Červen 2004

Český Všeslovan. Karel Kramář (1860-1937)

Pavel Kosatík

V české politice reprezentuje odrůdu idealistů. Skoro všechny záměry a plány, které se v životě pokoušel probojovat, byly počestné a chvalitebné, na druhé straně v novějších českých dějinách snad není muže, který by za tolik vynaložené aktivity získal tak málo. Skoro žádný z cílů, za kterými Kramář šel, se mu nepodařilo splnit. To mělo více příčin, ale hlavní zřejmě spočívala v Kramářově pojetí politiky jako soupeření nikoliv reálných zájmů, ale ideálů. Nejenže Kramář věřil, že v politice vítězí nejlepší myšlenky, ale domníval se zároveň, že jeho nápady jsou nejlepší.

"Takříkajíc hlavní Slovan"

Do vysoké politiky vstoupil jako třicetiletý, na počátku devadesátých let 19. století. Spolu s Masarykem a Kaizlem byl za realistickou stranu zvolen do vídeňské říšské rady, kde se pak přidal k mladočeskému klubu. Pro Kramáře, v té době nejmladšího českého poslance, to během několika let znamenalo stát se vůdcem všech českých zastupitelů v hlavním městě monarchie.

Patřil k nejhlasitěji se projevujícím českým politikům, mnohé jeho činy však měly tu problematickou vlastnost, že v důsledku jeho straně škodily. Platilo to i pro Kramářův osobní boj za všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo do poslanecké sněmovny. Byl to Kramář, kdo v roce 1905 předložil příslušný návrh zákona; když se však o dva roky později říšská rada poprvé volila novým způsobem, přineslo to mladočechům zdrcující porážku - nové voliče jim ve městech sebrali socialisté, na venkově agrárníci. Mladočeská strana se porážkou ocitla v krizi, z které se už nikdy nevzpamatovala.

Od roku 1890, kdy poprvé navštívil Rusko, platil za hlavního podporovatele všeslovanské spolupráce v českých zemích. Jako mnozí, vrátil se i Kramář z Ruska zklamán, na rozdíl od ostatních však bohatší o seznámení s Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou, svou příští manželkou. V době, kdy ji poznal, byla dcera zámožného moskevského kupce provdána a byla matkou čtyř dětí. Trvalo deset let, než se jí povedlo svazek zrušit a provdat se za Kramáře. Potom už nic nebránilo, aby se Kramář jejím prostřednictvím stal hlavním českým rusofilem své generace.

Nebyla pravda, co mu vyčítali pozdější kritici v demokratické republice, že by byl ctitelem superkonzervativního pořádku carského samoděržaví. S carem se nikdy nesetkal a není známo, že by o to stál. Věřil spíš v pozvolnou proměnu Ruska v demokratický stát: prostý lid si ponechá své staré ctnosti, o nichž spisovatelé jako Tolstoj tvrdili, že je jistě má, a od Západu převezme klíčové vymoženosti moderní průmyslové výroby. Vznikne prosperující ekonomika, která nebude založená na vykořisťování tak jako na Západě, ale kde si továrník a dělník budou bratry.

Během let získal Kramář v Rusku bezpočet kontaktů s ruskými intelektuály, kteří viděli perspektivy své země optimisticky jako on: kromě už zmíněného spisovatele Lva Tolstého mezi nimi byl rektor Moskevské univerzity kníže Trubeckoj, filolog Pypin, básník a literární kritik Solovjev a desítky dalších. V častých rozhovorech s nimi Kramář propracovával myšlenku všeslovanské vzájemnosti, která se poprvé veřejně projevila na I. všeslovanském sjezdu v Praze v roce 1908. Kramář byl jeho hlavním organizátorem, což kromě jiného znamenalo připíjet delegacím (v jejich jazycích) a pronést hlavní řeč (v ruštině). Vstřícná taktika vynesla Kramářovi obdiv delegátů, takže například pro ruské Novoje vremja byl od té chvíle "takříkajíc hlavní Slovan".

Moderní Vikingové?

Zdaleka ne každý si mezi proslovy a přípitky uvědomil, že Kramář je spíš charismatický řečník než muž, jehož politika přináší i hmatatelné výsledky. Novoslovanský program ostatně i v letech největší slávy před první světovou válkou skřípal: sen o vzájemnosti narážel hlavně na to, že jen málokde v Evropě bylo možné spatřit tolik nenávisti jako mezi hypotetickými "bratry" Rusy a Poláky.

Vznik první světové války Kramář přivítal jako počátek slovanského osvobození. Čtvrtého srpna 1914 otiskl v Národních listech článek, ve kterém předpověděl, že půjde o zápas Slovanů s Germány, po jehož skončení nezůstane v Evropě kámen na kameni. Se svou tehdejší konkrétní představou, jak bude válka probíhat, se však svěřil až po ní: čekal rychlý postup ruských vojsk do nitra Čech a obsazení Prahy. Onoho dne, kdy se kozácký kůň napije z Vltavy, zazvoní v Kramářově bytě telefon - a český vůdce bude připraven; epocha všeslovanské spolupráce začne.

Jak se později ukázalo, tímto fatálním omylem Kramář vlastně rozhodl o své politické budoucnosti. Masaryk, jenž uvažoval opačně, nevěřil v Rusko a odešel dělat odboj na Západ. Nakonec po čtyřech letech přivezl stát, kdežto Kramář svým vyčkáváním ničeho nedosáhl. Naopak jen amnestii nenáviděného Habsburka, císaře Karla, vděčil za to, že jako velezrádce nebyl za války popraven. Vrátil se sice domů z vídeňského vězení jako hrdina, na konci války však i on pochopil, že všechno podstatné pro budoucnost země se uskutečnilo za hranicemi. V obnovené republice se sice stal prvním předsedou vlády, jeho jmenování však mělo spíš symbolický a do minulosti obrácený význam. Když byla v polovině listopadu 1918 Kramářovými ústy sesazena z českého trůnu cizí dynastie, začínal se v domácí politice prosazovat jiný styl, než byl ten jeho.

Co Kramář udělal potom, je velmi zvláštní. Sotva bychom ve světových dějinách našli druhý případ, kdy člověk, kterému je svěřena odpovědnost za stát, opustí zemi, aby se začal starat o blaho jiného státu. Přesně to však Kramář v lednu 1919 udělal: z republiky, zmítané nepokoji všeho druhu, odjel na mírovou konferenci do Paříže, kde pak strávil mnoho měsíců - nikoli proto, aby na prvním místě hájil československé zájmy, ale aby prosadil grandiózní plán intervence v Rusku. Říjnovou revolucí byl Kramář zdrcen, nepokládal však situaci v zemi za ztracenou; představoval si, že dá-li se doma dohromady sto tisíc dobrovolníků, mohli by Rusům vybojovat demokracii zpět.

Jakkoliv chimérický (s ohledem na dění, jež následovalo) se Kramářův plán může zdát, v roce 1919 úplně nesmyslný nebyl. Přinejmenším v prvních měsících onoho roku podobně uvažovali téměř všichni čelní politici Dohody a z československých Masaryk, Štefánik, dokonce i Beneš. I později, ve dvacátých a třicátých letech, mnozí mínili, že Kramářův plán z roku 1919 nebyl jenom utopií. "Pod moudrým vedením mohli“ (čeští legionáři, pozn. aut.) „sehrát roli moderních Vikingů," mínil třeba generál Otakar Husák. Vláda bolševiků trvala jenom několik měsíců a její následky v duších lidí ještě nebyly trvalého rázu. "Muži, dělník rukou i hlavy, vše se mohlo zvednout rychleji a být v roce 1925 tam, kde budou snad v roce 1945." Vývoj šel každopádně jinou, ponuřejší cestou.

Na Kramářově intervenčním snu je vidět, jak v jeho myšlení vítězila emotivní přání nad chladným zhodnocením situace. Svou intervencí totiž nechtěl získat prospěch jen Rusům, ale v důsledku i Čechům - ruské obyvatelstvo jim totiž podle Kramáře navždycky mělo zůstat vděčné za záchranu. Přítel Alois Rašín se mu snažil z domova namítat, že myšlení národů tak nefunguje: "Nepomýšlejte na vděčnost. Naopak. Rusové se budou cítit pokořeni, že je musel vysvobodit nepatrný národ." Podstata věci však spočívala už v samotné neuskutečnitelnosti intervence, tak jak si ji Kramář představoval: Masaryk mu v dopisech vysvětloval, že v bolševismem nakažené střední Evropě by pokus o vybudování "křižáckého" vojska spustil vlnu revolucí s neodhadnutelnými následky.

Pod vlivem mezinárodní situace nakonec všichni politici dali od intervenčních plánů ruce pryč. Jediný Kramář nikoliv - a to dokonce ani poté, když v létě 1919 padla jeho vláda a sám se stal soukromou osobou. Takto, vybavený aspoň - jak doufal - všeslovanským kreditem z předválečných dob, se na podzim 1919 vydal na svou poslední cestu do Ruska. Během setkání s bělogvardějským generálem Děnikinem konečně i on pochopil, že vnitroruský konflikt dospěl do fáze, na kterou jím nabízený recept nestačí: bolševismus se svým falešným, ale o to nakažlivějším rovnostářstvím nakazil příliš mnoho lidí, než aby se jeho záplavě dalo vojensky zabránit.

Vila břemenem

Když Kramář po návratu domů zjistil, že Hrad, socialisté a agrárníci přisoudili jeho národnědemokratické straně druhořadou roli, snažil se tomu čelit rozvíjením nacionálního programu, v kterém nechyběly fašistické prvky. Snil o mystické jednotě národa, jakou podle jeho mínění ve dvacátých letech začal v Itálii budovat Mussolini. Jeho srdce však nadále bilo v Rusku. Žádný jiný Čech nepodporoval ruské exulantské spolky tak jako on. Až do smrti nepřestal tvrdit, že bez demokratického Ruska je nemyslitelná evropská bezpečnost - a děsil se v tom smyslu právního uznání Sovětského svazu, rok 1934 označil za černý okamžik československých i ruských dějin. "Slovanská zrada je dokonána," napsal.

Přesnější zprávu o Kramářově povaze než jeho spisy nabízí vila, kterou si dal postavit na návrší nad Klárovem, v sousedství Pražského hradu. Na první pohled megalomanské dílo ("V jakém stylu je vila postavena, těžko říci," napsala historička Jana Šetřilová) bylo zamýšleno jako příští centrum českého politického života. Kramářova představa se však nikdy nenaplnila. Týden poté, co se do ní v květnu 1915 nastěhoval, byl zatčen a strávil pak pětadvacet měsíců ve vídeňském vězení. Po válce, kdy v republice převládl jiný politický styl než Kramářův, se ve vile scházeli zneuznaní prominenti staré doby, utvrzující se v křivdách, které na nich podle jejich mínění spáchal nenáviděný Hrad.

Také vila, stejně jako jiné plány, svými důsledky Kramáře nakonec zaskočila. Finančně ho vysála: než zemřel, odkázal sice různým institucím nemalé částky, neuvědomil si však, že ve skutečnosti zanechává dluhy vyšší než dvacet milionů korun.

(Týden)