Červen 2004

Evropa může dostihnout USA, ale...

Jiří Pehe

Hospodářský a technologický náskok, který v současnosti mají Spojené státy americké před Evropou, je obecně spojován s větší liberálností amerického hospodářství a pružností pracovního trhu, jakož i s lepší úrovní postgraduálního vzdělání a investic do vědeckého výzkumu. Evropská unie prý pokulhává zejména proto, že její členské státy nedokáží omezit neúnosně drahé systémy sociálního zabezpečení a byrokratické překážky podnikání.

Ve skutečnosti existuje důležitější příčina evropského zaostávání. Zatímco vzniká globální ekonomický trh - v němž operují gigantické nadnárodní společnosti, jejichž bohatství často převyšuje ekonomickou sílu středně velkých států - nevznikají zatím v Evropě, navzdory sjednocování, souměřitelné politické instituce. Prim hrají nadále malé a středně velké národní státy. Ty ovšem dnes už nemohou být ekonomickým gigantům rovnocenným partnerem a instituční hrází. Nejsou také schopny v globálním měřítku prosazovat účinně vlastní obchodní zájmy. Finanční náročnost velkých vědeckých a technologických projektů dnes zdaleka přesahuje jejich možnosti.

Není proto náhodou, že k nejdynamičtějším ekonomikám světa začínají patřit země, v nichž je velikost politického trhu (síla politických institucí v globálním měřítku) taková, že se politické instituce takového státu neocitají automaticky ve vleku globální ekonomiky, ale naopak spoluurčují její vývoj. USA, Čína, Indie, nebo dokonce i Brazílie mají v tomto směru velkou výhodu oproti menším státům.

Velikost sama ovšem nestačí, pokud není kombinována s moderními institucemi, individuální svobodou, vládou práva a občanskou (spíše než kmenovou nebo třeba byrokratickou) organizací společnosti. Proto se země, jako je Čína, buď zdemokratizují a institučně zmodernizují, nebo se jejich ekonomický rozvoj eventuálně zarazí o zeď nevyhovujících politických a právních mechanismů.

Evropská unie má v tomto směru několik výhod. Nemusí USA dohánět, pokud jde o vládu práva, svobodu nebo politickou demokracii ve svých členských zemích. Trh funguje v EU na bázi průhledných, neosobních mechanismů, které jsou mnohem modernější, než například institucionalizovaný nepotismus, který vládne v Japonsku či v dalších „asijských tygrech“. Moderní, vysoce vzdělaná, a demokratické mechanismy vesměs respektující je i evropská byrokracie.

Evropa dokonce USA v některých směrech předčí. Má v průměru kvalitnější středoškolské a předgraduální vzdělání. Evropané jsou lépe vybaveni jazykově a mají v průměru širší obecné znalosti než Američané. Ti obyvatelé USA, kteří si mohou dovolit platit zdravotní pojištění, nebo kterým ho platí jejich zaměstnavatelé, mají přístup k možná nejkvalitnější lékařské péči na světě. Desítky miliónů chudších Američanů jsou ovšem bez pojištění. I z tohoto a dalších důvodů - například poměrně vysoké kriminality a existence chudinských ghett - Amerika, ač nesmírně bohatá, se neumisťuje na žebříčcích kvality života tak vysoko, jako celá řada západoevropských zemí.

Kritici EU - z nichž mnozí vidí USA jako model hodný následování - často tvrdí, že problémem Evropy je i příliš rychlé tempo politického sjednocování a demokratický deficit, který ponechává EU v rukou nekontrolovatelné byrokracie. Ve skutečnosti je stěžejní problém EU přesně opačný. Evropské státy zatím nedokázaly vytvořit z EU skutečně jednotný politický prostor, který by byl schopen hrát v globální ekonomice a bezpečnosti stejnou roli, jakou hrají politické instituce USA. Demokratický deficit existuje právě proto, že Evropa zůstává hybridem, v němž se střetávají často nesmyslné zájmy národních států a státečků s rozhodováním celoevropským, které zatím nemá vlastní demokratickou legitimitu.

Pokud by se Evropě podařilo vytvořit skutečnou politickou unii - jakýsi demokratický superstát - má šanci v globální soutěži uspět. Většina ostatních problémů Evropy je řešitelná, pokud se dílo politického sjednocení zdaří. Jak ukazují společné evropské projekty, jako je například Airbus, tam kde Evropané skutečně spojí síly a zapomenou na národní rivalitu, mohou úspěšně konkurovat i Americe. Jestliže Evropa zůstane politicky fragmentovaná, neobstojí v globální soutěži ani s USA, ani s dalšími vynořujícími se giganty.

Politicky sjednocená Evropa by byla Americe rovnocennějším partnerem nejen v oblasti hospodářství a vědy, ale také v mezinárodní politice. Slabost Evropy vyvěrá z kakofonie hlasů, kterými se překřikují evropští političtí trpaslíci. Je přitom jasné, že společná politika, opřená o srozumitelné mechanismy dosahování panevropských rozhodnutí, by byla mnohem více prosta extrémních poloh, kterých jsme svědky v současné době.

(www.pehe.cz)