Červen 2004

Naši oligarchové Antonín Koláček a Petr Kellner

Tomáš Němeček

Naši oligarchové. Antonín Koláček a Petr Kellner na cestě mezi dravcem a úctyhodností

Jsem jako Rockefeller, říkají o sobě privatizační zbohatlíci ve střední a východní Evropě a chtějí tím říct – možná jsme začínali jako dravci, ale dnes už z nás jsou solidní podnikatelé a ušlechtilí mecenáši. Je to chytré srovnání: v jejich publiku málokdo zná počátky naftařského krále Johna D. Rockefellera, který se v Americe 19. století dostal k bohatství doslova přes mrtvoly – dnes už jeho jméno zní jen úctyhodným zvukem starých peněz.

Od časů divoké privatizace ještě v tuzemsku neuběhlo ani deset let a o titul českého Rockefellera se hlásí dva muži. Petr Kellner i Antonín Koláček za tu dobu rozšířili nabytý majetek do impérií budících respekt, ne-li dokonce obavy. Existuje dobrý důvod, proč teď zkoumat, zda jsou ještě v kategorii „bezohledný dravec“, nebo už „solidní podnikatel“. Udrží-li se Špidlova vláda, první od ní možná koupí Telecom, jednu z nejbohatších zdejších firem, a druhý Severočeské doly – klíč k mocnému a vlivnému ČEZ.

PPF: mlčenlivost chrání nás

Petr Kellner sedm let nedal rozhovor, nepočítáme-li pár banálních e-mailových odpovědí. Jediné dostupné fotografie jsou z výročních zpráv jeho skupiny PPF. Nikdo neví, kde bydlí, na oficiální adrese je prázdná vila. „Majitel je introvert,“ vysvětluje skoro omluvně viceprezident PPF Jaromír Prokš. Introvertní je i celá tato finanční skupina, která dnes spravuje majetek 170 miliard korun. Vlastníci PPF dlouho nebyli známi a o jejích počátcích se vědělo jen tolik, že zbohatla na kupónovce a investovala v Rusku. Pár bílých míst zbývá dodnes.

Píše se rok 1991 a v teplickém hotelu Prince de Ligne se scházejí dva muži. Ředitele zdejších skláren Štěpána Popoviče požádal o schůzku sedmadvacetiletý mládenec Petr Kellner. Dealer kopírek a dřív pomocný produkční z Barrandova shání 40 milionů: zanedlouho vypukne kupónová privatizace a on potřebuje peníze na reklamní kampaň. Výměnou nabízí účast na svém podnikání, proto místo bank oslovuje podniky. „V té době málokdo věděl, co je investiční fond, a Kellner to už měl v hlavě dokonale srovnané,“ vzpomíná Popovič. „Plán se mi líbil, tak jsem ho pozval na jednání představenstva. Měl přesvědčivé výpočty, kolik potřebuje získat lidí, aby se peníze vrátily, a předseda mu půjčku osobně podepsal.“ Kellnerovy fondy PPF díky reklamě – hrál v ní komik Dvořák a slibovalo se jedenáct tisíc na ruku – skončily šesté nejúspěšnější. Sice o ligu níž za vítěznými harvardskými a bankovními fondy, ale i tak jim svěřilo kupónovou knížku skoro 200 tisíc lidí a získaly do správy majetek za pět miliard.

Jak ale Kellner přišel na Teplice? Celý příběh o geniálním dealerovi kopírek má i svou temnou verzi. PPF spolu s ním zakládal i muž, o němž se dnes oficiální firemní historie raději nezmiňuje – teplický hochštapler Milan Vinkler, později zatčený za stamilionové podvody se směnkou a celní úniky (dva a půl roku strávil ve vazbě, pravomocně odsouzen není dodnes). Podle svých slov seznámil Kellnera s Popovičem, především je však dodnes ochoten vyprávět o firemních počátcích divoké historky, v nichž se to jen hemží korupcí. Potíž je v tom, že Vinkler pravdu mísí s prokazatelnými výmysly, a některá jeho obvinění prostě už ověřit nelze. Tak například tvrdí, že firma měla tajný fond s dvaceti miliony na úplatky (aby PPF získala pro své šoty dobrý vysílací čas v televizi apod.).

Šíří i vlastní vysvětlení, proč byl Kellner v předstihu připraven na velkou privatizaci: jeho šéf ve firmě s kopírkami Milan Maděryč prý na ministerstvu financí získal pod rukou chystaný zákon o privatizaci. Když v roce 1994 skončil Vinkler ve vazbě a potřeboval peníze, svůj podíl odprodal Kellnerovi: od té doby zatrpkle tvrdí, že vazbu mu u policie zařídili lidé z PPF. „Žádné z obvinění pana Vinklera se nikdy neprokázalo, protože jde o pouhé výmysly,“ komentuje s úsměvem mluvčí PPF Ivan Lackovič.

Kočárník otevírá dveře

V roce 1993 se PPF pouští do kupónovky v Rusku. O práci svých tamních fondů Petra Velikého dodnes mnoho nezveřejnila: i to vedlo ke spekulacím, že Petr Kellner se začal skrývat po nějakém tajemném dobrodružství na Východě. Stažení investic z Ruska se časově zhruba shoduje s introvertovým plotem pro média, PPF však ujišťuje, že v cizině nic nebezpečného nezažila. „Investovali jsme do hlavních titulů moskevské burzy, jako je energetický podnik RAO JES,“ říká viceprezident Jaromír Prokš. Podle něj firma včas odešla ještě před pádem rublu i tamní burzy a na celém angažmá vydělala „jednotky až desítky milionů dolarů“; mluvčí Lackovič po několikadenním ověřování upřesnil zisk na „30–50 milionů dolarů“. Ať už však PPF z Východu přivezla miliardu korun nebo méně, důležité je toto: zlomový okamžik, jímž se vyhoupla do svého dnešního postavení, přišel až v Česku – a za aktivní pomoci politiků.

V nervózním roce 1996, kdy padá několik bank a na kapitálovém trhu útočí nechvalně proslulá skupina Motoinvest, PPF přebírá správu v České pojišťovně, jednom z největších finančních domů v zemi. Bez soutěže, bez jednání vlády – přitom majitele PPF v té době ještě veřejnost ani nezná. Až v září Kellner poprvé zveřejnil, že PPF vlastní on, jeho bývalý šéf Milan Maděryč (původně automechanik ze Zlína) a ředitel teplických skláren Popovič. Jak se této trojici podařil tak zásadní obchod?

Po privatizaci měla PPF akcie asi 200 podniků a Petr Kellner se pustil do „kumulace kapitálu“: prodával menší podíly a rozhlížel se po velké finanční instituci. Počátkem roku 1996 kupuje PPF od bank 20 % akcií České pojišťovny. Je to až zázračně načasovaný nástup. Donedávna monopolní podnik tone v potížích – z investic do dvou krachujících menších bank mu hrozí ztráta deset miliard – a stát hledá zachránce. Na poradě hlavních akcionářů u ministra financí Ivana Kočárníka 19. června se podepisuje plán (zápis má Respekt k dispozici): PPF převezme správu pojišťovny, Investiční a Poštovní banka se postará o oba padající ústavy, a když napřesrok vytáhnou pojišťovnu do zisku, mají společné kupní právo (opci) na dalších 14 % akcií od třetího z akcionářů, Československé obchodní banky.

Co to znamenalo? Nic menšího než faktickou privatizaci: pokud by PPF a IPB dál jednaly ve shodě, získají tím většinu. „ČSOB chtěla z pojišťovny vycouvat. A nám bylo s Kočárníkem i ideologicky milejší, pokud místo polostátních bank převezme správu ryze soukromý subjekt,“ vzpomíná tehdejší předseda Fondu národního majetku Roman Češka.

Za to, že jí „ideologičtí spřízněnci“ takto otevřeli dveře do společnosti nejbohatších, se PPF odvděčila způsobem, který nemohl nevyvolat podezření z korupce: když Kočárník rok poté odcházel z vlády, zasedl rovnou do křesla předsedy představenstva pojišťovny (dnes je zde šéfem dozorčí rady); Češkova ODA dostala z ruských fondů Petra Velikého tajný sponzorský dar a pojišťovna pak převzala i stranický dluh, tehdy ve výši 52 milionů (ODA jí ho splácí dosud). Kočárník byl ke všemu dosavadní regulátor – na pojišťovny dohlíží právě ministerstvo financí. Přesto dodnes nechápe, zřejmě zcela upřímně, co se mu vyčítá. „Jsem člověk pracovitý, beru svůj post v České pojišťovně jako pracovní výzvu, která samozřejmě není v konfliktu s ničím, co jsem dosud dělal,“ napsal tehdy dotčeně do Respektu po kritickém komentáři.

Chytit, držet, nepustit

PPF pojišťovnu skutečně vrátila k zisku, takže v roce 1998 směla s IPB využít opci; dva roky poté koupila od IPB její podíl a definitivně získala 52 % akcií. Přestála i dva dosud nezveřejněné pokusy ji z pojišťovny vystrnadit. Kočárníkův nástupce Ivan Pilip považoval za bezpečnější sehnat zahraničního investora. Přemlouval proto ČSOB, ať opční slib poruší a svých 14 % prodá spolu se státem některé renomované pojišťovně. „Banka se ale bála soudních sporů a nebylo jasné, zda a jak by jí stát mohl vynahradit smluvní pokutu,“ vzpomíná Pilip. ČSOB navíc měla strach, že noví neznámí majitelé pojišťovnu vytunelují, a akcií se chtěla zbavit za každou cenu. A druhý pokus?

O nečekanou zradu v poslední chvíli se pokusili letití spojenci z IPB. Jak dokládá zápis z porady šéfů této banky 27. března 2000, hlavní mozek Libor Procházka se přislíbený převod akcií na PPF rozhodl úmyslně zdržovat, aby balík mezitím nabízel jiným kupcům. Svou složitou hru však Procházka překombinoval a IPB musela platit pokutu 1,9 miliardy, takže PPF přišla k rozhodujícímu balíku téměř zadarmo.

Ani pozdější ministr financí Pavel Mertlík neměl k PPF důvěru „kvůli nepříliš průhlednému původu majetku“ a zkoušel zbytkový podíl státu v pojišťovně prodat zahraničním gigantům jako Allianz nebo Generali. PPF jim však zabránila udělat v pojišťovně kontrolu. Nakonec Mertlík snahu vzdal a prodal akcie Kellnerovým finančníkům. „Objektivně si vedou dobře,“ vysvětlil později pro Respekt.

Soukromý vlastník skutečně pojišťovně prospěl: její zisk od příchodu PPF rychle stoupal a od roku 2000 pravidelně přesahuje čtyři miliardy (loni „jen“ tři). „Pojišťovna spravuje tak ohromný majetek, má 80 miliard rezerv, že do zisku by ji dost možná přivedl každý soukromník,“ říká daňový poradce Milan Černoch, jeden z drobných akcionářů pojišťovny. PPF přitom občas použila podnik jako svou záložní kasu. V roce 1999 si od pojišťovny půjčila dvě miliardy na rozjezd projektu splátkového prodeje Home Credit. Už za rok si prosadila, že celý Home Credit, v té době v plenkách, od ní pojišťovna odkoupí za 1,8 miliardy. (Home Credit je dnes úspěšný podnik, v Česku ve své branži třetí a prorazil i v Rusku, ovšem tehdy měl vlastní jmění ani ne deset milionů.) Kdyby patřila pojišťovna plně PPF, nikdo by neřekl ani popel – takto však šlo i o peníze ostatních akcionářů, a ti byli tehdy vesměs proti.

Jak se čistí skvrny

Jak tedy největší tuzemská skupina hospodaří? Velký bankrot má na kontě jeden, totiž ZPS Zlín – jak omluvně říkají lidé z PPF, byl to jeden z mála případů, kdy o investici místo Kellnerových výpočtů rozhodl zlínský patriotismus jeho společníka Maděryče. Dokud byla PPF v dravčí fázi „kumulace majetku“, neváhala brát si peníze i ze svěřených podniků, a takové skvrny na pověsti se smývají špatně. Postupem času však na jejím kontě přibývalo firem, které přivedla do zisku a prodala zahraničnímu investorovi: Bohemia Sekt, Unex Uničov nebo Elektromontážní závody Praha.

Husarským kouskem bylo angažmá ve Slavii Praha. Petr Kellner ani jeho zástupci si na fotbal nepotrpí, ale ke klubu se chovali jako k běžné firmě – přes nářek fanoušků prodali některá cenná aktiva, třeba záložníka Poborského. Na zprvu bankrotující Slavii nakonec PPF ještě vydělala, když ji koupil britský investor.

Už několik let teď PPF usilovně pracuje na vylepšení pověsti. Založila ekonomický týdeník Euro, který se na trhu rychle uchytil díky svižnému a kritickému psaní o českém byznysu. Potíž je v tom, že kritika končí, pokud narazí na firmy majitele (a těch je při expanzi celého impéria čím dál víc) – o těch naopak Euro často píše jako vlivová agentura PPF. Například o Home Creditu zde za posledních dvanáct měsíců vyšlo 19 pochvalných textů, některé výslovně v rubrice Pozitivní zprávy (titulek „Vítězný listopad“ třeba oslavoval měsíční nárůst prodeje apod.), o České pojišťovně 124 a o samotné PPF 76, přičemž komerční propagace splývá s autorskými články. V lednu se třeba čtenáři mohli poučit v článku s výmluvným titulkem „PPF: Zkratka pro partnera české kultury“. Časopis v článku nikdy neuvádí, že právě píše o firmě ze skupiny svého majitele. „Redaktoři týdeníku Euro nemění styl práce podle toho, o kterém subjektu píšou, snažíme se ke všem přistupovat stejně,“ tvrdí šéfredaktor István Lékó. „S vysokou pravděpodobností mohu říct, že jsme určitě uveřejnili článek, který se PPF nelíbil, ale nemohu vám sdělit, který to byl, protože to nevím – s PPF o tom nekomunikujeme.“

Muž, který nevypnul Pokémony

Petru Kellnerovi bude za měsíc čtyřicet. Politika ho nijak viditelně nezajímá, se sponzorstvím partají už PPF podle svého mluvčího přestala. Zatím ještě „nejbohatšího Čecha“ baví vymýšlet expanze: PPF rozšiřuje podnikání v Rusku a může pokračovat až do Číny. V Česku si brousí zuby na ohlášený prodej Telecomu. Analytici odhadují, že PPF už dokáže sama uvolnit miliardu eur (32 miliard korun), k tomu by jí banky půjčily až čtyřikrát tolik.

Svůj zatím poslední nákup – předloňské ovládnutí televize Nova – PPF označuje prostě za další „ozdravnou“ akci v řadě: vyhodili ředitele Vladimíra Železného, zaplatili americkému investorovi, jemuž Železný televizi ukradl, a zavedli úsporný režim – své desáté narozeniny Nova oslavila vysíláním záznamů z předchozích výročí. Vložená investice se PPF ještě nevrátila, ale finanční plán se prý plní. Dosazený ředitel Petr Dvořák loni v rozhovoru pro MF Dnes zažertoval, že Kellner koupil Novu proto, že ho v ní obtěžoval nevkusný komiks o Pokémonech – ale pak prý přišel na to, že odstranit je z vysílání není ekonomicky výhodné, a Pokémoni zůstali.

Konkurenční analytici však soudí, že tentokrát nešlo jen o peníze. „Taky jsme se o Novu zajímali, ale po prověrce účetnictví jsme zjistili, že její hodnota je podstatně nižší, než se zdálo – už kvůli nepřehledným majetkovým vztahům. PPF ale možná započetla i politický vliv,“ říká Jan Schiesser z Atlantiku FT. Pokud si Petr Kellner přál, aby přestala vysílat, že po jeho firmě nikde „tráva neroste“ (jak tvrdil z obrazovky Železný), vyšlo mu. Zpravodajství Novy o samotné PPF vysílalo za rok pět zmínek, pochvalných či neutrálních, o České pojišťovně devět (třeba v srpnu reportér zdůraznil, že se jí netýká tehdejší pád Union pojišťovny). Ani šéfredaktor Martin Ondráček nevidí důvod, aby jeho lidé v příspěvcích výslovně uváděli, že točí o firmě ze skupiny PPF: „V naší redakci pro to neexistují žádná pravidla.“

APPIAN: uhlobaroni bez koruny

„To, že jsem se dostal do hnědouhelné firmy, byla obrovská náhoda,“ vzpomíná s oblibou v rozhovorech Antonín Koláček. Nejznámější český uhlobaron totiž po škole nastoupil jako personální referent v továrně na čokoládu. Počátkem 90. let přešel do stejné funkce v Komerční bance. Svůj neobyčejný dar k jednání s lidmi zde osvědčil hned dvakrát: jednak ho zaměstnanci delegovali do dozorčí rady coby svého zástupce, jednak tam šéfy Komerční banky natolik zaujal, že mu v roce 1995 nabídli, ať zastupuje její fond v polostátní Mostecké uhelné.

Záhy po příchodu Koláčka do bohaté těžební firmy v ní propukla „divoká privatizace“: kdosi neznámý začal rychle a tiše skupovat na volném trhu i od obcí akcie Mostecké uhelné. Než se státní úředníci rozkoukali, na valné hromadě v dubnu 1998 měly doly nového majitele. Jen se nevědělo, kdo tím šťastlivcem je. Nejprve se za něj prohlašovala malá švýcarská firma InvestEnergy, patřící českému exulantovi Jiřímu Divišovi (v 70. letech hrával basketbal za Baník Most); podle švýcarského obchodního rejstříku měla základní jmění jen 3,6 milionů franků a sídlo v Divišově domě. Na její místo však záhy nastoupil tajemný fond Appian Group, sdružující prý peníze zámožných Američanů, kteří si přáli zůstat v anonymitě.

„To v žádném případě,“ mává rukou nad údajnými Američany tehdejší předseda FNM Roman Češka. Dodnes je přesvědčen, že i Diviš byl jen pomocník a výkup akcií řídili sami manažeři dolů v čele s Koláčkem, a to za peníze firmy. Doly byly bohaté dost, na účtu měly bezmála tři miliardy jako rezervu na rekultivace po těžbě a vydělávaly půl miliardy ročně. Podezřelých operací se podařilo zdokumentovat celou řadu. V červenci 1997 Mostecká uhelná nakoupila od makléřské firmy Newton (spoluzakládal ji Antonín Koláček a tři roky zde byl předsedou představenstva) 30 tisíc akcií málo známé finanční společnosti Temacom. A to zrovna v době, kdy cena těchto akcií na burze zničehonic vystoupala ze 70 na 1666 korun a pak zase spadla – Newton mohl na transakci vydělat až 50 milionů. Dále: v letech 1996–98 dosáhl celkový objem převodů na společnost Newton výše 2,35 miliardy korun: mělo jít o půjčky na blíže neurčené finanční operace. A před rozhodující valnou hromadou získal FNM doklady, že Mostecká uhelná převedla 1,7 miliardy korun do Švýcarska na konto jakési New Energy Powers. Když v létě 1998 Respekt tyto informace poprvé zveřejnil, tehdejší mluvčí Mostecké uhelné je bez dalšího vysvětlování označil za „absolutní nesmysl“. Dnešní mluvčí skupiny Radek Stavěl už připouští, že všechny transakce skutečně proběhly, ale jsou prý popsány „neúplně či zkresleně“. Blíže to upřesnit nechce: „Detaily našich aktivit pochopitelně nezveřejňujeme, s ohledem na naše obchodní tajemství.“

Hledá se majitel, prosím

Ovládnutí Mostecké uhelné už v roce 1998 zkoumala bezúspěšně policie. Jeden z vyšetřovatelů dnes tvrdí, že chtěli Antonína Koláčka obvinit kvůli jeho dvojímu angažmá: pokud jedna firma provádí s druhou nevýhodné obchody a v obou se na nich podílí stejný člověk, je to trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Jenže Koláček se hravě vysmekl – má od notáře potvrzeno, že na funkci v Newtonu rezignoval pár dní předtím, než Mostecká uhelná obchody provedla. Loni v listopadu policie znovu otevřela vyšetřování, jakýsi anonym jí totiž – stejně jako do všech redakcí – zaslal staré smlouvy z dob vzniku Appianu. Z nich vyplývá, že Appian založil ve Spojených státech jistý Stephen Norris a že fakticky šlo o prázdnou schránku. Existuje také smlouva z dubna 1998, podle níž se má Appian prohlašovat za vlastníka a krýt pravého majitele akcií, firmu Čechošvýcara Jiřího Diviše. A od ní vedou nitky zpět k Newtonu a Mostecké uhelné. (Mluvčí Appianu Radek Stavěl se ke smlouvám odmítl vyjádřit, prý však „nelze vyloučit“, že jde o falza.)

Celá tahanice na téma „kdo je majitel“ působí téměř komicky. Skupina Appian je dnes pátý největší zaměstnavatel, pracuje pro ni 14 tisíc lidí, kromě Mostecké uhelné vlastní podíly ve velkých teplárnách a předloni koupila za 800 milionů plzeňské továrny Škoda – a přitom se neví, komu zavedené impérium patří. Na konci vlastnického řetězce je fond spravovaný bankou Credit Suisse, jehož akcionáře odmítá banka prozradit. To mají být oni mýtičtí američtí investoři, které dodnes nikdo v Česku neviděl. Mezi analytiky se bere jako hotová věc, že Appian rovná se Antonín Koláček – ten však ujišťuje, že je pouhým „správcem s velkým vlivem“. Jak také jinak: kdyby připustil, že je majitel, následovala by otázka – a kde jste na to vzal, když jste začínal bez koruny?

Na opakované žádosti o rozhovor pro tento článek Koláček nereagoval, stejně jako jeho zástupce Petr Pudil, a nebrali ani telefon. K zastižení na svém švýcarském mobilu je Jiří Diviš, vedle Koláčka další člen nejvyššího vedení Appianu, ale i on je stručný: „Ne, já vlastníkem nejsem.“ Na otázku, zda tedy má v Appianu podíl některá jeho firma, právník Diviš odpovídá: „Můžu použít práva se nevyjadřovat? A příště už se prosím obracejte na mluvčího.“

Tato tajemnost nijak státu nepřekáží v uzavírání obchodů. Když Konsolidační agentura prodávala Škodu, její zástupci se nechali slyšet, že „vlastnická struktura Appianu je nezajímá“. Ministr Vladimír Mlynář, který podporuje prodej Severočeských dolů do rukou Appianu (viz rozhovor), se otázce na vlastníky podivuje: „Nemám žádné informace, že za nimi stojí Usáma bin Ládin – vy ano? Pokud říkají, že na konci jsou američtí investoři, nemám důvod nevěřit. A kdyby Appian vlastnil pan Koláček? Mně osobně by to nevadilo.“

I naše křepelka zanášela

Vztahy Antonína Koláčka s politiky si zaslouží samostatnou kapitolu – na své cestě vzhůru potřeboval jejich pomoc víc než PPF. Mezi prvními spojenci byl poslanec ČSSD za Most Josef Hojdar. Poprvé se potkali v představenstvu Mostecké uhelné a na Hojdara tehdejší vyslanec Komerční banky zapůsobil od první chvíle: „Je to neobyčejně skromný a pracovitý muž. Já dělal předtím na šachtě, moje žena však pracovala v pobočce Komerční banky, znala pana Koláčka z odborů a říkala mi o něm samou chválu.“ Žádného přelévání majetku si Josef Hojdar podle svých slov nikdy nevšiml.

Tehdejší šéf FNM Češka se při vzpomínce na Hojdarovo jméno dodnes rozčilí: „To nebylo tak, že se jen koukal, jak mu pod zadkem tunelují firmu – ten tlučhuba ještě aktivně lobboval u obcí, aby prodaly své podíly.“ Poslanec odmítá reagovat, prý to „nemá cenu“. Roman Češka dodává: „Divoké privatizaci pomáhali i další zástupci státu včetně našeho úředníka pana Valtra. Takže se mi špatně komentuje, když i naše křepelka zanášela do cizího.“ Jiří Valtr v Mostecké uhelné zůstal i po její privatizaci. Své angažmá nekomentuje a telefon pokládá ještě před vyslechnutím otázky: „Nechci nic slyšet. Mně stačí, jak řeknete ,Respekt‘.“

Antonín Koláček si získal na svou stranu přední lidovce. Ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi nabídl místo ve správní radě charitativního fondu Appianu jménem Most naděje, který ve spolupráci s katolickými charitami podporuje zejména dětské domovy. Funkce je neplacená a časově nenáročná, vicepremiér pouze příležitostně jede do některého domova předat šek. „Fond pomáhá dobrým věcem a mě si tím nikdo nekupuje, můj vztah k Appianu je otevřený a čistý,“ říká dotčeně ministr Svoboda.

„O Mostecké uhelné už ani nevím, kdy a jak se prodávala.“ Po připomínce, že byl tehdy v Tošovského vládě ministrem vnitra a že policie případ prošetřovala, se mu přece jen útržky vybaví: „Pokud vím, žádné obvinění z trestného činu nepadlo. Kdyby padlo, asi bych svou spolupráci s Appianem přehodnotil.“ Ředitelem fondu je dlouholetý poslanec a dříve mluvčí lidovců Jaroslav Orel. Ani on s Appianem nemá problém: „Obecně si myslím, že se tady k majetku dostala řada lidí, kteří přitom nechodili zrovna do nedělní školy. Ale pan Koláček je podnikatel starosvětského typu. Je mu sice bližší spíše východní spiritualita, kdežto mně západní, ale je to člověk s duchovním přesahem.“

Pro Koláčka už léta pracuje výmluvný lobbista Jan Dobrovský, přítel ministra Mlynáře, a donedávna i pražský právník Radek Pokorný, který se pro změnu od mládí zná s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou. A jen pro dokreslení: když se provalilo, že manželka vicepremiéra Stanislava Grosse se zabývá sháněním sponzorů pro muzikály, mezi mecenáši nechyběla Mostecká uhelná.

Velký plán drhne, ale proč?

„Někdy jsem trochu rozpolcen. Na jednu stranu jsem v byznysu a mám odpovědnost, na druhou stranu mě zajímají východní filozofie, především buddhismus,“ svěřil se loni Antonín Koláček v rozhovoru pro MF Dnes a popsal také svůj zážitek, kdy „šel úplně sám k zamrzlým pramenům Gangy a naprosto dokonale si vyčistil hlavu“. Zatím se však vždy vrátil do své uhlobaronské podoby, kde na něj ještě čekají tři úkoly: koupit Severočeské doly, získat kontrolu nad ČEZ a prolomit těžební limity chránící severočeské obce. Předloni o tom celkem otevřeně promluvil v sérii rozhovorů.

Proč Severočeské doly? Po rozjezdu Temelína očekává Koláček snížení těžby uhlí o 20 %. Nechtějí-li politici, aby v citlivém severočeském regionu bylo příliš bolestivé propouštění, měli by mu přiklepnout Severočeské doly, které leží na stejné uhelné pánvi jako Mostecká uhelná. Fúze obou firem podle Koláčka přinese snížení nákladů a z obou dolů odejde „jen“ 4000 zaměstnanců. Proč ČEZ, je jasné, navíc však šéf Appianu ohlásil, že v roce 2005 začne stavět novou uhelnou elektrárnu a rozjede ji v následujících třech až sedmi letech, kdy skončí životnost těch současných.

„Když nebudeme za rok nebo dva projektovat novou generaci elektráren, později nemá cenu vůbec začínat,“ řekl v únoru 2002 pro týdeník Euro. Do toho zapadá i nákup plzeňské Škody, která má ve stavbě elektráren praxi. Nejopatrněji mluvil o prolomení těžebních limitů. Stát si podle něj „nemůže dovolit odepsat zásoby uhlí na dalších 80–100 let“, ale ještě prý nepřišla vhodná doba: „Je to velmi citlivá věc. Jakmile začneme něco publikovat, může se proti tomu zvednout vlna odporu. Takže si musíme nejprve připravit prostředí v těch vesnicích, kterých se to dotkne.“

Jenže velký plán Antonína Koláčka drhne a nikdo zvenčí neví proč. Za rok už se přece měla stavět nová elektrárna – kde tedy je? „Skupina Appian Group zatím takový projekt nerealizuje a rozhodne se poté, co bude přesvědčena, že by takový projekt vůbec mohl být ziskový,“ sděluje stroze mluvčí Stavěl. Pokud jde o ovládnutí ČEZ, tady analytici teprve čekají, jak se nakonec bude chovat nový, nedávno dosazený šéf – bývalý ředitel plzeňské Škody Martin Roman. Především však skupina neuspěla v loňské soutěži o Severočeské doly. Nad tendrem se od počátku vznášelo těžké podezření z manipulace: vláda sešněrovala podmínky tak, že vyřadila všechny konkurenční těžařské skupiny z okolí. Podmínky soutěže kritizovala Evropská komise a odboráři kvůli nim hrozili stávkou.

„Nebyla to kdovíjak povedená privatizace,“ přiznává i ekonomický expert Unie svobody Ivan Pilip. „Kdyby vláda předem řekla, že chce prodat domácímu kapitálu, asi by se to dalo vyargumentovat a obhájit před Evropskou komisí. Ale takhle to vypadalo, že chce prodat Appianu a ještě se přitom tvářit, že je to férová soutěž.“ Do finále se nečekaně protáhly i finanční skupiny Penta a J&T, jejichž cenu Appian nepřekonal. A tady něco nehraje. Podle mluvčího Stavěla disponuje skupina Appian „autorizovaným kapitálem ve výši jedné miliardy eur“, tedy 32 miliard korun. Jak to, že pro životně důležitou soutěž o doly nedokázala – podle informací z privatizační komise – nabídnout víc než 4,8 miliardy? V posledních letech firma navíc ukládala velké peníze do zahraničí: jak vyplývá z výroční zprávy a z informací na valných hromadách, do lichtenštejnských nadací Portoinvest a Porteuroinvest uložila 4,5 a 4,1 miliardy korun, dalších 670 milionů korun do švýcarského Synergoinvestu. Co tam s nimi dělá? Mluvčí Stavěl se omezuje pouze na obecnou formulku, že „uplatňuje diverzifikační strategii mezi tři hlavní měny – euro, dolar a korunu“.

Abychom nechodili kolem horké kaše: firma sice za jakékoli pochyby o svém hospodaření vyhrožuje mnohamilionovými žalobami, ale nabízí se logicky podezření, že Appian až dosud žil z rezerv Mostecké uhelné a teď už potřebuje Severočeské doly jako novou dojnou krávu.

Těžko být Rockefellerem

Jestli se Petr Kellner a Antonín Koláček nakonec zapíší do historie jako Rockefeller, nemůže zatím říci nikdo. Oba jsou už teď významní mecenáši: Appian přispívá Národnímu parku Českosaské Švýcarsko, PPF má pro změnu velkou sbírku Sudkových a Drtikolových fotografií a sponzoruje mimo jiné Divadlo Járy Cimrmana. Appian založil soukromou Vysokou školu finanční a správní, Kellner se chystá, prý z podnětu své ženy, postavit v Babicích u Prahy soukromé internátní gymnázium v anglickém stylu.

Další taktiku Petra Kellnera těžko předvídat: třeba časem odejde do ústraní a jeho introvertní impérium dál pojede bez něj, aniž kdokoli cokoli pozná. Pro Antonína Koláčka si možná přijde policie. Ale možná mu dřív vláda prodá i druhé doly – pak se z něj skutečně stane český Rockefeller se vším všudy.

Rozhovor

Nerozumím, proč jste zaujatí. S ministrem Vladimírem Mlynářem o Kellnerovi a Koláčkovi

Jak se díváte na způsob, jímž PPF přišla k České pojišťovně a Appian k Mostecké uhelné?

Způsob ovládnutí pojišťovny myslím nebyl úplně košer, o tom jsem psal už jako novinář. Vláda měla tehdy pojišťovnu prodat strategickému investorovi. Pokud jde o privatizaci Mostecké uhelné, jako člen Tošovského kabinetu můžu potvrdit, že jsme byli zuřiví vzteky ze ztráty majority.

Co si o výsledku myslíte dnes?

V obou případech podle mě čas prokázal, že to nakonec nebyla tragédie. Myslím, že Petr Kellner i Antonín Koláček svůj majetek rozvíjejí – jestli mají něco společného, pak to, že jsou oba svým způsobem budovatelé. Nepatří do kategorie jako Kožený. Speciálně Koláček se vymyká ze společnosti všech ostatních tuzemských velkokapitalistů: je to hodně duchovní člověk, filantrop, vegetarián, věnuje se aktivně buddhismu, sponzoruje národní park… Vážně nerozumím, proč je proti němu Respekt zaujatý.

Jakou roli hraje ve vašem názoru na Antonína Koláčka fakt, že jeho lobbistou je váš přítel Jan Dobrovský?

Právě proto, že je Dobrovský můj přítel, snažil jsem se k dolům získat dostupné dokumenty, četl jsem projekty zájemců o doly, zprávy tajných služeb, mluvil jsem se spoustou lidí včetně třeba bývalého šéfa hornických odborů.

Získá PPF Telecom? Získá Appian Severočeské doly?

To nevím. Vláda chce prodat obojí. Nejprve je ale třeba říct toto: V České republice skončila plošná privatizace. Na jedné straně stát drží několik podniků a zbytkových podílů, které by bylo nejlepší vydražit v aukcích – typickým příkladem je ČKD Praha. Vedle toho ale drží také několik firem, které mají strategický význam (třeba Unipetrol nebo Synthesia), kontrolují některé síťové odvětví (Telecom, ČEZ) nebo jsou důležité pro zaměstnanost. Doly spadají do té poslední kategorie – ale mají i strategický význam. Musíme těžit uhlí, protože nechceme být energeticky závislí jen na dovozu plynu. Proto v případě dolů pro mě není cena jediným kritériem. Prostě já odmítám vydat tuto zemi závislosti na plynu z Ruska.

Proč ale vláda vyřadila ze soutěže o doly třeba německé těžařské skupiny a nyní připravuje přímý prodej?

U některých členů vlády hrály roli obavy z poškození „národních zájmů“, ale jsou tu i dva důvody, jež lze racionálně vzít. České uhlí je specifické, tuzemské elektrárny jsou stavěny právě na tento typ uhlí, takže kdo ovládá doly, ovládá i ČEZ. A dále: kvůli rentabilitě je nutné spojit Mosteckou uhelnou a Severočeské doly. Neříkám, že to rozhodování bylo jednoduché a černobílé. Jestli jsme se rozhodli špatně, to se ukáže až časem.

(Respekt)