Červen 2004

Signály z jiného tisíciletí (10. pokračování)

(10. pokračování)

Demokratická iniciativa. Opoziční politická strana

Na podzim 1989 zjistila Demokratická iniciativa, že je v podstatě politicky izolována.. Bylo nepochybné, že k tomu přispělo ministerstvo vnitra, které se snažilo vnést mezi nezávislé iniciativy co největší rozkol. Ale jak se o něco později ukázalo, byla neméně důležitá aktivita Charty 77, zejména její vedoucí skupiny kolem Václava Havla. Tato skupina viděla v Demokratické iniciativě nebezpečného konkurenta, a tak se k ní také chovala.

Početně posílená,ale politicky izolovaná Demokratická iniciativa měla na podzim 1989 jen dvě možnosti: buď nedělat nic a čekat, až se něco přihodí, anebo se pustit do opoziční politické aktivity sama. Přirozeně vznikala otázka, o jakou aktivitu by šlo, a to nebylo lehké odpovědět, protože ostatní opoziční skupiny se k nám nemusely připojit, popřípadě by nežádoucí aktivitu mohly zmařit - o tom jsme věděli své už od 21. srpna. Poslední dvě akce, kterých jsme se účastnili spolu s dalšími opozičními skupinami, byla příprava na demonstraci 28. října (po neúspěchu pouličního protestu na 21. srpna byla poměrně úspěšná) a mezinárodní seminář o lidských právech, který se sice vnitru podařilo zmařit, ale jen s vypětím všech sil.

Přitom na rozdíl od minulých let se již v Praze projevoval neklid. V září rozvířily poklidný život Pražanů dva tisíce uprchlíků z Německé demokratické republiky, kteří byli namačkáni na západoněmeckém velvyslanectví a nemohli ven, protože by je pražská vláda poslala šupem do NDR. Naši členové se účastnili pomocných potravinových akcí pro tyto uprchlíky a Demokratická iniciativa vydala dvoje prohlášení, v nichž dala najevo ochotu pomoci uprchlíkům v jejich svízelné situaci. V prvním se píše mimo jiné:

“Problém uprchlíků je vždy především otázkou základní lidské solidarity. Československá demokratická iniciativa prohlašuje, že je ochotna - sama, popřípadě ve spolupráci s dalšími skupinami a aktivitami - zorganizovat pro východoněmecké uprchlíky, zejména pro rodiny s dětmi - pomoc ve formě ubytování a stravy, a to po tak dlouhou dobu, než se vyřeší otázky spojené s jejich odcestováním. Jsme přesvědčeni, že se najde dost lidí, kteří budou ochotni pomoci.”

Nicméně přesto, že všude ve východní a střední Evropě bylo doslova den ze dne vidět, jak se sovětské impérium rozkládá, v Československu se nedaly zaznamenat zásadní změny ani ve státní správě, ani v chování většiny obyvatelstva. 9. listopadu začalo bourání berlínské zdi a u nás se stále nic nedělo. Zato jsme se spolu s Doležalem a Štindlem s podivem dozvěděli, jak u nás proběhne "převrat". Plán převratu nám nesdělil Václav Havel (ten s námi odmítal komunikovat), ale ve slabé chvíli jeho pravá ruka Saša Vondra. Vzpomíná na to v listopadu loňského roku Bohumil Doležal v Událostech:

“Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: ,a ty bys snad chtěl být ministrem?´ Vzpomínám, jak Saša Vondra dodával, že chystané převzetí moci musí být v podstatě veselé, že to bude připomínat pouť. Při jeho slovech o přípravách ,převratu´ jsem pocítil nepříjemné mrazení. Za tímto plánem se nemuselo, ale mohlo skrývat cosi dalšího, co Charta před námi tajila. Určitě nám Saša Vondra neřekl všechno. Měli jsme zkušenosti z 21. srpna a ty byly špatné.”

Již předtím jsme uvažovali o plánu, který nám přibližně rok víceméně vnucovali manželé Čeřovští ze Svobodné Evropy. Podstatou tohoto plán bylo, že se Demokratická iniciativa prohlásí politickou stranou a předloží veřejnosti novou ústavu, kterou nám také dodali. Na ústavě možná pracovali chytří lidé, ale poznalo se na ní, že ti lidé ztratili základní kontakt s domovem; například jedním z hlavních článků ústavy bylo převzetí Podkarpatské Rusi. Na jaře, po Palachově týdnu, jsem si několikrát živě vybavil, co by se asi stalo, kdybychom se teď prohlásili politickou stranou a vyhlásili požadavek navrácení Podkarpatské Rusi…

Na podzim ale - pomineme-li v zásadě nepodařený nápad s ústavou - nám nápad prohlásit se politickou stranou, připadal docela lákavý, i když se zdálo dosti značné riziko kriminálu (netušili jsme že je tak těsně před pádem režimu). Několik dní jsme pracovali na hlavních dokumentech a konečně jsme 11. listopadu odeslali žádost o registraci jako nezávislá politická strana. Dokonce ani v rozpadajícím se totalitním režimu nebyl sám akt žádosti o registraci lehký. O tom ostatně svědčí dopis, který zaslalo předsednictvo Československé demokratické iniciativy ministru vnitra ČSSR F. Kinclovi:

Vážený pane ministře, Vzhledem k tomu, že hnutí Československá demokratická iniciativa si vytklo jako hlavní cíl práci k překonání současné hluboké krize československé společnosti a že pociťuje naléhavou potřebu vytvořit za současných kritických okolností pro takovou práci nezbytné podmínky, rozhodlo se předsednictvo ČSDI požádat státní orgány o registraci hnutí jako nezávislé politické strany. Jelikož však současná zákonná norma (zák. č. 68/1951 Sb.) nezná jinou existenci politických stran než v rámci Národní fronty a Národní fronta nezávislost, popřípadě opozičnost politické strany neumožňuje, adresujeme žádost o registraci nezávislé politické strany přímo Vám, dále ministrům vnitra ČSR a SSR.

Věříme, že vláda ČSSR bude vůči nové politické straně, hlásící se k helsinskému procesu, postupovat podle čl. 26 Principů Závěrečného vídeňského dokumentu, který jí vzhledem k osobám, institucím a organizacím podporujícím dokumenty KBSE stanoví povinnost "odstraňovat, kde existují, zákonodárné a správní překážky, jež jsou neslučitelné s ustanoveními KBSE."

Při takové činnosti, která v Československu nebude jednoduchá, budeme rádi nápomocni.

Za předsednictvo ČSDI

Emanuel Mandler

Formálních potíží bylo, jak vidno, dost. Nebylo nám jasné, může-li být nová politická strana registrována jako celostátní, nebo jen v jedné z dvou částí státu. Pomohli jsme si poněkud jako chytrá horákyně, žádost o registraci jsme poslali federálnímu ministerstvu vnitra i českému a slovenskému ministerstvu Tak byla jakoby odstraněna určitá nejasnost. Zato v základní věci nejasnost nepanovala. Bylo totiž nad slunce jasné, že podle platných československých zákonů nová (natož nezávislá) politická strana zaregistrována být nemůže. "Zákonodárci" zřejmě vůbec nepočítali s takovým podpásovým úderem, jako bylo založení nové politické strany. Odvolávali jsme se proto na Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE a na její článek 26 (viz výše), který formálně zavazoval československý stát, aby nám pomohl (!). A abychom se aspoň formálně pojistili proti nepřízni úřadů, zakončili jsme žádost o registraci větou:

Do doby, než bude nová politická strana zaregistrována, bude Československá demokratická iniciativa působit neformálně, přičemž bude vznášet nárok na uskutečňování všech funkcí, které příslušejí politické straně, vyjma povinného placení členských příspěvků.

K žádosti o registraci jsme přiložili "Programové požadavky nezávislé politické strany Československá demokratická iniciativa". V jejich úvodu se zdůrazňovalo, že hlavní příčinou, proč se ČSDI ustavila jako politická strana, je snaha přispět k řešení hluboké krize současné československé společnosti a státu. Tato krize vznikla v důsledku potlačení lidských práv, zrušení demokratického režimu a přeměny tržního hospodářství v direktivní hospodářský systém s centrálním plánováním a státním monopolem. Řešení viděla Demokratická iniciativa v obnovení občanských svobod a lidských práv a v postupném nahrazení autoritativního systému demokratickým přechodem k svobodnému tržnímu hospodářství.

Pro překonání této krize spatřovala Demokratická iniciativa několik základních prostředků. Zejména zdůrazňovala nezbytnost přijmout dočasné zákony, které až do doby, než vstoupí v platnost demokratická ústava, zajistí svobodu náboženství, názoru, projevu, svobodu sdružování a shromažďování i svobodu pohybu a cestování.

Je na první pohled vidět, že těmito požadavky navazovala Demokratická iniciativa na realitu roku 1968. Teď ovšem byla úplně jiná mezinárodní situace (a také vnitropolitická, i když to všude nebylo znát) a bylo možno vznášet dalekosáhlejší požadavky. "Programové požadavky" obsahovaly i žádost o amnestii pro všechny politické vězně a pro přečiny motivované politicky. A součástí programových požadavků bylo mimo jiné:

Krize politická a ústavně právní vychází z umělého a radikálního omezení suverenity ČSSR. Pro její překonání je nejprve třeba, aby československé správní a zastupitelské orgány odmítly ozbrojený zásah armád pěti států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a všechny jeho následky.

Tento požadavek tedy zároveň obsahuje zásadní námitku proti oprávněnosti nynějších státních, správních a zastupitelských orgánů všech stupňů reprezentovat obyvatelstvo. Tyto orgány jsou složeny nikoli z volených zástupců lidu, nýbrž z úředníků dosazených z vůle nomenklatury.

Československá demokratická iniciativa žádá, aby k 1. 2. 1990 byla zvláštním ústavním zákonem ukončena činnost FS ČSSR a aby k témuž datu byly provedeny demokratické volby do přechodného zastupitelského sboru, pověřeného

- vytvořením vlády občanského soužití;

- vypracováním demokratické ústavy ČSSR;

- přijetím zákona o svobodných volbách do zastupitelských orgánů všech stupňů

Týden, který následoval po odeslání naší žádosti o registraci, byl vlastně posledním týdnem reálného socialismu. To jsme ovšem nevěděli a - nikdo to nevěděl. Byli jsme přesvědčeni, že pro nás estébáci musí každou chvíli přijít. Viděli přece, co se děje. Dokonce i Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které se až dosud stavěly k Demokratické iniciativě velmi rezervovaně, pojednou obrátily. Stejně jako my dostávaly i redakce těchto stanic stohy dopisů a telefonátů lidí, kteří se chtěli přihlásit do nové opoziční strany a žádali o kontaktní adresu. Zahraniční stanice pojednou nešetřily minutami, takže jsem nahrál několik rozhovorů; v předchozích letech ani jediný.

Kolik přihlášek do nové strany přišlo, nikdo neví a vědět nemůže, protože značná část jich chodila na adresy známých chartistů - například hodně jich bylo doručeno na adresu Václava Havla. Připadalo mi to vše neskutečné a teprve nevlídná realita uvnitř Demokratické iniciativy mi připomněla, že věci se vyvíjejí méně pohádkově, než se nám zdálo v předsednictvu nové strany.

Proti naší žádosti o registraci se totiž vzbouřila nová část Demokratické iniciativy, část, ve kterou jsme vkládali značné naději, studentská sekce. Přišli jsme s Doležalem na její schůzku v předtuše, že jednání se studenty bude obtížné. Bylo to však ještě horší. Přivítal nás zachmuřený a zamračený Michal Semín a přednesl energický projev, z něhož si pamatuji tyto základní body:

1. Jakékoli stranictví patří minulosti a je zábranou pozitivní společenské činnosti;

2. studenti v žádném případě nechtějí a nebudou v jakékoli straně;

3. vedení Demokratické iniciativy se nechovalo korektně, když požádalo o registraci jako politická strana, aniž to konzultovala se studentskou sekcí.

Proti třetímu bodu jsme byli bezmocní. Až dosud o všem rozhodovalo naše vedení a nás nenapadlo, že s žádostí o registraci politické strany by to mělo být jinak. Semín měl nepochybně v tomto bodu pravdu, neobratně jsme se omlouvali a pokoušeli jsme se diskutovat o prvních dvou bodech, ale nebylo to možné. Na první pohled bylo zřejmé, že "protistranictví" studentské sekce nevyplynulo z úvah a diskusí, nýbrž že máme co činit s celou bariérou předsudků. Studentská sekce přestala existovat.

Také následující dny ukázaly, že značná a sílící chuť obyvatelstva mít novou opoziční stranu není vítána studentům, disidentům i jisté další části veřejnosti. Tehdy jsme ještě neznali příčiny, dnes je to jasné: komunisté lidem čtyřicet let vtloukali do hlavy, že jednou z největších nedostatků první republiky a jakýchkoli demokratických poměrů je stranictví. Na rozdíl od pluralitní demokracie měla být strana jen jedna - pro vyvolené, fanatiky a kariéristy, ostatní se měli starat o své. Samozřejmě, že každý přijímal tuto hrůznou totalitní ideologii poněkud jinak, nicméně celkově vytvořila psychickou bariéru proti stranám. A což teprve když přišli chartisté a Václav Havel s tím, že strany jsou antikvovaná nemravnost a že opoziční instituce nesmějí působit politicky, nýbrž jen morálně?

Ani jsme netušili, do jaké šlamastiky jsme se dostali s první a poslední opoziční stranou v režimu reálného socialismu.

Demokratická iniciativa. Převrat

Ihned po založení politické strany jsme se pokusili vyvinout závažnější činnost. Nebylo tajemstvím, že se připravuje vzpomínka-demonstrace na 17. listopad. Té přípravy jsme se chtěli zúčastnit, ale byli jsme velmi briskně odmítnuti. Studenti připravovali tuto vzpomínku jako oficiální (to znamená, že usilovali o to, aby nebyla zakázána) a už z toho důvodu nechtěli k přípravě připustit žádné disidenty. My jsme byli nejen disidenti, ale teď už i politická strana, takže s námi studenti připravující 17. listopad nechtěli teprve nic mít.

Po masakru na Národní třídě se stala ze 17. listopadu 1989 vysloveně studentská záležitost. Z hlediska časového odstupu to lze vidět jako jakousi českou zvláštnost a to nepříliš vydařenou. Nemohlo být většího důkazu roztříštěnosti české protikomunistické opozice, než byla ta, že studenti nepřipustili k přípravě na tuto demonstraci žádnou opoziční skupinu. Studenti byli v té době už dosti radikalizovaní (alespoň někteří z nich), ale to bylo málo dokonce i na to, aby komunisté byli důsledně zbaveni moci. Brzy se to mělo ukázat.

Nicméně Demokratická iniciativa se nemohla ani příprav, ani událostí 17. listopadu aktivně účastnit. Já jsem byl na shromáždění na Albertově, ale odešel jsem ještě před koncem, protože se mi zdálo, že se neodehrává nic zvláště mimořádného, a potřeboval jsem odeslat nějaké zprávy do Svobodné Evropy. Myslel jsem, že se nebude nic zvláštního dít, a netušil jsem, že jsem tak unikl konfliktu na Národní třídě…

Na druhý den jsem jel do Brna, kde byla již delší dobu svolaná schůze tamní Demokratické iniciativy. Bylo to ovšem den po 17. listopadu a v důsledku toho byla restaurace, ve které se konala schůze, naplněna natolik, že to připomínalo spíš předvolební meeting; také velkou většinu přítomných jsem viděl poprvé v životě (a některé i naposled). Nepříjemné bylo, že ode mne chtěli vědět, co teď bude, a jediné kloudné, co jsem jim dokázal říci, bylo, že s dosavadním režimem je nepochybně konec. To ale věděli nebo tušili i beze mne a na to, co a jak bude konkrétně dělat Demokratická iniciativa, jsem uměl odpovědět jen mlhavě.

Nemohlo být pochyb o tom, že tak to nemůže zůstat. Ještě ten večer (nebo spíš noc) jsem svolal na příští den odpoledne vedení strany a ráno jsme s Bohumilem Doležalem dali dohromady prohlášení k 17. listopadu, které vycházelo z našich programových předpokladů. Nebylo pochyb, že vedení strany prohlášení schválí, což se dodatečně stalo. Dodatečně proto, že jsme dopoledne ještě stačili zavolat naše prohlášení do Svobodné Evropy. Toto prohlášení dosud oficiální historiografie nevzala na vědomí. Znělo takto:

“Situace v naší zemi se vyostřila, tentokrát už daleko za únosnou míru. Policejní násilí a brutalitu, použité proti pokojnému shromáždění, nepamatujeme od časů padesátých let. Nemusíme snad připomínat, jak velkou odpovědnost za tento neblahý vývoj nese současná vláda a vedoucí politická strana. Kdybychom nyní požadovali pouze to, aby byly z Prahy okamžitě staženy pohotovostní jednotky VB a aby bylo okamžitě zastaveno policejní pronásledování protestujících občanů a aktivistů, žádali bychom pouze malou část toho, čeho je v této situaci nutně zapotřebí. Soudnost a svědomí totiž velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí.

Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto:

- nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989;

- nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití.

Tyto rozhovory má vláda vést:

- s Alexandrem Dubčekem a představiteli státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968,

- s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí.

Vláda občanského soužití má být tedy vytvořena z těchto tří skupin, tj. z představitelů vedení státu před srpnem 1968, z představitelů nezávislé opozice a z nezkompromitovaných zástupců nynější vlády, kteří ještě zcela neztratili důvěru obyvatelstva. Účast představitelů reformního hnutí z roku 1968 má zvýraznit kontinuitu demokratického procesu v ČSSR, podíl nezávislých občanských skupin pak má zajistit účast obyvatelstva na vládě.

Současné vláda ČSSR nechť ještě před svým odstoupením vydá ústavní zákon, jímž se k 1. 2. ukončí činnost Federálního shromáždění a nechť rovněž slavnostně prohlásí absolutní platnost občanských práv obsažených v mezinárodních paktech o lidských a občanských právech a v závěrečných dokumentech Vídeňské konference.

Vláda občanského soužití pak jako jeden ze svých prvních kroků předloží Federálnímu shromáždění do 15. 2. 1989 nový, demokratický volební zákon, na jehož základě pak bude k 1. 2. 1990 zvoleno ústavodárné shromáždění ČSSR. Volební zákon má umožnit kandidaturu nezávislých skupin a dále všem těm, kteří získají podporu nejméně od 1000 československých občanů. Provedení těchto kroků je podle našeho názoru jediná schůdná cesta k tomu, aby se vykloubený politický a společenský život v ČSSR vrátil do normálních kolejí.…”

Odeslali jsme prohlášení do Svobodné Evropy, napsali jsme podle něho dopis předsedovi vlády Adamcovi a ten jsme také odvysílali. Hned potom se ozvalo zvonění. Za dveřmi stáli dva policejní civilové, jeden estébák a jedna estébačka (říkalo se jí Elsa Kochová) a požádali mne, ať jdu s nimi. Stáli za dveřmi a já, udiven, co si ti lidé dovolují ještě po 17. listopadu, jsem se šel "obléknout". Doležal stál v kuchyni přitisknut ke dveřím, a přestože jeho kabát visel v předsíni na věšáku, estébáci si nevšimli, že v bytě je kromě mé ženy někdo další.

Poradil jsem Bohumilovi, ať zůstane u nás, že tu bude nejbezpečnější, ale on mě neposlechl, vyšel ven a hned ho lapili. Ostatní členy vedení taky. Byli jsme roztroušeni po pražských služebnách bezpečnosti. Já jsem byl na Náměstí míru a jednali se mnou nesmírně slušně, neustále se omlouvali, že jednají na příkaz shůry, šli se mnou na oběd a dokonce mi ho chtěli zaplatit. Odpoledne mě převezli do Dejvic. Byli tak vstřícní, že chtěli od řidiče, aby jel přes Václavské náměstí, abych viděl, co se venku děje. Jenomže už se toho dělo tolik, že Václavské náměstí bylo neprůjezdné. Ale i tak se jim jejich záměr zdařil: podařilo se jim zadržet mě až do půlnoci. Už druhý den nebylo pochyb, oč šlo. 19. listopadu večer se v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum a Demokratická iniciativa, jejíž vztah ke komunistickému režimu byl mnohem vyhraněnější než vztah Charty 77, při zakládání Občanského fóra neměla být. Celé vedení bylo v rukou ministerstva vnitra.

Jenomže úplně celé ne a na tom tak dobře vymyšlená akce zkrachovala. Karel Štindl, veden bůhví jakým instinktem se včas schoval před policejní hlídkou a odpoledne se dostavil do Havlova bytu, v němž se připravovalo večerní založení Občanského fóra. Ostatní přítomní prý tomu nebyli ani trochu rádi, ale nedalo se nic dělat. Posléze nemohli Štindlovi zabránit v tom, aby večer spolu s nimi podepsal za Demokratickou iniciativu zakládající listinu Občanského fóra.

Kdo si akci ministerstva vnitra proti Demokratické iniciativě vymyslel, není jasné a řekl bych, že to také hned tak jasné nebude.

Počátečním aktivitám Občanského fóra jsme zpočátku a zčásti byli přítomni. Hned 20. listopadu jsme šli s Doležalem do galerie U Řečických, kde bylo dočasné sídlo Občanského fóra (než se přestěhovalo do Aurory v ulici 28. října) - a nechtěli jsme věřit svým očím. Kromě vedoucích chartistů a disidentů tu byla neuvěřitelně velká část lidí, které jsme neznali a z nichž některé nebylo obtížné rozeznat na první pohled jako arivisty - lidi, kteří vycítili příležitost k co největšímu uplatnění. Zpočátku bylo vidět na Václavu Havlovi, které shromáždění vedl a řídil, že přesně neví, co si s takovým nesourodým ansámblem počít, ale brzy ho přešly rozpaky. Toto revoluční shromáždění jej bez odporu následovalo, poslouchalo a přijímalo pouze takové závěry, která požadoval nebo o něž stál.

Samozřejmě, že amorfní, v podstatě anarchistické shromáždění by v oněch historických dnech nemohlo obstát. Hned zpočátku se proto volily hlavní komise a výbory Občanského fóra, přičemž některé brzy měnily svou podobu, ale fórum jako celek to nepoznamenalo. Hlavní, takřka veškerou moc soustředil ve svých rukou tzv. krizový štáb pod předsednictvím Havla; dále se v následujících dnech volilo, kdo bude v programové komisi, v rozšířeném krizovém štábu, v organizační komisi, v národnostní komisi, v plénu KC OF a v dalších komisích - bylo jich požehnaně a jejich práce nemohl být přehledná. Hlasovalo se, kdo bude v delegaci pro jednání s Adamcem a podobně. Pro nás s Doležalem, a tedy pro Demokratickou iniciativu, počáteční hlasování a rozdělení do výborů a komisí znamenala, že jsme se v Občanském fóru během několika dnů ocitli v úloze pozorovatelů. Mrzelo nás to, ale dnes, s odstupem doby se mi to zdá spíš komické. Do ničeho jsme nebyli zvoleni, do ničeho jsme nesměli mluvit a jakmile jsme se ozvali, vždycky se našli lidé, kteří se ostře postavili proti našemu názoru - ať již byl jakýkoli.

Zatímco se připravovala a probíhala jednání s předsedou vlády Adamcem, nabývalo Občanské fórum podoby nedokonale organizovaného anarchistického hnutí. Organizační struktury a lidé v nich pracující, které uvádí Jiří Suk v práci o Občanském fóru, je zapotřebí chápat jako neustálou a neuspořádanou vřavu. Několik lidí se pokoušelo tuto vřavu zeschematizovat; zdá se, že nejlépe se to podařilo Josefu Vavrouškovi, který preferoval OF jako dlouhodobě orientované politické hnutí, ze kterého by se v předvolebním období odloučily politické strany přistupující k volbám samostatně. Toto hnutí by mohlo být organizováno buď formou klasické politické strany, nebo formou politické strany bez pevného členství, s minimálním aparátem a převažující horizontální strukturou založenou na autonomně fungujících místních jednotkách. (Podle Jiřího Suka, OF I, s. 24) Jiří Suk k tomu poznamenal:

“Z uvedeného je patrné, že politické okolnosti již velmi záhy přinutily OF rezignovat na původní záměr, podle něhož mělo být jeho působení časově limitováno do svobodných voleb… Politická realita posouvala OF, které mělo původně působit jako seskupení předlistopadových nezávislých iniciativ, do role nezastupitelného politického subjektu reprezentující všechny společenské vrstvy, který bude působit i po volbách jako rozhodující garant nezvratnosti polistopadového vývoje.”

Tímto způsobem vznikly s podporou Václava Havla po prvním sněmu OF stanovy Občanského fóra, které měly fatální význam pro další politický vývoj Československa. Podle nich bylo Občanské fórum volným sdružením občanů, nikoli politickou stranou. Toto volné sdružení občanů mělo působit na základě samosprávné horizontální struktury. Podle stanov mohly existovat místní, podnikové, národnostní a zájmové OF, která vytvářela okresní a krajská koordinační centra; ta byla řízena svými radami.

Po celou dobu existence Občanského fóra se uplatňovala zákonitost typická pro taková široká volná sdružení, která jsou každému přístupná: úspěšně se pracuje na tom, aby činnost sdružení byla co nejdemokratičtější (to znamená aby co nejvíc lidí mohlo mluvit do všeho), přičemž rozhodování o všech závažnějších záležitostech spočívá jednoznačně v rukou sekretariátu, a to bez kontroly "členů" a dalšího schvalování.

Ani není divu, že stanovy Občanského fóra vycházely z všeobecně rozšířeného mínění, které historicky vzato bylo u nás zcela nové. Podle něho nejhorší, co mohlo potkat společnost, bylo rozčlenění na strany, stranické sekretariáty, stranictví. Už jsem se zmínil, jak toto všeobecné mínění bylo ovlivněno minulostí, a to jednak komunistickou kritikou na adresu stranické plurality v první republice, jednak z druhé strany Havlovou zničující kritikou parlamentních stran v Moci bezmocných. Snad je na místě k tomu připojit, že po desetiletích reálného socialismu, v němž spousta lidí nějakým způsobem spolupracovala nebo musela spolupracovat s režimem, bylo příjemné, jestliže se v Občanském foru předpokládalo, že jsme všichni dobří a všichni - bez jakéhosi členství - spojeni v jednom hnutí. A tak také kdo jen mohl, horoval proti stranám. Stranám Národní fronty to přespříliš nevadilo, výtky stranictví jim byly nepoměrně příjemnější než hodnocení jejich činnosti v minulém režimu. Pro nás toto všeobecné protistranictví bylo vražedné. Uznávám, že to, jak na nás protistranictví působilo na Demokratickou iniciativu, není nejdůležitější. Závažnější je, že ovlivnilo počátek demokratického vnitropolitického vývoje- a svým způsobem působí doposud.

Hned v prvních dnech bylo rozpoznat "nadstranický" trend OF, který na prvním sněmu OF potvrdil Václav Havel, když doporučil, aby vztah OF k politickým stranám byl diferencovaný: některé bude OF podporovat, jiné ne. Z Havlových slov se dalo snadno odvodit, že si představuje úlohu politických stran v demokratickém Československu jako podružnou, jelikož hlavní bude v každém případě Občanské forum. Pokud jde o Demokratickou iniciativu bylo nepochybné, že ji OF podporovat nebude. A bylo otázkou pouhých hodin, kdy se tato situace vyvine v konflikt. Tomu nechtě napomohl "horník" Milan Hruška.

Milan Hruška byl předsedou organizace ČSSD v Červeném Kostelci. Když jsme přišli do galerie U Řečických, s údivem jsme zjistili, že na své členství v Demokratické iniciativě úplně zapomněl a že vystupuje jako nestranický horník. Na první demonstraci na Václavském náměstí mluvili kromě zástupců Občanského fóra také zástupci Československé strany socialistické a dokonce i týdeníku Ahoj na sobotu a - horník Hruška. Po návratu z balkónu Melantrichu jsem požádal, aby když už může hovořit strana Národní fronty (socialistická), redakce Ahoj na soboru a bývalý člen naší strany jako horník, směli jsme my jako zástupci opoziční politické strany rovněž promluvit. Václav Havel a Radim Palouš to rezolutně odmítli. Druhého dne jsem svou žádost opakoval a Radim Palouš prohlásil: "Nikdy nedovolíme, abyste si dělali reklamu." Mělo to jistě své věcné pozadí, naše pojetí převratu bylo radikálnější než jejich. Ale takové rozpory se mezi spojenci řeší vyjednáváním. Bohužel, my jsme pro vedoucí činitele Občanského fóra nebyli spojenci, nýbrž spíše nepřátelé.

Od té chvíle jsme vlastně v Občanském fóru už jen statovali. Místy to bylo docela zábavné, ale to nemění nic na skutečnosti, že Demokratická iniciativa byla odsunuta do politické bezvýznamnosti. A jak vyplyne z dalšího, bylo to rozhodující pro její postupnou likvidaci (konečnou likvidaci, jak jsem se po letech dozvěděl v Německu, řídil sám Hans Dietrich Genscher, partner Jiřího Dienstbiera).

Během krátké doby se uskutečnilo to, co se nepodařilo 19. listopadu, kdy nás estébáci internovali, abychom se nemohli zúčastnit založení Občanského fóra. Měl tuto internaci na svědomí někdo z disentu? Nelze to vyloučit, ale také to nelze dokázat, a tak je jedině možné nebrat tuto eventualitu v potaz. Stačí, že dokud ještě StB fungovala, postupovala proti Demokratické iniciativě stylem podobným jako potom Občanské fórum.

Závěr

To, že Demokratická iniciativa byla odsunuta v Občanském fóru do bezvýznamnosti, mělo dalekosáhlé následky. Vedení strany bylo namačkáno v bytě u paní Štolbové spolu se slušným množstvím dobrovolných aktivistů, a všichni se nudili. Ne že by nebylo činnosti zapotřebí, jenomže Demokratická iniciativa byla zakleta v Občanském fóru, kde pro ni samozřejmě neměli žádné úkoly, a z toho, že je strana, mohla uplatnit pouze název. Neměli jsme sekretariát, ani žádný majetek a o jakýchkoli financích se nám mohlo zdát jen v nejdivočejších snech; v důsledku toho jsme neměli ani pracovníka, který by nahrazoval sekretariát.

Veřejnost si tehdy ještě víc než dnes představovala, že politická strana nespotřebuje velké sumy peněz, a zdálo se, jako by to byla pravda. Za reálného socialismu (a ještě po celý rok 1990) byly politické strany Národní fronty placeny ze státního rozpočtu. Všichni tedy na ně přispívali, ale nevěděli o tom. Nevěděli ani, že politické strany nějaké peníze dostávají.

Zmínil jsem se už o tom, že zlatý déšť, který se za zahraničí sypal na Občanské fórum, byl použit výhradně pro účely OF (a při převratové "evidenci" se jistě hodně z toho ztratilo). Nové politické strany nedostaly nic - zahraniční dárci si prý vymiňují, aby jimi poskytnuté finance nebyly použity k politickým účelům. Byl to přirozeně výmysl.

Když už bylo Demokratické iniciativě nejhůř, podařilo se Bohumilu Doležalovi získat jisté množství financí ze zahraničí. Protože to však byl jediný přísun peněz, byl výsledný efekt takový, že se tím zpomalilo skomírání strany odstrčené do ústraní a odsouzené k bezvýznamnosti. Často, když si na to vše vzpomenu, mám zlost, že jsem nebyl dost chytrý a neodešel z politiky zavčas. Nu, nebyl.

K tomu jistě přispělo i to, že jsme byli v lednu 1990, Doležal a já, kooptováni do Federálního shromáždění; v červnových volbách strana získala i několik poslaneckých mandátů do České národní rady. Zdálo se tedy, že Liberálně demokratická strana (tak jsme se přejmenovali) bude schopná smysluplné činnosti. Jenomže měli jsme mnohem víc zarputilých nepřátel v Česku i v zahraničí, než jsme tušili. Smutný konec této strany přesahuje rámec tohoto vyprávění a vrátím se k němu později v několika dodatcích. Souvislé vyprávění není vhodné, jelikož svádí k melancholii a k ublíženosti.

Něco se zajisté z paměti nemá ztratit. V době před listopadem a po něm (tedy ("kolem listopadu") získala Demokratická iniciativa díky svému postavení "opozice proti opozici" mnoho zkušeností a poznatků, které umožňují pochopit základy oficiální glorifikace tehdejší nepolitické politiky Občanského fóra, která vyvrcholila v práci Jiřího Suka Labyrint revoluce. Je to objemná historická práce, dosahující svým záběrem až do léta 1990. Obsahuje řadu nových zjištění a upozorňuje na dosud neznámá fakta; atribut profesionality v jejím případě nechci zlehčovat. Navíc - přirozeně - zde na několika řádcích publikuji nikoli recenzi Sukovy práce, nýbrž připomínky hlavně k tomu, jak chápe a prezentuje období počátků Občanského fóra.

Nemůžeme od historické práce požadovat, aby používala termínů, kterým dáváme přednost, a všímala si vývoje všech jevů, které považujeme za důležité. I tak se glorifikace určitých událostí, institucí a osobností pozná: ledacos z prozkoumávané reality bývá zanedbáno a ledacos naopak nepřiměřeně zveličeno. Následující řádky se snaží s prací Jiřího Suka konfrontovat chápání Demokratické iniciativy z přelomu let roku 1989 a 1990, a snaží se vyhnout hodnocení politického vývoje v té době, pokud by bylo nadbytečné.

Historická práce ovšem nemůže začít tím dnem, kdy se odehrávají události, jimž je věnována (kupříkladu pojednání o znárodnění roku 1945 nemůže začít pětačtyřicátým rokem, protože se připravovalo už za války). V případě historické publikace věnované událostem od listopadu 1989 do června 1990 se autor nemůže vyhnout událostem, trendem a situacím přinejmenším od počátku roku 1989. Vždyť zatímco se v Československu "nic nedělo", všude kolem se komunistické režimy hroutily (NDR, Bulharsko, Maďarsko); v Polsku se už od února konaly diskuse u kulatých stolů za účasti opozice, ve volbách komunisté dokonale prohráli a v srpnu byla ustavena první nekomunistická vláda. Polsko a Maďarsko se Československu omluvily za účast na invazi v srpnu 1968. Opozice u nás místo toho, aby využila hroucení sovětského bloku, považovala vzájemnou spolupráci za předčasnou. Její nepřipravenost se plně projevila v listopadu:

Názorově heterogenní občanské iniciativy začaly vytvářet cílevědomou opozici až v důsledku událostí 17. listopadu. (Jiří Suk, Labyrint revoluce,s. 24). A jinde: V neděli 19. listopadu 1989, kdy už byly věci v prudkém pohybu, směřovali představitelé občanských iniciativ do jeho /tzn. Havlova/ bytu na nábřeží Vltavy, který se stal ohniskem sjednocování opozice - vyrovnáváním rozdílů mezi jednotlivými proudy. (s. 91) / kromě Demokratické iniciativy, jejíž výkonný výbor držela "náhodou" StB na svých služebnách.

Pokusů o koordinaci opozice bylo před listopadem 1989 podniknuto dost a Jiří Suk to jistě ví, když o tom v předchozí práci "Občanské fórum" (1989) psal:

S přesvědčením o nutnosti změny pojetí opoziční činnosti se v polovině roku 1989 objevily úvahy o sjednocení opozice. Představitelé státní moci však považovali aktivity tohoto druhu za mimořádně nebezpečné a celkem úspěšně jim čelily. Poslední a zřejmě nejdůležitější pokus o sjednocení se odehrál na přelomu října a listopadu 1989, kdy se Demokratická iniciativa, Hnutí za Občanskou svobodu a Obroda shodly na "vytvoření koordinačního výboru československé opozice". Hlavním úkolem tohoto grémia mělo být ustavení reprezentativního "Národního a občanského výboru", v němž by se setkali zástupci všech vrstev obyvatelstva, vytvořili dobrovolné odborné týmy a začali pracovat na návrzích směřujících k řešení všeobecné krize československé společnosti. Práce Národního a občanského výboru měly vyústit do návrhu nové demokratické ústavy. (str. 8)

Není to zcela přesné. Čelit snahám o sjednocení opozice nemusela státní moc, vždyť z výše uvedeného citátu je zřejmé, že jí k tomu nebylo zapotřebí. Mezi opozičními sdruženími chybí Charta 77. Její vedoucí politická skupina kolem Václava Havla jakoukoli koordinaci odmítala. Měla svůj plán, který počítal s jakousi obrovskou akcí na den lidských práv (10. prosince), která měla být něčím mezi náramně velkým kulatým stolem a lidovou politickou poutí. Bohumil Doležal o tom píše takto:

"Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: a ty bys snad chtěl být ministrem?" (www.bohumildolezal.cz)

Tak byly události naplánovány a do té doby byla skupina kolem Václava Havla odhodlána zbrzdit postup rozkladu režimu, jak to jen šlo. Dařilo se jí to a pochvala, kterou od Jiřího Suka dostává za svou činnost po listopadu, je poněkud problematická.

Zřejmě snaha zadržet proud nezbytně přicházejících událostí byla hlavním důvodem, proč se nepodařilo uskutečnit demonstraci na 21. srpna. Zmařil ji hlavně Václav Havel. Proč to takto neříci, vždyť se tím veřejně pyšnil. Vyvinul za tím účelem velké úsilí, takže veřejné pouliční vystoupení se posléze nekonalo. Bylo by dalo dosud nehybné, politicky dezorientované společnosti potřebnou politickou motivaci a sílu. Bylo by předvedlo, oč v Československu skutečně jde, a urychlilo vývoj událostí. Její zmaření vývoj událostí zpomalil. Projevilo se to i na nepříliš výrazné demonstraci 28. října.

Těchto důležitých událostí si Jiří Suk všiml, ale pouze letmo a takovým způsobem, který naznačuje, že Havlovu činnost bere na vědomí, aniž ví, oč skutečně šlo:

Spor o manifestaci k 21. výročí srpna 1968 vyjevil názorový nesouhlas mezi opozičními proudy. Havel dal najevo svou distanci od těch skupin, které považovaly protirežimní demonstrace za nejdůležitější prvek opoziční činnosti. Rozhodování nebylo jednoduché, neboť se rozšířily obavy, že státní moc hodlá demonstrace tvrdě potlačit a zúčtovat s občanskou opozicí. I navzdory složitosti situace, ve které se musel rozhodnout, je z vyjádření vysílaném Rádiem Svobodná Evropa patrné, že nepovažoval protestní demonstrace za dobrý prostředek opoziční praxe. Pro něj byly "vždy až krajním" řešením. A protože - podle jeho názoru - zatím zdaleka nebyly vyčerpány ostatní nekonfrontační prostředky, není nutné proti režimu demonstrovat.

Jenomže tak to nebylo. Obavy z krutého zásahu policie "se" nešířily samy od sebe, ale šířil je prostřednictvím Svobodné Evropy Václav Havel. Že se státní moc chystá s demonstranty krvavě zúčtovat, o tom emotivně informoval veřejnost za podpory význačných chartistů (Vaculíka, Dobrovského, Urbánka). A varoval občany, aby se žádné demonstrace nezúčastnily. A nemluvil pravdu, ne všechny "opoziční proudy" chystající demonstraci myslely pouze na veřejné protesty proti režimu.

Havel nepovažoval protestní demonstrace za dobrý prostředek opoziční práce, a to zřejmě proto, že události by mohly předběhnout Chartou připravovanou akci 10. prosince. Svou ostrou kritiku zopakoval v září v rozhovoru v ineditním časopise Sport a celkově "zmrazil" podzimní demonstrace (kromě 21. srpna šlo zejména o demonstraci 28. října). Tyto okolnosti se pak svými důsledky významně projevily po 17. listopadu.

To, že neexistovala spolupráce opozičních skupin, že se občanské aktivity nepokusily vypracovat obrys činností, které měly vést k pádu tehdejšího režimu a k zahájení přechodu k demokratické společnosti - to je smutné a dá se říci, že i rozhodující pro další vývoj. Je pravda, že komunistická moc se i u nás rozkládala, o to víc však bylo zapotřebí, aby proti ní vystoupila síla, která by byla aspoň elementárně organizovaná. To se nestalo. Jiří Suk o nutných podmínkách přechodu k demokratickému režimu neuvažuje. Anarchistický chaos, který vládl v Občanském fóru, se mu jeví jako přirozený.

Má jistě pravdu, když považuje opoziční skupiny, které potom - po listopadu - vytvořily Občanské fórum, za heterogenní (škoda, že je aspoň nevyjmenoval, takto se zdá, že o nich zas tak moc neví). Ale byly také ve své většině ideově a programově naivní. Existovaly však výjimky. Mezi ně patřila Obroda, sdružující bývalé reformní komunisty. Té nebylo zdržování vývoje příliš proti mysli. Jednak se Obroda pokoušela, i když marně, dohodnout s vládnoucí KSČ, jednak její členové mohli přemýšlet o zbrani, s níž dokázali dobře bojovat: o tahu na moc. Této mocné zbraně po 17. listopadu s nemalým zdarem používali tak, že měli předstih před ostatními a vtiskly neorganizovanému hnutí levicový charakter.

Na podzim 1989 tedy převládala politická nečinnost. V té době, jak víme, Demokratická iniciativa požádat o registraci jako opoziční politická strana. Havel tedy neměl pravdu, když říkal, že opoziční aktivity chtějí pouze organizovat demonstrace. Zdá se ostatně, že ani Jiří Suk nepovažuje žádost DI o registraci jako politické strany před listopadem za jakkoli pozoruhodnou. Při referování o jednání tzv. politické komise OF píše rovněž o mém sporu Janem Urbanem. Urban jménem KC OF odmítal připustit silné politické strany uvnitř OF a…

označil politické formace OF "za pouhé sekretariáty, ne ještě strany. Mandlera nemohl takový pohled uspokojit, neboť Demokratická iniciativa se prohlásila za stranu ještě před 17. listopadem, a proto podotkl, že je sebevražedné odsouvat budování stran do budoucnosti, když jiné strany (zejména strany bývalé Národní fronty) mají možnost posilovat se už teď". (Jiří Suk, cit. dílo str. 317)

Tak tedy ustavení opoziční strany před 17. listopadem zaregistroval autor v jedné větě ("Demokratická iniciativa se prohlásila za stranu ještě před 17. listopadem"). Na práci, která má na 460 stránek, to opravdu není přehnané. Zvláště uvážíme-li, že o otázkách "stranictví" po několika málo měsících psal úplně jinak. Tak v pojednání o možnostech transformačních koncepcí píše:

Dnes je zřejmé, že klíč k úspěšnému prosazení transformační koncepce vězel v přetvoření Občanského fóra v politickou stranu, jiná cesta neexistovala. Lídři KC OF nepochopili logiku procesu, který se uvnitř heterogenního politického hnutí odehrával, lépe řečeno k úplnému nahlédnutí jim bránila ideologie nestranické politiky, s níž byli spjati (Jiří Suk, str. 409)

A zde jsme dospěli k bodu, který souvisí s rozháraností heterogenních politických stran, jak jsme již o tom hovořili. Vedoucí činitelé Občanského fóra byli proti "stranictví" a hovořili obdobně jako Petr Kučera v politické komisi 7. února: "Odpor proti stranictví ve veřejnosti je značně větší, než jsem si vůbec představoval." (str. 311). Měl svým způsobem pravdu, protože Občanské fórum tuto nechuť neustále posilovalo ("Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny").

Odpor proti stranictví mezi lidmi před listopadem byl podstatně menší. A když se stalo něco konkrétního (žádost DI o registraci jako politické strany), pojednou hlasy proti stranictví zmlkly a do nové strany se hlásilo nečekaně velké množství lidí.. A jelikož moudří občanští aktivisté se rozhodli čekat na 10. prosinec, nelze se divit, že radikalizovaní studenti toho všeho měli dost a veřejnou akci 17. listopadu organizovali sami. Nechce se ani věřit, ale tuto tak důležitou událost Jiří Suk ve své knížce rovněž vynechal.Tím vytvořil patřičný prostor pro glorifikaci Občanského fóra, jeho "nepolitické a protistranické" politiky.

Ještě že autor v knize aspoň naznačuje, jak to s nově vznikajícími politickými stranami v Občanském fóru opravdu bylo. Byly odloženy do tzv. koncepční, později politické komise. A proč to? Od Jiřího Suka se to dozvídáme:

V březnu 1990 v rozhovoru s historiky diplomaticky odkryl Ivan Havel podstatný důvod, který vedl k vytvoření této názorově heterogenní skupiny: "Koncepční komise (dnes to snad už mohu prozradit) měla soustředit především ty, kteří by mohli zdlouhavými politickými diskusemi ohrozit efektivnost rozhodování." (str. 308)

Není tedy třeba zdůvodňovat, že politické strany byly do politické komise opravdu odloženy. Diskuse jejich představitelů byly neškodné a radost, s níž o tom Jiří Suk referuje, dobře odhaluje, jaké je jeho vlastní mínění:

Na schůzích politické komise se obehrávala stále stejná písnička o nutnosti utlumit protistranické naladění společnosti, tj. proniknout do médií a vést v ní osvětovou a propagační kampaň. Připomínalo to nářek odsunutých a bezmocných zbrojnošů, kteří nedostali příležitost vstoupit do arény.

Ach ano, něco na tom je. Shrnuto:

Velké události vycházejí obvykle z předchozí situace. Před listopadem to bylo svým způsobem opačně: hlavní opoziční síla, ideově nevyhraněná, se chystala na jakousi politickou pouť 10. prosince, a místo toho přišel 17. listopad. Demokratické hnutí, které potom vzniklo, si pletlo komunistickou ideologii se stranictvím, nevšímalo si stran Národní fronty a dusilo nově vznikající demokratické strany v tzv. politické komisi. To vše není Jiřímu Sukovi nijak proti mysli, přestože výsledkem tohoto absurdního vývoje je současná nevyhovující politická struktura. Občan nemá koho volit (není se čemu divit) a počátky toho všeho lze najít v Občanském fóru. V něm protistranickost, tolik předtím propagované Václavem Havlem, zastiňovala a deformovala jako hlavní zásada jeho věcnou aktivitu. Jiří Suk má pro Občanské fórum kromě přiznání problematičnosti jeho jistých aktivit hlavně slova uznání

Avšak o tom všem podrobněji až někdy jindy. "Zneškodnění" polistopadových politických stran a Demokratické iniciativy znamená pro mne rovněž konec těchto Signálů z jiného tisíciletí. Vrátím se k němu později několika dodatky, jistě však už ne souvislým vyprávěním.

KONEC