Červen 2004

800 kostlivců padlo na Postoloprty.

Ondřej Kundra

Příběh o tom, jak jistí povraždění spoluobčané zůstali bez pomníku

Rudolf Geppert si nemůže pomoci, ale vždycky, když se ocitne na tom starém vesnickém hřišti, začne se uvnitř třást – strachem a lítostí. „Tady jsem viděl svého tatínka naposledy živého, tady mi znásilnili sestru,“ ukazuje do zanedbaných koutů. Stalo se to před více než půl stoletím, ale postoloprtský starousedlík Geppert (68) to má stále v hlavě tak živé, jako by mu oněch dávných deset let bylo včera. Celý život doufal, že se jednou dočká pro své blízké satisfakce a pořádného rozloučení, teď je zase na dlouho po naději.

Taková je doba

Trvalo to sotva několik minut a všichni byli proti. Žádné emoce, žádná bouřlivá diskuse. Řeč je o dubnovém hlasování postoloprtských radních nad bodem „pietní pomník“; o jeho stavbu radnici už před rokem požádali vyhnaní němečtí rodáci. Až dosud se této poválečné etapě postoloprtské historie špičky města vyhýbaly, a téma nijak nezpracovali ani tuzemští historici.

Vlivem krátkého jednání rady se ale historie otevřela a na veřejnost vypadl nečekaný kostlivec – přesněji řečeno osm set kostlivců. Postoloprtský poválečný masakr, na jehož konci leželo v masových hrobech téměř osm set mrtvých lidí, byl co do brutality a rozsahu největší v tehdejším Československu. „O těch vraždách vím. Nechtěli jsme ale věc po letech bez hlubšího historického rozboru otvírat, a proto jsme pomník jednohlasně zamítli,“ říká starosta Postoloprt Miroslav Hylák (nezávislý). „Můj pohled je spíš neotáčet se stále zpátky do historie a nepíchat do vosího hnízda. Mimo to si myslím, že postavit pomník jen Němcům není možné. I když jsem tu dobu přímo nezažil a moc o tom, co se tady stalo, nevím, chápu to tak, že to byla reakce na válečné události. Taková tehdy prostě byla doba.“ Podobně se na věc dívá i starostův zástupce Jaromír Vápeník (nezávislý). „Rozhodoval jsem bez bližší znalosti problému, nestačili jsme to prostě nastudovat, protože jsme ve funkci jen několik týdnů. Takže jsem hlasoval jako ostatní,“ říká místostarosta Vápeník, který se nedávno ujal funkce i se starostou Hylákem po odvolání bývalého vedení radnice (Hylákův předchůdce musel odejít kvůli své závislosti na automatech). „Taky si nejsem jistý, zda by zdejší veřejnost pomník věnovaný jen zabitým Němcům uvítala. Proti většinovému názoru nepůjdu.“

Pro jednoho z posledních pamětníků postoloprtských poválečných událostí Rudolfa Gepperta je postoj radních samozřejmě zklamáním: „Opravdu nevím, proč ten pomník nechtějí postavit. O té tragédii se přece musí mluvit a ne jen pořád opakovat, že nejlepší je na všechno zapomenout.“ Nicméně v dnešních Postoloprtech, kde z předválečné třítisícové německé většiny zůstalo jen pár jednotlivců, je podobný názor spíše výjimkou. „Nic bych jim nestavěla. To je totiž jen první krok k tomu, že když jim vyhovíme, začnou vystrkovat růžky a pokusí se později získat naše majetky,“ říká v úterním slunném odpoledni na postoloprtském náměstí starší žena, která se odmítá představit.

Vy jste tady nežili

Současní obyvatelé Postoloprt, kteří se staví proti stavbě pomníku, mají vedle radních oporu i v dalších elitách města. „Když mě před časem sudetští Němci požádali, zda bych dal za oběti poválečných poprav do kostela pamětní destičku, řekl jsem jim rozhodné ne,“ říká zdejší katolický farář Rudolf Prey. „Podobná gesta já dělat nebudu. Kdyby totiž německý národ nerozpoutal válku, k poválečným událostem by nikdy nedošlo. Víc to ale vysvětlovat nebudu, protože vy jste tady nikdy nežili, a těžko byste to tedy mohli kdy pochopit,“ říká farář Prey, který zdejší farnost spravuje už třicet let.

„Moc o těch věcech nevím, nikdy jsem se o to příliš nezajímala,“ říká ředitelka postoloprtské základní školy Milena Stejskalová, jejíž rodiče se po válce nastěhovali do jednoho z domů „uvolněných“ po jejich původních německých majitelích. „Ani o to, kdo u nás dřív bydlel. Ale obecně si myslím, že když stavět pomník, tak jeden pro všechny dohromady – pro německé, české a židovské oběti.“

Většina obyčejných Postoloprťanů ale takhle daleko v přemítání nejde. „Prostě žádný pomník Němcům! Vždyť tady za války určitě páchali zvěrstva, tak jakýpak pomník,“ říká uprostřed postoloprtského parku žena, která se stejně jako všichni náhodně oslovení občané města odmítá představit. „Jaká zvěrstva konkrétně? No to nevím, prostě zvěrstva, to je všeobecně známá věc.“ Proti pomníku je i prodavačka v místní zelenině: „Historie se má nechat spát, ne dokola rozviřovat nějaké staré šrámy a pocity křivdy,“ říká žena ve středních letech zpoza prodejního pultu. „Jestli mi něco fakt vadí, tak ne to, že tu Němci nemají pomník, ale to, že se sem hrnou další a další cikáni, dělají tu brajgl, kradou a my tady v tom musíme existovat.“

Němec zemřel, jděte

Rudolf Geppert je jedním z několika posledních pamětníků, který události postoloprtského „odsunu“ zažil a dodnes je nosí v hlavě. Otec pana Gepperta se do masarykovského Československa přistěhoval z Německa v roce 1923 kvůli tamní krizi. A měl štěstí, zanedlouho po příjezdu našel práci na stavbě, stal se polírem a pak si vzal jednu z místních českých dívek. Narodily se jim dvě děti – Rudolf a jeho starší sestra. Po válce do jejich domu vtrhli příslušníci Revolučních gard a kvůli německému původu Rudolfova otce odvlekli celou rodinu do nedalekého lágru.

„I když byl otec Němec, k nacistům se nikdy nepřidal, ani s nimi nesympatizoval,“ říká pan Geppert. „To, co rozpoutal Hitler, naopak odsuzoval. Ale po válce to bylo každému jedno, prostě jednou byl Němec, a tak byl vinen.“ V lágru vedle Geppertovy rodiny skončily další dva tisíce německých obyvatel Postoloprt a několika okolních vesnic. Osm set zdejších Němců bylo v průběhu května a června 1945 povražděno a další dvě stovky se ztratily neznámo kam. „My jsme sice smrti zastřelením unikli, ale dlouho jsme pohromadě stejně nezůstali. Otec nevydržel ten lágrový stres a krátce po naší internaci zemřel na selhání srdce,“ říká pan Geppert. Tragédie desetiletého chlapce a jeho rodiny tím ale neskončila. Po smrti otce jeden z táborových dozorců znásilnil Rudolfovu sotva plnoletou sestru. A po několika měsících přišla navíc další rána: Rudolfova sestra spadla při nucených pracích v žatecké chmelnici ze schodů a zemřela. Rudolf byl i s matkou z lágru propuštěn jedenáct měsíců po svém uvěznění. Vyhnání, společný osud většiny spoluinternovaných, je nakonec oba minulo. „Vzhledem k tomu, že otec Němec zemřel, místní orgány svolily, že v Postoloprtech můžeme zůstat,“ říká pan Geppert. „Roky po válce jsem se tu pravidelně potkával s našimi dozorci a i mužem, co znásilnil moji sestru. Odejít a zapomenout jsem ale nechtěl. Pochoval jsem tu své nejbližší a to mě tu celé ty roky drželo a drží.“

Ve státním zájmu: do ztracena

Potrestat viníky postoloprtského masakru z řad vojáků Svobodovy armády a místních Revolučních gard a ty, kteří rozhodli o zřízení tamního lágru, se nikdy nepodařilo. I když případ v roce 1947 kvůli jeho brutalitě otevřela parlamentní vyšetřovací komise, nakonec vše vyznělo do ztracena – tehdejší komunistický předseda vlády Klement Gottwald, ministr vnitra Václav Nosek a ministr obrany Ludvík Svoboda rozhodli, že „není v zájmu československého státu, aby byl tento incident vyšetřen“. „Vedle mnoha faktorů sehrálo svoji roli i to, že masakr proběhl za přítomnosti kádrů, které se potom za KSČ staly vůdčími funkcionáři žateckého okresu,“ říká ředitel žateckého státního okresního archivu Bohumír Roedl.

Jedno se každopádně utajit nepodařilo. Když na rozkaz parlamentní komise došlo v roce 1947 k odkrytí několika postoloprtských masových hrobů, vyšel najevo hrůzný rozsah poprav – vojáci během pěti dní vyzvedli těla sedmi set šedesáti tří lidí, včetně mrtvol pěti žen a prsní kosti jednoho dítěte. Jejich spálením v lounském krematoriu se celá věc na dlouhé roky uzavřela. Postavit před soud osnovatele poprav a hlavní strůjce postoloprtské tragédie se ale nepodařilo ani v polovině devadesátých let, kdy případ opět otevřela policie. Vyšetřovatel Bohumil Kotas po několika měsících kauzu odložil s tím, že hlavní pachatelé událostí již zemřeli.

Průlom, Němci, nečekejte

Tisíce českých Němců, kteří podobně jako pan Geppert unikli „odsunu“ a zůstali ve staré vlasti, nebyly za své útrapy nikdy odškodněny. Vicepremiér Petr Mareš (US-DEU) sice již před tři čtvrtě rokem oznámil, že vládě předloží návrh na odškodnění českých Němců, kteří nespolupracovali s nacisty a v protiněmeckých vášních rozpoutaných po válce utrpěli trvalou nebo dlouhodobou zdravotní újmu či byli násilně vystěhováni ze svých domovů do sběrných lágrů, dosud ale tento návrh na vládě nepřednesl. A podle všeho v dohledné době ani nepřednese. „Není na tom prostě shoda v koalici,“ říká vicepremiér Mareš. „Stále se pokouším přesvědčit ČSSD o nutnosti tohoto gesta, ale zatím, bohužel, neúspěšně.“

Podle šéfa poslanecké frakce ČSSD Petra Ibla se v této věci ani nedá očekávat průlom. „My, sociální demokraté, žádné Němce odškodňovat nebudeme. Jestli to chce Mareš udělat, tak prosím. Ale bez naší asistence,“ říká Ibl. Vedle ČSSD se proti odškodnění českých Němců staví i ODS a komunisti, lidovci by naopak satisfakci podpořili. Kolika lidí by se mělo odškodnění týkat, zatím není jasné, vicepremiér Mareš tato data stále dává dohromady. Nicméně každý poškozený by měl dostat jednorázovou dávku maximálně do padesáti tisíc korun.

(Respekt)