Červen 2004

Počítačem proti výtržníkům, laserem na kasino a muzikanti fanouškům

Petr Koubský

Technologie se dnes už naprosto nedají oddělit od zásadních společenských otázek, od politiky. Hezky to ukazuje systém, který vyvinula britská počítačová firma LogicaCMG pro nizozemský fotbalový klub PSV Eindhoven. Cituji: „Řešení funguje tak, že obraz z bezpečnostních kamer je předáván do počítačové aplikace, která záběry porovnává s fotografiemi osob, jimž byl na základě předchozího nevhodného chování zakázán vstup na stadion. V případě, že je takový návštěvník odhalen, je upozorněna bezpečnostní služba a policie.“ Vtip je ve využití biometriky. Systém neoklamete tmavými brýlemi ani falešným plnovousem, protože používá měření vzdálenosti mezi očima, tvaru hlavy, proporcí obličeje. Bezpečnostní manažer klubu k tomu říká: „Nasazení biometrických technik zvyšuje pravděpodobnost, že chuligáni budou identifikováni, přičemž normální návštěvníci budou ponecháni v klidu a vůbec nepocítí, že nějaké nové řešení bylo nainstalováno.“ A český komentář k tiskové zprávě přičinlivě dodává, co nás stejně napadne, že totiž systém lze po úpravě použít i k odhalování teroristů na veřejných prostranstvích. Musí však zůstat u teroristů? Co třeba osoby s nepohodlnými politickými názory, ilegální přistěhovalci, účastníci techno parties, uživatelé měkkých drog, anarchisti, ekologové, všichni ti, kdo nejsou tak docela v lajně se zákonem, ale ani tak docela mimo ni? Stačí naplnit databázi… Každá cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Dva Srbové a jedna Maďarka vybavení spoustou techno-hraček asi okradli kasino v londýnském hotelu Ritz o 1,3 milionu liber. Slovo „asi“ v předchozí větě znamená, že policie zatím neví, zda jim to dokáže – možná prostě odejdou středem jako lidé, kteří měli při hře neuvěřitelné štěstí. Ve stejné době máme u nás aféru s napíchnutými bankomaty České spořitelny. Společný jmenovatel: hi-tech zločinnost takovými prostředky, jaké byly dříve nemyslitelné. Počítačový zločinec, to býval programátor zalezlý v tichém koutku, který hledal skulinu v bankovním systému, případně ji tam sám vpašoval. Dnes to vypadá jinak. Za výbavu nalezenou u tří Středoevropanů by se nemusel stydět James Bond. Pokud je to pravda, pak pomocí laserového dálkoměru ukrytého v mobilu změřili rychlost kuličky vhazované krupiérem do rulety, údaj předali do počítače, ten jim vypočetl nejpravděpodobnější vyhrávající číslo a výsledek zaslal zpět do mobilu. To vše dost rychle, aby ještě stihli vsadit – takže podle pravidel rulety na to měli maximálně tři vteřiny. Podle výsledků, jichž dosáhli, to docela funguje. Bankomaty v Praze nejsou tak efektní téma, ale podstata věci je stejná. S poměrně dostupnými technologiemi se dnes dají dělat neuvěřitelné věci. Technologičtí zločinci vlastně svým způsobem definují přední okraj pokroku. Vtipně a bezohledně.

Z čeho budou živi muzikanti, až se zhroutí celý dnešní koncept copyrightu a s ním i nahrávací průmysl? Že se to stane, je poměrně pravděpodobné – MP3 a vypalovačky posouvají rovnováhu sil směrem k posluchačům do té míry, že tradiční obchodní modely těžko obstojí. Zajímavou alternativu zkouší skupina Einstürzende Neubauten. Vozí totiž s sebou na koncerty „manufakturu“, jak tomu říká její šéf Blixa Bargeld. Diváci si mohou hned po koncertu koupit živou nahrávku na čerstvě vypáleném CD. Kromě toho zavedli Neubauteni něco mezi předplatným a fan klubem. Můžete se přihlásit, předem složit na účet asi trojnásobek ceny normálního CD a za to pak dostanete jednak album s původními studiovými nahrávkami, které je běžnou cestou nedostupné, jednak pohled do dílny kapely – přes webovou kameru bylo možné sledovat natáčení alba a dokonce do toho kapele mluvit. Většina hudebních fandů má k jednomu, dvěma umělcům či kapelám tak úzký vztah, že by na podobné schéma ochotně přistoupila – až to udělá Aleksandr Rozenbaum, Manu Chao nebo Goran Bregovié, rád jim ty peníze pošlu. Tradiční nahrávací průmysl nepředstavuje jedinou cestu.

(Respekt)