi. Padesát, ne-li sto let. U nás se hodnoty i obecně vykládají plebejsky pouze jako momentálně dosažitelné inkaso.

Takže je to tím, že nám schází kontinuita elit?

Je to tak. Elity mají odvahu odhlédnout od momentálního inkasa. U nás však byly jak známo plánovitě hubeny. A už po třicetileté válce vznikaly zespoda. Nakonec se je skoro podařilo obnovit, ale národní socialismy nám je zase braly. Hubily je ve všech vrstvách: začali s tím nacisté, pak komunisté. Ve jménu rasy a třídy se ujednocoval etnický původ a sociální rozdíly, odstraňovali se Češi a Židé, pak Němci – demokraty a občany měl nahradit „pracující lid“. Elity se ale definují eticky, ne etnicky.

Takže: jaká je naše současná diplomacie?

Sekretářská. Člověk nemusí být zrovna šlechtic, ale musí vyzařovat jistou ušlechtilost. Našinec ale, když konečně vyjede ve džobu někdejších knížat v diplomatických službách, chce ušetřit na chalupu nebo na byt. A tak je poslušný a hlavní myšlenka zpráv, které posílá, je potěšit nadřízeného. Zatímco smyslem pravé diplomacie je skoro opak: včas nepotěšit. Jste zodpovědný za nezkreslený popis cizí situace. Dějiny diplomacie jsou plné katastrof vzniklých ze servilních zpráv.

Vy jste servilní nebyl?

Já měl výhodu osobní nezávislosti. I tak ale jen okolnost, že se mé analýzy naplňovaly, způsobila, že jsem ve funkci mohl zůstat tak dlouho. Říkali mi ovšem, že jsem naiva, vejtaha nebo dokonce zrádce, prostě člověk, který nerozumí domovu. Přehlédli, že Česko znám od ruzyňské věznice až po Hrad. A že mě při pohledu na domov vždycky motivoval velmi vlastenecký strach, aby se nám znovu nepřihodil náš klasický truc, trestaný ztrátou politického významu. Obava, že se vmanévrujeme do situace, v níž se nás zase nikdo nebude ptát na kontext a kompromisy.

Kompromis zní pro české uši defétisticky.

Kompromis přeloženo do češtiny znamená „souslib“. Dějiny jsou kompromisem mezi chaosem a jeho utříděním pomocí dodržovaných slibů. Politicky to znamená, že někdo bere vaše slovo vážně a vy mu slovem tu vážnost oplácíte. Nevím, jestli Slovo na počátku mínil Pánbůh jako kompromis s Adamem a Evou, ale z lidské strany to určitě bylo vnímáno jako souslib, protože jinak bychom nemohli opustit svět němých agresivit. V Česku však na slovo příliš nedáme. Mluvíme rádi v přesvědčení, že platí, jen dokud mluvíme.

Vy jste ale přece taky Čech, nebo ne?

Jsem, a proto popisuji, co mne na našem politickém chování nejvíc popuzuje. Často o tom mluvím: degradovali jsme politiku na hospodský stůl. V hospodě se mluví nekompromisně, protože nezávazně a nevážně. Je to jazyk lokálních emocionalit. Stát ale spočívá přinejmenším na třech kvalitách. Musí se vyrovnávat s neproniknutelností života, na to potřebujete intelekt, abyste v obecném zmatku objevil něco rozumného, a musíte mít odvahu po tom sáhnout. Také mozek má tři patra. Hadí a citovou bázi a potom tu, kde se usídlila šedá mozková kůra. My Češi se rádi zabydlujeme v emocionalitě. Ani agresivita nám nesedí. Ale inteligence je nám moc studená. Proto vyhráváme jen málokdy a pěstujeme si resentiment. Zahořklost a křivé pohledy. A jako lék užíváme krasosmutnění.

To je výčitka na adresu Bohumila Hrabala?

Jen filozoficky, on tuhle polohu nejlépe ztvárnil. Estetizoval pocity dané naší navyklou subordinací. Obsluhoval jsem anglického krále, ne: Obědvám s ním. Psal velkou literaturu o malých lidech, kteří si nakonec svou malost odpustí. Ne že by to jiné národy nedělaly, ale u nás to má tuto speciální kultivaci.

Myslíte, že nám „krasosmutnění“ vůbec k ničemu nikdy nebylo?

Triáda, o které jsem mluvil, funguje obecně. Když v jakémkoli kontextu neuděláte včas odvážné rozhodnutí, ačkoli je vám jeho užitečnost známa, naroste citovost nebo agresivita. V politice začne dojetí nad vlastním národem a často i pokus odreagovat si ho agresivně. Viz Jugoslávie. A tady, abych o našich politických a diplomatických výkonech řekl něco pozitivního, se krasosmutnění vyplatilo. Rozdělení státu bylo krásně smutné, ale inspirovalo nás směrem k šedé kůře mozkové. Udělali jsme maturitu pro EU.

Moc nám tu maturitu neuznali…

Procházeli vlastním krasosmutněním. Ty větší evropské státy si zrovna vzpomínaly na svou velmocenskou minulost, než jim Balkán ukázal její dnešní smutek. Začaly nejdřív s podporou svých historických klientel, než jim došlo, že už dávno nejsou jejich. A naši tradiční „příznivci“ v Německu napsali knížku, ve které naše rozdělení líčili jako „konec falešné konstrukce“. Ačkoli právě v tu chvíli bylo jasné, že Československo falešnou konstrukcí nebylo a že kdyby se podobně konstruovalo v někdejším Rakousku, nejspíš by ve střední Evropě všichni měli domovské právo na starých adresách.

Teplé bazény

Takže jsou podle vás taky problémy v dnešních kandidátských zemích občas důsledkem nevčasných rozhodnutí EU?

Kdyby EU udělalo skok směrem k rozšíření podle původních slibů, jistě by u nás negativních emocí tak nepřibylo. Rozšíření se nám slibovalo do deseti let po zhroucení komunismu. To byla správná míra. Každý rok za ni posiloval plavce v bazénech s vodou přihřívanou národní citovostí. A trestal ty garnitury, které se o pád sovětismu zasloužily s demokratickou vizí.

Co tu chybu EU způsobilo?

To, že zhroucení komunismu nepochopila jako pád všech projektů vrchnostensky pečovatelského státu, ale jen jako konec jeho primitivní komunistické verze. Vezměte si Německo a jeho hospodářský zázrak. Do začátku 80. let bylo motorem evropské inovace. Německý úspěch byl založen na tvrdém výstupu z totalitního nacionalismu a na osvobozené síle individuality Němců. Když však bylo možné položit znovu důraz na národní jednotu, tedy citově cosi velmi srozumitelného, přibylo kolektivismu a tím i touhy po přidělování. Jenže: národní stát byl a zůstává ekonomicko-kulturním projektem 19. století. Svět se mění v městský konglomerát a nedá se už nikdy vstoupit do prázdné a zaslíbené země, nebo objevit kontinent plný surovin a zdrojů. O stabilitě a prosperitě se nerozhoduje pohybem lidových mas či pluků Svatopluků. Ta je možná jen jako podpora individualit a jejich IQ.

S nadsázkou řečeno: investovat do národů jako takových národy tedy oslabuje?

Podívejte na Německo. Myšlenka německé jednoty měla číselné důsledky. Východní marka k západní na tom byla podobně jako stará koruna! V momentě, kdy Němci prohlásili, že je to 1:1, zamnul si Ulbricht v hrobě ruce a Erhard se v něm ikskrát obrátil. Dnes má Německo tři miliony lidí na sociální podpoře, což se rovná počtu Estonců, pět milionů nezaměstnaných, tolik, jako je Slováků, a dvacet milionů důchodců, což je půlka Polska. A jediné, nač lze vsadit, je růst státního dluhu.

Dalo se to udělat jinak?

Asi ne. Nebo jen zčásti. Já to zmiňuji, abychom si všimli, co to stojí i giganty, když položí akcent na slovo národ. Teplé vody svojskosti jsou ošidné, smí se do nich totiž čůrat. Množí se v nich mikroby. Dostanete nějakou nemoc, přijdete o svobodu plavání a pak o svobodu jako takovou. A ta je dnes k mání jen v prostoru unijní průtočnosti. Otázka nestojí tak, jestli v Unii přijdeme o svébytnost, nýbrž zda svébytnost je možná mimo Unii.

Ale část našich politiků projektu společné Evropy nevěří, v Bruselu vidí obdobu Moskvy a Vídně a doufají, že přežijí i Brusel.

To, čemu říkáte přežívání, jsou osvědčené modely adaptace na zlé časy. A také zažité modely vnímání času. Kdyby nás to však doopravdy uspokojovalo, nepěstovali bychom si zapšklost nebo krasosmutnění: existuje i velkorysost a odhodlání. Radost svobody někomu něco dát. To ale musíte vnímat čas ne jen jako chronos, ale také jako kairos. Chronos je čas jako tíha, kairos je čas odvahy a radostného skoku, čas vstupu do širšího kontextu. Ve starém Řecku to rozlišovali. Část naší politické reprezentace k projektu EU přistupuje chronicky. Bez smyslu pro veřejnou věc. Takový způsob chování je úspěšný v nekonsensuálních enklávách. Ty ale fungují většinou jako oligarchie. A oligarchie je tradiční problém české státnosti. V časech jménem kairos se chronicky zabýváme jen výhodami pro místně zavedené družiny. Nebo často jen pro místní pytlácké spolky.

Ostatní to nedělají?

To se ví, že dělají. Všimli si ale, že ve společném a udržovaném revíru nakonec všichni uloví víc. Česká historie je charakterizována údery zvenčí, ale zejména vnitropolitickým autismem. Plavání ve vlažné vodě jsme měli radši než zdrávo. Nikdo mi jinak nevysvětlí, proč jsme museli vyštípat prvního zdejšího Evropana sv. Vojtěcha, a pak čekat na arcibiskupství v Praze tři sta roků a na královský titul sto padesát. Poláci a Maďaři se zachovali jinak. Také se zeptejte nějakého školáka na bitvu u Mühldorfu, kde král, kterému dodnes říkáme Cizinec, zajistil českou státnost na dvě stě roků. Dostali jsme ho jako panovníka díky chytrým diplomatům Nečechům, kteří věděli, jak se politika dělá i za Unhoští. Jeho syn byl v Praze šéfem Evropy, pořídil jí první ústavu a první mimorománskou univerzitu. Ale naši zemani se zmocnili jeho synka římského císaře a vysvětlili mu, že nemusí ani do Řezna, natož do Říma. On potom přišel o titul pro neschopnost. Dodnes se radujeme, že nám univerzitu počeštil! Že pak její tituly nikdo neuznával a zbyla z ní jen školička plná českých ajatolláhů, o tom si už tolik nepovídáme.

A co Jan Hus?

Při vší úctě k němu jako otci evropsky pojatého svědomí víry, jeho následovníci nevyhráli. Vyhrál Zikmund! A to těch našich oligarchických nápadů a touhy žít v klauzurách nebyl konec. Ono to v nás pracuje jako motor o dvou rychlostech – na jedničku nebo na zpátečku. Tak jsme si pořídili i Bílou horu. Protože vyhodit císařovy místodržící z okna znamenalo diletantsky pohnout kyvadlem evropské rovnováhy. Ale protože jsme se o ně už tehdy příliš nestarali, spadlo nám na hlavu. Tyhle reminiscence ve mně vyvolávají strach z našich dnešních nápadů. Konsensus a kompromis, souhlas a souslib jsme uměli jen výjimečně. Dějiny jsou ale principiální porucha – vždycky se odehraje něco jiného, než chceme a než jsme si představovali. A být na poruchu připraven znamená umět hledat konsensus. Neexistuje lepší ochrana kontinuity národů a států. Zejména menších. A dnes jsou skoro všecky národy v Evropě menší až malé. V městě jménem svět začíná velikost od stovek milionů obyvatel. Zkuste ale o tom mluvit v Paříži! Z někdejších velkých národů se staly střední veličiny, fascinované vzpomínkou na své kdysi.

Proč lpíme na periferii? Dva příklady: odmítli jsme pro Prahu Sorosovu univerzitu i mozartovskou operu, obě instituce stojí jinde.

Chceme vyhrávat, ale za vlastních podmínek. A když to nejde, přepisujeme pravidla hry. Takhle jsme přeci vymysleli i českou házenou. Ta naše pravidla mohou být třeba i lepší, jenže co je to platný, když je nikdo neuznává. My musíme hrát taky mezinárodní házenou.

Svoboda od nenávisti

Jste prezidentem PEN klubu. Co chcete v té funkci udělat?

Klub byl založen po 1. světové válce jako anglosaská idea spojující literáty, kteří se už nezabývají vytvářením tendenčních identit. Po všech těch hrůzách se zdálo, že je načase začít s civilním psaním. Myšlenka svobody slova a propojení literatur přetrvala i druhou, ještě horší válku. V současném období obnovy černobílého vidění světa bude svoboda slova, kterou hlásáme, také svobodou od nenávisti. Chci podporovat psaní místo štvaní a pomáhal dostat z kriminálů autory, kteří za to první trpí. Jsou jich stovky.

JIŘÍ GRUŠA se narodil roku 1938 v Pardubicích. Po studiu historie na UK byl redaktorem časopisů Tvář, Nové knihy a Zítřek, pak vystřídal řadu zaměstnání. V roce 1969 byl za literární činnost komunisty několikrát stíhán a jednou vězněn (ve vazbě se stal signatářem Charty 77). V roce 1981 odcestoval na pozvání nakladatele do USA, ale před návratem byl československými úřady zbaven občanství. Žil pak v Bonnu. Od roku 1991 působil jako velvyslanec ČSFR a ČR v Německu, krátce byl ministrem školství (1997–98), poté velvyslancem v Rakousku. Je autorem českých i německých básnických sbírek, esejů a próz, z nichž zejména Dotazník (poprvé v samizdatu 1975) patří k nejlepším textům doby normalizace. V minulých dnech vyšla jeho kniha esejů Šťastný bezdomovec a knižní rozhovor Umění stárnout. Letos byl zvolen prezidentem světové asociace spisovatelů PEN klub. Žije střídavě v Praze, Vídni a Bonnu.

(Respekt)