Červen 2004

Nebylo to správné – bylo to hrozné.

Jaroslav Pašmik

Výstava mladých Brňanů ukazuje, jak se vyrovnat s minulostí

O tom, že poválečné vyhnání Němců z Čech a Moravy zdaleka nepředstavuje mrtvé dějiny, není pochyb – ať už nám je připomínají tance politiků kolem Benešových dekretů, nebo různé umělecké a občanské projekty. Intenzivní pokus o vyrovnání se s tímto traumatem zažilo minulý týden (19. - 25. 04.2004, pozn. red. CS-magazínu) Brno. Občanské sdružení Mládež pro interkulturní porozumění (MIP) uspořádalo v místním Muzeu romské kultury vernisáž výstavy Pochod smrti, na které představilo výsledky svého více než dvouletého zkoumání okolností vyhnání asi dvaceti tisíc Němců z Brna před devětapadesáti lety. Výstava vzbudila vypjaté emoce.

Nevím, čemu sloužíte

Vyhnání Němců z Brna bylo vzhledem ke svému rozsahu prvním takovým aktem v Československu. Došlo k němu po vydání prvního Benešova dekretu (o vyvlastnění německého majetku), ale ještě před konferencí vítězných mocností v Postupimi, která odsuny legalizovala. Večer 30. května 1945 byli všichni Němci, kteří ještě zůstali v Brně na základě rozhodnutí místního národního výboru, v rychlosti vyhnáni ze svých bytů. S sebou si mohli vzít pouze příruční zavazadlo, žádné peníze ani šperky. Vzhledem k tomu, že práceschopní muži už byli odvedeni na práci, jednalo se převážně o ženy, staré lidi a děti. Od desáté hodiny večer byli postupně vyháněni ze stanoviště na Mendlově náměstí směrem k 54 kilometrů vzdáleným rakouským hranicím.

V průběhu následujícího dne dorazil průvod do Pohořelic, které leží asi v polovině cesty k hranicím. Jedna část vyhnanců, která měla více sil, pokračovala dál, druhá se usadila v provizorním táboře v Pohořelicích, kde ovšem panovaly katastrofální podmínky a brzy vypukla epidemie úplavice a tyfu, která si vyžádala téměř pět set mrtvých. Odhady dalších obětí se různí. Obvykle se uvádí dalších tisíc mrtvých na rakouské straně hranice, ovšem podle německých vyhnaneckých spolků jejich počet přesahuje pět tisíc. Podle svědectví některých Němců docházelo během pochodu k násilnostem, ovšem čeští historici to popírají – prý neexistují důkazy.

Expozice, kterou sdružení MIP připravilo, není rozsáhlá a pojmenovává hlavní organizátory vyhnání – tehdejší brněnské zastupitelstvo v čele s komunisty a bezpečnostním referentem Bedřichem Pokorným, který byl dříve agent nacistické bezpečnostní služby Sicherheitsdienst a později jeden z nejkrutějších vyšetřovatelů StB. „Za etnickou čistku nenese odpovědnost nějaký kolektivní aktér (brněnská veřejnost), ale konkrétní viníci, kteří zneužili atmosféry v Brně k cílům, které zdaleka přesahovaly horizont tehdejších událostí,“ řekl při zahájení výstavy jeden z jejích tvůrců Ondřej Liška a dodal: „Prostudované materiály nás dovedly k hypotéze, že vyhnání bylo tak rychle provedeno proto, aby bylo možno na nadcházející konferenci v Postupimi tlačit na mocnosti argumentem, že odsun už se spontánně děje, je to vůle lidu, nedá se mu zabránit a je potřeba jej oficiálně posvětit.“

Krátce po zahájení výstavy se na Ondřeje Lišku obrátila brněnská Němka Marie Schrimpelová: „Neradi o tom mluvíme, ale jsme rádi, že někdo řekne, že nebylo správné, co se dělo. Bylo to hrozné.“ Ví, o čem mluví – coby šestiletá byla z Brna se svou rodinou vyhnána, ovšem poté, co se jí matka před rakouskými hranicemi zřekla, aby jí usnadnila život, vrátila se do Brna k tetě. Mnozí návštěvníci ale její vděk nesdílejí. „Jsou vám známy nějaké evropské události?“ obrací se na Lišku rozhořčená předsedkyně Kruhu vyhnaných z pohraničí v r. 1938 Marie Novotná. „Proč děláte to, co děláte? Říkáte: To je naše hypotéza, snad po nás přijdou historici a budou měnit naše pravdy. Pravda je ale jenom jedna! Je mi vás líto, nevím, čemu sloužíte.“

V davu přihlížejících se ale už ozývají další. „Paní, já se za vás stydím. Tuhle výstavu měla udělat už naše generace, měli jsme na to šedesát let,“ reaguje jedna žena a přidávají se další. Nakonec se Marie Novotná uráží a odchází jako první pryč. Diskuse se rozpadá do menších hloučků.

Tisíc problémů dějin

O brněnském vyhnání Němců existují pouze studie rakouských vyhnaneckých spolků nebo tendenční a nedotažené výzkumy našich historiků. „Je to běh na dlouhou trať a my máme jen omezené síly,“ vysvětluje šéf Historického ústavu Masarykovy univerzity Jiří Malíř, proč jeho instituce k tématu brněnského odsunu nic nevydala, „a existuje tisíc jiných problémů dějin. Vím, že historie je věcí společenskou, ale výzkum má řád a my reagujeme na výzvy společnosti s jistým zpožděním,“ dodává Malíř. Pozoruhodná je pak studie, kterou si k tématu objednala brněnská radnice jako odpověď na výzvu Brňanů ze sdružení MIP, kteří požadovali, aby se radnice oficiálně vy-hnaným Němcům u příležitosti 55. výročí omluvila. Zpracoval ji místní historik Libor Vykoupil.

Konstatuje v ní, že Němci vyvedení za hranice nebyli odsunem nijak vážně poškozeni na zdraví nebo dokonce za životech, ale o chvíli dál se mluví o 1062 osobách zemřelých po překročení rakouských hranic. Dále Vykoupil tvrdí, že „všechna úmrtí byla nenásilná“, ovšem jak známo, exhumace nebyla nikdy provedena. Nakonec ve zprávě píše: „Není zřejmé, kdo a komu by se měl omlouvat.“ Brněnští politici byli s tímto vysvětlením samozřejmě spokojeni. Zeptat se Libora Vykoupila na podrobnosti ovšem není snadné. „Já seru na nějaké Němce. Mám spoustu jiných starostí. Namočil mě do toho tehdy magistrát a ani nezaplatil. Nic, co se týká Němců, mě nezajímá, je to jasné?“ hřímá doktor historie z Masarykovy univerzity do telefonu.

Spolku mladých Brňanů se bezpochyby podařilo otevřít choulostivé téma a chtějí v tom pokračovat. „Součástí výstavy je výzva občanům města, aby nám nosili staré fotografie, dokumenty a vůbec své vzpomínky na události okolo vyhnání. Pokud se jich sejde dost, uděláme příští rok – při 60. výročí – novou a větší výstavu,“ uzavírá optimisticky Ondřej Liška.

(Respekt)