Červen 2004

Pod Prešpurkem

Stanislav Komárek

Není bez zajímavosti podívat se na staré Rakousko jako na zemi, která byla dosti zásadním způsobem formována dlouholetými boji s osmanskou říší a během těchto let v lecčems „rostla do její podoby“. Celé šestnácté a sedmnácté století zápasila v zásadě o holý život a ještě v osmnáctém století byla hranice mezi oběma impérii pokládána za krajně rizikovou (sousedství s osmanskou říší vydrželo Rakousku-Uhersku až do první balkánské války).

Osmanská říše měla proti rakouské jednu nepopiratelnou strukturní výhodu – začala mnohem dříve s centralizací, která dostoupila míry i později v Evropě neobvyklé. Navazovala při tom jednak na vlastní středoasijskou tradici, která dala předtím vyvstat třeba mongolské državě, jednak se inspirovala centralismem byzantským (a ten opět kořenil v římském a perském), který převzala i s větší částí úředního aparátu – ten zůstal ještě dlouho řecký. Tím se za cenu podvázání autonomie všech jedinců kromě sultána (měl např. právo své bratry, pokud by v jeho oprávněném nástupnictví překáželi, nejen věznit, ale i zabít) krátkodobě neobyčejně zvýšila efektivnost celého systému, byť jeho největší rozkvět netrval déle než dvě století. Podobné kroky muselo Rakousko teprve podniknout a srovnatelného stupně centralismu nabylo v zásadě až tehdy, když bezprostřední turecké nebezpečí už pominulo, tj. v tereziánské a josefínské éře.

Není bez zajímavosti, že ani západoevropský centralismus, původně se vyvinuvší ve Francii a posléze „exportovaný“ do mnoha dalších zemí, nebyl bez orientálních inspirací – tentokrát zde sehrály klíčovou úlohu dopisy jezuitů působících v Číně a doporučujících staré vlasti reformy podle čínského vzoru. To, co osmanské říši později zlomilo vaz, byla absence karteziánského obratu v tamním myšlení a nevzniknutí vědotechniky, která by vposledku iniciovala i rozvoj hospodářství, včetně zbrojního průmyslu (osmanská říše technické inovace sama neprodukovala, ale rozdíl vyrovnávala tím, že je nakupovala i s příslušnými odborníky – třeba francouzskými dělostřeleckými inženýry, které lákala přeplácením a různými výhodami).

Pomezí obou říší bylo po dlouhou dobu územím velice neklidným, vojenskou hranicí, kde kromě systému pevností (později smutně proslulý Leopoldov byl např. součástí takovéhoto hluboko do zázemí sahajícího opevněného pásu) byla usazena i celá řada kolonistů ve vesnicích s daňovými úlevami, ale i domobranně-vojenskou povinností (podobně tomu bylo i z turecké strany).

Je dobře nezapomínat, že značná část Uher byla přes sto let součástí osmanské říše, což nezanechalo jen pár stavebních památek v Budapešti (turecky Ofen), ale i jakousi hlubší stopu v celé její struktuře. Hlavní centrum se přesunulo v té době na okraj uherského království, do Prešpurku a vůbec do horních Uher, byť turecké državy šly daleko na území dnešního Slovenska (novozámecký a košický pašalik). Osmanské území tudíž začínalo relativně nedaleko od Vídně, kterou se podařilo dvakrát (1529, 1683) zachránit jen s vypětím všech sil (snad na tom má podíl i fakt, že Vídeň leží přímo na zlomu panonské a středoevropské klimatické a biogeografické oblasti, přes kteroužto linii se osmanská říše, vázaná na panonskou a pontomediterránní oblast, nikdy nerozšířila). Ač Turci o Vídeň (turecky Viyana) velmi stáli, nikdy nesebrali sílu k jejímu dobytí a zejména druhá výprava skončila naprostou demoralizací armády a jejím útěkem, přičemž v řadě vesnic byli poschovávaní turečtí vojáci vytahováni z úkrytů a celkem bez odporu křtěni a zařazováni mezi nevolníky.

Je ostatně krajně typické, že právě tomuto druhému obléhání vděčí Vídeň za tradici pití kávy – první kavárnu založil Armén Georg Kolschicky, zběhlý zásobovatel turecké armády, z několika pytlů zelené kávy, kterou ve zmatku „odvětvil“ z eráru, postupně pražil a servíroval vídeňskému měšťanstvu, později vylepšenou i o smetanu. Mimochodem právě Arméni po staletí patřili k typickému obrazu města Vídně a zprostředkovávali i v nejhorších dobách obchodní styky s osmanskou říší, kde tvořili stejnou obchodně-finančně-intelektuální skupinu jako v západní Evropě židé (paralela je zcela udivující, včetně pogromů a genocidy v letech 1914/15). Arméni neudržovali ve Vídni jen obchodní kolonii, ale rozvíjel tu svou činnost i církevní řád mechitaristů, což byla čistě arménská náboženská instituce.

Vídeň byla s osmanskou říší v čilých kontaktech, celá řada diplomatů měla zkušenosti s dlouhými pobyty v Istanbulu i na různých místech tureckého Balkánu a nejrůznější poselstva se občas ukazovala s celou orientální nádherou. Ne nadarmo zůstala Vídni i vášeň pro perské koberce, cukrovinky a východní formy uhlazenosti ve společenském styku, které Němci či Češi pociťují jako cosi neupřímného a přesládlého (je paradoxní, že teprve po návratu z Teheránu pochopíme některé duchovní kořeny Vídně, ale je tomu tak i proto, že právě perská dvorní etiketa byla předlohou pro osmanskou). Prostředí dvorních pletich a „ohebnosti pravdy“, spojené s vrtkavostí nejvyšší přízně dodává dvorskému prostředí přízračný ráz. Výrazné osmanské analogie má i úzkostlivá péče o dobrou manýru a bezvadný zevnějšek a smysl pro neproblematické pohodlí spojené s intelektuální ploskostí (ta ve Vídni začíná mizet až před koncem minulého století).

Je zajímavé, že racionalismus, který má v Orientě spíš povahu čehosi ne zcela vědomého, co v zemi funguje na praktické rovině už dávno a přešlo už jaksi do „hardvéru“, musel být na rakouském území zaváděn ve své uvědomělé a chtěné podobě, tj. jako osvícenství. Dá se říci, že představa vojska disciplinovaně mašírujícího na příkaz centrální moci do nejrůznějších koutů říše byla zcela dominantní komponentou rakouského života po tři století. V sedmnáctém a osmnáctém století zhltla holá snaha o přežití všechny duchovní a organizační síly země a i potom docházelo k probuzení jen pomalu a do centra evropského dění v užším slova smyslu se Rakousko dostává až po roce 1850. Obludný, a přece účinný stát – stroj, vzniklý původně pod osmanským tlakem, se později už vyvíjel samopohybem a dosáhl neuvěřitelné dokonalosti v podobě volně zaměnitelných „normovaných“ úředníků, přesunovatelných bez problémů z jednoho konce říše na druhý.

Dnes si už málo uvědomujeme, že integrální součástí rakouské říše nebyly jen alpské země a Čechy, ale především velké plochy uherské nížiny a posléze i Balkánu (právě zvýšené balkánské angažmá se později stalo pro stárnoucí monarchii smrtelným – už anexe Bosny a Hercegoviny byla strávena s největšími obtížemi a pokus proniknout do Srbska a dál už skončil jejím zánikem – zdá se, že osvícenské výstavbové principy nemohou ve „stepních“ regionech jihovýchodně od známé linie Terst-Petrohrad řádně fungovat a příliš velká porce takovýchto území systém vposledku „přehltí“.

Už těsně za Vídní začíná svět, který se pak táhne beze změny až k dunajské deltě – v bažinách v Lobau se to hemžilo kormorány a bahenními želvami, krajina kolem Neziderského jezera by mohla klidně být někde v severním Bulharsku. Tato drsná a svébytná „orientální“ polovina (či dvě třetiny) říše do značné míry určovala její ráz a ne zcela nadarmo mají dnes „cislajtánské“ nástupnické státy (Rakousko, Česko, Slovinsko) zcela jiný charakter než „translajtánské“ (Maďarsko, Slovensko, Chorvatsko, zčásti Rumunsko a Ukrajina). Jisté „východní“ rysy má už třeba i Štýrsko, kde východní svahy Alp už ofoukává balkánský vítr a kde lidová kultura už má mnohé styčné body s jihoslovanskou, včetně třeba lidového čarodějnictví a víry ve vlkodlaky.

Ostatně i silné severoitalské angažmá bývalé monarchie bývá dnes často pozapomínáno, ač se habsburské državy táhly až do Toskánska a italský vliv je podnes silně vidět třeba ve vídeňské kuchyni – známý vídeňský řízek je původně „escalope milanese“ – a i ve vídeňských telefonních seznamech, kde je frekvence italských příjmení podnes nemalá (odhadoval bych tak dvě až pět procent). Velící řečí rakouského námořnictva byla ostatně italština a všichni členové habsburského domu italsky víceméně plynně mluvili.

Stejně jako arabská tradice zásadním způsobem ovlivnila národní duch Španělska (i přes všechnu důkladnost rekonkvisty a bedlivé mýcení všeho islámského), ovlivnila osmanská a skrze ni nepřímo i byzantská tradice neobyčejným způsobem tvář Rakouska, země, jejíž součástí jsme po dlouhou dobu byli. Dá se říci, že Čechy (spolu se Salcburskem, Horními Rakousy a Slezskem) byly asi nejokcidentálnější součástí celé monarchie a také odtud vycházela například industrializace, která v západobalkánském prostředí pánů a kmánů, magnátů a stád venkovanů v agrárním bezčasí neměla dlouho šanci. Přebyteční selští synkové z Čech (kde nebylo možno grunty dělit, a tudíž bylo žádoucí uchování pouze nejstaršího z bratrů) byli po dlouhou dobu „spalováni“ v bitvách na tureckém pomezí. Oba národy přišly do styku více, než bychom si dnes mysleli. Kdo rozezná dnes u slov klobouk, papuče, torba i koliba jejich turecký původ?

(Prostor)