Červen 2004

Do boje proti sobě samým!

Emanuel Mandler

Velká většina starých lidí (a patřím také mezi ně) se obvykle domnívá, že svět se nějak pokazil - "za mladejch let" to bylo všechno lepší. Psychologicky je tento pesimismus stáří zcela pochopitelný, protože v produktivním věku si zvykáme na jisté poměry i na změny, které již v minulém století byly takřka na denním pořádku; proti tomu společenské, technické, politické změny, které bychom měli brát v úvahu jako důchodci, bereme mnohdy na vědomí roztrpčeni, protože nám kazí a kalí navyklý obraz světa.

Nejednou se nám zdá, že se svět načisto pokazil. Nejhorší ovšem je, když se mínění staříků aspoň částečně prolne s realitou. 20. století k tomu poskytlo nadmíru příležitostí: první světová válka, říjnová revoluce, Mnichov, druhá světová válka, Osvětim, gulagy, únor 1948, sovětská invaze v roce 1968… Bohužel z těchto příkladů i z celkového průběhu světového dění lze dospět k závěru, že svět se snaží být čím dál lepší, ale nedaří se mu to. Spíš se zhoršuje.

Tento protiklad lze mimořádně snadno vysledovat na otázce lidských práv. Ještě před druhou světovou válkou platily nezávazně (když si to příslušné státy přály), pouze kodexy lidských práv francouzské revoluce a americké ústavy. Po válce se s lidskými právy doslova roztrhl pytel: všeobecná deklarace lidských práv, pakty OSN o politických, hospodářských a sociálních právech, pakt o právech dítěte. To vše je mnohem méně hezké, než se to na první pohled zdá. Lidská práva se totiž po nějaké době stala součástí postupující levicové degenerace Evropy. Evropská politika ve své značné části vyžaduje přísné dodržování lidských práv od států, které jsou součástí euroamerické civilizace, ale hrůzné případy jejich porušování z hlediska ostatních národů ponechává bez povšimnutí.

Média v Evropě i v Americe se pochopitelně jednoznačně stavějí proti mučení iráckých zajatců, které vyšlo nedávno na povrch. Akce je z toho, zejména mediálně, ohromná, rozruch kolem ní také, a tak se mučení zajatců v Iráku řadí do dlouhého řetězce provinění, kterých se (údajně i opravdu) koalice v Iráku dopustila. Je to sugestivní, protože tato provinění, neúspěchy a nezdary spojenců v Iráku máme před sebou den co den v novinách, v rozhlase i v televizi. Máme to podáno subjektivně, tendenčně, protože se nedozvíme prakticky nic z toho ostatního, co se v Iráku a kolem Iráku děje (kupříkladu postup civilní správy při vytváření irácké samosprávy). Zato nám televize každý den vítězoslavně sděluje, kolik zase v Iráku padlo lidí za oběť teroristickým útokům. V podtextu těchto zpráv zní, že za to beztak může prezident Bush. Pokud si mladý člověk, který málo zná dějiny (a takových je většina) myslí, že Bush je podobný zločinec jako Hitler, lze mu to i odpustit. Nevědomost hříchu nečiní, zvláště když ji způsobuje taková demagogie.

Ta vládne u nás i ve většině západního světa a to je zlé. Jestli se Evropa nevzpamatuje, může celá ta věc vést k důsledkům, které si, bohužel, drtivá většina našich autorů a redaktorů nechce a nedovede představit. Pokud bychom si zvykli na to, že musíme děj co děj a písmeno do písmene dodržovat lidská práva, zatímco těm, kteří se chystají západní civilizaci zlikvidovat, všechno nebo takřka všechno odpustíme, je to začátek konce Západu.

Ostatně zdá se, že toto pokračování budeme mít brzy na talíři. Spojené státy, které pod vedením prezidenta Bushe krvácejí na Středním východě za nás za všechny, budou pravděpodobně mít brzy všeho dost a zvolí si podstatně mírumilovnějšího prezidenta, než je současný. Mírumilovnost znamená v tomto případě, že se našim nepřátelům vše odpustí a Izrael bude ponechán svému osudu a palestinské útočnosti, podporované z Evropy…