Červen 2004

Záhadný Mars, devět tisíc planet a tajemství dinosauřího trusu

Petr Jakeš

Cestu amerických roverů po povrchu Marsu dnes už sledují jen badatelé a zapálení amatéři. Protože ale podobné expedice stojí velké peníze, je žádoucí, aby k sobě stále poutaly pozornost co největšího počtu daňových poplatníků. Jenže lidská paměť je ošidná a to, co bylo zveřejněno před rokem, z ní rychle mizí. K nezaplacení jsou proto v tomto ohledu zprávy o objevech vysvětlitelných hned několika způsoby, tedy o „záhadách“. Ty zůstávají v paměti mnohem déle.

A právě jedna taková teď z Marsu přišla – v atmosféře rudé planety sondy odhalily přítomnost metanu. Sluší se dodat, že jde o plyn, který se tam nemůže udržet déle než sto, nanejvýše tři sta let. Pokud jej tedy lze v atmosféře Marsu naměřit, znamená to, že se tam jeho obsah musí neustále obnovovat. Odkud se bere, je „záhada“. Může vznikat vulkanickou činností. Na Marsu je sice dost sopek, ale soudí se, že aktivní nejsou už nejméně sto milionů let. Také je možné, že se metan uvolňuje z kosmických součástek, které dopadají na povrch planety. I na Zemi se po metanu podobného původu pátralo – ve Švédsku před několika lety vrtali do kráteru, který vznikl nárazem kosmického tělesa, a skutečně metan objevili. Třetím možným vysvětlením, které se blíží zbožnému přání, je vznik metanu metabolickou činností organismů. Ovšem takové vysvětlení vede k jedinému závěru: na Marsu existuje život.

Než se čtenář rozhodne, kterou z těchto možností přijme za svou, zaslouží si vědět, že zprávy o metanu se objevují teprve v okamžiku, kdy se vážně o životě na Marsu hovoří. Konečně proč ne? Jednou z nejdůležitějších vědeckých metod je testování hypotéz. A ta o životě na Marsu je přitažlivá.

Ředitel amerického Jihozápadního výzkumného institutu (Southwest Research Institute) Alan Stern se v jednom z posledních čísel časopisu Discover pustil do „kacířského“ boření zažitých představ o Sluneční soustavě. Tu dnes většina lidí chápe jako systém devíti planet, které spolu se svými měsíci krouží kolem Slunce. Kromě nich pak už široká veřejnost bere v potaz pouze pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, Oortův oblak, odkud pocházejí dlouhoperiodické komety, a Kuiperův pás se zdrojem komet krátkoperiodických. Podle Sterna je však dnes třeba tuto letitou představu opustit. Tvrdí kupříkladu, že Pluto, jež se svou drahou mimo rovinu ekliptiky významně liší od ostatních planet, by mělo být považováno za součást Kuiperova pásu, který podle jeho představ tvoří „třetí zónu“ Sluneční soustavy.

První zónou nazývá planety podobné Zemi (terestrické, kamenné), druhou pak velké planety tvořené plynem. Obě tyto zóny již vědci víceméně intenzivně zkoumají, a na řadě je proto podle Sterna zóna třetí. Netají se přitom očekáváním, že za Plutem budou objeveny objekty velké jako Země či Mars, a celkový počet planetárních těles (jako planetu definuje těleso, které má kulovitý tvar, jejž získalo vlastní gravitací) Sluneční soustavy odhaduje na 9000.

Kromě těles za Plutem, o nichž svého času astronomové souhrnně hovořili jako o plutonech (za hlasitého protestu geologů, kteří tímto termínem už před stoletím označili tělesa vyvřelých hornin, utuhlých pod povrchem Země), spekuluje Stern také o vulkanoidech – tělesech, která by mohla být objevena mezi Merkurem a Sluncem. Je však možné, že objevena nebudou. Nejen proto, že je velmi obtížné taková tělesa detekovat, ale i kvůli kráterům na povrchu první planety, jež naznačují, že většinu z nich již Merkur „vychytal“ svou gravitací. Jisté však je, že názvu vulkanoidy se budou geologové opět bránit. Vulkanus je totiž Hefaistem, tedy bohem podzemního ohně a kovářství, a vulkanismus je proces přinášející vulkanické horniny z hlubin Země na povrch.

Jako vesnický chlapec říkal autor těchto řádků koňskému trusu koblížky a kravskému lívance. O pár let později, když začínal s geologií, se seznámil se s méně poetickým termínem koprolit. Rozumí se tím zkamenělý trus. V Čechách se ho nachází velké množství, zejména v druhohorním útvaru, křídě. A jak se ukazuje, může být neocenitelným pomocníkem. Paleontoložka Coloradské univerzity Karen Chinová například v koprolitech jednoho z nejpozoruhodnějších masožravých dinosaurů Tyrannosaurus rex objevila zbytky „nestráveného masa“. Další paleontolog Jack Horner z univerzity v Montaně pak zkoumal kosti, které se v tomto koprolitu vyskytovaly, a určil je jako kosti býložravého dinosaura pachycephalosaura. Nález znovu vzkřísil debatu o tom, zda Tyrannosaurus rex měl teplou či studenou krev. U masožravých studenokrevných živočichů je proces trávení obvykle velmi pomalý, zatímco jejich teplokrevní druhové naopak obyčejně tráví velice rychle, a v jejich výkalech zůstávají proto kousky nestrávené potravy. Zkoumání tkání a jejich molekulární stavby v koprolitech dinosaurů může poskytnout odpověď na otázku, k jakému z těchto dvou typů masožraví dinosauři patřili. Objevila se i domněnka, že by mohli být jakýmsi mezičlánkem.

Že se dlouhotrvající spor řeší právě studiem koprolitů, jistě není příliš poetické, leč nahlédneme-li do diagnostiky současné humánní medicíny, zjistíme, že i tam nezkamenělé koprolity vydávají mnohá cenná svědectví.

(Respekt)