Červen 2004

Nekonečná druhá světová válka.

Luboš Palata

Německo je stále spíš pod kontrolou, než aby v EU hrálo roli, která mu přísluší

Nevysoké mírné hory, tichá údolí, lesy bez konce, kraj, v němž potkáte zubry, vlky, medvědy i losy. Pod spadaným listím a jehličím lze stále najít nábojnice, zbytky pušek a samopalů. Na loukách pod travou se ukrývají základy domů z vesnic, které byly vypáleny a zmizely z mapy. Bieszczady, hory na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Kraj, v němž jako na mnoha jiných místech Evropy válka neskončila 8. května 1945, ale táhla se v podobě bojů mezi ukrajinskými partyzány a polskou a sovětskou armádou krutě a nelítostně ještě dlouhá léta.

Minulý víkend jsem byl se svým sedmiletým synem Jakubem v Doksech. Ulice tu mají dnes názvy jako Libušina, Karla IV., krále Václava, ale zvláštní kopulovité střechy předválečných domů nezapřou, že Máchův kraj byl krajem německým. "Tady všude to bylo Němců," ukazoval jsem Jakubovi, ale on moc nevěřil, protože Němci se tu už vyskytují jen jako trochu hluční turisté.

Osvoboditelé okupanty

Ani tady neskončila válka 8. května 1945, ale pokračovala ve formě zabíjení, vyhánění a odsunu Němců Čechy ještě dlouhé měsíce. O tom, že válka trvala i po válce, svědčí také nechvalně proslavený český zákon o amnestii, který učinil beztrestným zabíjení Němců hluboko do léta roku 1945.

Tak jako mnozí historici uvádějí, že druhá světová válka byla jen dokončením té první po dvacetiletém příměří, přešla druhá válka po krátkých několika letech zdánlivého klidu ve válku studenou. Sovětští osvoboditelé se stali ve střední Evropě novými okupanty.

Zdálo by se, že skutečný konec druhé světové války nastal na konci roku 1989 rozpadem komunistického bloku nebo nejpozději dva roky poté, kdy se rozvalil Sovětský svaz. Bývalé sovětské impérium přišlo o většinu zisků, kterých dosáhlo roku 1939 paktem Molotov - Ribbentrop a jež dobylo ještě jednou vítězstvím nad nacisty, kteří i tuto ďábelskou dohodu napadením Stalinovy říše porušili. Podobně jako koloniálním mocnostem Velké Británii či Francii zůstaly jen zbytky jejich impérií, tak i Rusko bylo vyhnáno z Evropy a kromě Kaliningradské exklávy mu z válečné kořisti nic nezbylo.

Více si ale ponechali další pohrobci SSSR - Ukrajina, Bělorusko a Litva. Nejvýraznějším reliktem paktu Molotov - Ribbentrop ale zůstává "druhé Rumunsko" - Moldávie, která s výjimkou Podněstří patří k Bukurešti stejně přirozeně, jako bylo v devadesátých letech včleněno východní Německo do Spolkové republiky.

Celé komunistické impérium se rozpadlo za dva roky. Skoro deset let trvalo, než Západ uznal, že přechodné období demokratické karantény bylo dost dlouhé, a na konci devadesátých let vpustil alespoň do NATO první tři země. Mezitím si však jižní část potskomunistické Evropy musela projít krvavým obdobím balkánských etnických čistek. A je otázkou, zda toto krvavé doznívání druhé světové války už je minulostí, nebo zda čeká na své skutečné vyřešení.

Německý prezident Evropy

Skončila tedy druhá světová válka a všechny její dozvuky nyní prvního května? Tedy v den, kdy se EU rozšířila konečně přes bývalou železnou oponu a kdy pár týdnů předtím sedm dalších zemí vstoupilo do NATO?

Myslím, že ani to nelze říci. V Berlíně rozšíření slavili, jako by to bylo vítězství, což pro hraniční zemi unie, kterou Německo po desetiletí bylo, skutečně vítězství je. Německo zůstává však stále ještě spíše Evropskou unií obklíčeno a drženo pod kontrolou, než aby v ní hrálo roli, která mu přísluší. Vůdčí pozice se ale bude Němcům ve sjednocené Evropě upírat stále problematičtěji.

Zatím ale brání zvýšení vlivu Berlína v EU právě averze a připomínka druhé světové války. Přes šedesát let demokratického vývoje Spolkové republiky, doby šestkrát delší než trvání celé nacistické diktatury, jsou Němci stále ještě poraženým národem. Berlín nejen není hlavním městem Evropy, ale zatím v plném slova smyslu ani metropolí Německa. Němčina, nejrozšířenější jazyk na kontinentu, se doposud nestal jednou z hlavních řečí unie.

S rozšířením vstoupily do EU země, které jsou pod výrazným německým hospodářským vlivem. Současně však mají k Německu a jeho přirozené roli prvního mezi rovnými ještě větší nedůvěru než ty státy, které už s ním pár desítek let ve svazku jsou. Vědomi si vratkosti svého postavení vítězů nad Německem s přehnanou citlivostí reagují na cokoli, co by mohlo oslabit tuto už tak problematickou pozici. Berlín sice doufá, že v nich i díky ekonomické závislosti získá nové spojence, ale je to běh na dlouhou trať a s nejistým výsledkem. Druhá světová válka totiž tady na východních hranicích Německa doznívá mnohem pomaleji než na západní frontě, kde už je klid.

Takže, kdy i tady u nás a v nás skončí druhá světová válka? Možná tehdy, až se stane evropským prezidentem německý státník, když předtím v celounijních volbách získá vedle Německa nejvíce hlasů voličů v Česku a Polsku.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)