Červen 2004

Černý domeček (Část 1)

Stanislav Komárek

CS-magazín získal laskavé svolení k přetisku na pokračování nového románu Stanislava Komárka. Román zachycuje velmi neotřelým způsobem život po několik generací v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Úvod

Autor nemá v úmyslu dát se na stará kolena na dráhu romanopisu, počínání ostatně na začátku jedenadvacátého století už antikvovaného a z hlediska slávy i zisku zcela nevydatného. Dva romány však v něm přece jen jakýmsi způsobem byly latentně přítomny a chtějí či chtěly ven, na světlo. Prvním byla Opšlstisova nadace (Petrov, Brno 2002), druhým tento, který leží před laskavým čtenářem.

Nejedná se o líčení vlastní rodové historie, byť některé detaily byly v značně překroucené formě také zainkorporovány. Také nejde o líčení života venkovského maloměstečka v dřívějších „idylických“ dobách — oplétání provinční umolousanosti gloriolou má v naší literatuře sice bohatou tradici, tím spíše však je už načase s ní skončit a je potěšující, že nad jejími nejčelnějšími protagonisty už vyrůstá trávník. Ve své podstatě kniha jedná o povaze moci i nemoci v malém a o ženském principu a jeho manifestaci ve světě — mužská komponenta tvoří jen málo podstatnou pěnu na hlubině, jejíž dno nedohlédáme.

Líčené prostředí autor dobře znal až k přelomu devatenáctého a dvacátého století jak z vypravování, tak z nesčetných stop a reziduí kolem sebe — stačí se je trochu naučit vidět. Duševní svět jeho obou babiček, bezděčných lidových kouzelnic, splétajících po vzoru slepých pavouků osudy své i jiných, mu stejně jako jejich počiny umožnily trochu se zorientovat v tom aspektu naší každodennosti, který je obvykle víceméně ukrytý, nevnímá se a nemluví se o něm. Proto by jim chtěl poděkovat, aniž by je lákal znovu ze zásvětí.

Leckterá myšlenka se vyskytla už v některém z autorových dřívějších esejů, a kdybychom se lépe podívali, většina už jich někde v literatuře je, když ne v té nejčerstvější, tak třeba dva tisíce let zpátky zcela jistě. Počet lidí a počet myšlenek je, jak známo, v neobyčejně nepříznivém poměru.

Všechny postavy jsou bez výjimky čistě fiktivní a eventuální podobnost se skutečnými osobami či ději je zcela náhodná, daná jen ubíjejícím opakováním několika málo schémat v životě i romanopisu.

Psaní knih je obecně opovážlivost a vždy se děje někomu či něčemu navzdory. Je to ostatně pochopitelné — mytické myšlení často vidí v jakémkoli tvoření loupež a ve všem jsoucím cosi jako krvácející ránu — lidé, zvířata i věci jsou jaksi na dluh a z chaosu jenom na chvíli povykouknou.

Stanislav Komárek

V Praze, 1. července 2002

Kapitola 1

I na relativně podrobných mapách Třeboňska je městečko Kropáčova Blatnice jen těžko k nalezení. Není divu. Ač jeho počátky sahají údajně až k jednomu z Witigonových synů a jeho vodnímu hrádku, není ani zcela zřejmé, jak vlastně jeho jméno, či lépe řečeno jeho první část, vzniklo. Na žádný pád zde nikdy žádný rod Kropáčů z Blatnice a na Blatnici, jak by se dalo očekávat, nesídlil. Protože první zmínka o městečku pochází až z doby po mongolsko-tatarské invazi do východní Evropy a nejstarší doložená forma zápisu je „Kerpacz Pladnitsa“, soudí někteří badatelé, že první slovo je původu tatarského a znamená karabáč (kerbač). Časem pak bylo přechýleno k českému slovesu kropiti. Ač je to jenom pustá spekulace, celkový lokální kolorit a místní tradice vázané na obtížně zbadatelného genia loci by vystihovala nadmíru dobře.

Ač byla Kropáčova Blatnice povýšena na město již v roce 1485, metropolí se nestala, ba se zdá, že s předáním městského statutu přestala růst vůbec a ustálila se na více nežli pět století na zhruba dvou tisících obyvatelích. Od šera nepaměti měla kostel s farou a přilehlou školou, kde kdysi direktoroval bezpáteřný veršovec Šimon Lomnický z Budče (z Lomnice nad Lužnicí to ostatně neměl daleko). Též něco řemeslnictva, lokálních úřádků a jiné infrastruktury by se při bedlivějším hledání našlo, jakož i zámeček, kdysi rožmberský, toho času ale vposledku v držení rakouského rodu von Trodesbergů. Celek vhodným způsobem doplňoval městský znak, temně zelená pětilistá růže ve světle zeleném poli, při užití málo kontrastních barev jen stěží patrná.

Z historických událostí nejvýznamnější byla návštěva Marie Terezie roku 1764, kdy tato při jakési cestě z Vídně do Prahy městečkem projížděla a zastavila se na zámku na šálek kávy. Damian von Trodesberg, tehdy nedávno povýšený do šlechtického stavu a čekatel na nějaké vydatnější místo ve státní službě, se mohl přetrhnout ochotou a předváděl své před nedávnem zakoupené sídlo se servilitou, na jakou ani samovládná panovnice nebyla zvyklá. Stinnou stránkou celého podniku byla skutečnost, že na bídné cestě museli sedláci prakticky neustále podpírat kočár hrozící převalením vidlemi z obou dvou stran. Zlacení i vyřezávané ornamenty velmi utrpěly a neznámo, zda proto či z jiného důvodu se von Trodesbergové jakéhokoli úřadu, který by stál za řeč, nikdy nedočkali a nezbývalo jim než přežívat z výnosu panství. Vzhledem k utěšeně postupující degeneraci byli stále méně schopni své správce smysluplným způsobem kontrolovat a v aristokratických měřítcích téměř dřeli nouzi.

Po návštěvě císařovny městečko opět upadlo v zapomnění a ani napojení na železnici na tomto stavu mnoho nezměnilo. Pouze roku 1891 se zdálo, že přichází industrializace (industrializace přichází sama, zvnějšku, jako mor či zloděj v noci). Vídeňský podnikatel Salomon Epstein koupil chátrající kontribuční sýpku a zavedl v ní malou tkalcovnu, na svou dobu podnik celkem slušný, i s byty pro dělníky. Leč celkem záhy dorazil z téže Vídně i sociálnědemokratický agitátor, který užaslým bývalým chalupníkům a podruhům vysvětlil, jaké svinstvo je kapitál a jak jsou dnes a denně odíráni o celou nadhodnotu. Když bystřejší z nich pochopili celou spletitou argumentaci (bylo nutno jim nejdříve vyvrátit různé dětinské námitky typu, že „páni vždycky bývali“, že „jsou zlá léta“ či že „vyšší platy nejsou proto, že fabrikant je Němec či Žid“), vstoupili do stávky. Marně Epstein mluvil nahoru dolů o tom, že nesplní-li se včas zakázky, fabrika zkrachuje. To se po měsíčním čekání i stalo, zhrzený Epstein se vrátil ke svým rakouským podnikům a industrializace byla u konce. Nic ani vzdáleně podobného průmyslu v městečku už nikdy nevzniklo a Kropáčova Blatnice se opět ponořila do navyklého bezčasí.

Literární zmínka o ní se zachovala jediná — roku 1843 navštívil s odstupem řady let městečko méně významný národní veršovec Jan Soběbor Cidlinský a za pobytu u vlasteneckého mlynáře Eugena Tupého napsal následující verše, otištěné téhož roku na podzim v Kwětech českých:

Český kroj a české mravy?

Vzpřímené a jasné hlavy?

Bodrá mysl místo tísně?

Místo karet zvučné písně?

Knihy místo sklenice?

Tohle že je Blatnice?!

Kapitola 2

Černý domeček vlastně nebyl černý, ale naopak světle žlutý. Bylo to v červenci roku 1900, kdy jej od bývalého majitele zahradníka Kříže koupil krejčí František Vodrážka, když se poté, co se svou rodinou po léta vegetoval po různých podnájmech, poněkud finančně vzpamatoval. Bylo to vlastně dost s podivem, protože v městečku bylo krejčích celkem šest, nehledě na to, že většina ženských uměla jednodušší věci spíchnout či přešít sama. Celý fenomén trochu připomínal známý vtip o tom, čím že se to živí Tuaregové na Sahaře — vzájemně se olupují.

Náš protagonista byl vlastně prototypem podnikatele carnegiovského typu v malém, mísily se v něm schopnosti a nadprůměrná inteligence s bezohledností a tvrdostí — doba ostatně byla, porovnáno s dnešními časy, tvrdá obecně a kombinace šetrnosti s cílevědomostí se cenila vysoko. „Přátelé tě vopustěji, zlatka ti zustane!“ byla jeho devíza. Toto z hlediska pozdějších dob nepravděpodobně znějící úsloví bylo podmíněno zejména tím, že od pádu hodnoty bankocetlí po napoleonských válkách byla rakouská měna nejen stabilní, ale zažívala dokonce mírnou deflaci — houska stála v roce 1900 stejně, ne-li o něco méně nežli, řekněme, v roce 1850.

Na první pohled se zdálo, že městečko je etnicky a do určité míry i majetkově jednotné (nebere se tu v úvahu poměrně velká židovská komunita čítající přes sto hlav a zahrnující rozmanité obchodníky, kramáře a jednoho ze dvou místních doktorů; jedinci formátu zmiňovaného Epsteina by se tu pochopitelně hledali marně), dělilo se však neviditelnou hranicí na dvě poloviny — zemědělskou (od bohatých sedláků až k čeledínům) a měšťanskou. Náš protagonista patřil pochopitelně k té druhé a sdílel její myšlenky i subkulturu. Bylo to patrné už na jeho vkusu, který odpovídal jakémusi zastydlému biedermeieru — zatímco se ve Vídni pořádaly automobilové závody, bujela secese, či jak se tehdy říkávalo Jugendstil, a Klimt a Schiele malovali své výstřední obrazy, vžil se ve světě malých rakouských městeček teprve estetický kánon z Vídně zhruba roku 1840. Na stěnách visely lidové variace na Friedrichovy romantické obrazy, před nimi stály zlidovělé repliky tehdejšího nábytku, měšťanské dívky se opájely romanticko-dojímavými básněmi, četly se loupežnické romány o Rinaldu Rinaldinim. Namísto náboženství se vzýval národ a Sokol byl a ještě léta zůstal nejvlivnější organizací (asi jako mafie na Sicílii či bratrstva Jaguárů a Orlů ve starém Mexiku). Nejenže pěstoval ve zdravém těle zdravý duch, ale bojoval i proti pověrám všeho druhu a šířil osvícenství — bakterie a právě objevené vitaminy ano, divoženky a růžence ne. Není zřejmě náhodou, že zakladatel české odbočky tohoto dědictví turnfátra Jahna ukončil svůj život v pokročilém stadiu syfilidy skokem do tyrolského vodopádu.

Kromě složky ideologicko-mocenské mělo celé sokolské hnutí ještě jeden nepřiznaný podtext — sloužilo jako homosexuální či častěji homoerotické refugium v době, kdy by si o celém fenoménu nikdo netroufl ani promluvit. Kde jinde ostatně vidět svlečeného chlapa? A tak se mnozí otcové rodin plížili za zakázanými radostmi právě do příšeří sokoloven.

Ostatně byla to doba bez psychologizujícího odstupu i pochopení pro mimoracionální síly, smýkající lidmi sem a tam — každý měl teoreticky vzato sebe sama neomezeně v hrsti, a ne-li, svědčilo to o slabosti charakteru. Freudovy podivné spisy četl málokdo i v sídelním městě, byť povaha doby byla taková, že by se lokální Freudi hravě uplatnili i v nejzapadlejší provincii. Oč mlhavější pojmy měla měšťanská mysl o duších, o to vzedmutější zájem měla o těla. Nejen ve smyslu jejich tužení, ale také lékařské péče. Bohatě ilustrovaný Domácí lékař v nejrůznějších permutacích byl běžnou součástí domácího vybavení a patřilo k dobrým zvykům se morbidně rozrušovat patřením na luetické vředy či risus sardonicus při tetanu. Nemoc se stávala centrem pozornosti, ba kapitálem, lázeňské kúry a nákladné recepty předmětem reprezentace. Zároveň ale byla celá tematika zdrojem zoufalství — zásvětí a jeho odplaty byly zlikvidovány, každý počínaje okamžikem narození vůčihledně chátrá ke hrobu a zemřelá teta je tatam navždy a definitivně. K tomu se družily obavy z „degenerace“, jakési zmodernizované formy dědičného prokletí, které rod sužuje pokolení za pokolením, až jej úplně rozvrátí a znicotní.

Ibsen či Mann sice samozřejmě nepatřili k maloměstské četbě, ale z druhořadého písemnictví se celá problematika dostala ve zlidovělé formě i do těchto končin, trochu podobně jako misionáře i do nejodlehlejších oblastí předcházela překroucená zvěst o jejich bozích — tak například slovanský Triglav byl, zdá se, vzdáleným ohlasem vyprávění o nejsvětější Trojici.

František Vodrážka byl typickým, ba přetypickým reprezentantem svého subkulturního okruhu, navíc ještě vylepšeným o členství v organizaci Volná myšlenka. Jeho manželství bylo ukázkou svazku mezi různými kulturními světy a bylo by mu zdrojem nejrozmanitějších duševních obtíží typu „moje žena mi nerozumí“, kdyby ovšem v městečku v této době obdobný problém vyvstával.

Jeho manželka Anna byla jednou z mnoha dcer relativně velkého sedláka ze vsi jménem Vlkov a sňatek, jako tolik jiných na venkově této éry, byl zprostředkovaný, dohozený. Po Vodrážkově návratu z Vídně, kde se učil a pár let tovaryšoval, už rozmanité tety z přízně vyhledaly kandidátku, které ne příliš velký podíl věna a nepříliš velký podíl na půvabech zabraňovaly ve stavovsky rovném sňatku a nebezpečí zůstání „na ocet“ již vůčihledně kynulo. Nechtěla „jít pod cenu“ a spokojit se s nějakým chalupníkem, a tak se jí jevila nabídka krejčovského tovaryše, jemuž mistrovské zkoušky už stály přede dveřmi, jako sociální vzestup. Odchodu do městečka, jež téměř neznala a z něhož měla trému (mluvila zvláštním lokálním dialektem, jehož některým výrazům už o pár kilometrů dále nerozuměli — vřesu říkala břesk, větvím větle, ostružinám kupiny, rybníku rymík atp.), se sice poněkud bála, ale trochu ji uklidňovala představa, že se tam, jen o několik chalup dál, bude vdávat i její nejbližší kamarádka s poněkud řecky znějícím jménem Anastasie.

Během několika návštěv, které sňatku předcházely, se ženich při nočním návratu domů téměř utopil v rašeliništi, přes něž vedla stezka. Bludiček se na rozdíl od své nastávající sice nebál, byť je při svých cestách dobře viděl, numinózní močál jej však stejně bezmála stál život. Jeho žena byla se světem přízraků sžitá jako se samozřejmostí. Až do konce svého života vyprávěla všem, kdo chtěli naslouchat, příběh o tom, jak čerti bránili stavbě vlkovského nádražíčka a vždy v noci stavbu rozmetali. Sama na vlastní oči ráno viděla otisky sudokopytných nohou všude okolo. Proč měli čerti stavbu rušit, nikoliv ji podporovat, Anna nikdy nezdůvodňovala. Snad se jednalo spíše o lesní satyry bránící své dosavadní hájemství a lidová vypravěčka neznalá mytologie celou historku zamotala.

Na každý pád se zemědělský folklór, a zvláště v odlehlých vsích, od maloměšťanského odlišoval propastně. V podstatě se v některých aspektech valně nelišil od pozdního baroka, zbaveného roboty a drábů, a jako v obří ledničce uchovával minulý stav — tak je tomu ovšem s venkovem všeobecně, od pohanství až po komunismus.

Záliba v obřadnostech se projevovala výrazným navázáním na církev, a tudíž eo ipso i rakouskou monarchii. Unie oltáře a trůnu se chápala jako samozřejmost a národnostní otázku téměř nikdo ze sedláků a chalupníků nijak zvlášť neprožíval — v kostele se kázalo odnepaměti česky, doma se tak mluvilo rovněž. Málokdo uměl bezchybně číst a psát a Anna v tom nečinila výjimku — váhavými prvňáčkovskými literami nemusela psát v dospělém věku nikdy a jedinou četbou, do které občas v neděli odpoledne hleděla, byla modlitební kniha z c. a k. arcibiskupského knihoskladu. Rovněž její jediný a největší cestovatelský zážitek byl povahy církevní — pouť s „procestvím“ do Mariazell v Dolních Rakousích.

Selský formalismus měl ještě jeden aspekt, který nechával řemeslníky či nepočetnou venkovskou inteligenci „vylétnout z kůže“. Byly to zvláštní, zastřené a náznakové formy jednání a vyjednávání, které těm, kdo si něco přečetli o klasické čínské etiketě, připadají pozoruhodně známé. Při nekonečných návštěvách a besedách se nikdy nešlo k jádru projednávané věci přímo, ale až po nekonečných oklikách, celkem lhostejno, dojednával-li se sňatek či přišel-li si někdo vypůjčit sekyru. Pro ty, kdo proklamovali „střízlivost a věcnost“, to bylo sousto jen k obtížnému přežití. Zdálo by se, že propojení takovýchto dvou světů v jedné rodině povede zákonitě ke špatným koncům. Kupodivu zdaleka ne vždy. Jednak byli muži tou dobou podstatně dominantnější a každý byl ve své malé doméně drobným lokálním diktátorem, jednak v manželství nešlo o nějaké souznění duší, ale o aspekty ryze praktické. Žena, která vařila, prala a starala se o děti, byla „dobrá“, stejně jako muž, který nepil, nekarbanil a příliš ji nemlátil — to už ostatně poněkud vycházelo z módy. Ženy sice ještě neměly volební právo, ale celá záležitost se už jaksi blížila. Tak trochu jako v dnešním islámském světě (jehož rodinné poměry, snad až na vcelku ojedinělou polygamii, pozoruhodně připomínají stav věcí za pozdní c. a k. monarchie) mívali oba partneři tradičně vazby spíš na osoby mimo nejužší rodinu.

Jednak na příbuzné — v místním nářečí původně značilo slovo „přátelé“ příznačně právě příbuzné, jednak na kamarádky a sousedky či naopak na hospodské či sokolské mužské spolky. Ač spolu oba manželé nezřídka trávili všechen čas v jednom domě — a v případě našich protagonistů tomu bylo nejinak — mluvili spolu málo, často jen pár slov denně, a většinu času šli po své práci. Málo sofistikovaní lidé ostatně o svých pocitech příliš nekonverzují — nejsou na jejich artikulaci zvyklí a verbalizace všeho ještě nehraje v jejich životě takovou úlohu. Není náhoda, že homogenizace společnosti začala v devatenáctém století pozvolna od novin (v minulosti ještě dávnější hrála jakž takž tuto roli slova z kazatelen, koordinovaná církví) a pořádně se rozvinula teprve v éře rozhlasu a televize — za staré monarchie si ještě kultury jednotlivých stavů mohly dovolit spolu nekomunikovat a byl téměř stín podezření, že někde v hloubce haličských hvozdů by mohlo být nějaké zastrčené, leč funkční Perunovo božiště, o zubrech ani nemluvě.

Kapitola 3

Od koupě domečku uplynulo už několik let, byl podzim 1910. Bylo velmi časné ráno, ještě úplná tma. Den začínal trochu netradičně a sice pohlavním aktem mezi oběma rodiči, záležitostí, k níž už docházelo spíše zřídka. Dělo se tak v místnosti, kde kromě nich spalo ještě jejich šest dětí, po dvou v jedné posteli. Časy už pokročily natolik, že s mistrem nebydleli jeho tři tovaryši a dva učedníci, jak bývalo v nedávné a místy ještě v přítomné době zvykem — ještě kolem roku 1850 bylo lze v některých starorakouských řemeslnických domcích spatřit obrovské vyvýšené pódium, kde všichni společně spali, vzájemně se zahřívajíce pod obrovskou duchnou — tehdy se také tovaryši, o učních nemluvě, ještě nesměli ženit. Žili pak v rodině podobně jako tzv. helpers, pomocníci, u „královského“ páru vlků či vran, nerozmnožující se, často mladí jedinci, pomáhající se stavbou a čištěním hnízda, zahříváním vajec, krmením mláďat atd. — to všechno dělali ostatně učňové taky. Odlišnost byla snad v tom, že na rozdíl od pohlavně neaktivních helperů se za příznivých okolností mohli stát chvilkovými favority paní mistrové.

Povaha doby byla taková, že prakticky nikoho „z lidu“ dosud nenapadlo nějak omezovat porodnost — za stálé mírné konjunktury se ostatně uživili všichni, dětská úmrtnost se rok od roku snižovala a národy monarchie rostly a bujely. I naše protagonistka byla představitelkou archaického typu ženství, do značné míry vydaného napospas vlastnímu osudovému rozvrhu — je zvláštní a poněkud hrůzné si představit tento princip v čisté podobě vydání se napospas, čekání, bujivé proliferace a potenciálního zneužívání — mírně vlhké blizny, vysunuté z květů trav, čekající a připravené k dalšímu bubření, jsou této proliferace stejně výmluvnou ukázkou jako slepice a krávy, obětavé matky a objekty posměchu stejně jako mimokřesťanských kultů (i křesťanství má své ženské božstvo a mariánský kult se těšil u venkovanek nevšední pozornosti).

Průšvih je v tom, že celá věc dopadne bolestivě, ať už se své realizace nedočká a čeká marně anebo se dočká a zvolna se spotřebovává a proměňuje v mateřských funkcích. Anna se při pomyšlení na to, že bude mít možná další dítě, zčásti těšila a zčásti obávala, ale z dnešního hlediska jí to bylo pozoruhodně jedno. Dnešní představy o seberealizaci sdílela tehdy jen nejužší společenská špička, právě tak jako představy o soukromí — mít v chalupě něco „soukromého“, o čem by ostatní neměli vědět, bylo dosti blízko zradě, i dopisy se veřejně předčítaly. Zapadnutí do cyklu tělesného chtění a plození se vidělo jako samozřejmá věc, kterou bylo za určitých okolností možno věrohodně vidět i jako prokletí, důsledek dědičného hříchu, zejména tehdy, když většinu narozených dětí zkosila bída či nemoci, a i v dobře postavených rodinách se počet potomků nezřídka reguloval tak, že pán domu dostával pár zlatých „na bordél“.

Takto konfigurovaný svět, kde je každý zapřažen do osudového žentouru a s každým jeho otočením zapadá hloub a hloub do bahna, dává lépe pochopit moudrost Gautáma Buddhy i objevitelů hormonální antikoncepce. Druhou polovinou pravdy je to, že děti jsou Božím požehnáním a v zemi bez všeobecného penzijního systému je tomu tak dvojnásob. Takovýto svět, naplněný slizem, krví, mlékem a plodovou vodou, si jaksi bytostně žádá vykoupení, a tudíž není divu, že ženská zbožnost byla tradičně větší než ta mužská, stejně jako krutost a fanatismus, jednalo-li se nějak alespoň nepřímo o obranu vlastních mláďat — v té době ještě děti k smrti umořené macechami nebyly folklórní fikcí, na druhé straně případy osvojování dětí byly častější než dnes, neboť lidem bylo již celkem jedno, mají-li dětí sedm či osm.

I porody se chápaly jako poměrně okrajové trauma — Anna sice několik svých dětí porodila za asistence koncesované porodní báby, poslední dvě však sama — nejmladší dceru Františku zcela suverénně mezi domácími pracemi, konkrétně loupáním brambor — starší děti byly ve škole, čtyřletá Marie byla poslána hrát si chvíli na zahradě. Když se po dvou hodinách vrátila, dověděla se, že v mezičase přilétla vrána a přinesla sestřičku — matka opět v klidu loupala brambory. Svět jihoamerických kmenů, kde se muž svíjí v porodních bolestech a jeho žena tiše rodí mezi polní prací, není tak daleko, jak by se zdálo. Je ostatně pozoruhodné, že podle tradice nemají ženy v reprodukčním období mnoho předpokladů k magii — té se věnují spíše panny nebo stařeny.

Ženský princip v nejširším slova smyslu jaksi k zneužívání a kořistění přímo vybízí a zemědělství je jakousi jeho kvintesencí, byť v době děje ještě velkochovy hospodářských zvířat nebyly v dohledu. Snad pro určitou podobnost v něžné neforemnosti měla Anna Vodrážková v centru pozornosti už zmíněné slepice a krávy a neobyčejně je milovala. Líhnutí kuřat pod kvočnou bylo její nejoblíbenější záležitostí, mazlila se s nimi a se slovy „šišmulky moje“ je tiskla k obličeji. I každé odvedení krávy řezníkem z domu oplakala a jednu kravku si držela i po svatbě, byť se do řemeslnického domku příliš nehodila (citový vztah venkovanů k dobytku byl mnohem silnější, než si dovedeme představit, a to nejen v Evropě — Aziz Nesin uvádí ve svých vzpomínkách na dětství v Istanbulu příběh jedné venkovské dívky z příbuzenstva, která ve městě nemohla zapomenout na své oblíbené tele a musela se vrátit). K vlastním dětem se Anna chovala mnohem chladněji — dávat jim lásku otevřeně najevo se jaksi nepatřilo, podle lidově pedagogických moudrostí by změkly a třeba i „neposlouchaly“.

Bezpodmínečná poslušnost vůči rodičům, nadřízeným i vrchnosti se pokládala za naprostou samozřejmost a kromě několika naprostých výstředníků by nikoho nenapadlo o ní diskutovat — to se netýkalo jen „lidu“, ale i vysokých úřednických či šlechtických kruhů staré monarchie — Pflicht ist Pflicht, či ještě lépe Maul halten, Schritt halten und weiter dienen. Dienen, to bylo to správné sloveso, byť se také někdy přidávalo, že „služba, čertova družba“. K povinnostem loajálního občana tohoto státu-stroje patřilo i posílat děti do školy, což se teprve zhruba od přelomu století tvrdě vyžadovalo a přeměnilo cislajtánskou polovinu monarchie v jeden z nejgramotnějších regionů světa. Znalost čtení, psaní, počtů, katechismu a dějin habsburského domu nebyla většině lidí při jejich práci mnoho platná, ale tvořila jakýsi společný svět — i výuka zpěvu a kreslení byla neobyčejně detailní a většina lidí dnes neumí zdaleka tak dobře zpívat a kreslit, jak se tehdy vyžadovalo od školáků (byly to zejména „národní“ písně či to, co se za ně mělo, a rozmanité komplikované ornamenty v barvách — vysoká formální úroveň se žádala na všech frontách — celkem bylo jedno, co se napsalo, klíčové bylo jak).

Synové a dcery krejčího Vodrážky odcházeli do školy s poněkud smíšenými pocity, posilněni cikorkovou kávou a chlebem s máslem. Učitelé tehdy ostatně patřili k elitě národa a nikoli k jeho okraji, byť by se dnes svým národovectvím a zastydlým osvícenstvím zdáli zoufale monotónní a jako z jiného světa. I slečny učitelky, pro něž by eventuální sňatek znamenal konec služební kariéry, začínaly mezi dívkami šířit samé červánky feminismu. Pan řídící učitel Blanický, původním jménem Pytlík, byl jakousi lokální a omlazenou zmenšeninou císaře pána.

Zatímco se pedagogický proces, v celé jedné polovině říše unifikovaný, jak náleží rozjížděl, začínalo se pracovat i v dílně. František se už věnoval spíše sociálnímu aspektu celé věci — konverzoval se zákazníky, i s těmi jen potenciálními, nabízel jim své služby, bral míry a nanejvýš podle papírových předloh provedl střih, nejobtížnější část celého úkonu. Zbytek dodělali „klucí“, byť nejstaršímu z kluků už bylo pětatřicet. Vůbec se nedá říci, že by to ze strany „pana místra“ bylo nějaké ulejvání — společenské nahánění kšeftů spolu se sítí konexí bylo vůbec to hlavní, co drželo dílnu nad vodou a v jakémsi rozkvětu. Celkem hojné konkurenci bylo třeba přetahovat zákazníky, zejména sedláky z přilehlých vsí, kteří byli ve volbě „svého“ krejčího dosud rozkolísaní a zároveň se občas v záchvatu pýchy „praštili přes kapsu“.

Též bylo nutno pomocí sítě zvědů včas vyčenichat, kdy bude třeba místní hasičstvo opatřovat nové uniformy a směsí láce a kontaktů se zakázky zmocnit. Navíc bylo nutno šít často na dluh a pohledávky, mnohé sotva kdy dobytné, opatrnými urgencemi ve vhodnou chvíli vymáhat.

Vzhledem k povaze svého zaměstnání, které velí se s živnostenskou devótností zavděčit všem, neměl náš protagonista téměř žádné přátele. Muži kolem čtyřicítky už jich obecně moc nemívají, jen na sebe za ohradami svých rodin a pracovišť cení zuby. Tak v zásadě jediným člověkem, s kterým se rád a pravidelně viděl, byl trodesberský lokaj Spuur, původem Holanďan. Co ho vlastně zaválo do tohoto nepříliš lukrativního a poněkud potupného povolání, daleko od rodného Nijmegenu, se dalo jen hádat. Věren tradičním národním ctnostem, mluvil nejen německy, jak by se dalo očekávat, ale i plynně česky, byť podle nějaké cvičebnice z Jungmannovy éry. Na rozdíl od sotva gramotného krejčího česky i zcela bezchybně psal, krásným kaligrafickým písmem (byl ostatně „ze zámku“ a tam se obdobné typy ozdobných aktivit očekávaly, od chovu pávů až po krasopis). Také kreslil obrázky, které byly jakýmsi pátým odvarem z klasického nizozemského malířství, asi jako naši jeleni v říji byli podobným pozůstatkem německé romantiky.

Tyto produkty rozdával nebo lacino prodával a v černém domečku jich visela celá řada. Vodrážkovi pravidelně přinášel „zámecké“ drby, což mu nebylo zdrojem příjmů (zámek šil u konkurence), jako spíše společenského rozptýlení a vzpomínkou na Vídeň, kde drobečky z „velkého“ světa byly oblíbeným tématem společenské konverzace řemeslnictva, služek a domovnic.

Zámek měl ostatně k lidu blízko. Dva synové našeho hrdiny tam byli občas zváni ke společným hrám s poněkud postiženým nejmladším Trodesbergem — Maxmiliánem. Hry spočívaly především v tom, že se venkovští kluci nechali coby malí vojáčkové chvilku komandovat a pak dostali bohaté pohoštění — paní hraběnka byla žena velkorysá a Trodesberg junior byl jako všichni oligofrenikové dobrácký a bezelstný. Tato aristokratická konexe a snad i skutečnost, že nebyl zapleten do místních příbuzenských vazeb, předurčovala Spuura k tomu, že téměř denně docházel do Vodrážkova krámu na delší či kratší besedu. Občas tam docházel i švec Němeček, s nímž Vodrážka trávil ve Vídni učednická léta a hrál v jakémsi malém orchestru ve Vurštlprátru: „Jó, Francl, pamatuješ, dyš my sme do toho v Pródru řízli?“ Francl pamatoval. Někdy spolu taky mluvili vídeňskou němčinou, buď jen tak, nebo neměla-li žena či děti rozumět. Naučili se ji jen poslechem a cokoli napsat bylo nad jejich síly.

Oba rovněž zasedali v městském zastupitelstvu a dělali „politiku“. Při jakési debatě se tam temperamentní Němeček proslavil výrokem „Pánové, vy jste volové!“ a hrozící následky pak musel zažehnávat neméně památným odvoláním „Pánové, vy nejste volové, já jsem vůl sám!“. Vcelku ale mezi oběma muži panovala na samém dně jakási skrytá rivalita. Mezitím se Vodrážkova žena věnovala vaření, poklízení a dalším domácím pracím, snad jen občas vylepšeným krátkým pohovorem s kamarádkou Stázičkou, jehož téma bylo podivuhodným způsobem jednotvárné — Stázčina otevřená noha a nutnost už vbrzku zabít zlého kohouta, který napadá lidi a vyskakuje jim na hlavu. Ač by se zdálo, že obě záležitosti si žádají urgentního řešení, nedělo se s nimi nic po léta. Její další drobnou radostí byly vystydlé knedlíky v almárce v předsíni, které občas ujídala.

Po poledni se začaly trousit děti ze školy domů. Nejstarší, třináctiletý Tomeš, měl jako obvykle za úkol vzít krávu Jelenu, podle místních představ obrovskou a s dlouhými, do stran vytrčenými rohy, na pastvu na louky, kde byla posečená otava, ale trochu trávy ještě vyrazilo. Tomeš byl poněkud rozmrzelý — musel totiž po škole za trest stokrát opisovat frázi „Egypt leží v pásmu bezdeštném a byl by jako Sahara, kdyby jej každoročně nezavlažovala řeka Nil“. Proto se na pastvu a kamarády těšil. Oproti běžným zábavám, tj. kouření suchých bramborových listů, pranicím, onanistickým seancím a zoofilním experimentům s kozami, byl dnes zcela jiný program. Na louce, mezi trsy trávy Deschampsia caespitosa, totiž vyrazily houby lysohlávky, toho roku v obzvláštním množství. Kluci jim říkali prostě „houbičky“, popřípadě „čarodějný houbičky“ a jejich konzumace, snad jako poslední zbytek nějakých dávných iniciačních obřadů, patřila k dětskému folklóru. V tehdejší době byl dětský svět ještě čímsi samostatným, společnost se dělila na „malé“ a „velké“ a její dětská polovina měla, trochu jako nějaký archaický divošský kmen, vlastní říkanky a zaklínadla, vtipy, písničky, dramatická představení a různé typy her a obřadů, často dosti drsných. V dospělosti se o nich už nemluvilo a dorostlí dělali, jako že o nich nevědí, ač se na ně museli ještě dobře pamatovat. Nanejvýš to odbyli obecným konstatováním: „To sme se za mlada nadělávali volovin!“

Do dětského světa dospělí téměř nezasahovali a infantilní folklór se tradoval mezi dětmi bez přičinění rodičů či školy. Doba, kdy dětské zábavy vytvářejí dospělí, měla nastat až později. Sice už v šedesátých letech devatenáctého století u nás začal František Doucha vydávat speciální dětské knihy, říkanky a omalovánky a kolem přelomu století byla dětská knižní produkce dost velká, na venkově z ní ale sotvakdo něco viděl. Zábava i poučení se organizovaly z místních zdrojů. Dětské kolektivně-extatické produkce nejsou celosvětově ničím neobvyklým — jen zcela namátkou, Franz Werfel ve svých Čtyřiceti dnech Musa Daghu popisuje podobnou akci arménských dětí, spočívající ale spíše v dechových transech dervíšského typu. Kluci houbičky polykali téměř po hrstech, spadnout ostatně nebylo na louce kam. Nebyla to žádná zvláštní pochoutka a slabším povahám bylo z plísňovité příchuti skoro na zvracení. Chvíli se nedělo nic a zábava pokračovala v navyklém stylu.

Po asi půl hodině je zavalil podivný pocit tepla a neklidu — začali pobíhat a vystupňované smyslové vnímání je zahlcovalo hmatovými, zrakovými a sluchovými jednotlivostmi obludné intenzity. Kdyby mluvili německy, řekli by, že je jim unheimlich. Celý svět byl najednou takový nezvyklý, nepříjemný a přejinačený. Divoce běhali a lekali se jeden druhého, protože tváře se jim zdály zrůzněné, s nepřirozenými škleby a barvami, s tisícem ohyzdných detailů — každý pubertální uher vystupoval jako otevřená rána. Nevěřícně jeden druhého osahávali a děsili se zároveň tohoto zážitku — jako by sáhli do hebce sametového bláta. I krávy, zneklidněné průběhem dnešního pasení, jim připadaly obludné a nebezpečné, s divoce podlitýma očima. Každá promluva zněla jako burácení, každé pípnutí ptáka jako bodnutí nožem — na louce samozřejmě nebyl orchestr ani gramofon, ba ani píšťaličku nikdo včas neotloukl a akusticko-hudební aspekt intoxikace zůstával skryt. Tu se některých začal zmocňovat jakýsi nepopsatelně slavnostní pocit, zaujímali různé podivně nakročené polohy či si i lehali a zírali na svět. Velký smrk na okraji lesa na ně významně a tajuplně mával svými větvemi. Najednou věděli, že je to Veliký smrk, a kdyby to slovo znali, řekli by, že se cítí kosmicky. I hruška na okraji pole lákavě a neodolatelně kynula jednotlivými lístky a na její rozpraskané kůře se objevovaly bizarní obličeje a ornamenty, které by označili za podobné aztéckým, pokud by je ovšem znali. Když šli, tak kráčeli, jako hrdinové či rytíři z dávno zašlých dob a při zavřených očích rytíře a draky i viděli. Je těžko říci, nakolik to byla spontánní imaginace a nakolik vzdálený vzpomínkový ohlas spatřených knižních ilustrací — secesní malířství, třeba obrazy Karla Höppnera alias Fida, jsou psychedelické ažaž. I s otevřenýma očima viděli pod mezí ohyzdné skřety a trpaslíky a nepochybovali o jejich jsoucnosti — snad jen bez hub nejsou vidět. Jungova kniha Wandlungen und Symbole der Libido měla ostatně vyjít až za dva roky a v království českém si ji stejně nikdo neobjednal.

Některých účastníků se opět začala zmocňovat hrůza — při zavřených očích viděli nejen bizarní květy, hmyzy a větvící se kořeny či cévy a průhledy do neznámých krajin, ale i rybí skřele a ploutve s šedými vlnícími se okraji, netopýří blány a spáry a stékající špinavou vodu. Řada ornamentů jako by utekla z nedávno vyšlé Haeckelovy knihy Kunstformen der Natur a poukazovala na jednotu živého světa ve tvarech i fantaziích. Vše se najednou zdálo živé a aktivní, bujelo a chvělo se, každý kus bláta mohl najednou vyskočit a utéct. Kdyby kluci znali pojem hylozoismus, bylo by to to pravé slovo.

Jeden z nich najednou vykřikl děsem a hrůzou — objevila se nad ním obrovská řiť a zavalila jej svým obsahem. Někteří se začínali z nejhorší fáze otravy už vzpamatovávat. Mezitím se téměř setmělo a mnohé krávy, které se pásly samozřejmě pouze na netoxické a nehalucinogenní trávě, už majestátním krokem odešly samy domů. Na nebi vyvstala mezi tisícem jiných hvězd Halleyova kometa s chvostem, byť už značně menším nežli na jaře. I dospělý a střízlivý svět se jí tehdy neobyčejně intenzivně obíral, časopisy o jiném ani nepsaly a astronomové a další vědci marně vysvětlovali, že jádro komety Zemi zdaleka mine a středověkým pověrám o tom, že kometa věští válku — a velká kometa válku velkou —, už nevěří ani staré báby. „Tahle kometa praští do světa!“ říkaly slabší povahy a prodávaly a propíjely domky a pole (vlasatice posléze opět odlétla a jim zůstaly, krom neuspokojivých jaterních testů, jen oči pro pláč). Zcela jinak se však Halley jevil pod účinkem psilocybinu — i samotná hvězdná obloha by byla k nesnesení numinózní, významuplně mrkající tisíci očky. Přízrak na nebi se však zdál být příznakem něčeho obludně velkolepého a strašného, co se nezadržitelně blíží.

Kluci zvolna střízlivěli a jen opuchlé rty a nepřítomný výraz dávaly jasně najevo, co mají za sebou. Měli podivný pocit únavy a prázdnoty, ale zároveň těch, kteří vědí. Jakoby po nějaké obludné liturgii, ale bohů bylo jaksi více, či lépe řečeno jedno spojité kontinuum od toho křesťanského až po čerta. Vůbec už o celé věci nemluvili a vlekli se domů, kde je nepochybně čekal nářez řemenem.

Kapitola 4

Boží tělo roku 1914 připadalo na jedenáctého června a obzvlášť se vydařilo. Přípravy byly poněkud zkaleny skutečností, že dva dny předtím spáchal sebevraždu přednosta místní železniční stanice Urválek, jemuž nenadálá kontrola našla v účtech nesrovnalost v hodnotě dvaceti zlatých. „Moment, pánové,“ řekl a vyšel po schodech do služebního bytu, kde se neprodleně zastřelil rovněž služební pistolí, zůstaviv vdovu se třemi zcela malými dětmi. Pojem cti se od těch dob vyvinul do zcela jiných podob, faktem zůstává, že jeho ženu nečekala ani sebemenší penze. Ta byla pochopitelně přiznávána po úřednících přirozeným způsobem umrlých, nikoliv pak po samovrazích, kteří poškodili sami sebe, a tudíž i erár záměrně. Sebevražd nebývalo za stařičkého mocnářství tak málo, ač církev ještě většinou odmítala sebevrahům křesťanský pohřeb a v případě Urválkově pan farář jen tak tak svolil, aby byl v osamění u hřbitovní zdi zakopán z vnitřní, nikoli z vnější strany.

Nedaleká Vídeň měla v sebevraždách per capita světový primát a univerzitní činovníci Masarykova typu se viděli povinováni se tomuto tématu věnovat. Většina světových náboženství není z pochopitelných příčin ze samovražd nadšena, ale vrcholu dosáhl celý fenomén až za německé třetí říše, kde byl i pokus o ni trestán jako oslabení bojové pohotovosti a to i smrtí. Nejeden zachráněný sebevrah tak byl pak v regulérním procesu odsouzen a popraven.

Už den před celou tou slávou probíhaly u Vodrážků horečné přípravy: všechny čtyři dcery, Andula, Julča, Mařka a nejmladší Fanda, si zkoušely slavnostní šatečky a pletly z přinesených zelených sítin košíčky, které pak plnily květy rozmanitých polních a lučních rostlin, jakož i v zahradě natrhanými okvětními plátky plnokvětých pivoněk, aby je mohly zítra v průvodu sypat knězi a jeho doprovodu na cestu. Jinou cenu nežli k takovýmto prchavým dekoracím či k vití věnečků květiny neměly, snad s výjimkou růží v zahradě či drobnokvětých růžiček a rozmarýn za okny. Ještě menší pochopení nežli pro jednotlivé přírodniny, rostoucí a žijící mimo přičinění člověka, bylo pro krajinu jako celek.

Každá cesta mimo okruh městečka a polí se jevila jako hazard, les se chápal jako rejdiště temných sil a i ve dne se do něj na chrastí, borůvky či houby chodilo jen ve velkých skupinách. „Drž se tam, kde sou lidi!“ — zněla devíza, jíž ovšem ušlo, že už pěkných pár desetiletí jsou všechny katastrofy původu spíše společenského nežli dílem lesních či bahenních démonů. Močály porostlé suchopýrem a rojovníkem se pak jevily jako hrůza přímo kondenzovaná, takto i rybníky, které nechávaly eskalovat strach z utopení, a jen ti nejodvážnější si troufli pro květy leknínů zvané „husičky“, jejichž masitě sliznaté středy se s oblibou jedly. Po pádu soumraku už se odvážili ven jen nejstatečnější muži, nebojící se netopýrů zamotávajících se do vlasů a sov vypíjejících oči.

I zvířata se pochopitelně dělila na dobrá a zlá, což ještě nebylo překryto pozdější racionalizací s užitečností a škodlivostí. Místo zmíněných již netopýrů a sov bylo na vratech stodoly či chléva, kde byla tato zvířata přibita, údajně „pro strach a na znamení“. Komu vlastně nebylo úplně jasné. Oblíbená zvířata typu vlaštovek či čápů se naopak těšila všeobecné přízni a jejich usmrcení přinášelo požár či neštěstí. Muži či větší chlapci se věnovali koním a holubům jako objektům reprezentace s nadšením a láskou, ale něco jako univerzální vstřícnost se nevztahovalo ani na lidi (jak říkal sapér Vodička, každý Maďar může za to, že je Maďar), neřku-li snad na zvířata. Tak jako tak byla výprava na květiny do polí a luk čímsi vysoce riskantním (cesty za prací tamtéž tuto příchuť neměly) a dívky ji konaly s krajní opatrností.

Povaha doby byla sice taková, že víra v polednice a klekánice nenacházela už ohlas ani u malých dětí, nicméně třeba strach z vlků, oficiálně pravda vyhubených roku 1775, se držel v neztenčené míře a četné historky nechávaly vstávat vlasy hrůzou: Třeba i na Balkáně známá pověst o sedlákovi, který v zimě s kmotrem vezl na saních od křtu dítě, byl přepaden smečkou vlků a nezbývalo mu než hodit nebohé robátko v rámci vlastní záchrany šelmám — typické na celé historce je, že bylo už pokřtěné, šlo tedy rovnou do nebíčka. V jiné vsi zas zahnali vlci v zimě na strom zbloudilého kominíka, ten k ránu ochromený chladem spadnul a vesničané našli už jen štětku a umělý chrup. Jinde zas vlci ukradli na poli dítě a mezi sebou je vychovali — lidé je pak viděli z vozu v silničním příkopu, na všech čtyřech, zarostlé a zpustlé. Vlkodlaci po okolí vídáni nebyli.

Sváteční den nastal a z kostela se vypravilo procesí v plné parádě — nejdříve zástup holčiček v bílém odění, sypoucích květní plátky, potom farář s oběma kaplany a velkou asistencí, nad nimiž nesli obrovský baldachýn místní radní s panem starostou v čele. V parádních uniformách nastoupili hasiči, ostrostřelci, železničáři, hajní a úřednictvo. Vědělo se, že ve Vídni při obdobné slavnosti nechybí ani císař pán s celým domem habsburským.

Průvod procházel od jednoho improvizovaného oltáře ke druhému, s dekorací z mladých břízek a spoustou květin, nechyběla ani obligátní slavnostní salva. Kromě kléru měl sotvakdo z přítomných představu, co vlastně teologicky celá tato oblíbená a v životě městečka centrální paráda znamená. Někteří věděli, že německy se jmenuje celá akce Fronleichnam, a soudili tudíž, že se jedná o adoraci Kristova těla mezi smrtí a vzkříšením. Netušili, že se jedná o Kristovo tělo v proměněné hostii, nesené ostatně v monstranci v průvodu, a že německý název je archaický, z dob kdy slovo Leichnam neznamenalo mrtvolu, ale právě tělo, tak jako dodneška holandské lichnaam. To ale zajímalo sotvakoho a v poledne už všichni zasedali ke svátečním obědům.

V odpoledních hodinách téhož dne se vypravil druhý Vodrážkův syn Honzík se svým psem za humna hrát si s dětmi. Jan, konkrétně Jan Křtitel — byl tak pojmenován po patronu blatnického kostela — byl senzibilní a poněkud ufňukané osmileté dítě, trochu špatně padnoucí do prostředí, v kterém se narodilo. Jeho skrytým, ale antiklerikálnímu otci samozřejmě nepřiznaným přáním bylo stát se jednou „velebným pánem“ a v duchu litoval, že nemohl jako jeho sestry jít v čele průvodu s košíčkem květin a nabíranými rukávky. Teď byl středem jeho pozornosti a největší láskou pes Rofík, asi tříměsíční černobíle strakaté štěně, které od kohosi před nedávnem dostal — štěňata se v této době pochopitelně dávala zadarmo, aby se jejich přebytku majitelé zbavili a nemuseli je topit.

Za humny už byla početná společnost — děti se právě bavily vypalováním mraveniště na jedné z mezí. Schylovalo se k další sadistické produkci — jeden z kluků sebral několik velkých hlemýžďů a přihodil je do praskajícího ohně. Pak malí manipulátoři se zájmem sledovali, jak někteří z plžů úžasnou rychlostí ohniště opouštějí, dalo by se říci, že „upalují“ nebo „si to hasí“ (k někdy totožnému významu opačných slov zde odkazujeme na Freudovu práci Vom Gegensinn der Urworte, vyšlou o čtyři roky dříve).

Dětský sadismus, jev, který se dnes přesunul hlavně na rovinu virtuálních produkcí, se tehdy realizoval hlavně na zvířatech a tvořil na venkově pravidelnou součást her, nad níž se dospělí nepozastavovali, pokud nepotrefovala zvířata hospodářsky důležitá. Celý fenomén je z psychologického hlediska dosti záhadný — má jakousi spojitost se sexem (většinou vyhasíná se začátkem sexuálního života a je výraznější u chlapců) a taky s mocí (rodiče děti i nadřízení podřízené dusili tehdy nesrovnatelně více než dnes, ale touhou „poslat dál“ zakoušené násilí se celý jev nevyčerpává; pochodí tak jako všechny temné stránky „ze srdce lidského“, nikoli ze sociální reality, jak věděli už církevní otcové a později i tehdy ještě malý Konrad Lorenz). Souvisí i s obecně lidskou škodolibostí a s touhou po poznání neznámého a lechtivého — od fyziologických pokusů se podobné aktivity často lišily jen menší metodickou propracovaností a chyběním společenského pověření (Při kolika stupních začínají koagulovat povrchové proteiny u plžů?). Fenomén sám se navíc neomezuje jen na lidi, i kočky či lišky si podobným způsobem se zjevným potěšením s kořistí „hrají“.

V líčené době už sice knihy pro mládež násilí na kočkách, žabách či ptáčcích odsuzovaly, ale síla tradice je větší. Proto budilo podivení, když Honzík

vykřikl „Nechte je!“ a jal se méně šťastné šneky z ohně zachraňovat. Ničitelské emoce se náhle zvedly a jeden z kluků zařval: „Držte ho, já mu toho jeho čokla vověsím!“ Tři pomocníci už poměrně slabého a zoufale vřeštícího Honzu drželi a čtvrtý dokonal na větvi staré švestky pomocí kousku provazu dílo zkázy. Když se zvířátko přestalo cukat, pustili vyčerpanou oběť a i s mrtvolkou ji nechali utéci. Psíkovi by snad ještě s umělým dýcháním a srdeční masáží byla pomoc, ale to Honzu, šokovaného a hrůzou bez sebe, ani nenapadlo.

Přiběhl domů úplně bez dechu a v záchvatech křečovitého pláče nebyl k utišení. Rodiče nemohli dlouho zjistit, co se vlastně stalo, až to přerývaně ze syna po malých kouscích dostali. Rázem se uklidnili, protože ztráta se jim jevila jako banální. Když se Honzík přes domlouvání neuklidňoval, spráskal jej otec Vodrážka „jako psa“ (to tehdy ještě nebylo literární klišé, ale příměr ze života), „aby měl proč řvát“. Chlapec však začal postupně rudnout a rozpalovat se horečkou a mezi atakami pláče se mátl, mluvil z cesty a volal psíka a matku. Mezi rodiči vznikla hádka, zda brutální exekuce nezpůsobila chlapcův „fantas“, což otec popíral a hrozil, že mu ještě přidá a že celá chyba byla v tom, že je to maminčin mazánek a dosud ho bil málo. Nakonec usoudili, že dítě má „hlavničku“, tj. zánět mozkových blan, a matka je balila do studených obkladů a přikrývala tlustou peřinou. Už večer začal Honzík halucinovat, vyskakoval z postele a nepřítomně se díval po okolí, třásl se a nebylo možné se s ním jakkoli rozumně domluvit. Otekl mu krk a z nosu začala vytékat hnisavě krvavá tekutina. Kolem půlnoci se uklidnil a krátce nato zemřel.

Překvapení bylo větší nežli smutek a zděšení rodiče se uklidňovali konstatováním, že „Pánbůh dal, Pánbůh vzal“ a že příliš chytré a přemýšlivé děti stejně nikdy dlouho nevydrží. Ráno už dr. Lustig jen zběžně ohledal tuhnoucí mrtvolku, aniž poznal, že se jednalo o perakutní záškrt, první případ přicházející nové epidemie. Slovo epidémia znamenalo ve staré řečtině přiblížení se nějakého božstva, které vyžaduje náležité obřady a uctívání, jinak může přivolat trest, třeba v podobě nakažlivé nemoci (tentokrát se blížil bůh Áres, ale nikdo netušil, jak dlouhé a nákladné budou obřady s jeho epifanií spojené). Rodiče našli druhý den i mrtvého Rofíka v jednom koutě dvora a zakopali jej na zahradě, Honzík byl pohřben o dva dni později za účasti všech jeho školních kamarádů ve slavnostních oblečcích. Někteří z nich věděli své a báli se, že budou vyšetřováni, ale báli se zbytečně. Dětské pohřby ostatně patřily k věcem běžným.

Několik dní se nedělo prakticky nic. Potom skoro současně onemocněly Andula a Julča s příznaky podobnými angíně, ale mnohem méně dramatickými, nežli byly ty Honzovy. Děti sípavě dýchaly otevřenou pusou a potní kúry spojené s hojným podáváním lipového čaje nic nepomáhaly. Matka Vodrážková už tušila, že to bude záškrt, nemoc tehdy obecně známá. Se strachem došla pro dr. Lustiga, který se oběma dívkám podíval do krku — bílé, jakoby sametové či semišové membrány se jako plíseň po camembertu rozrůstaly nejen po mandlích, ale i po patrových obloucích a krčním čípku. Tedy ne monocytární angína, ale skutečně záškrt. Bylo nutno objednat koňské protidifterické sérum, produkované v Německu firmou Behring-Werke. V městečku v zásobě nebylo, ale dr. Lustig správně tušil, že jej teď bude potřebovat větší množství, protože víceméně pravidelně přicházející záškrtová vlna je tu. Dr. Lustig byl morfinista, ale měl-li svou každodenní dávku, nebylo to na jeho činnosti vůbec poznat a málokdo to o něm věděl.

Doba nechápala drogy jako problém, mnohem více se bála degenerace, mravního úpadku a pozdních syfilitických komplikací — opium i kokain se masově předepisovaly i prodávaly v lékárnách a sešlý morfinista v ošumělém plášti patřil c. a k. realitě i literárním obrazům, aniž by to někoho zvlášť vzrušovalo. Na záškrtu pak je pozoruhodné, že byl poprvé popsán až francouzským lékařem Bretonneauem v roce 1821 podle epidemie v Tours, která proběhla dva roky předtím. Skutečně se dřív nevyskytoval, či jak je možné, že by se tak nápadná a nebezpečná choroba přehlížela? Těžko říci. Je pravda, že po objevení sérové terapie Behringem a Kitasatem v roce 1890 se úmrtnost snížila z nějakých pětasedmdesáti na zhruba pětadvacet procent, ale celá věc byla pořád na pováženou. Za tři dny, kdy sérum dorazilo, už bylo po městečku mnoho dalších případů a dr. Lustig i dr. Honěk měli plné ruce práce. I Andula s Julčou dostaly ve všem chvatu dávku. Sotva stačil dr. Lustig odejít, začal u Anny mladší anafylaktický šok z koňského séra — o jeho možnosti se sice už vědělo, ale nebylo na vybranou. Andule se dělalo špatně s mžitkami před očima a neurčitými bolestmi v celém těle, celou ji zalil studený pot, srdce začalo vynechávat, a než se podařilo doktora opět sehnat, už nedýchala. Ani Julče se neudělalo lépe a téhož dne ulehla i Mařenka. Anna starší byla na pokraji zoufalství. Ještě večer se dlouho modlila před oltářem se sochou Panny Marie lurdské v postranním výklenku místního kostela, ozářeného jen chabým a rudým plamínkem věčného světla. Na závěr zapálila svíčku a do mezery mezi oltářními řezbami zasunula pětizlatkovou bankovku. Kostelník se příštího rána poněkud podivil, ale podobné dary pro světce zažil už častěji. Druhá její cesta vedla na hřbitov, kde alespoň mrtvým ze strany svého muže (dojít k hrobům vlastních předků, které ležely řadu hodin cesty, nebylo pokdy) zapálila rovněž svíčku. Věděla, že péče o mrtvé je mnohdy důležitější než péče o živé a že nám stále jaksi stojí za zády.

Sérum, aplikované pozdě, stejně nepomohlo a Julča, jíž difterické blány už prorostly do hrtanu, se dusila a chvílemi nabývala namodralého odstínu. Opět přivolaný dr. Lustig injikoval sérum i Mařence a na Julču se podíval s obavami. „Matko, teď se nelekejte!“ řekl a vytáhl skalpel. Rychlý řez na krku a vytrysklá krev ovšem Annu poděsily k panice. Žid zařezal dítě! Hlavou jí táhly různé lidové vyprávěnky o rituálních vraždách, krvi křesťanských panen potřebné do macesů i ohlasy procesu s Leopoldem Hilsnerem, jak si je malovala provinční obraznost. Tracheotomie se však povedla, Julča nabyla za pár minut normální barvy a dýchalo se jí zřetelně lépe. Přesto však doktor mnoho naděje nedával a vskutku — záškrtové toxiny umořily dítě už následujícího dne před půlnocí.

Annina tvář nabyla nepříčetného výrazu, takže se jí všichni včetně jejího muže začali bát. Se svíčkou a nožem šla do kurníku, odkud vytáhla svou oblíbenou bílou slepičku, zvanou „Parádnice“. Poté šla na zahradu a zcela přejinačeným hlasem křičela: „Ty černej! Mařenku ti nedám! Nedám! Rozumíš? Nedám! Vezmi si tuhle!“ A vrazila nůž slepici bokem do srdce. Dodělávajícího ptáka mrštila proti kmenu největší jabloně a mrtvého pak motykou zakopala. Po návratu šla do komory a přinesla odtud láhev petroleje. Trochu dolila do lampy a zbytek dala vypít malé Marii, která se přes vyčerpání ze všech sil bránila. Dítě začalo křečovitě zvracet a poté strašným způsobem kašlat a mezi zvratky a vyvrženým petrolejem se v přistaveném škopíčku objevily i veliké kusy bílých membrán, které se podařilo utrhnout a vykašlat. Nad ránem obě zcela vyčerpané usnuly. Když pak v pozdním dopoledni Vodrážkova žena vyšla na zahradu a viděla v místě včerejší oběti hlubokou jámu (velký černý pes souseda Vaňka, řezníka, se podhrabal v noci pod plotem a slepici sežral), byla si jista, že Mařenka už neumře. Možná si neuvědomovala cenu a následky věcí na osudu nátlakem vymožených, ale to v tuto chvíli nehrálo roli.

I tak se malá Marie vzpamatovávala několik neděl a v městečku v této době zemřelo přes dvacet dětí. Bílé rakvičky a průvod dětských družiček, z nichž jedna, bílá, nesla před truhlou svíčku hořící a druhá, v černém závoji, za rakví svíci zlomenou, patřily k denním rekvizitám. Tomeš a Fanda neonemocněli vůbec.

(pokračování příště)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.